Spojené státy už brzy čeká 11. září každý den. V sázce je národní hrdost

Koronavirovou epidemii napříč světem provází cenzura, agresivní propaganda a utahování šroubů. Spojené státy čekají rány zevnitř i zvenku, ze kterých se budou ještě dlouho vzpamatovávat.

Foto State Library of New South Wales, Flickr

Je rok 1917, zuří první světová válka a globální mocnosti jsou stále ještě zaklíněné v zákopech napříč kontinenty. V kterémsi okamžiku se pravděpodobně někde v Evropě přenáší z ptáka na člověka nový kmen chřipkového viru H1N1, který se následně šíří přes vojenské nemocnice a tábory do celého světa. Navíc dochází k neblahému jevu: pokud daná odrůda viru způsobí lehké onemocnění, voják zůstává na frontě a nakazí minimum lidí. Pokud mutace naopak vyvolá vážný průběh nemoci, nakažený voják zamíří do nemocnice, kde nebezpečnější verzi rozšíří na mnohem větší počet osob. Tímto mechanismem jsou tak postupně vybírány k šíření nebezpečnější a nebezpečnější verze viru.

Počátkem roku 1918 se už chřipka H1N1 šíří všemi zeměmi světa a nechává za sebou stovky tisíc mrtvých, ale cenzurovaná média států ve válečném stavu o tom příliš neinformují. Mezi těmito zeměmi s nesvobodným tiskem je však jedna výjimka. Španělsko totiž zůstalo ve světovém konfliktu neutrální, a jeho média tudíž nepodléhala tak přísné válečně-propagandistické kontrole. Španělský tisk sleduje vývoj chřipkové epidemie a informuje i o choulostivém faktu, že si těžkou chřipku prodělává také španělský král Alfons XIII. Zatímco v mnoha státech je průběh epidemie přibližně srovnatelný, o Španělsku se kvůli jeho upřímnosti mluví jako o zemi, kde měla epidemie viru H1N1 nejhorší následky. Dnes, o více než sto let později, se jihoevropské království tohoto obrazu stále ještě nezbavilo. Vždyť i my dnes známe tuto nemoc, která zabila desítky milionů lidí, jako „španělskou chřipku“.

Kdo bude příštím Španělskem?

Podobné informační efekty nastávají i při referování o pandemii nového koronaviru v roce 2020. Většinou neúmyslně, ale někdy i naprosto vědomě vysílají státy do světa nepravdivý obraz toho, jak u nich epidemie probíhá a jak ji zvládají. Nejviditelnějším příkladem jsou potvrzené počty infikovaných napříč zeměmi. Považme případ Japonska – země s téměř 130 miliony obyvatel, s několika megapolemi a téměř trojnásobnou hustotou obyvatel oproti Česku.

Pod útokem je i Evropská unie, kterou se Čína snaží vyobrazit jako nefunkční a nesolidární svazek, jehož roli musí nahrazovat právě všespásná Čínská lidová republika.

V okamžiku psaní těchto řádků mělo Japonsko méně potvrzených případů nakažení než desetimilionová Česká republika. Jenže celé východoasijské souostroví také provedlo méně testů na koronavirus než naše dvanáctkrát menší zemička. Nezavíralo obchody a restaurace a ani neomezilo pohyb svých občanů. Vtip je také v tom, že tohle vše dělala japonská vláda zjevně záměrně, protože vědomě využívala jen šestinu svých volných testovacích kapacit. Bezpochyby je proto epidemie v Japonsku mnohonásobně pokročilejší, než to na povrchu vypadá. Zdá se, že tamější vláda tuto (dez)informační strategii spustila, aby nemusela rušit letošní letní olympijské hry v Tokiu, a teď, po jejich odložení, postupně uvolňuje rostoucí čísla potvrzených nakažených.

Tyto počty mají tedy samy o sobě jen velmi nízkou vypovídací hodnotu. Mnoho lidí se proto upíná na jiné ukazatele epidemie, jako je počet hospitalizovaných či úmrtí spojených s COVID-19. Ani tato čísla však nemusí být směrodatná, protože předpokládají, že každý člověk s vážným respiračním onemocněním je vždy dobře otestován na infekci koronavirem. I před současnou epidemií ale byly zápaly plic po celém světě příčinou zhruba osmi set úmrtí na milion lidí za rok a toto číslo se samozřejmě měnilo podle počasí a dalších faktorů. V Japonsku ročně umře přes sto tisíc lidí na běžný zápal plic a drtivá většina z nich je předtím hospitalizována. Opravdu by do této statistiky nešlo v počátcích epidemie schovat třeba prvních pár tisíc kritických případů koronaviru?

Ruské podezření ze zápalů

Podívejme se také na případ Ruska. Podle oficiálních čísel je v této zemi s více než sto čtyřiceti miliony obyvatel nahlášeno zhruba stejně nakažených a úmrtí spojených s virem COVID-19 jako v ČR. Rusové ale na většinu detekcí použili testy s velmi nízkou citlivostí na přítomnost viru a navíc existují doložené případy, kdy smrti pacientů pozitivních na koronavirus zařadili do statistik jako oběti zápalu plic a dalších příčin. Jen v Moskvě byl během letošního ledna oproti loňsku zhruba o třetinu vyšší počet úmrtí připsaných zápalu plic. V Moskvě tedy letos v lednu zemřelo o 1800 více lidí na něco jako zápal plic. Takové meziroční výchylky nejsou neslýchané, ale Moskva měla navíc letos nebývale teplou zimu, a to by mělo znamenat méně zápalů plic. Nabízí se proto vážné podezření, že už v lednu, v době wu-chanské epidemie, se virus přenesl do Ruska, zemřely na něj stovky Moskvanů a virus se od té doby Ruskem víceméně nevázaně šířil. Pokud je tato domněnka pravdivá, Moskva je – bez velké mezinárodní pozornosti – v současnosti jedním ze světových epicenter epidemie koronaviru.

Pokud ale bude informační aparát ruské vlády dostatečně vzduchotěsný, zůstanou takovéto úvahy na úrovni spekulací a Rusko bude zvenčí nadále vypadat jako vítěz v boji proti epidemii. Ba co víc, Vladimir Putin úspěšně využívá obav společnosti k tomu, aby ve svém státě instaloval hustou síť kamer automaticky rozpoznávající obličeje po vzoru dystopické Číny. Kde byl vůči této technologii před koronavirovou pandemií alespoň nějaký odpor občanské společnosti, tam je teď už jen ticho – a autoritářské šrouby se utahují. Vyladěný ruský dezinformační aparát pak jistě dokáže další vývoj situace líčit jako triumf totalitních metod, které už v zemi zůstanou na dobu neurčitou. Je nejspíš jen otázkou času, kdy tuto „čínsko-ruskou cestu“ začne veřejně velebit i náš prezident Miloš Zeman.

Wu-chanská mlha

Jako poslední příklad pokřiveného mediálního obrazu uveďme mnohokrát skloňovaný čínský Wu-chan. Během epidemie existuje zlomový okamžik, kdy nakažených je už tolik, že další testování nemá šanci je všechny zachytit. Představte si například scénář, kdy by ve Wu-chanu bylo pět procent obyvatel nakažených, přibližně pět set tisíc lidí, a každý den se nakazilo alespoň dalších sto tisíc lidí. Testování několika tisíců vzorků denně by pak zcela mylně přinášelo zvěsti maximálně o pár tisících „nových nakažených“ denně. Nastal podobný scénář ve Wu-chanu? Existují různé další ukazatele jako zmiňovaná míra hospitalizace či počty úmrtí, jejichž pomocí je toto možné odhadovat. V případě zahlcených nemocnic, záchranných i pohřebních služeb a faktickém domácím vězení většiny obyvatel ale ve Wu-chanu i tyto ukazatele vypovídají službu, a vše se musí rekonstruovat až zpětně. K tomu ale dojde jen v případě, že je o rekonstrukci skutečného vývoje zájem.

V případě Wu-chanu bylo sice oficiálně nahlášeno okolo dvou a půl tisíců obětí COVID-19, ale o tomto čísle je nutné pochybovat. Wu-chanská krematoria se například v současnosti zásobí minimálně několikanásobnými počty uren a před krematorii se tvoří dlouhé fronty. I zde je ale interpretace nejasná. V desetimilionovém Wu-chanu umře na běžné choroby měsíčně okolo deseti tisíc lidí, v zimních měsících ještě o něco více. Po přísné karanténě je nutné pohřbít „běžné mrtvé“ i oběti koronaviru, a na základě povrchních pozorování tyto dvě skupiny nelze rozplést.

Možnosti investigativní žurnalistiky a hlubšího pohledu přímo z místa jsou také omezené, protože čínská vláda postupně „zkrotila“ mezinárodní zpravodajské agentury – jako třeba i americký Bloomberg – pod pohrůžkou, že nebudou moci v zemi působit. (Zároveň je třeba připomenout, že ani zpravodajské agentury nejsou nějakými anděly pravdy, ale korporacemi, jejichž cílem je především generovat zisk). Informační stavidla byla tedy uzavřena a seriózní žurnalistika nemá jak ohrozit příběh o čínském ukázkovém zvládnutí koronaviru. Naopak do médií okolních zemí Čína šíří například propagandistická videa s figuranty, která dokumentují, jak příkladně a nekompromisně nakládají s neposlušnými nakaženými občany. Kromě snahy ukázat akceschopnost čínského státu jde, podobně jako v případě Ruska, zjevně o snahu normalizovat či dokonce velebit tvrdou ruku autoritářského režimu.

Americké sny a noční můry

To nás dovádí k poslednímu aktérovi celého nešťastného klání – Spojeným státům americkým. Pro jejich rostoucí čísla je potřeba uvést kontext. V jakémkoliv státě na světě zemře na běžná onemocnění a nehody každý rok přes procento obyvatel. Je to jednoduchá matematika – pokud je například průměrná délka života 80 let a populace je stabilní, každý rok musí průměrně umřít zhruba jedna osmdesátina lidí, tedy 1,25 procenta. V Česku takový výpočet vede k průměrnému počtu úmrtí okolo deseti tisíc měsíčně, v USA v průměru přes tři sta tisíc měsíčně. I pokud ve Spojených státech v úhrnu na koronavirus zemře třeba několik set tisíc lidí, nebude to katastrofické na čistě „věcné“ úrovni, protože se tím „jen o pár měsíců posune běžný provoz smrti“. Epidemie je ale nadmíru nebezpečná v tom, že se potenciálně může stát národním morálním traumatem.

Například během útoků 11. září 2001 zahynulo ve Spojených státech na tři tisíce lidí, tedy méně, než kolik v zemi za den umře na běžná onemocnění. Násilnost a politický náboj útoku na symbolické newyorské budovy ale nadobro proměnily americkou společnost. Obdobný kontrast mezi symbolickou a přízemní věcnou rovinou můžeme vidět třeba i v projektech, jako byl let na Měsíc. Po věcné stránce byla cesta na Měsíc nejhorším plýtváním peněz v moderní historii. Ale nejen chlebem je člověk živ, a přistání na Měsíci je dodnes úhelným kamenem amerického národního sebevědomí. V tomto výčtu bychom mohli pokračovat – ale mezitím už na americkou scénu vstupuje nový koronavirus.

USA je v současnosti zemí s nejvyšším počtem potvrzených infekcí a už teď je jasné, že zemi zanedlouho čeká černý měsíc, kdy každý den bude na COVID-19 umírat v průměru alespoň tolik lidí jako při útocích z 11. září. V amerických médiích se přitom ještě před pár týdny politici i komentátoři předháněli v tom, kolik stovek tisíců důchodců jsou ochotni obětovat, aby nepadly akciové trhy. Ještě z dob druhé světové války přitom přežívá klišé, že zatímco například Sověti bez mrknutí oka obětovali své jednotky, Američanům záleželo na osudu i toho posledního vojáka. Kolik Američanů a obyvatel planety bude za rok věřit, že v USA stále záleží na životě každého člověka?

Vnitřní zranění amerického ducha či nastávající ekonomický šok ale nebudou to jediné, s čím se budou muset Spojené státy vypořádat. Čína například míří svůj propagandistický aparát i na diskreditaci USA a jejich přístupu k epidemii – a jistě si nebude brát servítky v líčení epidemického vývoje jako fundamentálního selhání. Nejde zdaleka jen o Ameriku – pod útokem je i Evropská unie, kterou se také Čína snaží vyobrazit jako nefunkční a nesolidární svazek, jehož roli musí nahrazovat právě všespásná Čínská lidová republika. V případě EU i USA je to o to bolestivější, že cizí propaganda do určité míry jen podtrhuje a využívá skutečné chyby těchto celků a jejich lídrů.

Vyhraje Čína informační válku proti Západu? A koho si historie zapamatuje jako vítěze a poražené pandemie? Těžko říct – to, že protivník propagandisticky vyhrává, nepoznáte tak, že mu věříte vy. Poznáte to tak, že mu věří všichni ostatní.

Autor je občasný publicista a teoretický fyzik.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies