Na uplynulý víkend se v Německu čekalo s velkým napětím. Tentokrát ovšem z jiného důvodu, než kolik nově nakažených dva volné dny a hezké počasí přinesou či o kolik mrtvých zase poskočí víkendem zpožděná statistika. V posledních týdnech totiž v zemi dochází k poměrně rychlé a razantní radikalizaci těch, kteří nesouhlasí s převažujícím epidemiologickým a politickým výkladem situace ohledně koronaviru, a tím pádem ani s přijatými opatřeními v boji proti němu. Tento protest minulý týden na mnoha místech v Německu vygradoval demonstracemi s počty účastníků a účastnic daleko přesahujícími povolené desítky. Chování demonstrantů bylo vesměs neukázněné, až agresivní. Demonstrace se tak v minulém týdnu staly jedním z hlavních předmětů debaty v sousední zemi – a také důvodem k obavám, jak se to, co někteří nazývají „výjimečně zneklidňujícím společenským příkopem“, bude vyvíjet dál.
Rodí se protestní hnutí
Protestní shromáždění na různých místech v Německu probíhají již od konce března. Kupříkladu v Berlíně se stalo centrem „Hygienedemos“ prostranství Rosa-Luxemburg-Platz před divadlem Volksbühne. Název uskupení odkazuje na bezpečnostní opatření, která konání demonstrací umožnila. K iniciátorům patří slavný divadelní režisér a bývalý dlouholetý umělecký šéf sociálně kritické Volksbühne Frank Castorf nebo dramaturg a novinář Anselm Lenz, který též platí za uznávaného tvůrce divadla kritického k současné podobě kapitalismu. Oba se nyní nevybíravě vyhraňují proti vládnímu postupu a za děním spatřují „globální spiknutí“. Jako reakce přišly protidemonstrace levicově laděné berlínské kulturní obce, ale k popíračům koronaviru se vzápětí přidali další protestující z odpovídajících postojových částí společnosti: doložené jsou například antisemitské výpady se stejně tak perfidní jako očividně nezdolnou logikou, že „za všechno mohou Židé, a tedy i za koronu“. Před Volksbühne, ale i na prostranství před Bundestagem demonstranti opakovaně napadali novináře z veřejnoprávních médií, z nichž někteří skončili v nemocnici.
Znepokojení pramení také z toho, že tisíce demonstrantů zřejmě představují jen špičku ledovce daleko širšího protestního hnutí, jehož hlavní platformou je internet.
O předminulém víkendu pak demonstrace místy eskalovaly. V Mnichově se lidé shromáždili hned na sedmi místech. Na centrálním náměstí Marienplatz jich bylo místo nahlášených osmdesáti přes tři tisíce. Policie však proti nim z obav, aby situace neeskalovala, nezasáhla, ačkoli měla v takové situaci právo sešlost rozpustit – i kvůli tomu, že celá řada účastníků nedodržovala ani předepsané odstupy, ani neměla na obličeji povinné roušky. Ve Stuttgartu se na výzvu nově založeného hnutí Querdenken 711 protestujících sešlo dokonce přes deset tisíc. Tím se ze Stuttgartu stalo v celoněmeckém měřítku vůbec největší centrum protestu. I zde se účastníci chovali neukázněně a místy agresivně. Předseda zemské vlády v Bádensku-Würtenbersku, kde Stuttgart leží, Winfried Kretschmann byl podle svých slov víkendovým děním „vysoce zneklidněn“. Z Kolína nad Rýnem jsou zase doloženy případy napadání kolemjdoucích demonstranty za to, že měli podle platných pravidel na veřejnosti zakrytý obličej.
Radikálové i obyčejní lidé
Uplynulý víkend už nicméně další eskalaci demonstrací nepřinesl, asi i proto, že policie prostory, kde v předchozích týdnech docházelo ke spontánním srocením, od počátku hlídala. Na mnoha místech se také objevili protidemonstranti – kupříkladu před Volksbühne jich podle všeho bylo dokonce víc než účastníků protestní Hygienedemo. Přesto se demonstrantů na několika místech v Berlíně sešly stovky a ve Stuttgartu tisíce. Objevují se obavy ohledně složení protestního hnutí, kde se mísí pravicoví extremisté a antisemité, přívrženci AfD i militantní autonomní levice, zastánci více či méně radikálních spikleneckých teorií, ale i ezoterici. Vedle nich stojí i celkem obyčejní lidé, kteří s různých důvodů s postupem vlády rovněž nesouhlasí. Nechali se však strhnout k tomu svůj v principu legitimní nesouhlas artikulovat agresivním způsobem, po boku problematických souputníků.
Znepokojení pramení také z toho, že tisíce demonstrantů zřejmě představují jen špičku ledovce daleko širšího protestního hnutí, jehož hlavní platformou je internet. A to nejen sociální sítě, i když rozsah šíření spikleneckých teorií a fake news jejich prostřednictvím je aktuálně označován za bezprecedentní. To je zřejmě způsobeno mimo jiné tím, že i ve velkých zemích, jako je Německo, které dokážou kupříkladu na Facebook vyvinout poměrně velký tlak a disponují odpovídající legislativou, nyní kontrola a promazávání obsahů pokulhává. Je to proto, že mnoho lidí kvůli nemoci nebo starosti o děti nepracuje, anebo pracuje z domova, a nemají tak dostatečný přístup k potřebným nástrojům. Koordinovanému útoku, jak ho uplynulou sobotu zažila předsedkyně vlády v Dolním Sasku Malu Dreyer, která během jednoho odpoledne dostala přes sedm tisíc „vzkazů“ včetně výhružek smrtí, se ale nedá dost dobře zabránit ani v plném počtu „content moderátorů“. Proto se například i přední německý virolog Christian Drosten připojil k otevřenému dopisu lékařů a virologů adresovanému technologickým gigantům, aby na potírání fake news a nenávistných útoků vynaložily ještě více úsilí a peněz.
Ze sociálních sítí do messengerů
V Německu se ale jako kanály pro šíření dezinformací etablovaly i různé messengery (aktuálně především Telegram), které se u sousedů používají poněkud jinak než u nás: ne ke komunikaci kamarádů a známých, ale jako svého druhu zpravodajské kanály. Člověk se může připojit k tematickému chatu, ve kterém spolu cizí lidé sdílejí informace. To vytváří ještě fragmentovanější a hůře sledovatelné kanály pro šíření informací než Facebook nebo Twitter. Starosti sousedům přidělávají také někteří influenceři jako veganský kuchař Attila Hildmanns a celebrity jako zpěváci Xavier Naidoo nebo Sido, kteří přes své účty na Instagramu a YouTube šíří mezi miliony fanoušků nejrůznější nepodložené informace či přímo spiklenecké teorie. První jmenovaný je například přesvědčený, že šéf Robert-Koch-Institutu, vrchního německého epidemiologického úřadu, patří k zednářům, a kancléřku Merkelovou osočuje z vlastizrady. Znepokojujícím tempem se ale zvětšuje publikum i zavedeným dezinformačním platformám: zatímco ještě na podzim některé z aktuálně nejvýraznějších „alternativních médií“ zaznamenávala měsíčně pouze stovky nebo maximálně jednotky tisíc nových uživatelů, v dubnu 2020 vystřelily počty například u KenFM o 75 tisíc nových uživatelů, čímž se tato pochybná relace dostala na skoro půl milionu sledovatelů, a dezinformační magazín Rubicon ve stejný měsíc svůj počet uživatelů zdvojnásobil na více jak 50 tisíc.
Nespokojenci uvnitř politických stran
S čím dál tím více se rozcházejícími názory na dění kolem pandemie se ale začínají potýkat i jednotlivé politické strany. Protipóly kritické, nicméně věcné a legitimní debaty ztělesňují bavorský ministerský předseda Markus Söder, který je – i vlivem toho, že jeho spolková země patří k nejpostiženějším – zastáncem přísných opatření a velmi opatrného rozvolňování, a předseda zemské vlády v Severním Porýní-Vestfálsku Armin Laschet, který naopak apeluje na to zvážit i ekonomické a další důsledky protipandemických opatření, a tlačí tím pádem na rychlejší rozvolňování. U aktuálního střetu obou politiků hraje roli určitě i to, že mají v plánu utkat se v následujících měsících o kandidaturu na příštího kancléře za konzervativce. Každá strana má nicméně další funkcionáře a funkcionářky, kteří se pohybují na hraně legitimní debaty – či za ní. Pozdvižení způsobil zelený starosta města Tübingen s prohlášením, že se „zachraňují lidé, kteří by beztak za půl roku zemřeli“.
Na jedné z protestních demonstrací minulý víkend zase promluvil nechvalně proslulý chvilkový předseda zemské vlády Duryňska Thomas Kemmerich za liberály z FDP. Případ úředníka spolkového ministerstva vnitra, sociálnědemokratického straníka, který na vlastní pěst, ale zdánlivě jménem svého ministerského oddělení, rozeslal skoro dvěstěstránkovou analýzu se závěrem, že opatření proti šíření koronaviru způsobila větší škody než užitek, pronikl dokonce i do českých médií. Úředník byl okamžitě postaven mimo službu, ohledně toho, jak s jeho případem zacházet, ale nepanuje shoda. Některé z otázek, které klade, i způsob, jakým se na ně snaží najít odpovědi, jsou v pořádku; jiné nicméně už nikoli, a to včetně použití pochybných či vyloženě dezinformačních zdrojů.
Počty nespokojených narůstají
Co se celkové situace v Německu týká, z aktuálních čísel týdeníku Der Spiegel vyplývá, že dohromady vládní opatření považuje za přehnaná asi pětina obyvatel, přičemž jejich počet za poslední čtyři týdny vzrostl na úkor těch, kterým připadají adekvátní, o čtyři procentní body (z 15 procent populace na 19 procent). Sedmdesát procent lidí v Německu je stále za adekvátní považuje a desetině dokonce připadají příliš laxní. Zajímavé je, jak se čísla proměňují při rozklíčování podle volebních preferencí – mezi přívrženci AfD opatření za přehnaná považuje celých 59 procent, za nimi následují se zhruba třetinovým podílem nespokojenců opoziční liberálové z FDP. Přívrženci vládnoucích stran jsou naopak v drtivé většině spokojení. Je tedy zřejmé, že postoj k celé situaci silně koreluje se stranickými preferencemi, respektive obecnou důvěrou ve vládu. Ještě zajímavější je nicméně rozdělení na východ a západ země: poněkud překvapivě (protože kupříkladu protiuprchlické protesty byly daleko rozšířenější a vyhraněnější v bývalém Východním Německu) je nyní nespokojenců s vládním postupem více na západě země, a to 20 procent oproti pouhým 13 procentům na východě. Zneklidňujícím zjištěním je, že oproti polovině dubna, kdy by se v případě vynalezení vakcíny nechalo proti covid-19 naočkovat skoro 80 procent německé populace, svou ochotu k tomu nyní už signalizují pouze dvě třetiny populace, což je zhruba tolik, kolik by bylo k efektivní ochraně přinejmenším potřeba. Klesne-li tento podíl, může se stát, že i kdyby byla vakcína vynalezena, nestane se tak účinným řešením, jak si od ní nyní mnozí slibují.
Odborníci a odbornice na spiklenecké teorie a politickou radikalizaci, jimiž Německo disponuje v hojném počtu a již nyní dostávají v médiích hodně prostoru, se shodují na tom, že současná situace je pro šíření dezinformací a politicky extrémních pozic jako dělaná. Poptávka po jednoduchých a razantních vysvětleních a řešeních uprostřed mimořádně komplexních a zároveň nevypočitatelných situací stoupá s tím, jak mizí jistota. Experti a expertky obvykle v rozhovorech zmiňují, že tato nedůvěra může navzdory svým iracionálním projevům mít určité pochopitelné jádro. S nechtěnou absurdností na něj poukazuje aktuální vydání Spiegelu, když pod svým článkem věnovaným právě spikleneckým teoriím – a mezi nimi i té o tom, že koronavirus pochází z dílny Billa Gatese, který jím chce buď zredukovat počet lidí na planetě, anebo je dostat s pomocí naočkovaných čipů pod svou kontrolu, umístila redakce disclaimer, že i některé žurnalistické projekty Spiegelu jsou financovány z prostředků nadace Billa a Melindy Gates, na obsah ale údajně nemají jakýkoli vliv.
Proč právě Německo?
Přesto všechno panuje určitý údiv nad tím, že se takto vyhrocené a poměrně rozsáhlé protesty odehrávají zrovna v Německu. Země má sice čtyřikrát až pětkrát méně mrtvých než západoevropské státy se srovnatelnými počty nakažených jako Francie nebo Španělsko, na druhou stranu na hlavu pořád třikrát více než Česko a v absolutních číslech jdou do tisíců. Takzvaný paradox prevence, kdy absence obávaných důsledků díky předběžným opatřením vede k přesvědčení, že prevence byla zbytečná, by zde měl tedy mít horší výchozí podmínky. Kromě toho opatření v boji s krizí nebyla v žádném okamžiku tak přísná jako jinde (omezení vycházení na nutné pochůzky se kupříkladu na rozdíl od Itálie, Belgie nebo Francie nekontrolovalo) a zároveň se již od dubna postupně rozvolňují. Případ radikálně rozštěpeného Německa tak ukazuje, že kde není principiální soudržnost a důvěra, stává se reálné dění druhořadým.
Největší obava se nyní týká toho, že se protestních milieu zmocní pravicoví populisté, nebo přímo extremisté. AfD vypadala zpočátku bezradně a její preference šly mírně dolů, nyní ale nabírá dech a cítí svou šanci. Soudí se, že by mohla mít v celoněmeckém měřítku volební potenciál mezi 20 a 25 procenty, což se nyní zhruba kryje s podílem lidí, kteří principiálně nesouhlasí s kurzem vlády při koronavirové krizi. Kolik ale může v očekávané recesi nebo při dalších vlnách epidemie nabrat hlasů? Kromě toho se již formuje další politická strana s protestem přímo v názvu: Widerstand 2020. Spiegel svůj velký text k novému štěpení německé společnosti v aktuálním vydání ukončuje zjištěním, že jejich úspěch bude záležet především na penězích, kterými německý stát zajistí slušnou existenci všech občanů, protože nakonec nic nedestabilizuje společnosti tolik jako vysoká nezaměstnanost a existenční starosti: „Peníze, které nyní vynaložíme, jsou zároveň cenou za zachování liberální demokracie.“ To je jistě tvrzení, které není platné pouze pro Německo.
Autorka je spolupracovnice redakce, politoložka a publicistka.