V šedesátých letech, v éře Sovětského svazu, vybudovali ve Střední Asii zavlažovací systém, díky kterému se pouštní oblast mohla stát jedním z největších světových producentů bavlny. Tento krok byl zároveň zásahem do místního ekosystému a způsobil postupné vysychání Aralského moře a ekologickou katastrofu v regionu. Voda na zavlažování se bere z řek Amudarja a Syrdarja, které spolu sdílí všech pět států regionu – Kyrgyzstán a Tádžikistán leží na horním toku řek a zbývající tři státy, Uzbekistán, Turkmenistán a Kazachstán, na dolním toku.
Za sovětské éry byla distribuce vody řízena přímo z Moskvy, po rozpadu impéria pak jednotlivé státy zažitý systém převzaly. To platilo až do sucha v letech 2007 až 2009, kdy v Kyrgyzstánu kvůli suchu vznikla potřeba odčerpat větší množství vody pro vodní elektrárny. Syrdarja je v Kyrgyzstánu největší řekou a využívá se nejen pro výrobu elektřiny. V Uzbekistánu protéká údolím Fergana, nejhustěji zabydlenou oblastí Střední Asie a hlavní zemědělskou oblastí země. Nedostatek vody donutil obě země, aby vypověděly vzájemnou smlouvu, a zároveň v Kyrgyzstánu vedl – k zatím neúspěšné – snaze postavit další vodní elektrárnu. V Uzbekistánu se zase pokoušejí omezit pěstování bavlny. Katastrofické sucho tak může velmi rychle vyvolat konflikt, a to nejen mezi státy, ale i mezi znepřátelenými etniky.