Z ulice do hotelu. „Věřil jsem, že umřu. Ne že budu ještě někdy spát v posteli.“ 

Lidé z ulice se stěhují do hotelů, hostelů i letního kempu u Vltavy. Jak se jim žije v ubytování, které by pro ně za běžných okolností zůstalo nedostupné?

Pan Milan při odpolední kávě. Foto Apolena Rychlíková

„Já už jsem nevěřil, že budu někdy spát v posteli, umývat se ve sprše a dostávat teplý jídlo,“ říká mi tichým hlasem pan Milan ve vestibulu hotelu Check Inn v pražských Vršovicích. Skoro sedmdesátiletý muž, který před třemi lety přišel při autonehodě o manželku i dceru, je na ulici třetí rok. „Zhroutil se mi svět. Všechno skončilo. Nezvládl jsem chodit do práce, přišel o byt, skončil jako bezdomovec.“ Tichý a uzavřený důchodce je jedním z pár stovek lidí, kteří v době koronavirové pandemie našli ubytování v prázdných pražských hotelech, hostelech a kempech.

„Když to vypuklo, vrátily se mrazy. Ležel jsem zkroucený bolestí v keři a po nocích přemýšlel, kdy naposledy jsem se vyspal. Co jsem na ulici, snad nikdy jsem pořádně nespal. Člověk se budí buď strachy, nebo zimou. Nebo obojím. Ale tady? Postel a sprcha…“ Dál už pan Milan nepokračuje, nemusí. Oba víme, co pro člověka, jako je on, takové zázemí znamená. A tak oba jen rozpačitě klopíme zrak. Samotář, který – jak sám říká – byl zvyklý ustlat si tam, kam ho nohy donesly, se najednou ocitl v tříhvězdičkovém hotelu. Sedí tu s rouškou na chodbě, dostává pravidelně najíst a kafe nebo čaj si může nalít, kdykoliv se mu zachce. Jenom vycházky má omezené: ven může s rouškou a pouze na tři hodiny, ochranné pomůcky ostatně nosí i v hotelu. Sundat si je ubytovaní mohou jen na „svých“ pokojích. Taková scéna by ještě před pár týdny byla utopií.

Z ulice do hotelu a zase zpátky?

Hotel, ve kterém pan Milan bydlí, je jedním z několika podobných ubytovacích zařízení, které své prostory nabídly ohroženým lidem. Spravuje ho dohromady vícero organizací, které pomáhaly vybírat dočasně umístěné nájemníky – JAHODA, Maltézská pomoc a R-Mosty. Ve Vršovicích se pohybují především starší lidé nebo nemocní. Potkat zde můžete bezdomovce na invalidním vozíku i lidi s duševními problémy. „Začali jsme jednat hned, jak vypukla epidemie koronaviru. Lidé bez přístřeší jsou zdravotně ohrožení daleko více než běžná populace. Takže jsme věděli, že pokud je chceme chránit a současně šetřit místa v nemocnicích, musíme pro ně něco udělat,“ říká mi Adam Zábranský, člen Pirátské strany a radní pro bydlení v Praze. „Chtěli jsme, aby byly postele od sebe minimálně tři metry a aby bylo sociální zařízení pokud možno samostatné. To vše kvůli tomu, kdyby bylo nutné na část ubytovaných uvalit karanténu, aby se nemuselo zavírat celé zařízení. Takže z každého hotelu nebo hostelu využijeme nakonec maximální kapacitu odhadem z třetiny a ještě za cenu asi 180 Kč za noc. Je to levnější než leckteré dělnické ubytovny v Praze,“ vysvětluje radní.

V každém stanu bydlí jeden člověk, dokonce i páry žijí odděleně, pokud výslovně nechtějí být spolu. „Nám už tady chybí jen nějaká ta bojovka a bobříci, třeba ten mlčení by se u některých i hodil,“ smějí se muži u jednoho ze stolků.

„Máme tu pět pater, v prvním jsou ženy, v druhém muži, na třetím a čtvrtém páry a další pokoje zůstávají volné pro karanténu a sociální pracovníky,“ švitoří Mája, postarší dáma, která si na roušku našila čarodějnický nos. Sama sebe označuje za dobrou vílu hotelu a sociální pracovnice s úsměvem přitakávají. „Pomáhá nám tady se vším,“ smějí se obě mladé ženy na směně u vchodu, zatímco se Mája ptá muže s pytlem oblečení v náručí: „Prádýlko, vyprat prádýlko?“ Hned mu všechno bere z rukou a společně jdeme k pračkám, do kterých prádlo láduje. Vypadá spokojeně a snaží se kolem sebe šířit dobrou náladu, třeba už jen proto, že někteří ubytovaní působí v kulisách hotelu depresivně.

Mája pere prádlo. Foto Apolena Rychlíková

Hotel Check Inn patří do sítě BOHO – Bohemian Hostels & Hotels. Jejich manažerkou je Babeta Schneiderová, přes kterou se ubytování lidí bez domova domlouvalo. Spolupráci si manažerka nemůže vynachválit a objekty, které jejich síť pronajala, nazývá „humanitárními ubytovnami“. „Magistrát mě oslovil na konzultace, abych poradila, jak fungují ubytovací zařízení, jak jsou zkolaudována a tak podobně. Na základě těchto konzultací pak magistrát oslovil nejdříve jeden hotel na Praze 9 a posléze přizval ke spolupráci i nás.“

Podle Schneiderové je dohoda výhodná pro obě strany a navíc koresponduje s filosofií BOHO. „Nejenže pomáháme těm, kteří to potřebují, ale zároveň nám to dává naději na přežití. Od magistrátu totiž dostáváme malý poplatek, který pokryje náklady na ubytování lidí bez domova a zároveň zajistí práci a mzdu některým z našich lidí.“ Zábranský k postupu magistrátu dodává: „Můj poradce se spojil s kolegy z Londýna, kteří zrovna spouštěli program pro prvních tři sta lidí bez přístřeší v hotelových pokojích, a získal základní know-how, například jak lidi do hotelů vybírat, podle čeho prioritizovat. Potom jsme jeli několika liniemi. Majetkový odbor poptal ubytování, můj tým a tým radní Mileny Johnové sháněl přes inzeráty pronájmy nebo prodeje celých ubytoven. Vedle toho jsme přes sociální sítě našli tipy na dvě provozovatelky hostelů. Mezi nimi byla i Babeta Schneiderová.“

Jak zůstat doma, když žádný domov není?

Když před více než měsícem vláda ohlásila první opatření proti šíření koronaviru, nastal v sociálních službách zaměřených na problematiku bezdomovectví zmatek. Jedním z hlavních doporučení totiž bylo „zůstat doma“, což je ale možné jen ve chvíli, kdy nějakým domovem disponujete. Tisíce lidí dnes přitom přežívají v otřesných podmínkách na ulici. Jen v Praze je jich podle odhadů Štěpána Ripky z Platformy pro sociální bydlení něco mezi patnácti sty a 4500 a často se jedná o seniory nebo lidi trpící chronickými nemocemi, kteří mohou být náchylnější k onemocnění. Co s nimi, jak jim zajistit bezpečí? To byla ústřední otázka pro celý sociální i bytový odbor.

Cílem podobných opatření jak na Západě, tak v Praze bylo, aby se ohrožení lidé měli jak izolovat a dodržovat tak nařízení vlády o omezení pohybu. „Lidé bez domova jsou velmi ohroženou skupinu nejen proto, že se nemají kam schovat před ostatními, nemají dostatečný přístup k hygieně nebo možnost sehnat si povinnou roušku, ale také kvůli vysoké míře dalších zdravotních komplikací a často i kvůli věku,“ vysvětluje radní pro oblast sociální politiky a zdravotnictví Milena Johnová (Praha sobě). Rizika, která jim hrozí, se bez rychlé reakce mohou zpětně proměnit v rizika pro jejich okolí. „Proto jsme sestavili zvláštní pracovní skupinu s poskytovateli sociálních služeb a jsme úzce napojeni na krizový štáb, městskou policii a krajskou hygienickou stanici, odbory majetku a bydlení,“ vysvětlila radní Johnová postup města.

Podle Ripky nastal problém ve chvíli, kdy se předčasně zavřely noclehárny. V nich se denně objevovalo něco kolem 330 lidí, jenže mnohá zařízení – jako například loď Hermes – měly centrální vzduchotechniku. Teoreticky by tak stačilo jediné kýchnutí nakaženého jedince, a ohrožení by najednou byli úplně všichni lidé na lodi. V tu chvíli začal magistrát hledat nové řešení. Oslovil Armádu spásy, Naději nebo Maltézskou pomoc a další poskytovatele sociálních služeb a společně se snažili lidem na ulici zajistit dostatečné ubytovací a hygienické standardy. „To bylo 20. března. A hned den nato, 21. března, se podařilo otevřít a zpřístupnit stanové městečko v kempu na Císařské louce.“

Letní tábor pro dospělé

Areál na jednom z pražských ostrovů se stal náhradním domovem pro pětasedmdesát lidí. „Náš kemp se naplnil za necelých 24 hodin, necháváme tu jednotky míst pro opravdu ohrožené, ale jinak skoro nikoho nepřijímáme,“ říká mi sociální pracovnice Míša, která tu velí. V hlavní budově přímo u vstupu mají pracovnice improvizované zázemí – na rozdíl od venkovní lavičky, kde jsou přijímáni nově příchozí, je v dřevěné budce příjemný chládek. Míša si na svou práci nestěžuje. „Nikdy bych neřekla, že budu dělat něco jiného než terénní práci. Miluju to. Tady mám dvanáctihodinové směny a musím říct, že mě to zatím strašně baví,“ směje se a občas preventivně zkontroluje areál za oknem. „Co to tady máte za sešlost, chlapi? Nějaké jednání na programu, nebo co to má znamenat?“ vykloní se ze dveří a energicky, rázně, a přesto s neskrývanou laskavostí v hlase zpraží skupinu klientů u stolku opodál. Dávají si zrovna cigáro a dva metry od sebe rozhodně nestojí. Pak dodá omluvným tónem: „Tohle tu skoro nejde uhlídat.“

Císařská louka na pražském Smíchově. Foto Apolena Rychlíková

V oploceném prostoru kempu u řeky jsou desítky stanů, které pro účely ubytování darovala firma Mall.cz. V každém stanu bydlí jeden člověk, dokonce i páry žijí odděleně, pokud výslovně nechtějí být spolu. Atmosféra tu v teplých jarních dnech připomíná spíš letní tábor pro dospělé než záchranný kemp pro lidi na sociálním dně. To ostatně se smíchem říkají i samotní klienti. „Nám už tady chybí jen nějaká ta bojovka a bobříci, třeba ten mlčení by se u některých i hodil,“ smějí se muži u jednoho ze stolků. Zrovna obědvají špenát s knedlíkem a masem. Jídlo dostávají ve vakuovaných krabičkách a jíst ho můžou buď ve stanech, nebo v hlavním stanu u stolů.

Mezi lidmi v kempu poznávám řadu tváří, které ještě před časem bylo možné potkat v parku u Hlavního nádraží. „No jo, když jsem viděla, kdo všechno se k nám hrne, byla jsem trochu vyděšená. Ale tady se i ti největší drsňáci ze Sherwoodu (slangový výraz pro park před Hlavním nádražím, pozn. red.) chovají jako beránci. Hádku jsme tu měli jen jednou a způsobil ji alkohol. Jinak je naprostý klid a pohoda,“ pochvaluje si Míša.

Užívání drog a alkoholu představuje v komunitách lidí bez domova obvyklý problém. Je navíc běžné, že se „alkáči“ a „toxíci“ mezi sebou zrovna nemusí a na ulici si od sebe udržují odstup. Jenže v táboře se těžko pozná, kdo patří do které skupiny – je otevřený všem, bez rozdílu. „Samozřejmě, že to musíme nějak řešit. Jenže co mám dělat, když tu ráno vidím někoho, kdo ani neudrží snídani v rukou, protože má natolik silnou abstinenci? Tak aspoň všechny žádám, aby alkohol ani drogy nekonzumovali před ostatníma. S bezdomovectvím se závislosti pojí, nemůžu si naivně myslet, že průchodem bránou kempu zmizí problémy, které ty lidi trápí po celá léta,“ vysvětluje Míša. Sociální pracovnice ale dodává, že v kempu platí celkem přísná pravidla. Klientům se moc nedoporučuje chodit ven, dbá se na hygienické předpisy i dobré vztahy mezi klienty. „Všichni to ale dodržují. Asi je vyděsilo, jak rychle jsme byli plní,“ přemýšlí Míša. Když se zeptám, co by se stalo, kdyby v táboře vypukla epidemie koronaviru, zasměje se. „Tak to by byl mazec“, odpoví stručně a pak dodá, že mají celou metodiku postupu. Zdá se ale, že ji představa nákazy v táboře zas tak nestresuje. „Bála bych se jen o ty nemocné, o sebe ne,“ uzavírá.

Je tu nuda, ale klid

Uvnitř hlavního stanu si ke mně sedá Jarda, táhne mu na padesát. Má dobrou náladu, na hlavě čepici Pražských služeb a očividně si to v areálu užívá. „To vám odpadne starostí! Když člověk dostane pravidelně najíst, má se kde umýt, odpočinout si, nebojí se, že mu ukradnou věci, hned se o tom životě přemýšlí jinak.“ Jarda se na ulici ocitl teprve před časem a sám přiznává, že ho rychlý pád na dno překvapil. „Kdyby mi někdo řekl, že budu bezdomovec, neuvěřím mu,“ kroutí hlavou. Rozvedený rodák z Vršovic, který má na ruce náramek Bohemians i Slavie, bydlel sedm let v bytě. Pracoval jako brigádník právě v Pražských službách, zametal ulice a byl na to hrdý. Pak ale o brigádu přišel, zadlužil se, přišel o byt a zničehonic stál s taškou před lávkou k lodi Hermés. „Tři týdny jsem tam žil a pak přišel koronavirus. Vyhnali nás z lodi, přespával jsem s kamarády, kde se dalo, ale udeřily mrazy, a to se člověk začne bát o život. Naštěstí nás hned nasměrovali sem. Přišli jsme mezi prvníma.“


Jarda před hlavním stanem. Foto Apolena Rychlíková

Opodál sedící mladší žena Jardovi všechno odkýve. Pak se vrací k luštění křížovek. Je po obědě, v táboře je klid. „Občas se tu nudíme, protože nám odpadla taková ta naše činnost. Chodit na papír, do sběrny, shánět si peníze na jídlo. Tady vlastně všechno máme a najednou ani nevíme, co s tím časem dělat,“ říká mi po chvíli tichým hlasem žena. „Ale je to o hodně lepší než být venku. Já jsem na ulici už čtyři roky, s partnerem.“ Paní Věrka je tu jedna z mála žen. Osazenstvo tvoří především muži, zato věkový rozptyl klientů je vysoký. Jsou tu mladí kluci i důchodci. Jedna starší žena tu třeba skončila úplnou náhodou – přijela do Prahy za prací, jenže v důsledku pandemie o brigádu přišla. Okradli ji a skončila bez prostředků, telefonu i dokladů na ulici. Narazit tu můžete i na další lidi, které do svízelné situace přivedl koronavirus.

„Kdyby se do bezdomoveckých komunit dostal koronavirus, znamenalo by to pro významné množství lidí de facto rozsudek smrti,“ vysvětluje mi své obavy Lenka Vrbová z organizace Jako doma, která se věnuje ženskému bezdomovectví.

„Máme tu klienty, které znám roky. Ale jsou tu i lidé, jejichž bydlení bylo vázané na práci. Práce s koronavirem skončila, skončilo i bydlení. Taky tu je jeden pán, kterému zavřeli ubytovnu, a on se tak ocitnul na ulici. Ten má ale aspoň nějaké prostředky,“ popisuje Míša situaci některých lidí v kempu. Podle sociální pracovnice z Naděje obnažila koronavirová krize nedostatečnou politiku bydlení v Česku. „Chybí nám určitě zákon o sociálním bydlení. Na druhou stranu je strašně důležité vyzdvihnout majitele kempu i hotelovou síť a stejně tak pražský magistrát. Zareagovali rychle a nabídli pomoc,“ říká mi Míša, zatímco spolu už zase pijeme v dřevěném domku kafe.

Míša před recepcí na císařské louce. Foto Apolena Rychlíková

„Zároveň je ale vidět ještě jedna zásadní věc,“ pokračuje sociální pracovnice a ve tváři má zamyšlený výraz: „Když lidem poskytnete bezpečí a zázemí, když opadnou jejich starosti se sháněním peněz na jídlo nebo alkohol a dáte jim místo, kam se mohou vracet, získají klid. A ten potřebujete, pokud chcete změnit svůj život.“ Míša dodává, že se mnohem častěji než v terénu setkává s tím, že jsou klienti proaktivní. Sami přijdou, chtějí hledat práci, napsat si životopis nebo začít řešit své dluhy. Znovu se ukazuje, že i tak nedostačující prostředí, jako je stanové městečko, vede část klientů sociálních služeb ke stabilizaci. S naplněním základní lidské potřeby bydlet se možnosti pro seberealizaci zvětšují. Opadá totiž stres, který je pro lidi na ulici takřka permanentní. Když z kempu odcházím, zrovna se do něj stěhují noví lidé s vlastními stany. Jiný klient se pro změnu vypravuje do práce. „Dneska se domů vrátím brzo,“ dušuje se dobrovolnicím u vchodu do areálu a pak mizí.

Jako doma, jenom v luxusu

„Kdyby se do bezdomoveckých komunit dostal koronavirus, znamenalo by to pro významné množství lidí de facto rozsudek smrti,“ vysvětluje mi své obavy Lenka Vrbová z organizace Jako doma, která se věnuje ženskému bezdomovectví. I oni, ačkoliv nejsou oficiálně registrovanou sociální službou, spravují jeden z pražských hotelů. Bydlí v něm pouze ženy. V Jako doma sepsaly seznam všech žen, o kterých věděly, že jsou ohrožené, a začaly je obcházet a obvolávat. V první řadě poskytovaly základní informace: jak o hrozbách koronaviru, tak o změnách v sociálních službách. „Hodně věcí fungovalo svépomocí, lidé nám ušili roušky, dodali dezinfekci, pořádáme sbírku na jídlo. Kromě hotelu nám funguje i terénní práce,“ vypočítává Lenka Vrbová objem jejich práce.

Hotel Amadeus na pražském Žižkově se stal útočištěm pro ženy bez domova. Foto Apolena Rychlíková

„Musely jsme sepsat, kde se dá v současné době najíst, kam si naše holky můžou skočit vyprat nebo kde se mají hlásit o roušky,“ vysvětluje Vrbová v atriu hotelu Amadeus na pražském Žižkově. Je tu rušno: zabydlení proběhlo teprve před pár dny a všechno si teprve sedá. Prostor navíc pojme jen tři desítky osob a je ze všech poskytnutých hotelů a hostelů ten nejmenší. Nápad zřídit čistě ženský hotel vzešel ze specifických potřeb žen na ulici. Ženské bezdomovectví má jinou povahu než mužské – třeba už jen proto, že jsou ženy na ulici zranitelnější. Mnoho z nich zůstává v patologických vztazích s agresivním partnerem, který je bije, další jsou zneužívané k prostituci. Ke znásilnění dochází i v některých vztazích. „Řada žen, zvlášť pokud jsou samy, se na ulici necítí bezpečně a bojí se napadení a sexuálního obtěžování. Jsou ženy, kterým převaha mužů v kempu nebo jiném hotelu není příjemná. Do našeho hotelu je ale přivedlo i to, že nás klientky znají,“ dodává Lenka.

I tady se na nákazu koronavirem samozřejmě museli připravit, a tak jeden pokoj zůstává jako karanténní. Pavlačový dům působí za slunečného počasí idylicky, řada žen je tu ale v těžším psychickém stavu. „Psychické problémy a závislosti, to jsou hlavní problémy, se kterými se naše ženy potýkají,“ potvrzuje Lenka. Dodává, že právě lidi se závislostmi ze systému podpory vypadávají, a patří tak k nejvíce ohroženým. I proto, že v celé republice v důsledku uzavřených hranic docházejí drogy. „Zrovna včera jsem měla panickej záchvat,“ říká mi roztřeseným hlasem Hana. Sedí na pavlači a kouří cigaretu, kouká se do dvora. Je ráda, že je stabilizovaná, přesto přemýšlí, že se časem zase vrátí do lesa. „Pokoje jsou tady krásný, to jo, ale já mám svůj stan,“ říká. Přítomná sociální pracovnice jen smutně zakroutí hlavou: „A co když tě zas napadne nějakej agresivní magor, no, co pak?” „Já už si sebe prostě nikdy vážit nebudu, tak co,“ dodává Hana rezignovaně a je jasné, že v rozhovoru pokračovat nebude.

Ubytované ženy s návštěvou v Hotelu Amadeus. Foto Apolena Rychlíková

Pro potřeby ubytovaných žen i týmu je kromě jiného zajištěná krizová psychologická intervence. Podle Lenky nás koronavirová krize učí řadě věcí: jako první zmiňuje důležitost některých profesí pro společnost. „Pečující práce, často úzce spojené s genderem, podhodnocená zaměstnání v sociálních oblastech, které vykonávají ženy. Zdravotní sestry, sociální pracovnice, lidé pracující v domovech důchodců a lidé pečující obecně. To jsou hrdinky a hrdinové této doby. Přesto některé z nich zůstávají doma, protože se musí starat o děti. Najednou vidíme, co společnost skutečně potřebuje, a jaký status přitom tyto práce mají.“

Spolu – a sami

„Kdyby se v našem hostelu rozšířila nákaza, zavřeme se tady s klienty a čtrnáct dní prostě nevylezeme,“ říká mi sociální pracovnice Jitka, zatímco spolu stoupáme do nejvyššího patra hostelu Toby’s v pražských Holešovicích. V tomto patře se nacházejí pokoje určené pro karanténu a je také jako jediné volné. Stejně jako ostatní místa pro ubytování lidí na ulici má i Sir Toby’s na Dělnické ulici plno. Provozuje ho Armáda spásy, která má nedaleko své denní centrum. Právě z něj se „rekrutovala“ většina ubytovaných v hostelu. Jenom za těch pár chvil, kdy mám možnost si místo procházet, sem dvakrát přijdou lidé se žádostí o ubytování.

Recepce hostelu Sir Toby’s. Foto Apolena Rychlíková

„Nemáme to nijak striktní, ale přednost mají vždycky starší lidé a nemocní. Ale pomohlo, že jsme byli jedním z prvních otevřených hostelů, takže jsme si mohli trochu sami určovat pravidla. A také se k nám přihlásilo hodně našich klientů.“ Jitka mě provází hostelem, který vypadá jako typické ubytování pro turisty ze středních tříd. Ubytovaným se každý den podává teplá polévka, jinak dostávají potravinové sáčky s jídlem. Lidé odsud nesmí moc vycházet a povinně nosí roušky ve všech společných prostorech. Pro některé ubytované je to složité: jsou zvyklí na větší svobodu a pravidelný pohyb. „Už si utíkám pro roušku, pardon,“ omlouvá se starší pán v teplákovce, když nás míjí na schodech.

Na dvorečku, kam chodí lidé z hostelu kouřit, sedí zhruba padesátiletá paní. Kvůli koronaviru přišla o práci a s ní i o bydlení. Lidé, kteří dlouhodobě balancují nad propastí, jsou krizí postiženi nejvíce. Stačí, aby dorazili na sezónní práci, která spolu s brigádou zaručuje i ubytování, a s její ztrátou přijdou i o střechu nad hlavou. Nebo nezaplatí poplatek za ubytovnu, a v tu ránu jsou na ulici. „Najednou je jasně vidět, jak je celý systém politiky bydlení v Česku nefunkční. Kolik lidí se pohybuje na hranici bezdomovectví, kolik lidí je na tom skutečně zle, a také kolik lidí propadává sociálním sítem. Nic jako trampolína v Česku neexistuje. Stačí, aby se vám problémy nakupily, a během chvíle jste na okraji,“ popisuje Jitka.

Jeden z pokojů v hostelu Sir Toby’s. Foto Apolena Rychlíková

V hostelu se skutečně pohybují hodně různorodí lidé: muž se schizofrenií, který si z příspěvků na svou nemoc nedokáže uhradit bydlení, a přišel tak o střechu nad hlavou, slovenský gastarbeiter, jenž zůstal v Česku po uzavření hranic, i lidé, kteří viditelně žijí na okraji už dlouhá léta. „Jasně, že se tu čas od času musí řešit nějaký konflikt. Máme tu ubytované lidi i po čtyřech na pokoji pro dvanáct lidí, takže si ne vždy sednou. Ale že by se tu za tu dobu, kdy hostel funguje, stalo něco zásadně špatného, to vůbec,“ říká mi sociální pracovnice, když se vracíme na vrátnici hostelu. Kromě její kolegyně se v něm střídají i zaměstnanci hostelu. I ti by v moment nákazy museli do karantény.

Sociální pracovnice Jitka v hostelu Sir Toby’s. Foto Apolena Rychlíková

A co bude dál?

V celé Praze momentálně fungují dvě stanová městečka a pět kamenných hotelů a hostelů. Celkem v nich bydlí kolem pěti set lidí. Pokud bychom věřili optimistickým odhadům o počtech lidí na ulici, byla by to zhruba třetina. Pokud těm pesimistickým, jednalo by se o jednu devítinu. Spolu s tím, jak se doba nouzového stavu prodlužuje, stoupá i množství ohrožených lidí. Dá se předpokládat, že bydlení bude jednou z oblastí, na které se krize projeví nejsilněji. I když vláda schválila řadu opatření, někteří i tak ze sítě vypadnou. Lidé, kterým v těchto dnech majitelé neprodlouží nájemní smlouvu, uzavíranou běžně na rok, ti, kteří žijí na ubytovnách a zpozdí se s platbou ubytovacího poplatku, lidé s psychickými nebo fyzickými obtížemi, pro které je každá krize náročná. Budou lidé bez domova přibývat?

I když se Praze podařilo poměrně rychle stabilizovat významné množství lidí, ne každý potřebný se do jejich „humanitárního ubytování“ dostal. „Až to opadne, skončím určitě zase na ulici,“ říká mi pan Milan rezignovaně, ale pro jistotu dodává: „Ale je to tu paráda, to zas jo. Hezky se o nás starají.“ V jeho tváři je ale možné krom obav z budoucnosti zahlédnout i jistou nepatřičnost. Je možné, že někteří z ubytovaných v hotelu nikdy nebyli. Teď tu sedí na polstrovaných židlích, mají vlastní pokoje s velkou postelí a když otočí kohoutkem, teče z něj voda.

Důstojnost zakoušená na malou chvíli, naděje, kterou brzy může střídat zklamání. Vracet se zpátky na ulici bude pro řadu lidí znamenat další oslabení. Lidé kolem Štěpána Ripky to vědí, i proto vyjednávají, aby se zabydlení v hotelech a hostelech protáhlo. Dává to smysl: turistická sezona letos pravděpodobně neproběhne. Hoteliérství je vedle gastronomie nebo aerolinek tím nejvíce zasaženým odvětvím podnikání, vláda však dosud nepředstavila žádný jasný koncept, jak hotelům pomoci. Dohoda s městem a proplácení ubytování ze sociálních dávek dává i hotelům šanci na přežití.

„V současnosti vymýšlíme, co udělat, aby všichni lidé bez domova, kteří jsou v současnosti ubytovaní v rámci krizových opatření, neskončili zase zpátky na ulici. V obecné rovině chceme totiž bezdomovectví ukončovat, protože i z hlediska veřejných financí je to nejrozumnější cesta. Budeme proto prověřovat možnost dlouhodobějších pronájmů nebo přímo odkupu některých ubytoven či model sociální realitní agentury v rámci projektu, na který jsme získali peníze z evropských fondů,“ komentuje vyhlídky do budoucna radní pro bydlení Adam Zábranský. „Magistrát se v současné chvíli snaží vymyslet dlouhodobější systém financování našich humanitárních ubytoven a já pevně doufám, že se to podaří. My máme naše nové, netypické hosty rádi a oni jsou vděční, že u nás mohou být. Takže nám všem držím palce,“ uzavírá Schneiderová.

Vidět hotelové pokoje obsazené těmi, na které společnost až moc dlouho zapomínala, působí místy jako výjev z úplně jiného světa. Zvykli jsme si lidi na ulici přehlížet, chodit kolem nich, jako by ani neexistovali. Jenže najednou naše města zejí prázdnotou a lidé bez domova jsou těmi jedinými, kdo na ulicích zbyli. Najednou před nimi nejde zavřít oči. Celá absurdita bezdomovectví tak vyniká naplno. Pro jeho řešení je ale nutné někde začít a v prvé řadě dát všem ohroženým lidem domov. Všechny problémy se totiž se střechou nad hlavou řeší mnohem líp.

Autorka je redaktorka Alarmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies