Slavoj Žižek: Proč jsme neustále unavení

Dokonce i nemateriální práci provází specifický druh únavy a přepracování. Za horizontem nynější krize se však možná rýsuje zcela nová etika práce oproštěná od ubíjejících projevů odcizení.

Foto UnB Agência, Wikimedia Commons (CC BY 2.0)

Za současné epidemie se setkáváme se dvěma protikladnými kategoriemi lidí: jednu skupinu tvoří zdravotnický personál a lidé zaměstnaní v pečovatelských službách, kteří jsou přepracováni až k úplnému vyčerpání, zatímco ta druhá je tvořena jednici, kteří nemají co na práci, protože jsou dobrovolně či nedobrovolně uvězněni ve svých domovech. Coby příslušník té druhé skupiny cítím povinnost využít tohoto svého údělu ke krátké úvaze nad různými způsoby, jak se člověk může unavit. Ponechám stranou zřejmý paradox, že se lze unavit i nedobrovolnou nečinností, a namísto toho se obrátím rovnou k filosofovi Byung-Chul Hanovi, jenž podal systematický výklad okolností, za jakých se z nás stala „vyhořelá společnost“. Následuje stručné shrnutí stejnojmenné Hanovy knihy, které jsem nehorázně, avšak vděčně přepsal z Wikipedie:

Manažeři sebe samých

„Subjekt poháněný touhou obstát a neselhat stejně jako snahou o co největší efektivitu se stává pachatelem i obětí zároveň a ocitá se v bludném kruhu sebeoptimalizace, sebevykořisťování a kolapsu. ‚V situaci imateriální produkce se každý z nás stává vlastníkem výrobních prostředků, jimiž je on sám. Neoliberalismus není třídní společností v klasickém slova smyslu. Nejsou v ní třídy, které by vůči sobě projevovaly vzájemný antagonismus. To vysvětluje, proč je tento systém tak stabilní.‘ Han argumentuje, že lidé dnes vykořisťují sami sebe: ‚Dnes se každý z nás stal svým vlastním zaměstnancem, jenž vykořisťuje sebe samého ve své vlastní soukromé firmě. Lidé jsou dnes pány a otroky v jedné osobě. Dokonce i z třídního boje se stal vnitřní zápas se sebou samým.‘ Lidský jedinec sám sebe proměnil v cosi, čemu Han říká „subjekt výkonnosti“; už se necítí být ‚subjektem‘ podrobeným vnějšímu nátlaku, ale pokládá se za ‚projekt‘, jenž rozvrhuje svou existenci ze své vlastní iniciativy a o své svobodné vůli. Jedinec ‚uvězněný v kolotoči věčného znovuobjevování a sebezdokonalování‘ je však ve skutečnosti podrobený ‚daleko efektivnější formě útlaku a zotročení než dříve‘. Jakožto projekt, který sám sebe pokládá za oproštěného od veškerého vnějšího nátlaku, se dobrovolně podrobuje režimu vnitřní sebekontroly a sebeomezování, které na sebe berou podobu nutkavé touhy po úspěchu a optimalizaci.“

Han nabízí řadu pronikavých postřehů na současné modality subjektivizace, z nichž se lze lecčemu přiučit (znamenitě odhaluje například roli superega v dnešním světě), přesto však mám za to, že si jeho rozbor zasluhuje několik kritických poznámek. Za prvé, zmíněná kontrola a omezování rozhodně nejsou jenom vnitřní povahy; jsou zaváděna nová striktní pravidla chování, a to zejména mezi příslušníky nové „intelektuální“ třídy. Vezměme si třeba taková pravidla politické korektnosti, která tvoří zvláštní kategorii „zápasu se sebou samým“, vnitřního boje proti našim „nekorektním“ nutkáním. Anebo jiný příklad velice vnějšího omezení: před pár lety izraelský filmař Udi Aloni organizoval zájezd palestinské divadelní společnosti Jenin Freedom Theatre do New Yorku. The New York Times tehdy publikovaly článek, který ale málem nevyšel. Když byl Aloni dotázán na svou poslední knihu, uvedl název sborníku, jejž editoval: potíž byla v tom, že v podtitulu knihy se vyskytovalo slovo „dvounárodnostní“. Z obav, že by to mohlo popudit izraelskou vládu, se deník dožadoval, aby bylo zmíněné slovo z textu vypuštěno, nebo že ho jinak nebude moct uveřejnit.

Když je zdravotnický personál unavený prací přesčas nebo když je pečovatel vyčerpaný náročnou službou, jejich únava se diametrálně liší od únavy těch, kteří se nutkavě ženou za kariérou. Jejich únava totiž dává smysl.

Anebo jiný, o něco nedávnější případ: britsko-pákistánská spisovatelka Kamila Shamsie napsala román Teplo domova, zdařilou moderní parafrázi Antigony, a obdržela za něj několik mezinárodních cen včetně Ceny Nelly Sachsové udělované městem Dortmund. Když ale vyšlo najevo, že Shamsie podporuje propalestinské hnutí BDS, byla jí cena zpětně odebrána s odůvodněním, že v době jejího udělení „členové poroty nevěděli nic o tom, že se autorka od roku 2014 účastní mezinárodního bojkotu izraelské vlády kvůli politice, kterou Izrael uplatňuje vůči Palestincům“. Takto si dnes stojíme. Zatímco Peter Handke obdržel v roce 2019 Nobelovu cenu za literaturu, i když otevřeně podporoval srbské vojenské operace v Bosně, podpora mírumilovného protestu proti izraelské politice na Západním břehu člověka z kandidatury na ocenění předem vylučuje.

Nová dělba práce

Za druhé, nový typ subjektivity popisovaný Hanem má oporu v nové etapě globálního kapitalismu, jenž i nadále zůstává třídním systémem s prohlubujícími se nerovnostmi – společenské konflikty a třídní antagonismy se tak nedají v žádném případě zredukovat na vnitřní „zápas se sebou samým“. Nejenže v zemích „třetího světa“ stále existují miliony manuálních dělníků, ale mezi různými druhy „imateriální práce“ panují obrovské rozdíly (stačí jen zmínit rychle se rozrůstající sektor zaměstnanců „lidských služeb“, mezi něž patří například pečovatelé o staré lidi). Mezi vrcholovým manažerem, který vlastní nebo řídí velkou společnost, a příslušníkem prekariátu, jenž tráví celé dny o samotě doma před monitorem svého osobního počítače, zeje hluboká propast – ti dva určitě nejsou pány i otroky v jednom a téže smyslu.

Spousta papíru už byla popsána o tom, jak je starý způsob práce vycházející z modelu tradiční fordistické montážní linky nahrazován novou kooperativní metodou práce, která ponechává mnohem víc prostoru pro individuální kreativitu. Ve skutečnosti nejsme ani tak svědky nahrazování jedné modality práce druhou jako spíše jejího outsourcingu: práce pro Microsoft a Apple může být sice organizována na daleko kooperativnější bázi, nicméně její finální produkty jsou opět montovány v Číně a Indonésii velice tradičním fordistickým způsobem – montážní linka byla jednoduše přemístěna do zemí s levnější cenou práce (odtud „outsourcing“). Očividně se tu tedy potýkáme s novou dělbou práce: lidé na rozvinutém Západě, jež popisuje Han, kteří jsou svými vlastními zaměstnavateli a vykořisťovateli, ubíjející práce na montážní lince ve třetím světě a rozrůstající se sektor lidských služeb ve všech jejich rozmanitých podobách (pečovatelské služby, obsluha v restauracích…), kde je vykořisťování rovněž na denním pořádku. Hanově popisu odpovídá tedy jen první skupina (osoby samostatně výdělečně činné, často v prekérním postavení).

Tři typy únavy

Každá z těchto tří skupin se vyznačuje svým vlastním specifickým typem únavy a přepracování. Práce na výrobní lince je úmorná svou ubíjející monotónností – zaměstnanci jsou k smrti unavení z toho, jak znovu a znovu opakují tytéž mechanické úkony při sestavování téhož modelu iPhonu v továrně Foxconnu na předměstí Šanghaje. V porovnání s tímto druhem únavy je práce v sektoru lidských služeb vyčerpávající už jen očekáváním, že při takové práci budeme projevovat empatii, že budeme dávat najevo svou starost o „objekty“ naší péče: pracovník mateřské školy není placený jen za to, že o své svěřence pečuje, ale také za to, že jim projevuje svou náklonnost. A přesně to samé platí i pro ty, kteří pečují o přestárlé či nemocné. Představme si jen, jak je asi namáhavé, když musíme být neustále „milí“.

V porovnání se zmíněnými dvěma oblastmi, kde si lze zachovat alespoň zdání vnitřního odstupu od toho, co děláme (i když se od nás očekává, že se budeme ke svému dětskému svěřenci chovat mile, můžeme to celé jen předstírat), práce ve třetí sféře od nás vyžaduje něco nesrovnatelně únavnějšího. Představte si, že vás najmou na to, abyste inzerovali nebo navrhli obal na nějaký výrobek, a nalákali tak zákazníky k jeho koupi, ačkoliv je vám daný výrobek naprosto lhostejný, anebo ve vás dokonce vzbuzuje odpor. Člověk musí zapojit veškerou svou kreativitu, aby přišel s co možná nejoriginálnějším řešením – a tato činnost nás může vyčerpávat mnohem víc než ubíjející rutina na montážní lince. Právě tento specifický druh únavy má na mysli Han.

Ale jenom příslušníci prekariátu lopotící se ve svých domovech u počítačů se skutečně vyčerpávají tím, že vykořisťují sami sebe. Na tomto místě bychom měli zmínit ještě jednu skupinu, která je poněkud zavádějícím způsobem spojována s „kreativní týmovou prací“. Od těchto zaměstnanců se očekává, že se ujmou podnikatelských činností namísto vyššího managementu nebo vlastníků dané společnosti. Jejich úkolem je pečovat „kreativním“ způsobem o sociální organizaci produkce a její distribuci. Jak připomíná v nové knize From Marx to Hegel and Back (Od Marxe k Hegelovi a zpět, 2020) Eva Bockenheimer, role těchto skupin je hluboce ambivalentní: na jedné straně „zaměstnanci, kteří se ujímají podnikatelské role, přicházejí – byť v okleštěné formě její ziskovosti – do kontaktu se sociálním charakterem a posláním své práce“: „Schopnost organizovat práci a kolektivní spolupráci efektivním a hospodárným způsobem, a klást si tak otázku sociálně prospěšného charakteru práce, jsou a vždy budou dovednosti užitečné pro celé lidstvo.“ Avšak tato činnost se odehrává pod nepřetržitou nadvládou kapitálu, tj. s cílem dosáhnout vyšší míry efektivity a ziskovosti, a právě tento nesoulad může za to, že je tato „kreativní týmová práce“ tak vyčerpávající. Zaměstnanci nesou zodpovědnost za úspěch své společnosti, přičemž jejich týmová práce obnáší také vzájemnou konkurenci jak mezi sebou, tak s jinými skupinami. Jakožto organizátoři výrobního procesu jsou placení za roli, která tradičně přináležela kapitalistům. Jsou tedy zatíženi veškerými starostmi a povinnostmi managementu, a zároveň zůstávají placenými zaměstnanci s nejistou budoucností, takže se jim dostává toho nejhoršího z obou světů.

Všechny tyto třídní rozdíly získaly v panice kolem epidemie koronaviru nový rozměr. Jsme bombardováni výzvami, abychom pracovali z bezpečí našich izolovaných domovů. Kdo si to ale může dovolit? Příslušníci intelektuálního prekariátu a manažeři, kteří mohou být v kontaktu přes email a prostřednictvím telekonferencí, takže i když jsou v karanténě, jejich práce může pokračovat více méně hladce. Mohou mít na své „sebevykořisťování“ dokonce i víc času. Co však ti, kteří musejí pracovat venku, v továrnách a na polích, v obchodech, nemocnicích a ve veřejné dopravě? Aby si jedni mohli užívat bezpečí karantény, musí se spousta jiných věcí odehrávat v nebezpečném venkovním prostředí…

Arbeit macht frei!

V neposlední řadě bychom měli odolat pokušení odsuzovat přísnou sebedisciplínu a pracovní etiku anebo se snažit nynější situace využít k tomu, abychom se rozloučili se „zhoubným kapitalistickým kultem práce“. „Arbeit macht frei“ je stále platné heslo, byť bylo hanebným způsobem zneužito nacisty. Ti, kteří dnes a denně bojují s dopady epidemie, nepochybně vykonávají těžkou a vyčerpávající práci. Avšak je to smysluplná práce ve prospěch celého společenství, která s sebou nese své přirozené uspokojení, a nikoliv pouhá stupidní snaha prosadit se na trhu. Když je zdravotnický personál unavený prací přesčas nebo když je pečovatel vyčerpaný náročnou službou, jejich únava se diametrálně liší od únavy těch, kteří jsou poháněni nutkavou honbou za kariérou. Jejich únava totiž dává smysl.

Můj německý přítel, novinář Andreas Rosenfelder z deníku Die Welt, popsal právě vznikající postoj k životu následujícími slovy: „Tato nová etika má v sobě cosi heroického, a to i mezi námi novináři – všichni pracujeme dnem i nocí ze svých domovů, účastníme se videokonferencí, pečujeme o své děti a pomáháme jim s učivem. Nikdo z nás si však neklade otázku, proč to děláme, protože důvody typu ‚vydělám peníze a pojedu na dovolenou‘ už neplatí, jelikož nikdo neví, jestli vůbec bude nějaká dovolená nebo jestli budou nějaké peníze. K životu nám dnes stačí vědomí, že máme kde bydlet, co jíst, lásku svých blízkých a povolání, na němž nám skutečně záleží. Představa, že bychom měli chtít něco ‚víc‘, se nám teď zdá nepatřičná.“ Nedovedu si představit lepší definici toho, co by se dalo nazvat smysluplným životem oproštěným od veškerých projevů odcizení.

Autor je filosof.

Z anglického originálu Why are we tired all the time přeložil Radovan Baroš. Text je součástí připravovaného českého vydání knihy Pandemic: Covid-19 Shakes the World.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies