Ilustrace z knihy Pracovat a nebát se! Jiřího Pokorného
Před sto padesáti lety, 7. dubna 1870, byly tzv. koaličním zákonem formálně povoleny odborové organizace a s nimi i právo na stávku. Toto výročí je, přes svůj obrovský význam, jen málo připomínaným dnem českých dějin. Není divu – formování občanské společnosti 19. století v české historii splývá časově i obsahově s procesem utváření moderního českého národa. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 19. století se politicky probouzela česká společnost a dnes z této doby tak spíše vzpomínáme na masovou slavnost položení základních kamenů Národního divadla či na tábory lidu, vlnu lidových demonstrací proti rakousko-uherskému dualismu. V téže době se ale také v Předlitavsku, západní části habsburské monarchie, kam do roku 1918 formálně české země spadaly, probouzí dělnictvo jako sociální třída a jako samostatný aktér veřejného života.
Výdobytky, jako je osmihodinová pracovní doba, minimální mzda, právo na bezpečnou práci a podpora v nezaměstnanosti, dnes v Evropě působí samozřejmě, ale ve skutečnosti jsou výsledkem neúnavné činnosti, několika generací odborářů a odborářek
Především díky dělnickým manifestacím a stávkám prošel před sto padesáti lety říšským sněmem ve Vídni tzv. koaliční zákon, jenž přiznal dělnictvu právo na zakládání „koalic“, tedy organizací sloužících k ochraně jejich hospodářských zájmů, a to včetně práva na zastavení práce jako prostředku zlepšení pracovních podmínek. Až do té doby byla stávka právně vnímána jako kriminální přečin pobuřování a rušení veřejného pořádku a hrozilo za ni až tříměsíční vězení. Sedmý duben 1870 je tak základní milník v obecných dějinách humanizace světa práce i českého odborového hnutí. Je na čase zařadit toto výročí do příběhu českých dějin. Připomeňme si proto některé události, které k uzákonění koaličního zákona vedly.
Odborové hnutí v Rakousku a Německu
Kolébkou odborových organizací je Velká Británie, kde proces průmyslové revoluce, a tedy i proletarizace tradičních řemesel, začal. Pro britské Trade Unions byla dlouho typická proklamovaná apolitičnost a nedůvěra vůči ideologiím, která trvala až do konce 19. století, kdy odborové svazy stály u zrodu Labour Party. Vývoj odborů na území habsburské monarchie byl odlišný. Stejně jako v Německu se většina odborových svazů od začátku zařadila do vznikajícího socialistického hnutí, které se zde prosadilo – na rozdíl od Velké Británie, kde téměř neexistovalo – jako dominantní zástupce sociálních a politických zájmů dělnictva. Cesta českého dělnictva k socialismu v Rakousku byla o něco složitější, jelikož se rakouští a němečtí socialisté stavěli indiferentně, až negativně k českým národním zájmům.
I pro české země (a Čechy především) ale platí, že všechny ostatní politické proudy jako národní socialisté nebo tehdejší křesťanští sociálové, snažící se politicky oslovit od druhé poloviny devadesátých let průmyslové dělnictvo, vznikaly již jen jako opožděná reakce na sílící podporu socialistů. Jednou šlo o záchranu dělníků pro český národ, podruhé o strach katolické církve z „materialismu, anarchismu a nihilismu“, který měl prorůstat „pracujícím lidem“.
Sdružování lidí práce v Předlitavsku navazovalo stejně jako jinde na starší tradici. Předchůdci moderních odborů jsou různé tovaryšské spolky, zakládané od pozdního středověku. Mezi jejich funkce patřila například materiální podpora vandrujících kolegů nebo zaopatření pozůstalých v případě kolegovy smrti. Neoficiálně a ilegálně fungovaly i jako organizační platforma sdružování tovaryšů ve chvílích kolektivního odporu proti mistrům. V první polovině 19. století na jejich základu začínají v rodících se továrnách fungovat již jako konkrétní odpověď na industriální proletarizaci různé podpůrné spolky, často nazývané pokladny či zkrátka kasy, kam dělníci ukládali část svých příjmů a odkud v případě pracovní neschopnosti či cesty na zkušenou čerpali podporu. Například v Praze měli nejpropracovanější podpůrnou síť tiskaři kartounu, pionýři dělnického hnutí u nás. Hrdí řemeslníci, které postupně smetla industrializace textilního průmyslu. Pražští tiskaři kartounu také stáli za patrně nejdůležitějším dělnickým výstupem první poloviny 19. století. V létě roku 1844 se zhruba tisícovka z nich rozhodla zastavit práci na protest proti snižování mezd a zavádění strojů, jež je najednou činily zbytečnými. V některých závodech došlo i na jejich ničení. Více než pět set dělníků skončilo ve vězení. Zde se ukázala důležitost a síla organizace. Na pražské kartounkáře a jejich rodiny se skládali kolegové z celých Čech.
Vznik moderního odborového hnutí
Dělnické spolky, které splňovaly již mnohé charakteristiky moderních odborových organizací, vznikaly teprve po pádu Bachova neoabsolutismu a obnovení ústavnosti v šedesátých letech 19. století. Byly to většinou organizace na ochranu stavovských zájmů úzké skupiny kvalifikovaných dělníků. Zde je možné bez rozpaků použít pojem dělnická aristokracie. Cílem těchto spolků nebylo v žádném případě vybudovat harmonický a rovnostářský svět pro všechny, ale spíše ubránit maskulinní exkluzivitu zástupců oněch pár oborů, jejichž dovednosti a pracovní podmínky bezprostředně ohrožovala mechanizace, přivádějící do pracovního procesu spoustu nevyučených a žen. Poměr žen dlouho sloužil jako indikátor stupně proletarizace daného odvětví. V řadě raných stávek figurovaly ženy jako stávkokazky, jelikož s nimi stávkující kvalifikovaní dělníci nechtěli spolupracovat, a vnímali je spíš jako jednu z příčin své zhoršující se situace. Toho se naučili obratně využívat zaměstnavatelé. V sociálních dějinách se také vžil termín proletářský antifeminismus popisující dobové vnímání žen jako uzurpátorek mužských pozic.
I přes zjevné elitářství a vědomí stavovské výlučnosti se tyto spolky staly platformou nejen svépomoci, ale i hospodářského boje. Dělnictvo se dále sdružovalo ve svépomocných a konzumních spolcích. Svoji roli sehrála také snaha národních vůdců začlenit po počáteční nedůvěře dělnictvo do českého národního hnutí. Měla to být oboustranně výhodná situace. Dělnictvo mohlo v době táborového hnutí sdělovat národu své sociální požadavky a českému hnutí se rozšířila sociální základna. Brzy se však českým dělníkům přestala zamlouvat situace, kdy figurovali jen jako stafáž národních slavností, holdující praporu či křičící sborové „Hurá!“.
Do této složité situace přicházejí první ohlasy socialismu. Ten však zprvu nalezl odezvu pouze mezi německým dělnictvem v severních Čechách, především na Liberecku, kde se intenzivně komunikovalo se socialisty ze Saska. Čeští dělníci byli zprvu odmítaví vůči socialistickému učení. Jeho implicitní součást totiž tvořil i velkoněmecký nacionalismus navazující na odkaz demokratického hnutí revoluce 1848. Tehdy německá trikolóra vlála i na dělnických shromážděních ve Vídni. To se ostatně dělo i v šedesátých letech 19. století. Přesto se mezi českými dělníky od sedmdesátých let šíří socialismus. Národnostní třenice však dále ochromovaly socialistické hnutí až do konce monarchie. Vlastně zde vývoj kopíroval ony „velké dějiny“ celého habsburského soustátí.
Cestu ke koaličnímu zákonu nelze vysvětlit bez právní demokratizace společenského života, kterou prosazovala strana německých liberálů, jež od konce šedesátých let ovládala říšský sněm. Socialistické dělnictvo v Předlitavsku ji nejdříve vnímalo jako svého přirozeného spojence proti zpátečnickému státu. To se však změnilo poté, co začala schvalovat perzekuci dělnického hnutí. V roce 1867 byl vydán (a prosincovou ústavou potvrzen) zákon o spolčovacím a shromažďovacím právu. Právně to znamenalo legalizaci politických spolků napříč společenským spektrem, ovšem s vyloučením žen a cizinců. Ve Vídni na základě tohoto zákona vznikl Dělnický vzdělávací spolek, jenž se stal spolu se severočeským dělnickým milieu prvním zřídlem socialismu v monarchii. Dělnický vzdělávací spolek uspořádal v prosinci 1869 před vídeňským parlamentem velkou manifestaci za všeobecné hlasovací právo a za politická a koaliční práva dělníků. Této události se zúčastnilo více než dvacet tisíc lidí.
Dělnické výstupy, i když méně zasahující přímo do politické sféry, přibývaly i v českých zemích. Spolu s podnikatelskou horečkou (v tzv. gründerském období) v době ekonomické konjunktury na přelomu šedesátých a sedmdesátých let přibývalo i konfliktů mezi zaměstnavateli a jejich personálem. Na konci jara roku 1869 stávkovaly v Brně zhruba čtyři tisíce dělníků za zvýšení mezd. Dokonce dosáhli částečného splnění svých požadavků. O pár měsíců později zastavilo v Praze práci několik stovek knihtiskařů a na půl druhého tisíce krejčovských dělníků. Incidentem, který uspíšil přijetí koaličního zákona, bylo ale až krvavé potlačení stávky ve Svárově v Podkrkonoší na konci března 1870. Od půli ledna zde po deset týdnů stávkovalo několik tisíc dělníků z továrny „textilního barona“ Johanna Liebiga. Důvodem pro stávku bylo náhlé snížení dělnických mezd o deset procent vedoucím tamějšího závodu, který chtěl před zraky šéfa zakrýt své finanční podvody. Odpor byl nakonec zlomen bajonety četnictva a dvou setnin vojska, které ochotně přispěchalo vedení továrny na pomoc. Pacifikace protestu si vyžádala šest mrtvých. Mezi nimi byla i šestnáctiletá dívka Pavlína Linková a devítiletý chlapec Ludwig Süss.
Takováto očividná nehumánnost a třídní nespravedlnost v přístupu státu k sociální otázce šokovala předlitavskou společnost a dostala se na přetřes i do lavic vídeňského parlamentu, kde urychlila jednání o koaličním zákonu. Ten byl nakonec přijat 7. dubna 1870, jen týden po svárovských událostech. Zákon v principu připouštěl vedle politických spolků i existenci organizací, které nenásilně chránily ekonomické zájmy zaměstnanců. Zpětně legalizoval již existující spolky podobného ražení a stal se základem dělnického odborového hnutí. Nemysleme si však, že se přístup rakouského státu ve věci práce versus kapitál od té chvíle výrazně změnil. Jen o pár měsíců po uzákonění koaličního zákona byli v prvním velkém procesu se socialistickými „velezrádci“ k několikaletým trestům odsouzeni organizátoři již zmiňované vídeňské manifestace. Na pár měsíců byly zakázány i veškeré dělnické a odborové spolky, které byly podezřelé z blízkosti k sociálně demokratickému hnutí. Jejich legální obnova se udála právě na právním základě koaličního zákona. Proces se socialisty předznamenává sedmdesátá a osmdesátá léta 19. století, jež se nesou ve znamení perzekuce dělnického hnutí. V Německu, kde již na počátku sedmdesátých let 19. století existovalo několik odborových svazů, byly takzvanými socialistickými zákony zakázány veškeré sociálnědemokratické organizace včetně odborů. V Předlitavsku nikdy k úplnému zákazu nedošlo, i když perzekuční praxe byla v podstatě totožná.
Dosažení pracovních práv
České socialistické hnutí, v němž se organizovala většina českého dělnictva, vyšlo z éry perzekuce nesmírně posíleno. Rozpadlé a zdecimované hnutí v Rakousku se na konci osmdesátých let opět spojilo do jednoho mocného proudu, který k tomu koordinoval své aktivity s obnovenou dělnickou internacionálou. Chvíli se zdálo, že ani národnostní antagonismy nebudou problém. Po roce 1890 už s ním zkrátka bylo nutné počítat jako s důležitým hráčem na politické scéně, který za sebou má stovky tisíc podporovatelů a jenž je součástí velkého internacionálního hnutí. Po roce 1890 také konečně nastává doba, kdy je nevyučeným dělníkům a ženám umožněno vstupovat do odborových organizací. Do socialistických programů se v bodu všeobecného rovného práva konečně dostává také doplněk „bez rozdílu pohlaví“. Je zde jistá paralela se situací o tři desetiletí dříve. Stejně jako si vůdci národního hnutí uvědomili v šedesátých letech, že celý podnik bude bez účasti rostoucí masy průmyslového dělnictva odsouzen k neúspěchu, tak nyní socialisté došli k poznání, že bez žen a dělníků bez kvalifikace (oněch skutečných prolétů) nemohou očekávat další pokrok.
Zde toto ohlédnutí za historickými okolnostmi legalizace odborových organizací a práva na stávku ukončíme. Zlepšování podmínek zaměstnanců skutečně není samovolný proces zapříčiněný jakýmsi automatickým zlepšováním kvality života. Výdobytky, jako je osmihodinová pracovní doba, minimální mzda, právo na bezpečnou práci a podpora v nezaměstnanosti, dnes v Evropě působí samozřejmě (zatímco v místech, kam globální Sever odsunul své špatné svědomí, se i za ně teprve bojuje), ale ve skutečnosti jsou výsledkem neúnavné činnosti, bojů a často i obětí několika generací odborářů a odborářek. Tento článek je věnován jejich památce.
Autor je historik.