Jak proměnit svět práce? Musíme ho demokratizovat. Zaměstnanci nejsou lidské zdroje

Tři tisíce vědců z šesti stovek světových univerzit společně navrhují, jak se dostat z aktuální krize. A2larm se řadí po bok deníků Die Zeit, Le Monde, Guardian nebo tureckého Cumhuriyet, v nichž tento manifest dnes vychází.

Ve výzvě publikované 16. května ve 27 médiích z 24 zemí vybízí více než tři tisíce vědců z univerzit po celém světě, abychom se poučili z krize způsobené nemocí COVID-19, přepsali pravidla našich ekonomických systémů, a vytvořili tak demokratičtější a udržitelnější společnosti. Jejich apel během bezprecedentní zdravotní, klimatické a politické krize poukazuje na tři základní principy – demokratizaci firem, dekomodifikaci práce a ekologickou nápravu politických opatření –, které nám umožní ctít limity planety a učinit naše životy na ní udržitelnými.

Firmy se musí nejen držet striktních environmentálních standardů, ale musí také splňovat určité podmínky vnitřního demokratického zřízení.

Co je jednou z nejpodstatnějších lekcí současné krize? Že pracující lidé jsou mnohem více než pouhé „lidské zdroje“. Péče o nemocné; rozvoz jídla, léků a dalších nezbytností; svážení odpadu; zásobování regálů potravinami a práce za pokladnou – všichni, kdo takto udržují během pandemie koronaviru život v jeho kolejích, jsou toho živoucím důkazem. Pandemie také ukazuje, že práce nemůže být redukována na pouhou komoditu. Zdravotnictví a péče o ohrožené osoby nemohou být řízeny pouze tržními silami. Pokud je necháme na pospas výhradně trhu, riskujeme zhoršení nerovností do té míry, že za ni budou ti nejslabší a nejzranitelnější platit svými životy. Jak se takovému scénáři vyhnout? Je třeba umožnit zaměstnancům podílet se na rozhodnutích, která se dotýkají jejich životů a budoucnosti na pracovištích. Jinými slovy: demokratizovat podniky. Tím, že všem lidem zaručíme užitečné zaměstnání, dekomodifikujeme práci. V okamžiku, kdy čelíme současně riziku pandemie a ekologickému kolapsu, nám tyto strategické změny dají možnost nejen zajistit každému důstojný život, ale také mobilizovat společné síly k odstranění ekologických zátěží a záchraně naší planety.

Proč demokratizovat?

Každé ráno vstávají muži a ženy – v případě výše zmíněných povolání zejména ženy –, aby zajišťovali běh našich životů a my jsme díky tomu mohli zůstat v karanténě. To oni nad námi bdí celou noc. Důstojnost jejich práce lze vyjádřit výmluvně prostým výrazem „nepostradatelný personál“. Tento termín poukazuje na klíčovou skutečnost, kterou se kapitalismus vždy snažil skrýt pomocí jiné fráze, a tou jsou „lidské zdroje“: Lidské bytosti nejsou pouze jedním z mnoha různých zdrojů. Výroba ani služby neexistují bez těch, kdo do nich investují svou práci.

Každé ráno vstávají muži a ženy v domácí karanténě, aby na dálku plnili úkoly organizací, v nichž jsou zaměstnáni. Pracují do noci. Tito lidé naprosto jasně prokazují, jak moc pomýlený je zažitý předpoklad, že důležitou úlohou zaměstnavatele je držet dohled nad zaměstnancem, aby jej měl pod kontrolou, protože nezasluhuje jeho důvěru. Dnem i nocí prokazují, že pracovníci nejsou jen jednou z mnoha zúčastněných stran. Jsou klíčem k úspěchu svých zaměstnavatelů. To oni jsou základní stavebním kamenem firem, navzdory tomu, že je jim většinou odepřena spoluúčast na řízení jejich pracovišť, právo, jež je monopolizováno investory finančních prostředků.

Demokracie je odpovědí na otázku, jak mohou firmy a společnost jako taková uznat přínos zaměstnanců v době krize. Samozřejmě je potřeba zacelit rozevřenou trhlinu příjmové nerovnosti a pozvednout nejnižší mzdy – ale to nestačí. Ženám pomohl jejich nesporný přínos společnosti ve dvou světových válkách vydobýt si volební právo. Ze stejného důvodu je na čase přiznat pracujícím právo rozhodovat.

Zastoupení pracovníků na pracovištích se v Evropě začíná objevovat od konce druhé světové války prostřednictvím institucí, jež jsou známé jako Rady zaměstnanců. Nicméně tyto zastupitelské orgány mají v nejlepším případě pouze slabý hlas v řízení firem a jsou závislé na libovůli výkonného vedení, které jmenují akcionáři. Rady zaměstnanců nebyly schopny zpomalit, natož zastavit samoúčelné hromadění kapitálu, které má stále větší vliv na ničení našeho životního prostředí. Těmto orgánům by nyní měla být udělena práva podobná těm, jež uplatňují představenstva firem. Abychom toho docílili, vrcholový management firem by měl mít povinnost získat dva většinové souhlasy – nejen ze strany zastupující akcionáře, ale také od zástupců zaměstnanců. Různé podoby spolurozhodování, jež se v Německu, Nizozemsku a Skandinávii postupně prosadily po druhé světové válce, byly zásadním krokem k poskytnutí hlasu pracujícím. Ale k dosažení skutečného zastoupení ve firmách nedostačují. Dokonce i ve Spojených státech, v nichž byly organizace pracovníků a práva odborů výrazně potlačeny, se nyní množí výzvy k tomu, aby těm, kdo do firem vkládají svou práci, bylo uděleno právo zvolit si zastupitele, kteří by v představenstvech tvořili nadpoloviční většinu. Otázky jako výběr výkonného ředitele, stanovení hlavních strategií a rozdělování zisku jsou příliš významné na to, aby byly ponechány pouze akcionářům. Vklad své práce – tedy své mysli a těla, svého zdraví, svého vlastního života – by měl jít ruku v ruce s kolektivním právem schvalovat a vetovat tato rozhodnutí.

Proč dekomodifikovat?

Současná krize ukazuje, že práce nemůže být považována za zboží, že tržní mechanismy nemohou samostatně rozhodovat o rozhodnutích, která hluboce ovlivňují naše společenství. Celé roky byly pracovní místa a zásobování ve zdravotnictví podmíněny principem ziskovosti; dnes krize odhaluje, nakolik byl tento postup krátkozraký. Určité společné strategické potřeby prostě musí být vůči těmto principům imunní. Rostoucí počet obětí napříč světem je hrozivou upomínkou, že některé věci nesmí nikdy být považovány za zboží. Ti, kdo to nadále rozporují, nás svou nebezpečnou ideologií ohrožují. Když jde o naše zdraví a život na této planetě, ziskovost je nepřípustné měřítko.

Dekomodifikace práce znamená ochranu jistých odvětví před zákony takzvaného volného trhu; znamená to také, že zaručíme všem lidem možnost práce a důstojnost, kterou s sebou nese. Jeden způsob, jak toho docílit, je ustanovení záruky práce. Článek 23 Všeobecné deklarace lidských práv nám připomíná, že každý má právo na práci. Záruka práce by nejen poskytla všem občanům možnost pracovat, což by jim zajistilo důstojný život, ale také by dala zásadní podnět naší společné schopnosti postavit se mnohým naléhavým společenským a environmentálním výzvám, kterým v současnosti čelíme. Zaručené zaměstnání by nám umožnilo prostřednictvím místních komunit zajistit důstojnou práci a zejména přispět v boji proti kolapsu životního prostředí. Evropská unie musí takovýto projekt zahrnout do opatření v rámci Zelené dohody. Revize úlohy Evropské centrální banky, aby mohla financovat tento program, který je nezbytný pro naše přežití, by jí dala legitimní postavení v životě každého občana EU. Jako proticyklické řešení nadcházející výbušné nezaměstnanosti tato dohoda prokáže svůj klíčový přínos k prosperitě EU.

Ekologická náprava

Dnes bychom neměli reagovat se stejnou naivitou jako v roce 2008, kdy jsme na ekonomickou krizi odpověděli bezpodmínečnou záchranou bank, což prohloubilo veřejný dluh, a nepožadovali jsme nic na oplátku. Pokud během současné krize naše vlády zakročí a zachrání obchodní společnosti, pak by tyto podniky měly dostát základním demokratickým podmínkám. Vlády by měly podmínit svou pomoc firmám jistými změnami jejich působení ve jménu demokratických společností, jimž slouží a které je tvoří, a ve jménu odpovědnosti za zajištění přežití naší planety. Firmy se musí nejen držet striktních environmentálních standardů, ale musí také splňovat určité podmínky vnitřního demokratického zřízení. Úspěšný přechod od ekologické zkázy k ekologickému zotavení a obrodě bude nejlépe dosažen pod vedením demokraticky řízených firem, v nichž hlasy těch, kteří poskytují svou práci, mají ve strategických rozhodnutích stejnou váhu jako hlasy těch, kteří poskytují své finanční prostředky. Měli jsme dost času na to, abychom zjistili, co se stane, když se v současném systému utkají pracující a planeta s kapitálovými zisky: pracovníci a planeta vždy tahají za kratší konec. Díky výzkumu z Katedry inženýrství na Univerzitě v Cambridgi víme, že „dosažitelné strukturální změny“ (achievable design changes) by mohly snížit globální energetickou spotřebu o 73 procent. Avšak tyto změny jsou náročné na práci a vyžadují rozhodnutí, která jsou často v krátkodobém horizontu nákladná. Pokud se firmy řídí maximalizací zisku pro své investory a pokud je energie levná, proč by takové změny prováděly? Navzdory náročnosti tohoto přechodu již některé firmy, jež smýšlejí společensky nebo fungují kooperativně (tedy usilují o smíšené cíle, které berou v potaz finanční, společenské a environmentální okolnosti nebo rozvíjejí vnitřní demokratické zřízení), dokazují realističnost takové cesty.

Nedělejme si iluze: bude-li jim ponechána volná ruka, většina investorů se nebude starat o důstojnost těch, kteří jim poskytují svou práci, a stejně tak nepovedou boj proti ekologické katastrofě. K dispozici je ale jiná možnost. Demokratizovat firmy, dekomodifikovat práci a přestat zacházet s lidskou prací jako se zdrojem, abychom se mohli společně zaměřit na uzdravení naší planety.

Seznam prvních signatářů výzvy:

Isabelle Ferreras (University of Louvain / FNRS-Harvard LWP)
Julie Battilana (Harvard University)
Dominique Méda (University of Paris Dauphine PLS)
Julia Cagé (Sciences Po, Paris)
Lisa Herzog (University of Groningen)
Sara Lafuente Hernandez (University of Brussels-ETUI)
Hélène Landemore (Yale University)
Pavlina Tcherneva (Levy Economics Institute of Bard College)
Elizabeth Anderson (University of Michigan)
Philippe Askénazy (CNRS – Paris School of Economics)
Aurélien Barrau (CNRS et Université Grenoble-Alpes)
Neil Brenner (Harvard University)
Craig Calhoun (Arizona State University)
Ha-Joon Chang (University of Cambridge)
Erica Chenoweth (Harvard University)
Joshua Cohen (Apple University, Berkeley, Boston Review)
Christophe Dejours (CNAM)
Olivier De Schutter (UCLouvain, speciální zpravodaj OSN ve věcech extrémní chudoby a lidských práv)
Nancy Fraser (The New School for Social Research, NYC)
Archon Fung (Harvard University)
Javati Ghosh (Jawaharlal Nehru University)
Stephen Gliessman (UC Santa Cruz)
Stefan Gosepath (Freie Universität Berlin)
Hans R. Herren (Millennium Institute)
Axel Honneth (Columbia University)
Eva Illouz (EHESS, Paris)
Tim Jackson (University of Surrey)
Sanford Jacoby (UCLA)
Rahel Jäggi (Humboldt University)
Pierre-Benoit Joly (INRA – National Institute of Agronomical Research, France)
Michele Lamont (Harvard university)
Lawrence Lessig (Harvard University)
David Marsden (London School of Economics)
Chantal Mouffe (University of Westminster)
Jan-Werner Müller (Princeton University)
Susan Neiman (Einstein Forum)
Thomas Piketty (EHESS – Paris School of Economics)
Michel Pimbert (Coventry University)
Raj Patel (University of Texas)
Katharina Pistor (Columbia University)
Dani Rodrik (Harvard University)
Hartmunt Rosa (Max-Weber-Kolleg, Erfurt)
Benjamin Sachs (Harvard University)
Saskia Sassen (Columbia University)
Debra Satz (Stanford University)
Pablo Servigne PhD
William Sewell (University of Chicago)
Susan Silbey (MIT)
Margaret Somers (University of Michigan)
George Steinmetz (University of Michigan)
Laurent Thévenot (EHESS)
Nadia Urbinati (Columbia University)
Jean-Pascal van Ypersele (UCLouvain)
Judy Wajcman (London School of Economics)
Léa Ypi (London School of Economics)
Lisa Wedeen (The University of Chicago)
Gabriel Zucman (UC Berkeley)
a mnoho dalších.

Seznam všech signatářů a další informace k tomuto manifestu najdete na stránce democratizingwork.org.

Z angličtiny přeložil Daniel Kotecký.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies