Foto dieguinholeonhardt0, Pixabay
O problémech s pracovními silami v zemědělství se začíná v posledních týdnech mluvit i v Česku. Němcům chybí Bulhaři a Rumuni, Čechům Ukrajinci a Novozélanďanům Němci. Inu, globalizace.
V reakci na uzavření hranic se začaly množit návrhy a iniciativy, jak tento nedostatek řešit, pokud se hranice neotevřou. Už v březnu přišla německá AfD s nápadem nahnat na sklizeň úrody studenty vysokých škol a vyšších ročníků středních škol, kteří by si učení k maturitě nejspíš museli vzít na pole. A protože vrána k vráně sedá, převzal u nás návrh od německé strany, která mezi sebou má i soudem uznané neonacisty, komunistický poslanec Zdeněk Ondráček.
Nezbývá než doufat, že u nás s Ukrajinci zacházíme a budeme zacházet lépe než Němci s Rumuny.
V Německu se každopádně na práci v zemědělství během března přihlásilo mnoho studentů a žáků i dobrovolně – a k nim se přidali náhle nezaměstnaní kuchaři, vyhazovači nebo třeba DJové. Zájem zemědělců byl ale pramalý. Sklízet třeba takový chřest je prý náročné na zručnost a na zaučování německých studentů nemají čas ani chuť. Německý „Michel“ je prý příliš změkčilý a neuvyklý tvrdé práci. Naproti tomu Alexandru a Andreaa z Rumunska jsou už zaučení, nejsou rozmazlení a hlavně jsou ochotni pracovat desítky nebo i dvanáctky na poli šest nebo i sedm dnů v týdnu. Pro specifická odvětví, jako je zemědělství, v Německu platí zvláštní pravidla, která takové pracovní nasazení umožňují. A kvůli koronaviru jsou výjimky dočasně ještě velkorysejší a umožňují zmíněné dvanáctihodinové šichty. Zákonem stanovený odpočinek mezi dvěma směnami se navíc po dobu výjimky zkrátil na pouhých devět hodin, bez nutnosti časové kompenzace.
Němce na práci nechceme
Lidé u nás i v Německu výše zmíněné argumentaci uvěřili. Koneckonců mládež dnes miluje přepych, nemá správné chování, neuznává autority a je vůbec plémě ďáblovo. Německým zemědělcům se tak nakonec jejich sen splnil a Alexandru, Andreaa a desítky tisíc dalších rumunských, bulharských a jiných východoevropských pracovníků mohou do země přiletět. „Za dodržení nejpřísnějších hygienických opatření a počáteční čtrnáctidenní karantény,“ říká ministerstvo zemědělství pod vedením Julie Klöckner.
Jak se ale v posledních dnech v Německu ukazuje, měl ostych zemědělců z místních pracovníků i jiný důvod. Mnozí z nich totiž už dlouhá léta provozují systém, který v lecčem upomíná na staré dobré časy feudalismu a roboty. Zřejmě by tedy neradi, aby se o jejich praktikách dověděla i širší veřejnost. S dodržováním „nejpřísnějších hygienických opatření“ si nedělají moc velkou hlavu, a ještě ho využívají k dalšímu utahování šroubů. Sklízeče svážejí hromadně na statek nacpané do autobusů. Hodného holt korona nepálí. Po příjezdu často následuje odebrání pasů nových nevolníků, aby se náhodou sedlákovi někam nezatoulali. Jak poznamenává německá reportérka ZDF, tato praktika je známá především z obchodu s bílým masem. Na pole sklízeče rozváží tu přeplněný autobus, tu zase přívěs pro dobytek, kam se vejde až 70 lidí. Nařízení, že pracovníci musí prvních 14 dnů dodržovat karanténní režim, si vyložili statkáři opět po svém. Sklízeče ubytovávají po třech i více v obytných kontejnerech, za což Východoevropané ještě platí. Na statku mohou nakupovat potraviny a další potřeby, ty jsou ale někdy až třikrát dražší než v nejbližším supermarketu. Tam ale pracanti nesmějí – kvůli karanténě. I tuto praktiku známe odjinud: tzv. poddanský přímus v časech roboty znamenal povinnost poddaných kupovat zboží jen od své vrchnosti.
Bez minimální mzdy i pojištění
Plat pro tyto tak ceněné pracovníky zase upomíná na doby minulého režimu. Ačkoliv by normálně měli pobírat alespoň minimální mzdu 9,35 eura za hodinu, je jich většina zaměstnána na německou formu DPP, případně časově omezené brigády a placena dle plnění norem, které se ale často mimosmluvně zvedají na vskutku stachanovskou úroveň. Jeden podnik měl například normu 35 kilo jahod na hodinu.
O sociálním pojištění nebo nemocenské si mohou sklízeči nechat zdát, což nejspíš zapříčinilo, že na jednom statku poblíž Freiburgu minulý týden zemřel jeden ze sklízečů na koronavirus. K doktorovi s nemocí nešel, nechtěl zřejmě přijít o výplatu. Pokud někdo klade odpor, může být vyhozen a poslán domů. Cestu zpět si pochopitelně platí sám a za současné situace se domů také nemusí dostat vůbec.
Ještě absurdněji se situace vyvinula na statku v dolnosaském Nienburgu. Právě na něm se všechny zde zmíněné excesy (včetně odebrání pasů) odehrávaly plnou měrou. Poté, co média upozornila zdravotnické orgány, zjistila zde kontrola celou řadu závažných pochybení. Povzbuzeni mediálním zájmem vzali sezónní pracovníci záležitost do vlastních rukou a začali se sedlákem vyjednávat. Ten v několika ohledech ustoupil, ale některým kritikům zařídil nasazení na jiných statcích. Nakonec se 13 pracovníků v noci zvedlo a ze statku prostě odešlo. Protože ale měli být do 2. května v „karanténě“, nahání je po celém Dolním Sasku policie v rámci toho, čemu říká „boj proti ohrožení“. Útěchou by nám mohlo být prohlášení, že po 2. květnu už po nich pátrat nebude. Jak se dostanou domu bez pasů, už zřejmě bude na nich.
Odbory i sociálně citliví zemědělci
Snad jenom díky existenci odborů, které spolupracují se samosprávnými organizacemi zahraničních pracovníků, se daří bránit ještě větším excesům. Vůči obviněním, že karanténní opatření ve skutečnosti jen znamenají ochranu Němců před cizinci, a již ne ochranu samotných cizinců, odpovídá ministryně Klöckner jen vyhýbavě a jako učebnicový neoliberál říká, že přece všichni přijeli do Německa dobrovolně. Chybí také sebemenší angažmá pro zpřísnění kontrol a postihů za nedodržování údajně přísných opatření.
Všichni němečtí zemědělci se však samozřejmě jako feudálové nechovají. Mnozí, jako například pěstitel biozeleniny Rudolf Behr z dolnosaského Seevetalu, se snaží důsledně dodržovat jak pracovněprávní, tak hygienické podmínky bez toho, že by se snažili finančně zahojit na svých sezónních pracovnících. Behr a další zemědělci se sociálním cítěním své náklady hodlají promítnout do cen produktů. Mají ale strach, že je za dobrý skutek volný trh po zásluze potrestá a že o dražší zeleninu nebude zájem. Jak oddělit zrno od plev právě u branže, která nám toto přísloví dala? Na plošné kontroly nebyly a nejsou na odpovědných místech kapacity. Prověřuje se tedy jen namátkově. Podle odborářů je problém ovšem spíše systémového rázu, než že by šlo o pár černých ovcí.
Nakolik podobné feudální praktiky fungují u nás, nelze říct. Bohužel, investigativní novinařina u nás není na úrovni té německé a na terénní práci Saši Uhlové před třemi lety na takovouto práci nikdo nenavázal. Nezbývá než doufat, že u nás s Ukrajinci zacházíme a budeme zacházet lépe než Němci s Rumuny.
Autor studuje česko-německé vztahy a je prekarizovaným zaměstnancem.