Vyhořelý Mijazaki a arkádovka z pajzlu. Karanténní tipy Jarmily Křenkové

Filmová publicistka Jarmila Křenková nám tvrdila, že v karanténě nedělá nic. Pak se ale ukázalo, že u ní doma přece jen došlo k lecčemu inspirativnímu.

Přesně jako Edith z dnes už vizionářské televizní série Roky a roky hořím zvědavostí, co bude za deset let. A za dalších deset. Jak současná situace promění náš pohled na kulturu i způsob, jakým o ní referujeme. Zanikne konečně otřesné spojení „kulturní servis“ a skončí posedlost editorů „obsahem“, panika ze všeho, co je starší než týden? Jejich fantazii nevybudila ani hrozící apokalypsa, a tak i po měsíci nestandardního provozu zůstává hlavním zadáním napříč médii, jak co nejefektivněji zabít čas v karanténě nebo požadavek na věštbu budoucnosti zábavního průmyslu. Když už tedy vytáhnu svou křišťálovou kouli, vidím, že opravdový konec světa nejspíš nastane, pokud i po téhle krizi zůstane všechno při starém.

Na vývoj událostí se sice s pobaveně rozechvělým očekáváním těším, zároveň ale nesdílím optimismus některých kolegů píšících o filmu a televizi. Práce je možná zatím dost, nikdo ovšem neví, co bude za měsíc. Problémy, které má drtivá většina pracujících v kreativních odvětvích,  navíc epidemie koronaviru nezačala, ale jen zvýraznila a prohloubila. Zrušené kulturní akceodložené premiéry mě zatím nedonutily nic dohánět. Po třech týdnech s MUBI jsem horko těžko dokoukala dva filmy a ani nesdílím náklonnost k hypu bizarních reality show, které se dají na Netflixu a dalších kanálech přehazovat vidlemi a za běžných okolností by po nich neštěkl pes.

Jako guilty pleasure mi momentálně úplně stačí minimalistická videa koček z japonského ruráludomácností. Online listuju také čtvrtletníkem Emergence, který ve svých esejích propojuje texty, videa, fotografie, ilustrace a zvuk. V době vnucované stagnace mě nejvíc zaujalo interaktivní putování po buddhistických chrámech ostrova Šikoku. Jeho historie a perspektiva těch, kteří stezkou procházeli před staletími, se tu prolíná s legendami o učenci Kóbó Daišim a současnou, neustále se proměňující krajinou s novými příchozími.

Na Netflixu je už k vidění kompletní filmografie animačního studia Ghibli, ale doporučuju také čtyřdílný dokument 10 let s Hajao Mijazakim, zvlášť pokud ještě tápete, zda své životní tempo utlumit, nebo naopak v ničem nepolevovat. Dokumentarista Kaku Arakawa sledoval Mijazakiho mezi lety 2006 a 2016, kdy vznikaly filmy Ponyo z útesu nad mořem a Zvedá se vítr, po němž legenda anime ohlásila odchod do důchodu. Nejde ovšem o žádný devótní portrét mistra vyplněný vítěznými milníky jeho kariéry, ale fascinující a v mnohém překvapivý vhled do každodennosti nejlepšího animátora současnosti.

Arakawa v něm zaznamenal Mijazakiho komplikovaný vztah se synem Goróem při spolupráci na jeho filmu From Up on Poppy Hill, režisérovo stárnutí a úbytek fyzických sil, odcházení kolegů z branže nebo obtížné období, kdy chod studia Ghibli poznamenalo zemětřesení a havárie jaderné elektrárny ve Fukušimě. Samotný tvůrčí proces je tu zpodobněn jako sled drobných i velkých krizí, nekonečné pachtění plné bolesti a pochybností. Snad nejfrekventovanější poznámka tvůrce, který proslul lehkostí své imaginace, je, že vůbec netuší, kudy dál. Mijazaki kreslí, vaří si kafe, chystá oběd nebo je nevrlý, když práce na filmu Ponyo nejde podle jeho představ. To vše pak prokládají stoické voiceovery: „Dva týdny uběhly a práce na Mijazakiho novém filmu nikam nepokročila.“ A když se Mijazaki v záchvatech tvůrčího zoufalství chytá za hlavu nebo prohlásí, že je unavený a musí si jít na chvíli zdřímnout, je v tom vlastně cosi úlevného.

S neobvyklým plynutím času pracuje i Alan Moore v komiksu Providence. Jeho další rozsahově i myšlenkově megalomanský počin je možné číst jako podvratný dodatek k životopisu H. P. Lovecrafta i jako ultimativní zprávu o vznikání hororů a ustavování moderních podob tohoto žánru. Krajně nespolehlivým vypravěčem je tu nesympatický novinář a aspirující spisovatel, který se vydává do zapadlých koutů nové Anglie, aby poznal její tajemné reálie i děsuplnou mytologii. Providence je skutečně velmi dlouhá procházka plná oklik a bizarních zastavení, přesně taková, jaké samotný Lovecraft zbožňoval. Jako cameo se tu ostatně mihne i přední lovecraftolog S. T. Joshi, který svůj mamutí Lovecraftův životopis příznačně nazval I Am Providence. Komiks Providence je vhodný jak pro Lovecraftovy znalce, tak pro všechny příznivce strašidelných příběhů, kteří se s Lovecraftovým dílem třeba chtějí teprve seznámit.

Šít ani péct naštěstí neumím, a tak mi nezbývá než v pracovních prostojích obsedantně hrát osmdesátkovou arkádovku Shinobi, která nás vrací do dob, kdy jsme v zaplivaném pajzlu na periferii žmoulali posledního bůra utrženého za vratné lahve ve věčném dilematu, zda si koupit ještě pět životů, anebo kolu ve skle. A pokud se teď vůbec budu dívat na nějaké filmy, projdu si filmografii Terrence Malicka, ovšem jen proto, abych se utvrdila v přesvědčení, že čím pozdnější Malick, tím lepší Malick.

Autorka je filmová publicistka.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies