Zbytky levicovosti KSČM pomalu mizí v nedohlednu

Spíš než „komunistická“ byla KSČM od devadesátých let nacionalistická a konzervativní strana. Její posun k asociální pravici ale dál pokračuje.

Pohled na KSČM je dnes žalostnější než kdy dřív. Současná KSČM, která roky formálně usilovala o očištění od své vazby na diktátorskou státostranu, byť kolem toho vždy dost neobratně přešlapovala, se nakonec zařadila po bok autoritářských proudů v české společnosti, a naplnila tak stereotypní představu liberálních antikomunistů hovořících o její „totalitní podstatě“. KSČM se navíc postupně vykašlala na své tradiční antifašistické instinkty a čím dál rychleji rezignuje dokonce i na sociální cítění. Pod vlivem premiéra Andreje Babiše, který právě díky komunistům sestavil vládu v dnešní podobě, je KSČM ochotná podporovat i vládní návrhy, které nedávají smysl ani pro sociálně konzervativní stranu. V oblasti ekologie zůstává KSČM více těžařská a betonová než ODS a přes námluvy s liberálnější evropskou levicí, zejména pak v nultých letech, čeští komunisté nadále vězí v konzervativních pozicích.

Sociální cítění?

Na komunální úrovni se rezignace na sociální odpovědnost a cítění projevila v KSČM už dávno. V Ústí nad Labem, v Brně a dalších městech i v krajích komunisté běžně po boku pravičáků odmítají sociální projekty na pomoc chudším a jsou ochotní zvedat i rasistickou kartu. Hejtman Ústeckého kraje za KSČM Oldřich Bubeníček například odmítl evropské peníze, které kraji nabízelo MPSV, aby ve školkách a školách mohly děti z rodin v hmotné nouzi dostat obědy zdarma. Jeho kraj by to přitom nestálo ani korunu. Brněnská KSČM zase před pár lety nenašla odvahu ani na to podpořit projekt zabydlování pro padesát rodin žijících v těžce nevyhovujících podmínkách. Také tento projekt byl hrazen převážně z evropských peněz a neochota komunistů jej podpořit se tedy nedá vysvětlit snahou šetřit na jiné sociální programy.

Čeští komunisté nemají problém s vládními penězi pro firmy vyvádějící zisky do daňových rájů, zato jim ale vadí ekologové a protikorupční aktivisté.

Na celostátní úrovni se KSČM nicméně přeci jen dlouho tvářila, že stojí na straně vykořisťovaných. V minulosti byli komunisté proti zavedení rovné daně nebo proti zvyšování daní nepřímých, přičemž obě opatření se negativně dotkla zejména chudších domácností. A čas od času KSČM prosazuje ve sněmovně i vlastní sociální agendu. Otázka je, zda se dá říct, že je to proto strana levicová. V posledních dvou volebních obdobích navrhovaly komunistické poslankyně Marta Semelová a Hana Aulická Jírovcová náhradní výživné, v minulém roce pak například navýšení stipendií pro sociálně slabé studenty vysokých škol. Komunisté také dlouhodobě podporovali zrušení karenční doby nebo navýšení záloh pro státní pojištěnce.

Komunisty, kteří podle svého programu usilují o „demokratický socialismus“, ovšem usvědčuje z pokrytectví, jak o dalších sociálních otázkách hlasují ve sněmovně, kde pravidelně stojí proti zájmu lidí, kteří se ocitli v sociální nouzi. V roce 2017 podpořili například novelu zákona, která obsahovala plošné zavedení výplaty části dávek ve formě poukázek, což příjemcům způsobuje řadu problémů. Ten samý rok poslanci KSČM ochotně zvedli ruce také pro takzvané opatření obecné povahy, které dává obcím možnost vyhlásit oblasti se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů, kde se nově příchozím nebo i těm, kteří se přestěhují do jiného bytu, nevyplácejí doplatky na bydlení. Ve výsledku toto opatření tragicky dopadá na tisíce rodin na ubytovnách, opravdové psance naší země. Komunisté se také dlouhodobě stavějí proti snadnému oddlužení lidí v dluhové pasti. Exekuce jsou přitom jedním z nejpalčivějších problémů české společnosti, který se nejcitelněji dotýká těch nejchudších. Zisk z tohoto neetického byznysu pak jde naopak do kapes těch nejbohatších, včetně majitele PPF, oligarchy Petra Kellnera.

Zkrátka, komunisté jako by v pohledu na chudé přijali rétoriku pravice. Jejich recepty se stále nápadněji podobají dobře známým radám o zodpovědném životním stylu a individuálním selhání, a to nejen v oblasti nezaměstnanosti, ale dokonce i exekucí. „Nesmíme se bát veřejně říkat: zákony se musí dodržovat, je normální splácet své dluhy, chodit do zaměstnání, posílat děti do školy a chovat se tak, abychom neznepříjemňovali život ostatním,“ řekla v rozhovoru pro web KSČM stínová ministryně práce a sociálních věcí Hana Aulická Jírovcová, která takto vyjadřuje asociální politiku své strany. Samozřejmě, že také podporuje zpřísňování vyhazovů nezaměstnaných z Úřadu práce, které pro mnohé znamená definitivní odříznutí od peněz ze sociální pomoci. Už teď přitom máme relativně tvrdě nastavený systém, kdy úřednice zejména chudé lidi s nižším vzděláním vyřazují z evidence už po jednom pozdním příchodu. Za vyřazení dokonce dostávají odměny. Výsledkem je, že jsme spoustu lidí dostali mimo systém, na sociální dno. Člověk vyřazený z evidence totiž kromě toho, že nic nedostává, začíná obvykle dlužit na zdravotním pojištění, které nemá z čeho hradit. Další přitvrzování tak jen zvýší počty těch, kteří se ocitnou v šedé ekonomice.

Pokud KSČM zmizí ze scény, pak ne kvůli tomu, že by vymřeli její voliči. Foto Petr Zewlakk Vrabec

 

Proti ekologii a neziskovkám

Aby toho nebylo málo, minulou středu komunističtí poslanci odmítli hlasovat pro návrh omezující dotace v rámci vládního koronavirového balíčku firmám, které vyvádějí peníze do daňových rájů. Daňové ráje jsou přitom prostředkem obrovského odlivu bohatství ze zemí, kde vzniká, a jednou z hlavních příčin úpadku sociálního státu a nárůstu bezprecedentních nerovností. Byť opoziční návrh sám o sobě s globálním růstem nerovnosti mnoho nenadělá, dávat dotace firmám, které podvádějí na daních, je výsměch. Účetní legalita jejich podvodů na tom nic nemění, a KSČM zde už zcela ztrácí někdejší politickou orientaci. Omezení pro korporace komunisté sice nepodpořili, ale do koronavirového zmatku sami přispěli svou troškou. Ještě před hlasováním o podmíněné pomoci firmám se snažili využít zmatku způsobeného koronavirovou krizí a přišli s návrhem zákona, podle kterého by o podporu ve formě státní dotace mohly nově žádat pouze organizace z oblastí kultury, vzdělávání a zdravotních a sociálních služeb. Komunistický návrh by tak ze sféry podpory vyloučil například neziskovky zabývající se protikorupční aktivitou nebo ty, které se věnují ochraně přírody a krajiny.

Čeští komunisté tedy nemají problém s vládními penězi pro firmy vyvádějící zisky do daňových rájů, zato jim ale vadí ekologové a protikorupční aktivisté. Jejich přístup nejen k ochraně životního prostředí, ale i k lidskému zdraví vyjadřuje dnes už legendární výrok ústeckého hejtmana Bubeníčka: „Přál bych si, aby za deset let byl kraj místem, kde se sice těží uhlí, ale stát to lidem štědře finančně kompenzuje, takže máme moderní a kvalitní nemocnice včetně špičkového onkologického centra.“ Historicky je ve vztahu k životnímu prostředí nejparadoxnější komunistická podpora uhlobaronů proti obyčejným lidem. KSČM jako jediná česká strana podporovala jako celek prolomení limitů, což vlastně znamenalo podporu Antonína Koláčka, Pavla Tykače nebo Jana Dienstla proti lidem, kteří by přišli o bydlení nebo kvůli zničení regionu i o práci (jedinou světlou výjimkou byl případ litvínovských komunistů). Komunisté tak neberou ohled nejen na přírodu, ale ze zřetele jim vypadlo i to, že jdou na ruku těm největším kapitalistům.

Jejich jasně prooligarchický postoj dokazuje i vztah k placení takzvaného horního regálu – tedy poplatku, který uhlobaroni platí státu, jemuž uhlí patří. Historicky byl horní regál, dnes „úhrada z vydobytého nerostu“, deset procent. Po roce 1989 se ale v Česku hnědé uhlí těžilo za poplatek jednoho a půl procenta až do roku 2017, kdy se zvýšil na zhruba tři a půl procenta. Zbytek stát nechává těžařům. A komunisté spolu se sociálními demokraty patří k největším odpůrcům navyšování tohoto poplatku. Veřejný majetek tedy chtějí předávat do soukromých rukou a paradoxně tak spolu s ČSSD a ODS  bojují za to, aby uhlobaroni nemuseli platit státu vyšší poplatky z těžby.

Levicová strana?

Přestože se čeští komunisté čas od času na konferencích potkají i s evropskou levicovou superstar Janisem Varufakisem, o kterém pak referují ve stranických Haló novinách, po bok jiných evropských levičáků se příliš nezařazují, boj proti kapitalismu nechávají na papíře a přednost dávají vlastním proruským a autoritářským sklonům. Místopředseda KSČM Josef Skála například opakovaně projevil sympatie maďarskému premiérovi Viktoru Orbánovi a člen ústředního výboru strany Zdeněk Ondráček kromě adorování Ruska sdílí na Facebooku výroky protiimigračního aktivisty Petra Hampla. Ostatně krajní pravice nalézá ke komunistům sama stále rychleji cestu. V kulturní válce si komunisté vybrali, celkem logicky, konzervativní tábor, k tomu se ale upnuli tak, že ztrácejí ze zřetele i sociální aspekty a přizpůsobují svůj program i slovník boji proti menšinám, neziskovkám a „flákačům“.

Všechno zmíněné by se snad dalo svést na dědictví normalizace, tedy období, kdy do strany v mladém věku vstupovali dnešní kádři. Členství v normalizační KSČ už v osmdesátých letech znamenalo ve většině případů mnohem více pojistku kariéry než víru v nějakou ideu. Snad i proto tolik tehdejších kádrů našlo v devadesátých letech tak snadno místo v Občanské demokratické straně. Ti, kteří zůstali ve straně, si v sobě nesli dědictví partaje, která byla kromě jiného nacionalistická, protiekologická a z lidských práv se jí dělaly osypky. Mohla tedy KSČM skončit i jinak? Samozřejmě, že mohla. Krátce po roce 1989 se stala radikálně opoziční stranou a vymezovala se nejen proti ekonomickým reformám Václava Klause a prozápadní orientaci země, ale i proti „lidskoprávnímu“ prezidentovi Václavu Havlovi a vedle sociálních otázek stavěla i na antiněmeckém nacionalismu, který zdědila po KSČ. Po vstupu do Evropské unie se strana částečně liberalizovala a i díky komunistickým hlasům se v Česku podařilo prosadit zákon o registrovaném partnerství pro stejnopohlavní páry. Komunisté tak svým progresivním přístupem pomohli přehlasovat například dnešního hlavního liberála Miroslava Kalouska, který se stavěl proti registrovanému partnerství.

Do ekonomické krize po roce 2008 ještě dokázali komunisté přinést levicovou kritiku kapitalismu a být volnou součástí široké koalice proti vládním škrtům, které měly obrovské dopady na velkou část české populace. V zemi vyčerpané krizí také přišel v roce 2013 jejich druhý nejlepší volební výsledek, takřka 15 procent. Po nástupu Babiše ale jen padají. Uprchlickou krizi a kulturní války už komunisté nezvládli uchopit jakkoli levicově, a odlišit se tak od domácí ultrapravice, které se nakonec přizpůsobili i rétoricky. V očekávání postkoronavirové ekonomické krize se komunistické projevy soustředí nikoliv na kritiku kapitalismu, nerovnosti a polistopadového směřování, ale nepřátele vidí ve svých přirozených politických spojencích. Za zády pak komunistům stojí velký průmysl, těžaři a premiér oligarcha. Pokud KSČM zmizí ze scény, pak ne kvůli tomu, že by vymřeli její voliči, ale protože v sociální oblasti nenabízí víc než někdejší komunistický prominent Andrej Babiš.

Autoři jsou redaktoři Alarmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies