Zemřel Pentti Linkola, prorok temné strany environmentalismu

Některé proudy environmentálního hnutí v sobě mohou obsahovat kromě lásky k přírodě i vyhrocený antihumanismus. Hlubinný ekolog Pentti Linkola byl představitelem právě takového myšlení.

V noci ze 4. na 5. dubna zemřel finský hlubinný ekolog Pentti Linkola. Pro nás, kteří se trápíme environmentální krizí a snažíme se s ní snad i něco dělat, může Linkolův odkaz sloužit jako důležité varování. Je totiž snadné vidět na prvním místě člověka, který se vzdal jakožto jeden z předních finských ornitologů kariéry, odešel do divočiny, aktivně se věnoval ochraně finských pralesů a podle hlasování organizovaného v roce 2018 veřejnoprávní rozhlasovou a televizní společností Yle byl vůbec největším ochráncem finské přírody.

Dualismus lidstva a přírody je v západním světě hluboce zakořeněný. Ekofašismus z něj ale vyvozuje, že chceme-li pomoci přírodě, musíme ublížit lidstvu.

Stačí se ale o Linkolovo myšlení a působení začít zajímat jen o trochu víc a začne být jasné, že všechny jeho nezpochybnitelné zásluhy mají jeden zásadní háček. Paradoxní výhodou Linkolových textů a veřejných vyjádření je to, že není potřeba číst mezi řádky nebo hledat podprahové signály: odvrácenou stranou jeho oddanosti přírodě byl vyhrocený antihumanismus. Linkola se, hnán dualismem mezi (dobrou) přírodou a (zlým) lidstvem, dostal do pozice, kdy byl schopen tvrdit, že kdyby mohl stisknutím jediného tlačítka zabít několik milionů lidí (včetně sebe), bez váhání by to – ve jménu ochrany biosféry – udělal. Odmítal demokracii, protože věřil, že status quo může změnit jenom vláda pevné ruky. A teroristické útoky (bez ohledu na konkrétní ideologie nebo hnutí) považoval za vítanou ránu zvrácené společnosti, která ničí planetu. Jeho myšlení se dá ve zkratce označit jako ekofašistické. Nejde tu však o klausovskou nadávku, ale o reálný ideologický směr.

Dualismus lidstva a přírody je v západním světě hluboce zakořeněný. Není na něm nic neobvyklého, právě naopak. Ekofašismus z něj ale vyvozuje, že chceme-li pomoci přírodě, musíme ublížit lidstvu. Ruku v ruce s tím jde argument přelidněné planety.

Lidé jsou virus

„We are the virus,“ říkají někteří v kontextu koronavirové krize, která zabíjí po celém světě. Jsou i tací, kteří mají tendenci koronavirus oslavovat a adorovat jako něco dobrého, jako pozitivní zásah shůry. Viděl jsem lidi rozepisovat se i o tom, že je dobře, že virus útočí na generaci „boomerů“, která má mít environmentální krizi z velké části na svědomí. Ano, koronavirus disproporčně ohrožuje starší lidi a vedle nich i lidi různě zranitelné a oslabené, ale i chudé, kteří třeba nemohou dodržovat bezpečností doporučení a pravidla (jak může třeba člověk bez domova zůstat doma?) nebo nemají přístup ani k základní lékařské péči. Myšlenka, že skutečný virus jsou lidé a je jenom dobře, když nás trochu ubude, může dávat smysl především těm, kteří tak ohroženi nejsou.

Dalším úskalím ekofašismu totiž je, že pod vrstvou neadresné misantropie ukrývá eugeniku a různé úvahy o tom, kteří lidé si zaslouží žít a kteří ne. Jak napsal přímo Linkola: „Nedokázal bych najít dva lidi, kteří jsou si rovni. Jeden bude mít vždycky větší hodnotu než druhý. A pak jsou lidé, kteří prostě nemají hodnotu žádnou.“

Otázka, jestli je planeta přelidněná, nemá smysl, protože v odpovědi musí být obsaženo, jak takový problém systémově řešit. A to je v tomto případě nepředstavitelné bez eugeniky, rasismu a ableismu, bez posuzování, jací lidé si zaslouží žít – případně mít potomky – a jací ne, kdo má větší a kdo menší hodnotu.

Můžeme doufat, že ekofašismus jako takový zůstane okrajovým směrem. Ale představy, že je potřeba řízeně snižovat počet obyvatel planety a cesta z environmentální krize není možná bez mocenské kontroly lidského života, pronikají i do mainstreamovějších proudů environmentálního hnutí. Linkolovi můžeme s trochou perverze poděkovat za schopnost domyslet je do důsledku.

Autor je básník.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies