Foto Klára Krátká
Demonstrace, které v Libanonu probíhají od poloviny loňského října (a o kterých jsme v minulosti několikrát psali), odrážejí nespokojenost obyčejných lidí se stavem ekonomiky, odpor ke všemocnosti politicko-hospodářských oligarchů i pocit bezvýchodnosti při pohledu do budoucnosti. Zklidnit dlouhodobě akumulovaný hněv stále většího počtu Libanonců se nepodařilo ani „reformní“ vládě Hassána Dijába, která se zformovala po odstoupení bývalého premiéra Sa’ada Harírího hned na počátku protestů. Dijábova vláda je nicméně protestujícími považována za pouhou fasádu přetřenou reformními barvami. Kromě tradičních, zejména levicových, stran se na organizaci protestů významnou měrou podílí i několik občanských iniciativ či uskupení. Se zástupci jednoho z nich jsme hovořili.
Jak definujete ideologii a hlavní cíle vašeho hnutí Občané státu a co je odlišuje od ostatních stran a hnutí na libanonské politické scéně včetně těch, která se profilují jako sekulární a nadkonfesionální?
Občané státu nejsou uskupením, které by vyznávalo nějakou rigidní ideologii. Naším hlavním cílem je vybudovat spravedlivý a fungující stát založený na občanském principu. Nepředkládáme předem dané odpovědi, chceme je společně hledat. Jakýkoliv akční plán musí vycházet z analýzy reálné situace a jejího pochopení. Jakékoliv ideje jsou samy o sobě bezcenné, pokud je nelze reálně aplikovat. V tom se lišíme od ostatních ideologicky vyprofilovaných sekulárních stran. Nevěříme v univerzální platnost určitého souboru myšlenek jen proto, že tyto myšlenky mohly být užitečné či realizovatelné někdy v minulosti.
Pandemie covid-19 přišla pro „vládnoucí šestku“ v pravý čas. Všichni se starají o své zdraví a jsou omezeni restrikcemi, zatímco mocní mají čas se reorganizovat.
Další věcí, která nás odlišuje od ostatních skupin, jež se objevily v letech 2015 a 2019, je skutečnost, že nejsme hnutím, které klade požadavky. Jsme přesvědčeni, že jádrem všech problémů Libanonu je místní politický systém, přestože se jeho představitelé snaží vše líčit pouze coby technické, finanční či společenské nedostatky. Jedinou účinnou léčbou je představit politickou alternativu a tento alternativní politický projekt uvést do praxe. Nemá smysl chtít po starém, strnulém politickém systému, aby udělal tu ústupek, tu druhý. Jednak toho není schopen, a i kdyby byl, na celkovém stavu věcí to mnoho nezmění.
Hnutí Občané státu vzniklo v roce 2016 a výrazně se podílelo na protestech proti libanonskému politickému establishmentu v říjnu 2019. Vytvořili jste nějakou alianci či navázali nějakou formu spolupráce s dalšími hnutími či stranami?
Od založení jsme stáli na stejné straně barikády s mnoha různými skupinami při různých příležitostech, ať již šlo o „odpadkovou krizi“ nebo obecní či parlamentní volby. Nejvýznamnější byla koalice Kulluná Wataní (Všichni jsme vlast), od níž jsme si slibovali, že bude uskupením s uceleným politickým programem. To se nestalo a šlo nakonec pouze o dočasnou volební alianci. V současnosti vedeme rozhovory s mnoha skupinami a významnými osobnostmi s cílem vychýlit rovnováhu sil, abychom byli schopni zahájit vážná jednání s vůdci jednotlivých konfesí o mocenských změnách. Některé diskuze stále probíhají – bližší obrázek si lze udělat na našem YouTube kanále.
Generální tajemník vašeho hnutí Šarbel Nahhás hovoří o „vládnoucí šestce“, která podle něj zemi zcela ovládá a stojí za všemi politickými, ekonomickými a finančními rozhodnutími. Současná vláda je pak jen nástrojem v jejich rukou, což je příčina současné libanonské ekonomické a finanční krize – nehledě ovšem na chronické, opakující se politické otřesy ve chvílích, kdy mezi zmíněnou „šestkou“ dojde k neshodám. O koho se jedná a jakým způsobem je chtějí Občané státu politicky a společensky konfrontovat? Jaké máte plány a prostředky pro získání větší podpory v libanonské společnosti?
„Vládnoucí šestkou“ dnešní politické scény jsou Hasan Nasralláh (generální tajemník Hizballáhu), Nabíh Berrí (předseda parlamentu a předseda hnutí Amal), Míšál Aún (prezident republiky, zakladatel Svobodného vlasteneckého hnutí), Samír Dža’dža (výkonný předseda Libanonských sil), Walíd Džunblát (předseda Pokrokové socialistické strany) a Sa’ad al-Harírí (někdejší premiér a předseda hnutí Budoucnost). Nutno podotknout, že jsou mezi nimi podstatné rozdíly, co se týče vlivu i pohledu na další vývoj. Až do počátku finanční krize platila mezi „šestkou“ pružná dohoda ohledně rozdělování státních zdrojů. Jakmile zdroje došly, byla u konce i dohoda, navzdory snahám o urovnání situace skrze Harírího reformní plán, který byl jednomyslně schválen. S tím, jak zdroje v podobě dolarů vysychaly, začal se drolit i systém loajalit každého z těchto vůdců.
Je třeba si uvědomit, že většina vztahů je u nich založena na zájmech. Je nám jasné, že se s nimi nemůžeme poměřovat, co se týče vlivu či prostředků, můžeme nicméně představit politickou alternativu, se kterou se nezvládnou popasovat. Pravá podstata konfesionálního systému jim neumožňuje zvládnout ztráty způsobené finanční krizí, aniž by se přitom nezhroutila jejich vnitřní konstrukce. Jedinou věcí, která spojuje členy stran fungujících na konfesionálním základě, je jejich příslušnost k dané konfesi. Tyto strany či konfesionální uskupení jsou z podstaty vertikální a najdeme v nich jak ty nejchudší, tak pověstné horní jedno procento. Tihle lidé nemají společné zájmy, naopak jsou jejich zájmy často v příkrém rozporu. Konfesionální vůdci tak nejsou schopni přijít s řešením, ze kterého by měli prospěch všichni příslušníci jejich konfese. Stojí proto před stejným problémem, a zákonitě se dostávají do konfliktu mezi sebou. Proto jsme přesvědčeni, že ustavení občanského státu je v současnosti naprostou nutností. Konfesionální vůdci nejsou schopni tuto přeměnu uskutečnit a bude lepší, pokud to místo nich udělá silná a věrohodná politická alternativa.
Před několika týdny měla nová vláda obsadit čtrnáct pozic v Libanonské centrální bance, okolo čehož probíhaly mezi politiky konfesionální spory. Premiér Hassána Dijáb pak návrhy odsunul z vládní agendy s tím, že „tyto návrhy vůbec neodpovídají tomu, že jsme vládou technokratů“. Tento krok mnozí místní novináři a političtí analytikové hodnotili jako velmi odvážný, neboť se Dijáb odmítl podřídit tradičním konfesionálním postupům nejmocnějších libanonských předáků. Údajně tak nemohl učinit, aniž by měl politické krytí ze strany některých velkých politických hráčů. Máte představu, kdo by to mohl být? Anebo chtěl Dijáb jednoduše vzkázat „vládnoucí šestce“, že si nenechá nadále zasahovat do rozhodování?
Neshody ohledně pozic v centrální bance a jmenování soudců nebo dokonce i inspektorů ministerstva školství jen potvrzují, co jsme uvedli dříve. Dijábova vláda není ničím víc než pouhou fasádou. Možná si toho členové vlády nejsou plně vědomi (ačkoliv jsme některé ministry varovali během setkání před jejich jmenováním), ale musí jim to být čím dál jasnější, jak je ostatně vidět na jejich prohlášeních. Část ministrů má jistě dobré úmysly, ale figurují pouze coby hromosvod politické krize a poskytují konfesionálním vůdcům čas, aby se zvládli reorganizovat.
Není žádným tajemstvím, že klíčové segmenty libanonské ekonomiky – ať už jde o letiště, přístav, občanskou infrastrukturu, ale i většinu bank – jsou propojeny a ovládány „vládnoucí šestkou“ a různými nohsledy. To přirozeně v průběhu dekád vytvořilo obrovskou korupci a klientelismus a konfesionalismus hrají prim při obsazování všech vyšších pozic. O jakých opatřeních je podle vás nutné uvažovat, aby se země osvobodila ze spárů „šestky“?
Jediným účinným opatřením je ustavení občanského státu, který bude k lidem přistupovat jako k občanům, nikoliv na základě jejich konfesionální příslušnosti. Státu, který bude sledovat práva a potřeby občanů, jako jsou například všeobecná bezplatná zdravotní péče a bezplatné školství, namísto politického pletichaření.
Libanon doslova bankrotuje a někteří aktéři prosazují myšlenku, že řešením současné ekonomické krize je finanční podpora od Mezinárodního měnového fondu. Jaký je váš názor, případně kdo by za to měl nést odpovědnost? Existuje nějaká jiná alternativa?
Mezinárodní měnový fond není žádný ďábelský nástroj, ale není to ani charita. Je to mezinárodní organizace, která půjčuje peníze zkrachovalým státům, aby byly schopny dát si své finance do pořádku. Nebezpečí spočívá v tom, obrátíme-li se na MMF, aniž bychom měli jasný ekonomický plán. Je třeba mít na paměti, že stále jde o agendu nejvlivnějších lidí, ale také o to, jak daleko jim dovolíme zajít. MMF se – tak jako kterýkoliv jiný věřitel – logicky bude ptát na dvě otázky: jak peníze utratíte a jak je vrátíte? Vláda ve svém ekonomickém plánu uvádí, že chce peníze použít na spotřebu, což neudělá, protože spotřeba znamená ztrátu dolarů. Co se týče druhé otázky, plánují dramaticky snížit obchodní deficit, aby dosáhli jednoprocentního zisku během čtyř let. Jinými slovy: zastaví se veškerý dovoz včetně klíčových věcí, jako jsou potraviny, léky a pohonné hmoty, aby se deficit dostal za čtyři roky z mínus 15 miliard dolarů na plus dvě miliardy. O dopadech takto drastických opatření na společnost asi není třeba hovořit. Jediným řešením je přijít za MMF s jasným ekonomickým plánem, čehož ovšem šestice konfesionálních vůdců není schopna, neboť jsou svázáni pavučinami zájmů a nemají reálnou představu o společenské situaci.
Podle Šarbela Nahháse se Libanon nachází v historické fázi představující příležitost pro ustavení nadkonfesionálního, civilního státu. Do toho ovšem zemi stejně jako zbytek světa zasáhla aktuální zdravotní krize. Demonstrace proti politickému establishmentu byly zastaveny a „šestka“ získala čas pro reorganizaci a přípravu na dobu „po covidu-19“. Prakticky všechny prorevoluční strany a hnutí se paralelně připravují na ještě větší demonstrace ve chvíli, kdy pandemie odezní a restrikce se uvolní. Jaké jsou vaše předpovědi následujícího vývoje? Obnoví se demonstrace v plném rozsahu? A pokud ano, jak Dijábova vláda zareaguje?
Pandemie covid-19 přišla pro „vládnoucí šestku“ v pravý čas. Všichni se starají o své zdraví a jsou omezeni restrikcemi, zatímco mocní mají čas se reorganizovat. Nicméně stále platí, co jsme říkali 17. října. Jedinou hnací silou libanonské politické scény je finanční krize, která se nejen nezastavila, ale naopak byla ještě umocněna pandemií. Naděje vkládané do zázračné pomoci ze zahraničí se rozplynuly s příchodem globální recese a propadem ceny ropy. Konfesionální vůdci se ocitli pod enormním tlakem. S tím, jak se trh znovu otevírá, mnoho lidí přišlo o zaměstnání, mnoho podniků zkrachovalo. Zavřely proslulé hotely Alexandre a Le Bristol, Coca-Cola odchází ze země, Americká univerzita v Bejrútu oznámila snížení stavů. Protesty jsou nevyhnutelné a Dijábova vláda si brzy uvědomí svoji neschopnost řešit vzniklé problémy, za něž bude pod palbou kritiky. Výsledkem bude rezignace kabinetu.
Z arabského originálu přeložil Jan Kondrys.