Vizuál podcastu Pohřešovaná. Foto Audionaut, zvuková platforma Bionautu
Dokumentarista Petr Hátle chtěl Pohřešovanou původně zpracovat jako filmový dokument. V rukou autora sugestivního portrétu noční Prahy Velká noc (2014), oceněného na jihlavském festivalu, mohl vzniknout další atmosférický film, tentokrát zkoumající nejen okraje společnosti, ale také republiky. Ke zmizení Ivany Koškové došlo v létě roku 1997 na severu Čech, nedaleko od hranic s Polskem a Německem. Ze stejné oblasti pochází i Hátle, který tak coby teenager pátrání po zmizelé dívce prožíval intenzivněji než většina Česka, upírajícího tehdy pozornost především k povodním na Moravě.
V tradici amerického Serialu
Čtrnáctiletá dívka vyrazila 13. července v podvečer na kole z Příšovic do čtyři kilometry vzdáleného Svijanského Újezdu, aby přespala u své tety a mohla druhý den ráno vyrazit česat rybíz. Naposledy byla spatřena zhruba v polovině cesty. Poté beze stop zmizela. Podle jedné z vyšetřovacích verzí byla unesena do Německa východoevropskou mafií obchodující na našem území v „divokých devadesátkách“ s lidmi. Podle jiné se stala obětí násilného trestného činu. Spekulovalo se také o tom, že domov opustila dobrovolně. Zločin, pokud k nějakému došlo, nebyl dodnes objasněn, neexistují žádné nezvratné důkazy potvrzující, co se Ivaně Koškové během nedlouhé cesty z jedné obce do druhé přihodilo.
Pohřešovaná je nejen napínavým a chvílemi až mrazivým krimi, ale také reportážní sondou do třídních vztahů v českém pohraničí.
Po dvaceti letech měl být nevyřešený případ promlčen. V té době se Hátle rozhodl k záhadě vrátit, vyzpovídat známé svědky, případně vypátrat nové, a celou kauzu zpřehlednit tím, že jí společně s Kristinou Májovou dá dramaturgicky sevřený tvar. Při svém více než rok trvajícím detektivním pátrání ovšem narazil na neochotu hlavních postav vystupovat před kamerou. Po dohodě s producentkou Dagmar Sedláčkovou se proto rozhodl obraz oželet a zůstat pouze u zvukové stopy. Vznikl tak osmidílný podcast, podobně vtahující jako česká Matematika zločinu nebo americký Serial.
Vypravěč jako hlavní postava
Nouzové řešení v podobě podcastu se v tomto případě ukázalo jako neobyčejně šťastné. Podcastový formát – zvlášť při použití ich-formy, pro kterou se rozhodl Hátle – umožňuje navození dojmu větší blízkosti mezi tvůrcem a posluchačem. Víc než u klasického filmového dokumentu, který nabízí množství obrazových a zvukových informací navíc, jsme závislí na tom, co nám autor sdělí, který výsek viditelné skutečnosti popíše. Jeho slova nás zavádějí do míst, která navštívil, a zároveň nám umožňují vytvořit si v hlavě vlastní svět. Touto konstrukcí obrazů se výrazněji zapojujeme do samotného procesu vyprávění.
Tím, co a jak popíše, dokumentarista zároveň provádí interpretaci reality, která je vždy nutně subjektivnější než záběry kamery nedisponující vlastním vědomím. Podobně u událostí starých více než dvacet let nelze spoléhat na lidskou paměť, podléhající řadě zkreslujících faktorů. Běžně si nepamatujeme, co jsme dělali před třemi týdny, natož před dvaceti lety. Pro vyznění podcastu je zásadní, že Hátle si uvědomuje nespolehlivost informací a proces rekonstrukce průběžně reflektuje – ať už s pomocí oslovených odborníků z oblasti psychologie či filosofie, nebo ve vlastních komentářích, doprovázejících výpovědi Ivaniných rodičů, učitelek, vrstevníků nebo libereckých kriminalistů, nabízejících ve druhé polovině série pozoruhodné vhledy do práce policie.
Provést posluchače krajinou
Kromě informačních zkreslení a zjednodušení daných snahou zaplnit prázdná místa Hátle vnímá i to, po jak tenké hraně kráčí s ohledem na ztrátu, která Ivaniny nejbližší postihla. Opakovaně si klade otázku, zda pro ně není jen dalším z dlouhé řady lidí parazitujících na cizím neštěstí, případně vzbuzujících falešnou naději, že právě on dokáže prosvítit tmu. Díky této vnímavosti dokáže o bolesti, která ani po dvaceti letech neodeznívá, vypovídat citlivěji a komplexněji než reportéři ženoucí se za senzačními odhaleními. Autorova transparentnost a fakt, že se opakovaně projevuje jako empatický a přemýšlivý posluchač schopný klást dobře zacílené otázky, jsou klíčové i pro získání naší důvěry. Ochotněji s ním takto absolvujeme všechny rozhovory, návštěvy míst spjatých s Ivanou nebo procházení stovek stran vyšetřovacího spisu.
Není to ale jen upřímné zaujetí pro věc, kterým nás Hátle vtahuje do děje a přes zahlcující množství kriminalistických verzí a slepých uliček udržuje naši pozornost. Podcast neztrácí spád i zásluhou obratného vypravěčství. Ve vhodné chvíle nastoluje nové otázky a představuje další aktéry, distribuuje informace tak, abychom mohli propojovat jednotlivá vodítka, a jednotlivé epizody zakončuje cliffhangery jako z učebnice dramaturgie. Klíčová je také jeho schopnost vystihnout bohatým slovním popisem, zdůrazněním některých jevů a doplněním relevantního kontextu konkrétní prostředí a lidi, kteří v něm žijí a jsou jím determinováni.
Nevíme a vědět nebudeme
Pohřešovaná je proto nejen napínavým a zásluhou hudby a vrstevnatého zvukového designu chvílemi až mrazivým krimi, ale také reportážní sondou do třídních vztahů v českém pohraničí. Skrze jednu kauzu se dotýká obecnějšího problému sociálního vyloučení a zesílené nedůvěry v elity a instituce, jejichž roli nahrazují různí šarlatáni a demagogové. V případě Koškových zejména léčitel, mystik a maskot pořadu EZO.TV Vlastík Plamínek. Souvislosti dívčina zmizení ve druhém plánu odhalují, jak může přirozená lidská potřeba vnitřní logiky paradoxně vést k potlačení racionality.
Společenský kontext jednotlivých příběhových linií, které Pohřešovaná sleduje, pomáhá zviditelnit to, co v podobných příbězích při jejich standardním mediálním pokrytí často zůstává přehlédnuto právě ve snaze o předložení srozumitelného příběhu s jasným sdělením. Hátle naopak vytváří z nepoznatelnosti pravdy jeden z leitmotivů vyprávění, sílících s tím, jak začíná být zřejmější, že nejspíš nedojde k zásadnímu odhalení či zvratu, že žádná z mnoha verzí toho, k čemu došlo, nebude potvrzena a důležité otázky zůstanou nezodpovězeny.
Průběžným ohledáváním limitů lidského poznání si Hátle připravuje půdu pro závěrečnou epizodu, ve které od zprostředkovávání informací o případu odbočí do oblasti gnozeologie a narativních rámců, kterými se snažíme zastřešit matoucí realitu, a překonat tak strach z neznámého. Coby klasická detektivka je Pohřešovaná frustrující z téhož důvodu, který z ní dělá podnětnou rozpravu o úzkostech moderní civilizace vytěsňující na periferii vše nepříjemné a neuchopitelné. Skrze svou sebereflexivní rovinu se podcast dotýká lidské fascinace příběhy skutečných zločinů. K těm nás táhne kromě jiného zvědavost, snaha pochopit uvažování člověka, který se dopustil zločinu. Následné nalezení klíče a obnovení pořádku pak skýtá pocit bezpečí a jistoty.
Někdy ale odpovědi nejsou. Chybějí stejně jako pachatel a zřetelná hranice mezi dobrem a zlem. Pohřešovaná nám připomíná, že svět není strukturovaný, ale neuspořádaný, že zlé věci se dějí i dobrým lidem a jediným východiskem je občas přijmout to, že nevíme a vědět nebudeme.
Autor je publicista.