Se zavřenými kiny, zrušenými festivaly, odloženými premiérami a přerušeným natáčením je situace v oblasti audiovize celosvětově značně nejistá. Svět filmové a televizní produkce se mimo virtuální prostor téměř zastavil. Producenti nemohou natáčet, distributoři do kin nenasazují nové tituly, do státních fondů neplynou příjmy ze vstupného. Ztráty tuzemských provozovatelů kin budou podle odhadů Unie filmových distributorů činit až 218 milionů korun za měsíc. Stovky tisíc lidí přišly o práci bez naděje na finanční kompenzaci.
Tento výpadek tvrdě dopadne zejména na živnostníky závislé na pravidelných příjmech, jako jsou zvukaři, scénografové, maskéři nebo osvětlovač. Nikdo neví, jaká omezení a jak dlouho zůstanou v platnosti, případně jak dlouho potrvá, než lidé překonají strach z hromadných kulturních akcí a opět vyrazí do kina nebo na festival. Dopad zavedených opatření na globální zábavní průmysl, založený na svobodném cestování, shromažďování a setkávání, každopádně může být katastrofální.
Někteří z námi oslovených odpovídali přímo na níže uvedené otázky, jiní své vyjádření pojali volněji.
1. Co virová pandemie a s ní spojená omezení znamenají pro vaši profesi?
2. Jak lze na situaci reagovat nyní a na co je potřeba připravit se do budoucna?
3. Jaká opatření vlády nebo jiných orgánů a institucí byste uvítal/a?
4. Myslíte si, že se promění politický a společenský postoj k audiovizi v dlouhodobější perspektivě?
5. Může mít probíhající krize i nějaký pozitivní efekt?
Ivo Andrle (ředitel distribuční společnosti Aerofilms)
1. Podstatná část našich aktivit musela být utlumena, zejména kina a s nimi spojené gastroprovozy.
2. Jednak hledáme úspory a minimalizujeme výdaje/náklady, abychom zvětšovali pravděpodobnost, že krizi neznámé délky překonáme v co nejlepší kondici. Také hledáme nové příležitosti a inovace. To se zejména týká rozvoje online aktivit, ale také například dovzdělávání, přípravy některých nových projektů, dodělávání starších restů a tak podobně.
Do budoucna sledujeme a debatujeme o možných scénářích vývoje – ať už o míře a rychlosti návratu diváků do kin nebo také třeba o kvantitativním vývoji distribuční nabídky po krizi. Jsou na to ve světě různé pohledy. Hodně to ale všechno záleží na jedné neznámé – a tou je délka doby, po kterou bude koronavirus panovat.
3. Konkrétně u kin a filmové distribuce bychom se konečně měli zamyslet nad smysluplným zavedením tzv. automatické podpory. Jedním z kritérií, ke kterému by se podle mého mělo v případě nějaké následné podpory kin a distributorů přihlížet, by mělo být chování v době krize. Více bych ocenil ty, kteří se na krizi snaží adaptovat, inovují své postupy, aktivně pracují se zaměstnanci a podobně. Slaběji bych hodnotil ty, kdo se pouze stáhli do pasivity a za pecí očekávají příchod státní podpory.
5. Samozřejmě! Je toho hodně. Tak například mají lidé více času konečně prozkoumat možnosti legálního online sledování filmů, vyzkoušet nové služby, objevit pro sebe ty, které jim vyhovují a u nich pak zůstat. Jiným efektem může být třeba to, že si část lidí uvědomí, jakou roli v jejich životě hraje kultura, jaký význam má sdílení zážitku, do jaké míry jsme sociálními bytostmi a tak dále. Také během krize vzniká spousta nových iniciativ a projektů (například Moje kino LIVE), které možná budou mít svou roli i po otevření kin. Můžeme se naučit nové pracovní postupy, způsoby komunikace. Pozitiv je hodně.
Jan Bradáč (ředitel distribuční společnosti Falcon)
1. Pandemie znamená úplně novou zkušenost, a to nejen profesní. Ani v době takových katastrof, jako byly povodně v letech 1997 a 2002, jsme nečelili takovému dramatickému opatření a jeho důsledkům jako tentokrát – prostě jsme museli nedobrovolně zavřít.
2. Nejzásadnější je se na tu situaci podívat s klidnou a pragmaticky nastavenou hlavou, což jde velmi obtížně. Každý den naskakují finanční náklady, ať filmy pro lidi hrajete nebo ne. Aktuální situace si žádá, abychom dokázali identifikovat, kde lze stáhnout nákladové kohoutky na minimum. A doba uzavření veřejných prostor, jako jsou kina, bude opravdu dlouhá.
3. Především bych uvítal, kdyby vláda a příslušné orgány vystupovaly systémově a čitelně. V tuto chvíli, již více než čtrnáct dní po zavedení nouzového stavu, stále nevidíme, jaký komplexní krizový scénář vláda připravuje a zda vůbec nějaký plánuje. Je sice chvályhodné, že vláda již před více než týdnem přišla s návrhem, že bude refundovat zaměstnavatelům mzdy jejich zaměstnancům, aby lidé nepřicházeli o práci. Ale příliš dlouho trvá, než řekne přesně, jak a kdy k té refundaci dojde a neobjasní další důležitou část – co bude za stejné období s odvody na zdravotní a sociální pojištění. Rozumím tomu, že tento stát nemá na to, aby hradil zaměstnavatelským a podnikatelským subjektům jejich ušlý zisk a vzniklou škodu. Ale mandatorní výdaje, daňové úlevy, poplatky a další povinnosti stát ovlivnit umí a tam od něj také očekávám největší podporu všem zaměstnavatelům a podnikatelům, kteří nemohou v tuto dobu podnikat a realizovat svou činnost.
4. Pevně věřím, že ne. Pokud bych se pletl, asi bychom to mohli definitivně zabalit. Tahle „morová“ rána nás zasáhla v období vysoké konjunktury a křivka návštěvnosti dosáhla v roce 2019 nejvyššího čísla za uplynulých 25 let. Věřím, že se diváci po odeznění pandemie do kin vrátí. Jen musí být ochotni i nadále utrácet za kino peníze a neobávat se jít opět do prostoru s jinými lidmi.
5. Ekonomicky vzato krize mívají kromě drastické stránky i přirozený očistný efekt, ale v tomto případě naše zkušenost selhává, protože ekonomické potíže jsou až důsledkem, nikoli příčinou současné situace. V měřítku dlouhodobé a známé historie lidské společnosti se do takové kritické situace dostáváme v určitých cyklech – není to zjevně poprvé ani naposledy, jen u toho předtím nikdo z nás žijících nebyl. Má to jistě svůj důvod a věřím, že na něj přijdeme.
Vít Janeček (režisér, filmový pedagog a producent)
Virová situace zasahuje oblast českého filmu nerovnoměrně, ale skutečně brutálně tam, kde se točí nejvíc peněz, a to jsou zahraniční zakázky přímo natáčené v ČR a obecně všechno, co souvisí s pohybem a pobytem zahraničních osob u nás. Dále se to citelně dotkne také všech produkcí, které mají velké štáby – televize rušily mnoho seriálů. V malém měřítku, ale proporčně stejně vážně to dopadne na FAMU, jejíž značná část doplňkových příjmů stojí na programech pro americké univerzity, které přinejmenším pro příští rok své programy všude ve světě ruší.
Naopak relativně nejmenší dopad to bude mít na produkci nízkorozpočtových filmů, dokumentů či animace, tedy oblastí, kde je peněz méně, ale reprezentují víc pojetí filmu jako umění svého typu.
V tuto chvíli nejsme schopni dohlédnout ani dosah, ani počet vln, ve kterých se sama pandemie i její možná stejně nečekané implikace budou vracet, ale každý patrně cítí, že součástí této krize je konec neomezeného růstu a bezmezného uspokojování lidských potřeb. Možná právě v tyto dny si uvědomujeme naléhavěji, že poslední tři dekády byly tak trochu na vlně Fukuyamovy dnes už jasně groteskní myšlenky konce dějin, doby, ve které jako by chyběly zásadní dějinné antagonismy a kontrapunkty. Západ nebyl schopný vzít vážně výzvu změny klimatu, ale realita dějin nakonec vstupuje s nutností vzít vážně jinou část přírody, manifestovanou v podobě vitality mikroorganismu, který vlastně jen slepě replikuje myšlenku, kterou byla hnána celá tato epocha: bezmezně růst.
Když se podíváme na dějiny kinematografie, její vývoj k lepšímu z hlediska, které bych s jistou rezervou nazval uměleckým, probíhal často formou krizí. Ta největší proměna se odehrála vlivem hrůz druhé světové války, která nastartovala internacionalizaci filmu, ale především zpochybnila dosavadní vztah filmu a reality: jak říká Bazin, po této válce už nebylo možné jen tak sledovat postavy, které mají svoji jasnou vůli, konflikty a vývoj. Věci i lidství a jeho obrazy se staly složitějšími a film na to reagoval – přišel neorealismus, radikální návraty k reflexi skutečnosti a nové vlny. Vedle toho probíhal samozřejmě dál i znovuobnovený proud klasického filmu se svými ukolébavkami a pohádkami, které máme taky rádi.
Pro současnou situaci českého filmu či šířeji audiovize je klíčové udržet v dobré kondici podpůrné instituce, což znamená čtveřici Česká televize, Státní fond kinematografie, Národní filmový archiv a FAMU. Nejvíc ohrožená je aktuálně Česká televize, a to tím, že je zde jasná snaha parlamentní většiny dosadit do její rady nikoli kompetentní a klidně i ostré kritiky, ale lidi, kteří v sobě nesou averzi vůči samotnému principu veřejnoprávní služby, což může být ničivé a retardující. Z hlediska veřejnosti ale možná i mobilizující.
Pokud se zamýšlím nad pozitivy této krize, mohou mít jedině podobu paradoxu. Věřím, že dojde k proporčně větší renesanci kinematografie spojené s realitou, oproti dosavadní dominanci lidové kinematografie bez témat nebo kinematografie kulturních elit s tématy v příliš sofistikovaném kódu. Pokud se krize prohloubí, oblasti, jako je audiovize, budou zřejmě čím dál méně lukrativní, což na druhé straně povede k proporčně většímu angažmá lidí, kteří to opravdu potřebují dělat. V souhrnu to ale nevidím černě.
Ondřej Kamenický (ředitel festivalu Jeden svět)
Festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět byl přerušen v polovině jeho pražské části. Filmový program se poté přesunul dočasně do online kina DAFilms.cz. S ohledem na to, že se Jeden svět měl původně konat až do poloviny dubna v dalších 35 městech, se nyní snažíme maximálně podporovat místní koordinátory v regionech, aby byli schopni festival uskutečnit pokud možno na podzim, a to v podobě co nejbližší původnímu jarnímu plánu. Také v zahraničí přešla velká většina filmových festivalů do online prostředí a byla nucena zrušit své akce s plánovanými stovkami návštěvníků.
Budoucnost filmových festivalů tak, jak jsme je dosud znali, se bude odvíjet od toho, jak dlouho potrvají přijatá opatření k zamezení šíření koronaviru, a bude záležet i na tom, jak se komu podaří v delším časovém horizontu adaptovat na změny. Proměny filmového průmyslu mohou nastat mimo jiné v oblasti distribuce a putování filmů po festivalech. Otevírá se tím otázka samotné role filmových festivalů coby kurátorských přehlídek a jejich vlivu na životní pouť konkrétních filmů. Karty se mohou zamíchat ve hře o premiérová prvenství, exkluzivitu uvedení i další strategie ze strany tvůrců i samotných filmových festivalů. Nakonec asi každý festival to přiměje zamyslet se nad tím, co je jeho přidanou hodnotou, nemohou-li být projekce uskutečněny v kině a nemohou-li se na nich setkávat lidé různých názorů, diváci ani sami filmoví profesionálové.
Již nyní je jasné, že z jarních festivalů se neuskuteční žádný, ohrožena je realizace i řady letních. Drtivá většina náhradních termínů (a zdaleka ne jen kulturních akcí) se proto přesouvá na září a říjen. Pokud se naplní prognóza další vlny nákazy, může se také tento přesun jevit jako celkem riskantní. Z dlouhodobé perspektivy to dle všeho ovlivní rozměr, organizaci a udržitelnost prakticky všech festivalů, závislých v různé míře mimo jiné na tržbách ze vstupného. Konají se periodicky a jejich uskutečnění předcházejí často dlouhé měsíce příprav. Pokud se tedy například měl festival konat letos v dubnu a kvůli výpadku se nakonec uskuteční v říjnu 2020, budou mít jeho organizátoři co dělat, aby rovnou zvládli přípravy a zajištění dalšího ročníku v roce 2021. Pokud nebude podzimní náhrada možná vůbec, může to pro některé organizátory znamenat prakticky likvidační finanční výpadek.
Má-li tato situace potenciál něco pozitivně změnit, myslím, že přiměje více filmových festivalů uvažovat z pohledu udržitelnosti nad tím, kolik zahraničních filmových hostů je na festival na krátkou dobu letecky přepravováno z druhého konce světa a kolik se jich naopak může s publikem v kinosále spojit skrze některý z virtuálních nástrojů. Limitované možnosti cestování mezi různými zeměmi či napříč kontinenty mohou pravděpodobně trvat delší dobu. Významnější přechod na každodenní virtuální komunikaci, povede doufejme k jejímu uživatelskému vylepšení, zautomatizování procesu (ne však nahrazení!) a také k urychlení vývoje technologie rozšířené reality (augmented reality), která se dosud uplatňovala spíše v reklamě či v herním průmyslu.
Jiří Konečný (filmový producent, Endorfilm)
1. Nemůžeme točit a nevíme, kdy to zase půjde. Kromě okamžitých ekonomických důsledků, které to má, je nejhorší nejistota výhledu. Nevíme, kdy krizová opatření skončí a jak bude situace po nich vypadat.
2. Situaci vnímám jako skokovou změnu mnoha parametrů našeho života, přičemž řada z nich se už nemusí vrátit do předchozího stavu. Je to výzva. Nyní potřebujeme především jasné a transparentní kroky vlády a zákonodárců. Je třeba být k sobě navzájem solidární. Podržet ty, kteří se ocitají v nouzi a snažit se udržet co nejvíc aktivit v běhu, vymýšlet kreativní řešení. Zároveň je třeba chránit svobodu. Uvědomil jsem si, jak snadno a rychle můžeme o řadu svobod přijít.
3. Jakákoli opatření, která podnítí občany k vyšší vlastní aktivitě a pružné reakci na změnu podmínek. Razantní, jednoduchou a rychlou pomoc podnikům a živnostníkům, aby nezkrachovali. Každý podnikatelský subjekt, který to přežije, se nám všem bude v budoucnu velmi hodit.
4. Doufám, že by si mohli lidé filmů a všech kulturních statků začít více vážit, uvědomit si, že nepadají z nebe. Třeba na ně začnou i více solidárně přispívat tím, že je budou konzumovat legálně a platit za ně tam, kde mají jistotu, že se peníze dostanou i k tvůrcům.
5. Nutí nás přemýšlet o tom, čemu jsme třeba nevěnovali tolik pozornosti, vystoupit ze zajetých kolejí. Je to příležitost ke změně – ve vzdělávání, ve fungování státu, v osobním i pracovním životě, ve způsobu umělecké reflexe, ve vztahu k životnímu prostředí a v dalších oblastech. Ve filmové branži může čas na vývoj nových projektů přinést zajímavé výsledky.
Radana Korená (ředitelka Letní filmové školy, předsedkyně Asociace českých filmových klubů)
1. Aktuálně jsou všechny naše projekty pozastaveny. Navíc máme nakoupeny filmy, které jsme chystali do premiéry, a teď jsou odloženy na podzim – pokud už bude situace pro kina příznivá a bude se moct do kin chodit, pak stejně všichni narazíme na další velké problémy. Nevíme, jak se budou chovat diváci, zda budou mít obavy do kin chodit, nebo si natolik zvyknou na online prostředí, že ho upřednostní před kinem. Dalším problémem bude velký přetlak filmů od všech distributorů, na což zákonitě musí doplatit všichni, ale malí, artoví distributoři, jako jsme my, možná nejvíce… Kina mají omezený promítací plán, a tak na některé filmy možná ani v nasazení nedojde. My v tomto trošku spoléháme na síť filmových klubů, ale mimo ně to bude velká neznámá…
Náš vzdělávací projekt CinEd z důvodu uzavření škol a nemožnosti školit pedagogy zatím také stojí. Pak je tady Letní filmová škola, která je stále ve velké nejistotě. Je to velká akce, kterou připravujeme celý rok a jejíž zrušení nebo přesun s sebou přinesou nemalé problémy jak organizačního, tak finančního rázu.
2. Je potřeba si udělat hloubkovou revizi všeho, co děláme. Pokud je něco, co už skomírá, to už nejspíš tuhle těžkou dobu nepřežije, na druhou stranu se alespoň otevře prostor pro nové a aktuálně potřebnější projekty. Co má silné základy, to sice projde zemětřesením taky, ale věřím, že to po pandemii bude pokračovat v ještě lepší kondici. V tomto bezčasí je pro to ideální doba, stejně tak pro úkoly, které jsme všichni dlouhodobě odkládali na dobu, až bude více času… V rámci distribuce máme naše filmy na VOD platformách, ale ty jsme měli už před pandemií, jen jsme přidali další tituly.
3. Určitě bychom uvítali kompenzaci za ztráty způsobené uzavřením kin a nemožností distribuovat filmy. Dále bychom uvítali, kdyby nám ministerstvo – v případě nekonání festivalu – umožnilo uplatnit náklady spojené s její organizační přípravou, přece jen tým pracuje stále, část objednaných služeb je uhrazena, a pokud by se akce nekonala, nebo byla krácena v jiném čase, tak bychom potřebovali s již přidělenými dotacemi pracovat, i když byly původně přiděleny na jiný termín či délku akce. Pevně věřím, že ministerstvo kultury toto vezme v úvahu a potřebné změny v oblasti grantů a dotací vyhlásí. Toto bychom v ideálním případě očekávali od celé státní sféry, v našem případě tedy od Státního fondu kinematografie, města i kraje.
4. Bude hodně záležet na tom, do jaké míry budou politici schopni kriticky vyhodnotit potřebnost kvalitní kultury v celé naší společnosti. Audiovize má obrovskou schopnost propojovat hudbu, výtvarné umění i divadlo a může velmi kriticky, podpůrně i inspirativně komunikovat s lidmi. Má schopnost zachytit aktuální dobu, což je velmi cenné. Proto si přeji a doufám, že se postoj naší vrchnosti k audiovizi změní.
5. Lidé si daleko více uvědomují potřebu lidské sounáležitosti, komunit, které v době izolace nesmírně chybí. A kultura má dokáže spojovat lidi napříč věkem či pohlavím ve společných zájmech; podporovat v nich citlivost, vnímavost pro krásu, empatii, tvořivost i schopnost komunikace. Věřím, že dojde k renesanci vnímání potřebnosti kultury nejen u běžných občanů, ale především u politiků, kteří mají možnost tomuto odvětví výrazně pomoci.
Eva Veruňková Košařová (ředitelka festivalu Finále Plzeň)
Již v půlce března bylo poměrně jasné, že Finále Plzeň nebude moci proběhnout v naplánovaném dubnovém termínu. Velmi rychle jsme tedy začali komunikovat se všemi partnery a hledat nový možný termín tak, abychom se nekryli s dalšími filmovými festivaly v ČR i zahraničí a kulturními akcemi v Plzeňském kraji.
Nový termín byl stanoven na 25. až 30. září. I přes veškerou snahu jsme na tomto poli museli udělat několik kompromisů, například se kryjeme s festivalem Serial Killer v Brně či některými akcemi v Plzni, nicméně se všemi jsme v kontaktu a vymýšlíme spíše možnosti synergie. Co se týká partnerů, mnoho z nich nám s přesunem termínu vyšlo maximálně vstříc, přesto festivalu i v této oblasti vznikají mimořádné náklady týkající se reklamní kampaně, storno poplatků za některé ubytovací kapacity či letenky. Kapitolu samu o sobě pak představují lidé, kteří na festivalu pracují. V určitých oblastech bude nutné celou práci udělat od začátku, navíc se snažíme s našimi spolupracovníky co nejvíce komunikovat, a pokud je to možné, i pomoci jim – mnoho z nich samozřejmě pracuje jako OSVČ a živí je po celý rok další festivaly či jiné kulturní akce.
Za těchto mimořádných okolností bychom asi všichni nejvíce uvítali, pokud by bylo možné žádat (ať už na úrovni státu či města) o mimořádnou dotaci, která by alespoň částečně pokryla způsobené ztráty. Musím říci, že snahu a zájem o naši problematiku cítím od Ministerstva kultury i Státního fondu kinematografie, který s námi poměrně čile komunikuje. Samozřejmě je ale otázka, jak se celá situace bude vyvíjet dále.
Že by se projevil politický či společenský postoj k audiovizi v dlouhodobější perspektivě si upřímně nemyslím a pevně věřím, že po skončení této etapy se diváci budou hojně vracet do kin i dalších kulturních institucí. Otázkou pochopitelně zůstává, zda nastalá situace vyvolá po živé kultuře spíše „hlad“ a návrat diváků bude rychlý, či budou lidé žít ještě nějakou dobu ve strachu z větších shromáždění. Samozřejmě mě v této době těší možnost užít si kulturu v online verzi, nicméně si nemyslím, že by se z toho stal nový trend, protože živá kultura by tím ztratila svoji podstatu.
Martin Mareček (režisér, filmový pedagog a dramaturg)
Pro spoustu profesí i subjektů to bude náročné, ale já osobně nějaký velký dopad ani výraznou proměnu situace neočekávám. Již několik let na otázku, jak se mi vede, odvětím, že pracovně sedím na několika židlích a rád bych, aby to byly ideálně třeba jen dvě. Působím jako pedagog na FAMU, živím se konzultacemi, workshopy, dramaturgií filmů svých kolegů a snažím se pracovat na vlastních projektech. Těch raději vyvíjím vedle sebe víc, protože nevím, který se chytí. Vedle toho mám i rodinný život. Osobní tvorba byla několik dlouhých let až na posledním místě, i proto, že z ní plyne nejmenší finanční přínos.
Celovečerní filmy většinou vznikají dlouho a režisér je z hlediska výdělku s velkým odstupem na samém konci řetězce. Mimochodem, když jsem nahlížel do rozpočtů středoevropských celovečerních dokumentárních filmů se srovnatelným mezinárodním festivalovým otiskem, zjistil jsem, že české režijní honoráře jsou poloviční, často i menší. Jsme dlouhodobě podcenění? Dlouhodobě se podceňujeme? Neznáme nebo nemáme svou cenu? Nejde to jinak? Každopádně tu platí – čím více času na filmu strávíte, pečlivěji ho připravujete i děláte, tím méně máte peněz na živobytí. I proto jsem si v minulosti některé filmy sám stříhal doma a zastával další profese. Několik náročnějších námětů jsem opustil.
Velmi rád bych víc točil, ale předem jsem to zabalil. Moje důvody nejsou určitě jen ekonomické, ale když se podívám na své kolegy a kolegyně, vidím příbuzné osudy. Také občas udělají nějaký film, ale vedle toho pracují v rozhlase, vyučují, píší či točí pro internetové portály, na všelijakých postech obhospodařují rozmanitá kuchařská show, jsou producenty nebo kameramany druhým, mají úvazky v neziskovkách, někteří pořádají i tantrické kurzy nebo chodí po večerech uklízet. Všichni to nějak pytlíkujeme. Možná proto nás nynější situace tolik nezaskočí, nějaký pytlík bude prázdný a budeme používat ten, který se lépe plní, nebo si najdeme úplně nový. V tom máme asi velmi slušnou adaptabilní imunitu. I zde platí slavná Pasteurova poučka: „Virus je ničím – terén je vším.“
A teď přeostření na detail. Minulý týden jsem měl jeden natáčecí den filmu, který mám rozdělaný již pátý rok a letos bych ho měl dotočit. Všichni zúčastnění, dva protagonisté i náš tříčlenný štáb, již po dva týdny dodržovali osobní karanténu, nemysleli jsme, že bychom se nějak mohli ohrozit, ale stejně jsme dopředu vše podrobně řešili. Ořezávali a vybírali lokace, zjednodušovali. Byl to další stupeň ohledávání zodpovědnosti a citlivosti. Jsem zvyklý se svého kameramana dotýkat, do ucha mu šeptat pokyny o velikosti kompozice a pohybu kamery. Zvukařovi dávat signály, kdy nahrávat, jak se přiblížit nebo vzdálit. Přes roušku a v důsledku opatrnosti či ostychu mi to nešlo. Některé záběry se nepovedly, nerozuměli jsme si. Špatně a nedostatečně jsem režíroval, kameraman zase neměl jistotu a nedovolil si lehnout na zem do podhledu, který jsme potřebovali. Druhý den jsem byl roztrpčený, ale pak jsem si říkal, že je to jen další výzva. Lépe se předem připravit, vysvětlit a nabídnout jiný koncept. Najít i novou podobu blízkého kontaktu, sdílení a důvěry. Adapt or die. To je základní princip tzv. dokumentární tvorby, schopnost reagovat na bleskovou proměnu situace, využít ji. Nepromarnit, nezabít, ale přečíst příležitost – a tím si oživit film.
Největší omezení dlouhodobě spatřuji sám v sobě. Teď se natáčení na několik dnů muselo zastavit, pročistil se jarní diář a mně se ulevilo. Sedím teď nejvíc na jedné židli, té domácí. Je to trochu náročné, ale cenné. S dětmi jsme po deseti letech obnovili souboje ve stolním hokeji, venku nahráváme zpěvy jarních ptáků a občas se podaří i dlouhé a kvalitní hádky. Ano, jasně, potýkáme se mezi sebou, ale jsme si blízko.
Martin Mažári (ředitel produkce kina Edison Filmhub a společnosti Film Europe), Lukáš Pešák (manažer kina Edison Filmhub a provozní ředitel společnosti Film Europe)
1. Martin Mažári (MM): Snažili jsme se nezareagovat panicky narychlo spíchnutým projektem, ale přetvořit nešťastnou situaci v příležitost a přijít se systémovým řešením. Uvolněné kapacity vzniklé zavřením kina jsme věnovali dlouhodobě odkládaným restům, jako je technické i dramaturgické dotažení našeho VOD, který již od začátku projektu Edison Filmhub má být jeho integrální součástí. Naše úsilí se tedy momentálně přesunulo do kultivace našeho online prostoru, který ovšem chceme využívat dlouhodobě, nikoli pouze hibernačně do znovuotevření kin.
3. Lukáš Pešák (LP): S vládou jednáme prostřednictvím společné iniciativy Asociace provozovatelů kin a Unie filmových distributorů. Požadujeme jako důležitý kulturní sektor záchranné finanční balíčky, nikoli pouze bezúročné půjčky.
4. MM: Krize budí kreativitu, což vidíme u nás i v zahraničí – ať už jde o naše přechodné virtuální kinosály nebo improvizaci v podobě promítání na zdi budov v Itálii. Staré dobré kino ale dle mého názoru nic nenahradí a těším se, až krize skončí, a diváci se nahrnou zpět do kinosálů za kolektivním filmovým zážitkem, který jsme před karanténou brali jako samozřejmost a který nám teď začíná tolik chybět. Ekonomicky a společensky byla spolu se sportem obětována jako první a jeví se univerzálně jako nejsnáze postradatelná. Pro fungování společnosti to tak možná v krátkodobém horizontu je, ale kdyby tato situace trvala dlouhodobě, pocítili bychom absenci kultivačního a relaxační efektu kultury velmi silně.
LP: Bohužel se s reakcí na karanténu kromě kreativity pojí i hysterické nasazování některých filmů zdarma na internetu bez jakékoli pevnější koncepce. Co se dlouhodobého účinku týče, dost možná se zmenší okno mezi uvedením některých filmů v kině a na VOD. V tuto chvíli se jedná o dva způsoby uvádění filmu za účelem zvýšení jeho tržního potenciálu. Jedno doplňuje druhé a nemělo by se to přebíjet. Kino by mělo zůstat místem prvního uvedení filmu a do dalších distribučních oken by se měl dostávat až postupně. Až čas ukáže, zda jde o pozitivní změnu a zda se vazba mezi VOD poskytovateli a going out culture posílí, nebo na sobě budou parazitovat.
5. LP: Zlepší se komunikace mezi jednotlivými distribučními a kinařskými subjekty. Všichni vylézáme ze své bubliny a začínáme chápat, že jsme součástí většího celku. Stejně tak mezi kinem a divákem se vytvoří nový vztah, který přetrvá i po otevření. Lze očekávat občanské iniciativy za záchranu kin, která budou po skončení krize před bankrotem.
My kolegy kinaře z celé republiky hodláme podpořit minimálně nasazováním našich filmů do programu Vaše kino. Ten udržuje kontakt s divákem a upevňuje vztah s jeho oblíbeným kinem i v době uzavření. Jako distributor si uvědomujeme potřebu poskytovat nadále našim partnerům kvalitní tituly, protože bez nich bychom nemohli dělat naši práci.
Jednotlivá kina navíc mají čas uvědomit si, čím chtějí být po stránce dramaturgie a jak chtějí komunikovat s divákem. Domnívám se, že řada z nich doteď podceňovala jiné kanály komunikace, jako jsou například sociální sítě, a příliš spoléhala na propagaci titulů distributorem. Teď jsme všichni na jedné lodi.
Petr Oukropec (producent a režisér, Negativ Film Production)
Je zřejmé, že situace je alarmující nejen pro kinodistribuci, ale pro celý audiovizuální segment, který stojí na mezinárodních koprodukcích, na sdílení profesí, služeb a spolufinancování výroby. Dlouhodobé omezení cestování a mezinárodní spolupráce by bylo smrtelnou ranou pro celou naši slibně se rozvíjející audiovizi. Paradoxně poptávka po novém audiovizuálním obsahu, po nových filmech všech žánrů, po seriálech i po internetových formátech celosvětově spíše poroste. Abychom byli schopni českou kulturu, naše témata a talent našich tvůrců exportovat, potřebujeme zachovat mezinárodní spolupráci v celém propojeném procesu výroby.
Základem je zachování stabilní národní podpory kinematografie jako kulturního odvětví a zároveň podpora pro celý audiovizuální průmyslu formou daňových pobídek. To snad nikoho nenapadne ani v nových souvislostech zpochybnit. České zdroje ale nepokrývají celé financování. Pokud dojde k útlumu mezinárodní spolupráce a vláda nebude garantovat současný systém a zároveň nepodpoří návrat zahraničních štábů, bude skutečně zle. Izolovanost není synonymem úspěšné a živé kinematografie.
V Negativu v těchto měsících pracujeme na celovečerním animovaném filmu režisérky Michaely Pavlátové, který by nevznikl bez výrazné spolupráce s Francií, se Slovenskem a bez podpory Eurimages. Díky pokročilé fázi výroby prozatím můžeme pokračovat a sdílet workflow v mezinárodním štábu animátorů částečně online. To je ale spíše časová shoda a náhoda. Představa, že dlouhodobá spolupráce online je výhodná a bezpečná a že postprodukčních a animačních studií se výpadek nyní, případně ani v budoucnu netýká, je lichá. Studia se teď sice snaží udržet práci, reorganizují společné prostory, řeší distanční pohyb, datové toky pro home office a tak dále, ale to vše je udržitelné pouze krátkodobě a částečně. Ani svět postprodukce a animátorů není izolovaný. Jenom ilustruji, že jsme v tom problému všichni.
Dagmar Sedláčková (filmová producentka, MasterFilm)
Přestože i mě krize uvrhla do nejistoty a ovlivnila řadu mých rozpracovaných projektů, snažím se ji vnímat spíš pozitivně a mám docela velká očekávání od světa, který na nás bude čekat na jejím konci. Už roky totiž mluvíme o proměnách filmového průmyslu, které nastartoval nástup internetu a dostupnost výrobních technologií, ale globální trh se mění velmi pomalu. Všechny změny a novinky jsou vždy spíše jen odchylkou od zavedeného statu quo, které udržují velcí hráči disponující zdroji a těžící z integrovaného systému, který jim umožňuje kontrolovat jak obsah v rámci výroby, tak i návratnost investic v rámci distribuce. Pro ně jsou stále nejdůležitější kina, kinodistribuce je i otázkou větší prestiže a podmínkou pro některá festivalová uvedení.
S rychlým nástupem krize se pozornost najednou přesouvá k online prostředí jako nejdůležitější distribuční cestě. Myslím si, že tou už zůstane i po jejím odeznění. Mám radost, jak čeští distributoři rychle zareagovali na situaci a nabídli divákům obsah online. I Česká televize přehodnocuje svůj přístup a vychází vstříc s uvedením svých koprodukčních filmů na VOD dřív než v kinech, což je velká věc a symbolické narušení dosud neporušitelné distribuční řady kino–televize–VOD. Věci, které se ještě před měsícem zdály nemožné, nemožné nejsou, a navíc se dle čísel ukazuje, že fungují dobře! Jsem přesvědčena, že proměna způsobu distribuce ovlivní i to, jaké filmy pro ni budou vznikat.
Osobně doufám, že do online světa se přesune i větší část práce nás producentů. Spočítala jsem si, že v loňském roce jsem byla na devíti pracovních cestách v zahraničí. Film vždycky bude o jedinečném spojení talentů a různých povah a ne vše je možné delegovat na internet, ale určitě je tu velká vůle pro zjednodušení. Věřím, že se nová hygienická opatření pozitivně otisknou také do ekologičtějšího přístupu k natáčení a možná i jeho větší efektivnosti a udržitelnosti.
Je ale zcela zásadní, aby nedošlo ke snížení rozpočtu, se kterým každoročně operuje Státní fond kinematografie. Fond poslední roky fungoval dobře, peníze, které přerozděloval, pomohly nastartovat a ozdravit český film. Docházelo k podpoře debutantů, nových talentů, rozšířilo se žánrové spektrum podpořených projektů, vzniklo prostředí, ve kterém může opravdu něco zajímavého vzniknout. Návrat do úsporného modu fondu by měl podle mého názoru katastrofální důsledky. Průmysl by ustrnul, vše dobré, co tu bují, by zmizelo, ztratila by se celá generace talentů a s těmito následky bychom se potýkali dlouhá léta.
Vít Schmarc (ředitel distribuční společnosti Artcam)
Pro malého artového distributora představují současné události spíš impuls k přemýšlení a přehodnocování než úplnou katastrofu. Reagujeme tak, jak jsme reagovali už na postupující proměnu filmového trhu. Digitální kanály, které byly dosud spíš okrajovým doplňkem, mají najednou prioritu. Vítám to, protože při vší úzkosti a nejistotě je to výzva dotáhnout věci, které jsme zatím jen opatrně testovali (distribuční marketing směřující k digitální premiéře,využití sociálních sítí k přímým transakcím na VOD platformách). Je skvělé, jaká teď panuje synergie mezi námi a Aerovodem či DAFilms.cz Zároveň jsem rád, že těmto „kurátorovaným“ platformám skokově přibývá publikum. V něčem je to pro nás společná výhra, ne konkurenční prohra. Jde nám o totéž, dostat malé filmy k sympatizujícímu publiku.
Musíme se smířit s tím, že koronavirus urychlil proměnu paradigmatu a narušil svátost distribučních „kino-oken“. Otázka zní, jak bude trh vypadat, až krize pomine. Bude nás méně, filmů bude méně, kin bude nejspíš také méně. To všechno bude záviset na tom, jak velká bude kupní síla publika, jak velká bude jeho ochota se do kin vrátit a vyměnit gauč za sedačku.
Věřím, že zejména malá a na kvalitní obsah orientovaná kina přežijí, protože nabízejí něco navíc a pracují s menším a loajálnějším publikem. Proto vítám třeba iniciativu Moje kino LIVE, která přesně tenhle typ lidí mobilizuje a připomíná jim důležitost kin. Sám jsem zvědavý, co bude s blockbustery a multiplexy. Pro ty současná krize představuje opravdu tvrdý test, protože směřují k nejširšímu publiku a osobně si myslím, že pro většinového diváka bude rozhodování mezi domácím kinem či obrazovkou a kinosálem jednodušší. Osobně ale věřím, že kina si svou výlučnost podrží, otázka zní, jak tato výlučnost bude vypadat. Přesun zábavního průmyslu do privátní sféry bude zřejmě rychlejší, než jsme čekali.
Od vlády nečekám příliš. Mám trochu obavy, že ani koordinovaný postup ze strany profesní organizace sdružující distributory nebude mít žádný zásadní dopad, protože každý bojujeme trochu jinou bitvu. Postoj vlády ke kultuře pokračuje v tradici arogantního přehlížení, po agilitě západní Evropy, která okamžitě vyčleňuje nemalé prostředky na její záchranu, můžeme leda tak toužebně pošilhávat na sociálních sítích. Dehonestace umělců jako někoho, kdo nic nedělá a jenom si vydupává od státu peníze, je takové stabilní memento převažující národní mentality.
Co momentálně potřebujeme nejvíc? Udržet v chodu domácí i zahraniční produkce, z nichž sem plynou příjmy, zachovat místa, kde se filmy budou promítat, podporu Státního fondu kinematografie a samozřejmě i ekonomicky a sociálně nezdecimované publikum. Pokud k tomu mohou nějaká vládní opatření přispět, vítám to víc než nějaké bezúročné půjčky. Jsme zvyklí žít skromně a z mála.
Kamil Spáčil (ředitel festivalu Febiofest)
Febiofest byl zastaven deset dnů před zahájením, veškeré tiskoviny, letenky, katalogy, venkovní reklama, zaplacené filmy přišly vniveč. Především dlužíme honoráře externistům za uskutečněnou práci. Snaží se nám pomoci Ministerstvo kultury a čekáme v jaké výši. Bohužel se stalo také to, že jsme zaplatili měsíc předem více než 2,5 milionu korun zálohu za kino Cinestar a majitel odmítl tyto peníze vrátit – je to pro nás v tuto chvíli velký problém. Samozřejmě také my dlužíme některým dodavatelům jejich existenční peníze. Stanovili jsme nový termín festivalu od 18. září 2020 a snažíme využít vše, co jsme doposud připravili, nicméně předběžná ztráta pro nás je v tuto chvíli zhruba 15 milionů korun. Zamýšlíme se, co a jak dělat jinak, nad novými technickými možnostmi a dalším rozvojem ve filmovém průmyslu vůbec.
Věřím, že vládní opatření pomůže i nám, protože lidé po dlouhých týdnech izolace budou potřebovat jít ven a bavit se – třeba na festival. Otázkou je, jaké budou mít finanční možnosti.
Nedokážu odhadnout, co přinese tento nouzový stav, ale určitě to ve filmu nebude tak jako předtím. Já to vidím pozitivně a přál bych si, aby se lidé více zase dali dohromady a byli k sobě uctivější a tolerantnější.
Daniela Staníková (vedoucí Kanceláře Kreativní Evropa – MEDIA)
1. Velká část naší práce spočívá v konzultacích projektů, což se nám podařilo nahradit, doufám plnohodnotně, prostřednictvím on-line nástrojů. Samozřejmě jsme se zaměřili na informování o opatřeních, která přijímá program Kreativní Evropa nebo jiné EU státy. Snažíme se podpořit on-line aktivity českých projektů spolufinancovaných Kreativní Evropou jako je Kinedok, online portál Dafilms nebo Moje kino LIVE, ať už jejich propagací anebo přímo finančně, i když naše možnosti jsou spíše symbolické. Bohužel většina našich aktivit souvisí s filmovými festivaly a podobnými akcemi v České republice, kde spolupořádáme různé workshopy a prezentace nebo jsme tam k dispozici zájemcům o program. Ty se většinou přesunuly na podzim, doufám, že se je podaří uskutečnit alespoň v náhradním termínu, určitě se jim budeme snažit vyjít všemožně vstříc.
2. Program Kreativní Evropa v Bruselu připravuje řadu okamžitých opatření, které umožní projektům čerpat podporu i přes to, že jim epidemie znemožnila proběhnout, klíčové je rozvolnění podmínek vyúčtování apod. Tohle jsou ale jen dílčí opatření, která zmírní momentální dopady krize. Daleko důležitější bude, aby se pod dojmem nejrůznějších krizí a ekonomického propadu, které budou po zvládnutí pandemie následovat, v příštím rozpočtovém období (od r. 2021) nekrátily evropské finance na kulturu. Bez kultury se evropská společnost neobejde – v minulosti (při finanční nebo uprchlické krizi) se ukázalo, že kultura je velmi odolná a dokáže fungovat jako pojivo jinak názorově roztříštěné společnosti. Tady by se všichni, kdo o tom budou rozhodovat, měli řídit pravidlem – udržet a nenechat padnout.
4. a 5. Myslím, že postoj k audiovizi se nijak zvlášť nepromění, spíše ke kultuře celkově. Bohužel mám pocit, že v této situaci se na kulturu myslí jako na první zbytnou věc a je důležité, aby stát jasně deklaroval, že kultura musí zůstat zachována – jak to udělala Angela Merkel v Německu.
Vratislav Šlajer (filmový a televizní producent, Bionaut)
1. Celá audiovize se v podstatě zastavila. Zastavilo se natáčení českých filmů, zahraniční projekty a jejich tvůrci odjeli. Některá natáčení byla odložena, některá rovnou zrušena. Ze dne na den se tak bez práce ocitla většina filmařů a filmových tvůrců. Audiovize je průřezové odvětví, takže rozpočty filmových projektů se jen z čtyřiceti procent utrácejí za filmové profese. Šedesát procent peněz jde k nefilmařům – malým a středním dodavatelům, často v regionech, pracujícím ve sférách, jako je ubytování, gastronomie, řemeslné práce, služby a podobně.
Uzavření hranic znemožnilo zakázkovou tvorbu a mezinárodní spolupráci, odsunuté festivaly a trhy, které jsou pro producenty platformou k prodeji a financování projektů znamenají propad do dalších let. Obrat producentských společností zastupovaných Asociací producentů v audiovizi byl v roce 2019 zhruba 9,5 miliardy. Očekáváme propad až o 75 procent. Zavřená kina představují škody zhruba padesát milionů týdně pro celý distribuční řetězec. Většina těchto peněz směřuje k zaměstnancům a OSVČ, nejde o zisky společností, ale jednotlivce, kteří nemají ze dne na den z čeho žít. Situace je tedy velmi vážná. Hodně lidí čeká zásadní propad příjmů, omezí se spotřeba obyvatel. Lidé budou méně nakupovat, firmy inzerovat, což ovlivní například i televizní trh, televize už teď omezují plánovanou výrobu.
2. a 3. Stát musí do záchranných balíčků zahrnout i umělce a OSVČ. Snažíme se teď jako Asociace producentů ve spolupráci s dalšími asociacemi vládě vysvětlit, že práce v audiovizi je specifická, honoráře a příjmy jsou nepravidelné, trochu se vymykají tabulkám. První vládní návrh kompenzací pro zaměstnance a OSVČ by většinu filmových a uměleckých profesí naprosto minul, to je potřeba opravit.
Co se týče záchrany a oživení celého audiovizuálního systému, my jsme si v Asociaci producentů rozdělili řešení na tři fáze. První je nepanikařit, nedělat ukvapené závěry. Máme funkční systém, dobrý Státní fond kinematografie, veřejnoprávní televizi, stabilní distribuční trh. Musíme doufat v co nejrychlejší restart a zachovat stávající financování, nebrat peníze fondu, přesvědčit televize a investory, aby investovali do vývoje projektů (psaní scénářů a přípravy projektů mohou probíhat dál). Přestat jakkoli omezovat veřejnoprávní televizi, která teď naplno ukazuje svoji roli.
Audiovize funguje v cyklech – v současnosti se vyvíjejí a financují projekty na dva tři roky dopředu. Pokud by se fondu ubraly letos peníze, projeví se to v dalších letech a celý systém by to na dlouho dopředu destruovalo. Druhá fáze je pomoc s řešením škod v letošním roce. Tady apelujeme na vládu, aby mimořádnou dotací do Státního fondu kinematografie posílila vývoj. Usilujeme o mimořádnou automatickou podporu, na kterou by měl producent nárok při uvedení filmu do kina. Chceme tak motivovat producenty, aby co nejdříve točili, a dali tak práci všem filmovým i nefilmovým dodavatelům, ale současně by se naplněním kin vrátily obraty distributorům a provozovatelům kin. Na audiovizuální systém je potřeba se dívat jako na provázaný celek, potřebujeme, aby co nejdříve začaly fungovat všechny jeho části. České filmy tvoří 25 procent obratu kin. Třetí fáze jsou pak prorůstová opatření v následujících letech. Je potřeba udržet funkční pobídkový systém, aby se vrátily zahraniční projekty, je potřeba oživit domácí výrobu mimořádnou dotací do Státního fondu kinematografie. Jedině tak se celý systém restartuje a vrátí do stavu roku 2019, producenti a tvůrci budou mít možnost kompenzovat si svoje ztráty a zadlužení z letošního roku.
4. Audiovize je jeden z hlavních kreativních průmyslů, ale je to samozřejmě i umění. Bývá běžné vnímat filmy a audiovizi nebo umění celkově jako zbytné. To je ale omyl a já věřím, že i aktuální krize a nucený pobyt v karanténě ukazují, jak moc filmy, literaturu, hudbu, divadlo a další kulturní obory potřebujeme. Je to něco, co nás sjednocuje, vytváří to společnou identitu, dává naději nebo pomáhá se ve světě orientovat. Umělci – a mezi nimi filmaři – budou první, kdo dokáže situaci reflektovat, ať už zábavnou formou nebo umělecky. Umění a kreativní průmysly jsou křehké i mimo období krizí a společnost si je musí chránit. Stejně jako se teď ukazuje důležitá role veřejnoprávní televize, ukazuje se i potřeba sdíleného uměleckého a zábavního prožitku. Nedělám si iluze, že by zpochybňování společenské důležitosti kreativních a uměleckých profesí úplně zmizelo, ale zůstane nám aspoň tohle memento. A navíc se, myslím, boří falešná představa, že filmaři a umělci jsou parta celebrit s vysokými příjmy. Jsou to jednotlivci, kteří jako většina společnosti dělají svou práci z měsíce na měsíc a teď jsou v těžké existenční situaci. A taky jsou to často lidé, kteří se ve stávající situaci rozhodli pomáhat – a pomáhají, kde se dá.
5. Na každou krizi se dá pohlížet jako na možnost restartu a nového pohledu na svět. Určitě se ukáže, že spoustu věcí v audiovizi můžeme dělat ekologičtěji, že můžeme hledat nová distribuční a kreativní řešení. Ukazuje se důležitá role veřejnoprávních médií, umělců, kreativních profesí. V Česku veřejnost začíná vnímat přínos technologií a inovací, které pomáhají krizi překonávat. Kreativní průmysly nejsou jen umění a zábava, jsou to často nová řešení, jak zlepšit život nám všem. Hodně se také mluví o boomu online distribuce. Uvidíme, jak to dopadne. V USA trh VOD vzrostl skoro o třicet procent, v Evropě zatím jen o dvě procenta.
Petr Vítek (ředitel hradeckého kina Bio Central)
Zavření kina znamená pro soukromý sektor provozovatelů kin kompletní výpadek všech příjmů. Aktuálně se bavíme pouze o tom, jak dlouho kina vydrží zavřená, než zkrachují. Tedy jaké mají vlastní finanční zdroje nebo zda mají šanci nějaké peníze sehnat. Vzhledem k vyjádření politických představitelů, kteří mluví o povolení hromadných akcí jako až o posledních z omezených aktivit, nedovedu si představit, že soukromá kina bez kompenzací a výrazné podpory státu přežijí déle než půl roku.
Naše kina zareagovala projektem Moje kino LIVE, kdy se snažíme dostat filmový obsah do domácností, ale na rozdíl od VOD se snažíme k obsahu přidávat i další zajímavé atributy, jako například živé filmové úvody, chat, tedy psanou konverzaci mezi diváky a hosty, a další obsah, který je možné vídat právě v kinech. Také držíme pevný čas projekcí a projekce nejde zastavit. Snažíme se tak navodit atmosféru kina, jen na gauči u diváků doma. Podobně zareagovala také Asociace provozovatelů kin projektem Vaše kino, který funguje na stejném principu s pevným časem „projekce“, filmem, který nejde zastavit, ale je uváděn pouze film samotný bez dalších doplňků. Další kina se snaží komunikovat na sociálních sítích, pouští divákům trailery, filmové kvízy, prostě se snaží, aby na ně diváci nezapomněli. Celý kinosvět se aktuálně otáčí směrem k online distribuci – v tomto případě ale velmi rychle dojde obsah, nelze donekonečna hrát filmy, které už prošly kiny a které mohou dobře posloužit měsíc, možná dva, ale v delším horizontu už přilákají jen minimum diváků. S tím, jak zavírají produkce studia po celém světě a odsouvají se festivaly i premiéry, bude narůstat problém nedostatku obsahu pro online.
Je třeba se připravit na to, že kina budou zavřená až půl roku. Pro soukromý sektor to znamená mít dostatek financí, aby se tento půlrok dal přežít. Aby o práci přišlo co nejméně zaměstnanců. Nemá cenu se bavit o brigádnících, kteří často pracují v kinech na pozicích pokladních nebo uvaděčů, kterým pravděpodobně nikdo žádnou kompenzaci nikdy nedá. Sledujeme velmi pečlivě, jak se vyvíjí situace kolem kompenzací a toho, jak je možné sehnat prostředky na udržení kina v provozu, aby po znovuotevření mohla začít plnohodnotně fungovat.
Jediná možná pomoc je mix různých konkrétních kroků – reálná finanční kompenzace. Odpuštění záloh a posunutí splatnosti daní nic neřeší. Jak dlouho vydrží zaměstnanci na šedesát procent platu? Je třeba hradit nájemné prostor. O kino, i pokud je uzavřeno, je třeba se starat. Nevidím aktuálně jinou důležitější pomoc než přímou finanční podporu. Až se budou kina opět otvírat, pak už mohou být formy podpory pestřejší, ale myslím, že to v současné situaci není relevantní. Teď bojují soukromá kina o to, zda tu za půl roku budou, nebo ne.
Osobně si nemyslím, že se po této krizi nějak zásadně změní jakýkoli postoj k audiovizi, ale asi ani obecně ke kultuře. Zavřené provozy a jejich zaměstnanci sice šijí roušky a snaží se pomáhat tam, kde stát selhává, ale myslím, že to bude zapomenuto velmi rychle. Jako pozitivní vnímám to, že si možná lidé uvědomí, že stále funguje lidská solidarita, že si mezi sebou umíme pomoct a že to jde relativně velmi rychle. A nějaký efekt pro kina? Možná více provozovatelů pochopí, že online svět filmu není pro kina ohrožení, ale příležitost. Že se naučí s diváky, kteří v online světě filmy „konzumují“, pracovat, a že tedy ve výsledku mohou být kino a online sledování filmů pro sebe navzájem přínosné.