Foto Petr Zewlakk Vrabec
Česká a rakouská vláda se 26. března, jen několik týdnů před uzavřením hranic mezi zeměmi Evropské unie, dohodly, že lidé pracující ve zdravotnických a sociálních profesích budou moci za prací nadále dojíždět do Rakouska. Krátce nato 30. března na základě podobné dohody dopravila dvě letadla do Vídně rumunské pracující. K těmto výjimkám došlo v době, kdy se evropské vlády pokoušely utlumit přesuny lidí, aby se zabránilo šíření viru. Jasně ukazují zásadní úlohu pracujících ze střední a východní Evropy pro fungování zdravotnictví a péče v zemích jádra EU.
Poptávka a nabídka
Jen v Rakousku podle odhadů pochází na 80 procent pracujících v tomto sektoru z východní a střední Evropy. Čísla týkající se Německa jsou zřejmě ještě vyšší. Německá asociace sester v polovině dubna upozornila, že až 200 tisíc osob, které potřebují domácí péči, ji nebude mít k dispozici. Převážná většina pracujících v těchto službách pochází z Polska, Slovenska a dalších zemí střední a východní Evropy. Ti se kvůli koronavirové krizi vrátili domů nebo nemohou přejít přes uzavřené hranice do Německa. Skupina 75 filipínských sester najatých kvůli enormní poptávce po kvalifikovaných zdravotnických službách sotva bude dlouhodobým řešením, ani nemluvě o etickém rozměru přivádění levnějších a ještě prekarizovanějších pracovnic z daleké ciziny, které se během svého působení mohou nakazit a následně ještě více oslabit už tak dost zkoušené zdravotnictví své země. V době, kdy starší lidé urgentně potřebují stabilní a odolnou zdravotnickou pracovní sílu, nedokáže ekonomika, která tyto služby zajišťovala využíváním nedostatečně placených a ceněných zahraničních pracujících především z řad žen, v této krizové zkoušce obstát.
Pracující – většinou ženy – se stěhují do zahraničí, kde zaplňují mezeru v sektoru péče. Tím však prohlubují mezeru ve vlastní zemi a ta musí být zaplněna prací jiné osoby – nejspíš také ženy, téměř jistě ještě chudší.
Migrující pracovní síla z východní a střední Evropy už několik let zaplňuje neobsazená místa ve zdravotnictví západních zemí EU, ale v jejich rodných zemích se tento převis poptávky nad nabídkou stále více prohlubuje. Případ Polska hovoří jasně: jde o zemi s nejnižším počtem lékařů na 1000 obyvatel v EU. Zatímco v Polsku toto číslo činí 2,4, unijní průměr je 3,4. Podle odhadů v roce 2015 přibližně 10 procent polských lékařek a lékařů emigrovalo, a to zejména do Velké Británie (která má 2,9 lékařů na 1000 obyvatel) a do Německa (4,3). Stejný trend lze pozorovat u dalších zdravotnických profesí. Průměrný věk zdravotní sestry pracující v Polsku přesahuje 50 let. Ve východní a střední Evropě, kde předpokládaná délka života a úmrtnost nadále vykazují horší charakteristiky než na západě, představuje tato skutečnost pro zdravotnictví katastrofu, pokud se koronavirus bude nadále šířit podobným tempem. Už teď vychází najevo, že i když byl tento region zasažen citelně méně než západoevropské země, někteří pacienti s jasnými známkami onemocnění dýchacích cest nejsou přijati k hospitalizaci, což může mít za následek i smrt. Je to dáno především nedostatkem personálu, nikoliv jen nedostatkem ochranných pomůcek, laboratorních kapacit nebo lůžek v nemocnici – a tento problém se projevuje i mimo aktuální bezprecedentní krizi.
Výsledek jako souhra mnoha faktorů
Například v Polsku hraje ústřední roli to, že vláda málo investuje do zdravotnictví, což má za následek nedostatečně placený personál a nedostatek potřebného vybavení a zdrojů. Západoevropské vlády přitom nepokrytě vyvíjejí úsilí přilákat pracovní sílu, která by vyšla vstříc potřebám stárnoucí společnosti, což představuje pro pracující z Východu značnou motivaci ke stěhování. Tento segment je natolik lukrativní, že nedaleko Varšavy postavila soukromá firma speciální kampus, který lékařkám a lékařům zajišťuje intenzivní kurzy jazyka a „měkkých dovedností“, které je mají připravit na práci v západoevropském zdravotnictví.
Některé vlády ve střední a východní Evropě se snaží tento stav překlenout po vzoru svých západoevropských sousedů: lákáním pracovní síly z ještě chudších zemí. Loni polská vláda zjednodušila proces pro uznání způsobilosti lékařů z Ukrajiny, aby vykryla nedostatek ve vlastním systému. Nicméně logika outsourcování pracujících v sektoru péče může být úspěšná jen v omezené míře, protože neustále opakuje tentýž vzorec: ze zemí a sociálních skupin zapojených do této výměny vytváří mocenskou hierarchii založenou na možnostech hospodářství a trhu práce. Pracující (z nichž většinu v tomto oboru tvoří ženy) se stěhují do zahraničí, kde zaplňují mezeru v sektoru péče. Tím však prohlubují mezeru ve vlastní zemi a ta musí být zaplněna prací jiné osoby (pravděpodobně také ženy, téměř jistě chudší) nebo pečovatelskou prací příbuzných a tak dále. Pracující v sektoru péče, po kterých je v Rakousku či Německu tak zoufalá poptávka, v těchto zemích tuto mezeru dlouho zaplňovali, ale vytvářeli tím jinou v hospodářství svých zemí a ve vlastních rodinách. Když v současnosti v Česku narůstá počet pacientů s onemocněním COVID-19 nebo je potřeba víc personálu, který by zastoupil kolegy a kolegyně na nemocenské a pečoval o starší osoby, Rakousko velmi bolestně pociťuje absenci lidí pendlujících denně přes hranice.
Genderová otázka
Koronavirová krize plně odhalila, jak zbytečné je určování genderové rovnosti podle oficiální míry zaměstnanosti, když zůstávají významné segmenty trhu práce opomíjeny, protože mají částečně neformální povahu. Práci ošetřovatelek a dalších pracujících v sektoru péče, které do zaměstnání dojíždějí přes hranice, často statistiky nepostihují, přestože tato práce cílovým zemím umožňuje zapojení žen na trhu práce. To může vyvolávat iluzi emancipace žen v jádrových zemích EU, ale podstata genderové nerovnosti zůstává do značné míry nedořešena. Absence mužů v oblasti péče, neplacená péče vykonávaná ve vlastní domácnosti i špatně placené přistěhovalkyně, které práci v sektoru péče vykonávají, jsou příznačné pro jev, který můžeme označit jako zkreslenou emancipaci.
Napodobováním západoevropského přístupu v zemích východní a střední Evropy se řetězce péče rozšiřují dále na východ a jih. To není řešením. Zároveň si ale tyto země nezaslouží poučování o tom, že jsou vůči Evropě „málo solidární“, když v době krize nemohou zajistit dost pracujících v oboru péče. Po celé Evropské unii jsou nutné obrovské investice do zdravotnictví a sociálních služeb všeho druhu – a ve střední a východní Evropě to platí obzvlášť. Jen tak bude možné vyřešit přeshraniční závislost na pečující pracovní síle a s ní související regionální nerovnosti. Solidárním řešením by mohlo být financování této oblasti skrze kolektivní mechanismy, jako jsou například společně vydávané koronavirové dluhopisy, přestože se této myšlence západoevropské země brání – ostatně z těchto regionálních nerovností samy těží. Naprosto zásadní je, aby se v celé EU zvýšilo jak finanční ohodnocení, tak společenský status těch, kdo v sektoru péče pracují, což jsou převážně ženy. Stárnoucí a navzájem provázané společnosti našich zemí konečně musí uznat, jak je tento obor nepostradatelný.
Autorka je konzultantka po tvorbu politik a jejich prosazování.
Z anglického originálu The coronavirus crisis exposes the systemic exploitation between the EU’s West and East, zveřejněného na portálu Progressive Post, s jehož svolením v češtině vychází, přeložila Petra Jelínková. Český překlad vznikl ve spolupráci s nadací Friedrich-Ebert-Stiftung v ČR.