Lov se chce vysmívat polarizované americké politice, ale moc mu to nejde

Akční černá komedie režiséra Craiga Zobela se snaží trefovat jak do konzervativců, tak do liberálů. Je ale tak povrchní, že se trefné satiře ani neblíží.

Jen těžko se za poslední rok najde film, který by měl z distribučního hlediska větší smůlu než právě Lov. Koronavirovou pandemií zmařená březnová premiéra přitom nebyla to jediné, co tento film potkalo. Původní premiéra se měla konat již minulý podzim, byla ovšem kvůli případům masové střelby v amerických městech Dayton a El Paso zrušena. Studio Universal se tehdy rozhodlo, že film o skupině zajištěných liberálů doslova lovících několik amerických občanů s opačným politickým smýšlením, není vhodné pouštět do kin. Také ho samozřejmě kritizovala řada představitelů americké konzervativní pravice včetně prezidenta Donalda Trumpa. Ten jej ve svých tweetech označil za dílo, které chce pouze šířit násilí a chaos, a za důkaz „rasismu“ hollywoodských liberálů.

Ve srovnání například s filmy Jordana Peela, které se snaží o propojení satirické a žánrové roviny, Lov působí více než prostě.

Není překvapivé, že tato kritika míří zcela vedle, Lov žádný z činů svých postav neobhajuje. Je-li něco tomuto snímku vzdálené, pak je to právě prosazování politické agendy, podpora konkrétního politického proudu. Scénář, kterého se ujali Nick Cuse a Damon Lindelof (kteří stojí například za seriály Watchmen či Leftovers), nevybíravě střílí na obě strany, poukazuje na pokrytectví korektností posedlých liberálů i na rasismus a konspirační teorie konzervativního tábora. Lov se tak vysmívá oběma stranám a pokouší se o satiru současné polarizované politiky Spojených států. V těchto svých ambicích však většinou dosahuje pouze mizivých úspěchů.

Satira bez nadhledu

Namísto perspektivy „lovců“ se film zaměřuje především na skupinu „obětí“ vybraných z amerických států inklinujících k podpoře Republikánské strany. Ty jsou uneseny do neznámé oblasti, v níž jsou postupně likvidovány těmi, kdo jejich politickým přesvědčením zřetelně pohrdají. Později mezi nimi stále výrazněji vystupuje válečná veteránka Crystal (Betty Gilpin), která se díky svým schopnostem stává sama lovkyní. Lov tak sice předkládá pro akční thriller plodnou premisu, v souvislosti s politikou, na niž tak často naráží, však nemá co nabídnout. Ve srovnání například s filmy Jordana Peela, které se snaží o propojení satirické a žánrové roviny, pak Lov působí více než prostě.

Politická témata zde až na pár výjimek nejsou vyjadřována obrazem či prostřednictvím žánrových konvencí, ale dostávají prostor výhradně v dialozích. Ty ovšem témata nastolují tak explicitně, až se tím vytrácí jakýkoliv satirický potenciál. Lov se tak sice vysmívá krajním polohám obou názorových proudů, ovšem tyto pozice nepředstavuje ironicky, nevede diváka k tomu, aby se dopátral jejich skutečného předobrazu. Předkládá je pouze v podobě zcela banálních replik, v nichž jedna postava při útěku hlásá konspirační teorie o vzpouře liberálních elit, zatímco jiná při vraždění svých obětí mimoděk upozorňuje na problematiku globálního oteplování. Lov v těchto momentech připomíná spíše to, co se snaží zesměšňovat – tedy vyhrocené debaty na sociálních sítích, v nichž si mezi sebou obě strany vyměňují jen povrchní nálepky a označení jako „snowflake“ či „redneck“. Nevrhá na ně novou, ironickou perspektivu, pouze je bez většího nadhledu reprodukuje.

Film pracuje spíše s karikaturami nežli s plnohodnotnými postavami, což vzhledem k jeho záměru samo o sobě nepředstavuje problém. Uchopuje je však tak jednorozměrně, že postrádají jakoukoliv referenci ve skutečném světě. Výjimkou je vůdkyně „lovců“ Athena (Hillary Swank) a především protagonistka Crystal. Ani její zajímavost však neplyne z toho, že by byla jako postava dobře napsaná. Zůstává do jisté míry záhadná, neboť jako jediná není redukována na jeden stereotyp. Vyčnívá ovšem i proto, že na rozdíl od ostatních ji žene především touha po přežití či touha po pomstě, nikoliv politická agenda. Ve filmu, kde každý při první příležitosti odhalí svůj světonázor, pak zůstává jedinou postavou, s níž se může divák identifikovat. Ovšem i zde zůstává satirický potenciál Lovu nedotažený – nakonec volí nejbezpečnější cestu, když dělá nejsympatičtější postavou tu, která ve filmu vystupuje povětšinou apoliticky a neutrálně.

Místo politiky eskapismus

Jediný originální motiv, tedy konspirační teorii, která se prostřednictvím svého vlivu sama naplňuje, film nijak dále nerozpracovává. Je však relativně solidním akčním snímkem. Výborně sestřihaná i nasnímaná závěrečná konfrontace upomíná na to, že talent tvůrců Lovu se skrývá jinde nežli v podprůměrném scénáři. Celkem povedeně je zde kombinována akce s černým humorem, kdy se například v prvním aktu kamera vždy dočasně soustředí na jednu z postav ne kvůli její důležitosti, ale naopak kvůli tomu, že jí po její likvidaci na plátně hned vystřídá jiná.  Díky ztotožnění perspektivy diváka s perspektivou obětí, které jsou likvidovány pachateli zůstávajícími mimo prostor záběru, se zde zase pracuje s celkem účinným vyprávěcím postupem, v němž jsou postupně odtajňovány relevantní informace. To sice vzhledem k celku filmu a snahám o neočekávané zvraty příliš nedává smysl, neboť identitu útočníků známe již z expozice, nicméně jako podklad akčních scén je tento přístup funkční.

Poté, co se kvůli banalitě politických narážek odhaluje selhání Lovu jakožto filmu, který má něco vypovídat o současné Americe, musíme se tedy spokojit s tím, že může fungovat i jako nadsazená akční komedie. Kompenzuje ale Lov své slabiny tím, že předkládá cynický mix akce a černé komedie? Ne tak docela. Na to je jeho záměr až příliš nedotažený.

Autor je filmový publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies