Foto Petr Jelínek
Lesy na soutoku Moravy a Dyje vynikají obrovskou diverzitou rostlin a živočichů, nachází se zde ale také ropa a dozrávají tu cenné dubové kmeny. Ropu těží Moravské naftové doly, dubové lesy spravují Lesy České republiky. Najdeme zde také trofejně významná stáda jelenů. Oblasti, jež je dlouhodobě v hledáčku státní i spolkové ochrany přírody, se pro veliké druhové bohatství říká Moravská Amazonie. Snaha o vyhlášení velkoplošného chráněného území však zatím není úspěšná. Významní ekonomičtí hráči, tedy naftaři, lesáci a myslivci, spojili síly a ovládli organizaci, která má rozhodující podíl na tom, že zde žádná velká chráněná oblast nevznikla. Tato lobbistická organizace není příliš nápadná – jmenuje se Biosférická rezervace Dolní Morava.
Ačkoli se území tváří jako „rezervace“, probíhají zde největší holoseče, jaké český zákon umožňuje. Vykácejí se všechny stromy a vysadí se doubky předpěstované ve školkách.
Biosférické rezervace jsou cenné z hlediska celé planety a v České republice jich OSN (v programu Člověk a biosféra) zapsalo šest. Zpravidla se jednalo o již chráněné lokality, a to národní parky Krkonoše a Šumavu, chráněné krajinné oblasti (CHKO) Bílé Karpaty, Křivoklátsko a Třeboňsko. Poslední je Biosférická rezervace Dolní Morava, která v roce 2003 rozšířila mnohem starší Biosférickou rezervaci Pálava, vyhlášenou již v roce 1986. Zařazení tohoto velkého území mezi klenoty planety je na místě – lužní lesy na jihu Moravy společně s vápencovým útvarem Pálava si ocenění OSN jistě zaslouží. Ale český přístup k ochraně přírody je špatný.
Hlavně těžit a lovit
Biosférické rezervace by logicky měly spadat pod správy národních parků nebo CHKO. Až na Dolní Moravu, kterou spravuje sdružení, jež není placeno ze státních prostředků na ochranu přírody, ale z lobbistických peněz zakladatelů. Moravským naftovým dolům jde pochopitelně o těžbu ropy, manažeři Lesů ČR zase v první řadě usilují o to, aby dotěžili zbylé staleté dubové porosty, které zde zbyly po lichtenštejnských vlastnících. Ve správní radě společnosti Biosférická rezervace Dolní Morava najdeme také majitele cenných honiteb, kde jsou loveny trofejové kusy jelenů. František Fabičovic zde sice zastupuje Okresní hospodářskou komoru v Břeclavi, je však také vlastníkem velké honitby Obelisk nedaleko Lednice a ve svém podnikání – chovu trofejové jelení zvěře – rozhodně nechce být omezován státní ochranou přírody. Proto se vedle těžařů ropy a lesníků zařazuje mezi pravidelné dárce této organizace.
Ve správní radě těmto podnikatelským hráčům zprvu přihlíželo také Ministerstvo životního prostředí, ale v roce 2012 se účasti na tomto divadle raději vzdalo. Je tu ale ještě jeden zajímavý člen – Český svaz ochránců přírody (ČSOP). Břeclavská pobočka významného spolku s tisíci dobrovolníky je spoluodpovědná za to, že CHKO nebyla nevyhlášena. ČSOP v Břeclavi dodnes zastupuje Otakar Pražák, který byl podle výroční zprávy Biosférické rezervace Dolní Morava zároveň zaměstnancem Moravských naftových dolů a podle lesnického časopisu Silvárium dělal také odborného poradce Fabičovicovi. V roce 2010 Pražák protestoval proti vzniku CHKO Soutok a byl v tomto duchu citován v článku publikovaném v MF Dnes (Místní nechtějí, aby byl soutok Dyje a Moravy novou chráněnou oblastí, 20. 2. 2010).
Degradace vzácného ekosystému
Státní podnik Lesy České republiky, pod nějž spadá i Lesní závod Židlochovice, který v oblasti hospodaří, má za úkol generovat zisk, ale jeho cílem by mělo být i uchování lesního bohatství pro příští generace. Díky tomu, že státní lesy nebyly zprivatizovány, a díky moderním zákonům z devadesátých let můžeme chodit do lesa, sbírat lesní plody a pomocí nástroje státní ochrany přírody hlídat lesní správy, aby se lesy nestaly fabrikou na dřevo, ale plnily i mimoprodukční funkce. Že se to u nás příliš nedaří, ukázala kůrovcová kalamita, která se rozhořela po několikaletém sušším období. Lesníci na většině státních lesů sázeli smrky, které přirozeně rostou na horách a do nižších ani středních poloh se nehodí. Oslabené monokultury dorazil kůrovec, který se ve stejnověkém lese lehce rozmnožuje. Suché smrky se dají špatně prodat, a tak nyní doplácíme na roky špatného lesnického plánování a výsadby stejnověkých plantáží na dřevo. Na jižní Moravě by tomu mohlo být jinak. Rostou tu duby, které před více než sto lety sázeli lesníci Lichtenštejnů, jimž majetek několik staletí patřil. Na listnaté stromy kůrovec nejde, a tak zůstaly před kalamitou uchráněny. Neobyčejně cenné dubové dřevo se těží dál s neztenčenou intenzitou. Jde však také o ekosystém se vzácnými druhy rostlin a živočichů a postupná degradace jejich biotopu a ochuzení populací je celonárodním problémem.
Na soutoku Moravy a Dyje se přitom po staletí hospodařilo jinak. Až v roce 1764 vznikly první školky na produkci dubových sazenic. Do té doby se pravidelně zaplavované řídké lesy, jež sousedily s kosenými loukami se solitérními duby, využívaly odlišně. Byly tu nízké a střední lesy, umožňující život řadě světlomilných druhů lesních organismů, které potřebují světlá místa k získávání potravy. Ještě před sto lety takové ekosystémy pokrývaly asi polovinu oblasti. S přechodem na tovární pěstování dubu tyto druhy začaly mizet a některé již u nás vyhynuly. Zmenšování populací ohrožených druhů dále pokračuje.
Vznik Biosférické rezervace Dolní Morava byl nadějí pro ochranu přírody na jihu Moravy. Společné působení správy rezervace a místních podnikatelů úsilí ochránců přírody naprosto zmařilo. Do čela společnosti usedl bývalý ředitel státních lesů na jižní Moravě, lesník Jan Vybíral, a mezi zaměstnanci bychom marně hledali někoho spojeného s ochranou přírody. Z jihomoravských lesů tak dál proudí ropa, kamiony odvážejí cenné dubové klády a střelci tu za poplatek dál vesele zabíjejí jeleny.
Skutečná rezervace v nedohlednu
Ačkoli se území tváří jako „rezervace“, probíhají zde největší holoseče, jaké český zákon umožňuje. V České republice jsou zpravidla omezeny na jeden hektar, ale v biosférické rezervaci mohou být dvouhektarové. Vykácejí se všechny stromy a vysadí se doubky předpěstované ve školkách. Žádné přírodní procesy při vzniku nového lesa tady neuvidíte. K ochraně stromů se využívá chemikálií a intenzivní technologie pokračují i v další péči. To by v chráněném území nešlo, a proto správa biosférické rezervace v roce 2010 přesvědčila obce v okolí, že by ministerstvem navrhovaná CHKO neměla vzniknout. Použili k tomu prosté strašení. Samosprávy byly soustavně přesvědčovány, že by ochranáři omezili vstup do lesa, a místní obyvatelé by tak byli znevýhodněni.
Vědecká komunita a Ministerstvo životního prostředí i po roce 2010 dál usilovaly o ochranu tohoto cenného území, které se po vstupu do Evropské unie a důkladném průzkumu ocitlo v seznamu evropské ochrany přírody Natura 2000. Jenže to nestačí. Podle přírodovědců nadále ubývá vzácná živěna, především biodiverzita drobných bezobratlých živočichů. V předešlém roce státní správa prosadila alespoň vyhlášení „velkých maloplošných území“. To je sice dobrý krok, ale nesystémový, neboť se tím rozšiřuje velikost „maloplošných území“ až na několik tisíc hektarů. Pro tyto případy ale přece máme národní parky a chráněné krajinné oblasti. Vždyť několik tisíc hektarů má i Národní park Podyjí nebo kousek jižněji Národní park Donau-Auen.
Vyhlášení národního parku na soutoku Moravy a Dyje až po Dunaj prosazovala mezinárodní organizace na ochranu přírody WWF už v roce 1992. Nepovedlo se. Na Slovensku vznikla CHKO Záhorie, v Rakousku o něco později národní park. U nás nevzniklo nic – pokud tedy nepočítáme čtyři mrňavé rezervace v rozloze necelých dvou procent lužních lesů jižní Moravy. Během posledních dvaceti let tu bylo vykáceno téměř tisíc hektarů se starými duby a holosečné kácení starých porostů stále pokračuje i v biosférické rezervaci. Vyhlášení několika velkých maloplošných chráněných území trochu posune ochranu Moravské Amazonie směrem k ochraně biodiverzity. Na vznik odpovídajícího velkoplošného chráněného území, tedy chráněné krajinné oblasti nebo národního parku, bude třeba ještě počkat.
Autor je lesník a ekolog.
Text vyšel v kulturním čtrnáctideníku A2 č.10/2020.