Foto Jakub Nakládal
„Cukrárna U Veletrhů na Praze 7 asi skončí!“ začalo se minulý týden šířit nejen po sociálních sítích a Praze 7. Cukrárna naproti Veletržnímu paláci vypadá jako díra v časoprostoru vedoucí zpátky do sedmdesátek, fanoušci kynutých buchet, koláčů, vánoček a zákusků se sem ale sjíždí z celého města i jeho okolí. Pro většinu zákazníků jsou zdejší sladkosti bez debat nejlepší v Praze. „Děláme tradiční recepty ještě z Rakouska-Uherska. Ostatní cukráři to dělají ze směsí, tak to my rozhodně neděláme. Zároveň si to opravdu všechno děláme sami,“ vypráví majitelka Hana Ryvolová. Teď nejspíš zavře kvůli dlouhodobému poklesu zákazníků, nouzovému stavu a možná i únavě z mnoha let podnikání.
Srdce čtvrti na benzince
Cukrárnu U Veletrhů funguje na stejném místě už šedesát let. Pokud opravdu skončí, přijde Praha nejen o výtečné koláče, ale taky o kus historie a paměti. Jsou to právě malé, lokální obchody a občerstvovny všeho druhu, které výrazně napomáhají ke vzniku a udržování zdravých sousedských komunit a tvorbě vztahů uvnitř čtvrtí. Přeloženo do běžného jazyka: díky lokálním obchodům všeho druhu si můžete v teplákách skočit za roh pro rohlík a přitom si popovídat s prodavačkou. Lokální podniky přispívají k normálnímu životu, ve kterém víte, že po dalším dnu v „práci na hovno“ na vás čeká pivo a štamgasti, se kterými se nemusíte svolávat, protože jsou vždycky na svém místě.
Mizením starých bufetů, cukráren, hospod nebo obyčejných železářství a papírnictví nepřicházíme jen o peníze, ale také o kulturní dědictví. K němu patří i turek, indiánek, vlašák a obyčejná desítka, ať už se to někomu líbí nebo ne.
Dobré sousedství je mantrou, které se politici dovolávají snad v každých volbách a urbanisté se ji snaží horem dolem propašovat do městských plánů. V různých projektech se to hemží termíny jako „komunitní život“ nebo „oživování veřejného prostoru“. Často to ale dopadne tak, že budování komunity je zábavou pro pár trendy mileniálů nebo uvědomělých ekorodin a ostatním obyvatelům a čtvrti jako celku nemusí nijak zvlášť prospívat. I počáteční dobrý úmysl pak může skončit nežádoucími gentrifikačními jevy, na které místní nakonec doplatí. Skutečně dobré sousedství totiž udržuje především aktivita zdola, účast lidí, kteří v místě dlouhodobě žijí, ne naordinované projekty kulturních profesionálů.
Zdravé město a veřejný prostor netvoří jen pouliční slavnosti, nákladný designový mobiliář nebo architektonicky vypimpené kavárny a restaurace, které nabízejí globalizovaný interiér i menu – asi abychom zapomněli, že sedíme ve Vršovicích, a ne v Soho. „Anebo zkrátka někteří lidi začali vnímat život selektivně, takže pro ně dvě paní s taškami probírající ceny mražených kuřat živé náměstí nedělají, zatímco dva hipsteři s kávou probírající poslední desku Sufjana Stevense živé náměstí dělají?“ napsal trefně už před lety Michal Kašpárek. Klíčovým místem, kde se potkávají místní ze všech vrstev a ke kterému si budují silný vztah, bývají často obyčejné potraviny, hračkářství, zelenina, klasická hospoda nebo právě cukrárny. Zvlášť, pokud existují už desítky let.
Takzvaným srdcem čtvrti se samozřejmě může stát i hezká nová kavárna s výběrovou kávou, stejně tak jím ale může být retro masna s teplým pultem, vietnamská večerka nebo třeba benzinka. Na estetické hodnotě v tomhle případě nezáleží, stává se, že ty nejživější čtvrti jsou podle některých měřítek i docela nevzhledné. Základem by měl být sociální mix, kdy si v jedné čtvrti můžete zajít na luxusní večeři a zároveň bez problémů seženete předměty denní potřeby. Pokud máte v bloku patnáct výpravných kaváren s latté za sto dvacet, ale ani jednu dětskou obuv nebo potraviny, je něco špatně. Město je totiž živoucí organismus s konkrétními funkcemi, ne nablýskaná a dokonalá fotka z designového katalogu.
David, nebo Goliáš?
O zániku malých provozoven se mluví především v souvislosti s epidemií koronaviru, jde ale o dlouhodobý jev, se kterým se potýkají města na celém světě. Lokální podniky a obchody nemohou konkurovat národním nebo dokonce nadnárodním řetězcům a franšízám, a tak se i v ulicích českých měst čím dál víc setkáváme s unifikovanými kavárnami, potravinami, obchody s oblečením a dnes už vlastně se všemi typy podnikání. Nejvyhrocenější je situace v turistických centrech a ekonomicky lukrativních zónách, kde někdy zůstávají prostory k pronájmu prázdné, protože majitelé nechtějí slevit z astronomicky vysokého nájmu. Stejný problém se ale týká i okrajových čtvrtí nebo menších obcí.
Zánikem malých provozoven však nepřicházíme jen o sociální vazby a těžko definovatelnou „dobrou atmosféru“, kterou by leckdo mohl považovat za staromilskou touhu po životě jako z Povídek malostranských. Lokální byznys je pro města výhodný hlavně ekonomicky. Americký Institut pro lokální soběstačnost (ILSR) shromáždil celou řadu studií, které porovnávají vliv místních obchodníků a velkých společností na město. Oproti řetězcům, které v mnoha případech odvádějí zisky za hranice, zůstává většina výdělků lokálních podnikatelů v místní ekonomice. Velký vliv korporací prohlubuje sociální a ekonomické nerovnosti, zatímco malé a střední podnikání posiluje střední třídu. Navíc tam, kde je trh opanován jen několika málo velkými společnostmi, je o to obtížnější rozjet nové podnikání. Malí provozovatelé se obvykle lépe starají o své zaměstnance a během ekonomických krizí si je snaží udržet, zato velké firmy v době krize často region zcela opustí. Místní podnikatelé se také více zajímají o to, co se v komunitě děje, a v případě potřeby mají spíše tendenci jí pomáhat.
Prasečák jako veřejný zájem?
Komunální politici v mnoha zahraničních městech už před pandemií zaváděli nejrůznější programy na podporu místních živnostníků. Ve Phoenixu nesmějí velké společnosti žádat o daňové či jiné úlevy nebo pobídky. V turismem zatíženém Palm Beach se už na začátku devadesátých let rozhodli, že v nejlukrativnější městské zóně mohou být provozovny maximálně o výměře 185 metrů čtverečních, které prokážou, že slouží především místním lidem. Oprávněnost nařízení potvrdil i soud, který je označil za veřejný zájem. V San Franciscu se o povolení každého velkého řetězce nebo franšízy rozhoduje jednotlivě na základě přísných kritérií. Existuje tu také program na podporu tradičních barů, restaurací a dalších provozoven starších čtyřiceti let, vyznačujících se osobitým interiérem a přispívajících k historické paměti sousedství. Program na pomoc tradičním podnikům funguje i v Seattlu. Tradiční provozovnu samospráva definuje jako „typ malého podnikání, které svou dlouhou existencí podporuje komunitní identitu a stabilitu“. Podnik musí vlastnit nezávislý majitel, musí v Seattlu fungovat aspoň deset let a nesmí mít víc než padesát zaměstnanců. Podobné projekty zavedli i v Buenos Aires, Barceloně, Londýně a dalších městech. Nezaměřují se v první řadě na architektonické a historické hodnoty, ale na místa, která po generace přispívají k občanské vybavenosti a sociální soudržnosti. Takovou podporu by tak teoreticky mohla získat Kavárna Slavia stejně jako „Prasečák“ na Petřinách.
Mnoho radnic v Česku rychle zareagovalo na obtíže živnostníků způsobené koronavirovou krizí podpůrnými opatřeními, například snižováním nebo odpouštěním nájmů v městských prostorách nebo dotačními balíčky. Podpora lokálních podniků, hlavně těch tradičních a nízkoprahových, by ale neměla skončit spolu s nouzovým stavem. Přitom když už s ní samosprávy začaly, mají teď skvělou možnost v ní pokračovat. Odměnou by jim byla sociálně a ekonomicky stabilnější a silnější města. A to se v Česku, kde nejvyšší představitelé už ani nezakrývají své oligarchické zájmy, počítá dvakrát.
Podpoř svého indiánka!
Mizením starých bufetů, cukráren, hospod nebo obyčejných železářství a papírnictví, kde seženete i tu nejbizarnější drobnost, nepřicházíme jen o peníze, ale také o kulturní dědictví. K němu patří i turek, indiánek, vlašák a obyčejná desítka, ať už se to někomu líbí nebo ne. Pokud nepodáme pomocnou ruku těm, kteří se o tohle dědictví kvalitně starají, nebudou mít proti velkým hráčům šanci. A nám nezbyde než pít, jíst a kupovat stejné unifikované výrobky jako na x dalších místech v Praze, Brně, Londýně nebo Varšavě.
Neznamená to vést svatou válkou proti všemu cizímu nebo nadnárodnímu. Diverzita městům jedině prospívá, ale aby byla pestrá společnost zároveň spravedlivá, potřebují ti znevýhodnění podporu. Globální a lokální je nutné zasadit do správných měřítek, třeba podle hesla „global cities, local streets“. Pak by se z našich měst neztrácela místa jako cukrárna U Veletrhů, knihkupectví Fišer nebo karlínská hospoda U Fandy a potřeby místních by měly přednost před co nejrychlejším ziskem.
Autorka je publicistka.