Lékařům potlesk, miliardářům miliardy a dětem spálenou zemi

Čeští manažeři a politici řídí stát jako normalizační inženýři. Rozumějí jen tomu, co je dostatečně velké – aerolinkám, přehradám a agrokombinátům. To jsou projekty hodné dotací.

Když se v roce 2008 zhroutil v Americe realitní trh, přispěchal stát, aby lidem pomohl. Aby pomohl těm, kdo byli v nejvyšší nouzi. Tedy manažerům a akcionářům bank. Takzvaní obyčejní lidé si museli pomoct sami. V České republice se v důsledku krize hroutí živnostníci a malé firmy, ale naše vláda přemýšlí, jak zachránit aerolinky, které vlastní z poloviny Čína a z té druhé miliardář a přítel premiéra.

Už je to sedm let, co tehdejší mimoparlamentní vůdce „akce nespokojených občanů“ Andrej Babiš prohlásil: „Malé a střední podniky – to jsou klišé a kecy. My potřebujeme podporovat velký průmysl, který tu má tradici.“ To byl říjen 2013. ANO tehdy bylo s šestnácti procenty v preferencích druhé za ČSSD s šestadvaceti.

A pravdou je, že se u nás podporuje především velký průmysl, velcí zemědělci, velké elektrárny, velké přehrady a vlastně cokoliv, co je dost velké, jako třeba letecká společnost nebo naše vládnoucí vrstva miliardářů.

Česká krajina a politika dnes vypadá, jako by ji řídil Stalin. Pomalu se blížíme oklikou ke stavu, kdy bude Česko tvořit jedno gigantické pole, energii bude dodávat jeden obří jaderný reaktor a vodu přehrada, která zatopí čtvrtinu země.

Živnostníci, ta drobná chamraď, kterou si zatím neochočil žádný koncern, dostanou v krizi pár stovek na shnilé brambory. Ostatně slovy ministryně spravedlnosti Marie Benešové „mají mít vatu na přežití“. Korporace jako Smartwings žádnou vatu nepotřebují. Mají státy a jejich daňové poplatníky.

Tvrdíkova flotila

Polovinu Smartwings vlastní 18. nejbohatší Čech a premiérův přítel Jiří Šimáně a druhou polovinu přes společnost Citic totalitní Čína zavírající své občany do koncentračních táborů. Tu zastupuje Jaroslav Tvrdík.

Je to symbolické v mnoha ohledech. Vždyť cestu Českých aerolinií do soukromých rukou započal svým řáděním v jejich čele právě Jaroslav Tvrdík, kdy měl řídit společnost operující na globálním trhu, aniž by uměl anglicky. Tvrdík vystřídal v roce 2004 ředitele Miroslava Kůlu, který mu firmu předával s plusovým rozpočtem. Tvrdík dokázal aerolinky během pouhých dvou let v jejich čele zadlužit – nákupem nepotřebných letadel, flotily služebních limuzín pro manažery nebo 330 miliony korun za tzv. poradenství.

Na konci roku 2005 napsaly odbory ČSA dopis premiérovi Paroubkovi, kde ho informovaly o diletantském řízení společnosti, které se podle nich řítí strmě k zemi. Čas jim dal brzy za pravdu. Paroubek Tvrdíka stáhl a udělal z něj volebního manažera ČSSD. A šel k zemi stejně jako letadla. Vláda se nakonec předlužené letecké společnosti zbavila. Dnes stojí Tvrdík na straně čínského státu a lobbuje za to, aby aerolinky zachránil stát český. Kdyby nám chtěla Čína skutečně někdy pomoct, mohla by Tvrdíka zavřít do nějakého svého gulagu.

Řídit stát jako normalizační inženýr

Nápad zachránit zrovna leteckou společnost zapadá do politiky malé země, která si libuje ve velkých věcech. Myslet ve velkém a největším je základem politiky již od roku 1948, kdy odstartovala éra rozorávání mezí, stavění oceláren a budování velkých družstev. Tato éra už nikdy neskončila. Jen dnes nemáme podniky státní, ale soukromé. S vrstvou miliardářů, která žije ze státních dotací. A když se soukromému náhodou nedaří, stát přijde a pomůže vám – pokud jste dost velcí. Korporátní kapitalismus je u nás v souladu s mentalitou vládnoucích normalizačních inženýrů, pro které je každý problém řešitelný betonem a nejnižší finanční jednotkou miliarda.

Když budeme myslet ve velkém, budeme sami větší, zdá se. A tak se třeba v energetice ignorují všechny možnosti kromě stavby dvou jaderných bloků. Decentralizace, malé nezávislé zdroje, chytré sítě? Zapomeňte. Nejsme žádné prťavé Dánsko.

Malé farmy pečující o svá pole a krajinu s péčí dobrého hospodáře? Jsme snad Rakousko? Český venkov si rozparcelovaly obří agroholdingy, válcující nekonečné lány polí těžkou technikou a pesticidy více, než tomu bylo za minulého režimu. A vláda lobbuje v Bruselu, aby dotace mířily nadále k těmto obřím koncernům.

Současnou výzvu vědců napříč kontinentem, aby dotace zemědělcům byly navázány na stav půdy, vody a biodiverzity a zastavila se tak likvidace krajiny pro budoucí generace, zůstane u nás zcela jistě bez odezvy: „Na degradované půdě se nebude dát nic pěstovat, nejlepší ji bude zatravnit a ona se bude desítky až stovky let vzpamatovávat. Ale toho už se my nedožijeme,“ říká k budoucnosti, kterou pro nás prosazuje vláda Andreje Babiše, profesor Jakub Hruška z Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd ČR. Naše děti by tady možná žít i chtěly, ale nebude jak.

Když se u nás řeší sucho, přeskočí se všechny ty drobnosti, jako je zadržování vody v krajině, které je sice násobně účinnější než cokoli jiného, ale bylo by kvůli nim potřeba rozdělovat pole, budovat remízky – a ty jak známo nelze postavit z oceli a betonu. Přehrady sice budou prázdné, ale zato obrovské, a tomu čeští politici rozumějí.

Podobně to ostatně dopadlo s nákupem roušek. Stát ignoroval malé české firmy nabízející své výrobky a usiloval o dohodu s Čínou, „protože to neumím sbírat po desetitisících od několika desítek dodavatelů…“, vysvětlil nám na konci března ministr vnitra ve slušivém červeném svetru. Miliardy za zdravotnický materiál tak neproudí k malým a středním firmám, ale přes pofidérní prázdné schránky neznámo kam.

Zelená dohoda z železobetonu

Z této perspektivy už je jasnější, proč našim vůdcům leží v žaludku Zelená dohoda pro Evropu, ve které se to hemží slovy jako udržitelný nebo obnovitelný, ale chybí v ní slova jako železobeton, reaktor, brutální, letiště nebo dálnice. Neodpovídá představě světa technokratů, ve které platí, že čím větší, tím lepší, a že každé řešení musí být ideálně gigantické a betonové. Svět živnostníků, drobných farmářů a malých firem je pro ně nesrozumitelný jako mraveniště před deštěm. Proč nemůže existovat místo tisíců mravenců jeden obří mravenec?

Ostatní evropské země v krizi řeší, jak se stát zelenějšími – například jak omezit automobilovou dopravu ve městech, aby byly ulice přívětivější pro životy lidí. U nás se stane symbolem krizových opatření debata o pořízení státní letecké společnosti, protože cokoliv menšího se pro naše technokraty nachází za hranicemi myslitelného.

Česká krajina a politika dnes vypadá podobně, jako by ji řídil Stalin. Pomalu se blížíme oklikou ke stavu, kdy bude Česko tvořit jedno gigantické pole, energii bude dodávat jeden obří jaderný reaktor a vodu přehrada, která zatopí čtvrtinu země. Ve skutečnosti však budeme mít spíš reaktory, které se nikdy nedostaví, přehrady, které se nenaplní a krajinu, která bude mrtvá – stejně jako budoucnost této země řízené normalizačními inženýry.

Ale budeme mít své aerolinky. Naše děti tak budou moci létat nad zemí a obdivovat dědictví svých otců a matek – poušť uprostřed Evropy.

Autor je sociolog.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies