McEwanův Šváb jako bezradná brexitovská burleska

Oceňovaný britský spisovatel Ian McEwan začal z dlouhé chvíle přepisovat Kafkovu Proměnu. Přestože vznikla ze zoufalství a měla být jakousi autoterapií, výsledkem je sžíravá próza reagující na brexit.

V jednom rozhovoru Ian McEwan přiznal, že tentokrát překvapil sám sebe. Když v dubnu loňského roku vydal kontrafaktuální román Stroje jako já (český překlad by měl vyjít letos v srpnu), předpokládal, že s další knihou přijde až za tři roky. Během dlouhé chvíle si však vzal první větu Kafkovy Proměny a parodicky ji přepsal. Z původního záměru sepsat povídku vzešla nakonec během tří týdnů dokončená stostránková novela Šváb, nedávno vydaná v českém překladu Ladislava Šenkyříka nakladatelstvím Odeon.

Ke Kafkovi se McEwan přihlásil prostřednictvím zvířecích projevů lidských postav už ve své prvotině, povídkové sbírce První láska, poslední pomazání (1975). V románu Nevinný (1990) použil jako motto výňatek z Kafkovy povídky Doupě. A ve Švábovi se z „nepokojných snů“ dokonce probudí následovník Řehoře Samsy – „nestvůrná obluda“ jménem Jim Sams.

Novela dobře popisuje, jak málo stačí, aby se sebestupidnější nápad stal politicky uskutečnitelným, zvlášť když se zabroukají známé tóny nacionalistického resentimentu a rozehraje se dostatečná politická fraška.

Úplný začátek Kafkova patrně nejznámějšího díla fascinoval i jiného McEwanova oblíbence – Philipa Rotha. Ten groteskní proměnu i s odkazem na starší Gogolovu povídku Nos znázornil v novelce Ňadro (1972). První větu Proměny si pro svůj epos Ptačí sněm (2011) vypůjčil i český ilustrátor a autor obrázkových knih (nejen) pro děti Petr Sís. V podobě citace či spíše parafráze figuruje Kafkova Proměna i ve Švábovi a dá se říci, že tím veškerá podobnost končí.

Reversalismus mainstreamem

Jim Sams se neprobudí jako brouk (kterým je původně, konkrétně švábem), nýbrž pro něj v ohavné podobě člověka, jímž je shodou okolností britský premiér. Jeho přivykání novému tělu, při němž si stěžuje na zúžené vidění nebo vydá svá první lidská slova („tak jo“), je věnována první z celkových čtyř kapitol knihy. Na začátku druhé kapitoly je v drobném borgesovsko-wilcockovském eseji představen hlavní politický spor novely, a sice střet mezi reversalisty a jejich protivníky clockwisery, držícími se zavedených ekonomických pořádků.

Reversalismus znamená změnu finančních toků: „Otočíme tok peněz a běh celého hospodářského cyklu, dokonce národ sám se pročistí, zbaví se absurdit, odpadu a nespravedlnosti. Na konci pracovního týdne předá zaměstnanec firmě peníze za všechny hodiny, které pro ni těžce odpracoval. Až ale půjde nakupovat, bude štědře odměněn v maloobchodních cenách za všechny položky, které si z obchodu odnese. Zákon mu zakazuje hromadit hotovost. Peníze, které si na konci perného dne v obchodním domě uloží do banky, budou zatížené vysokým záporným úrokem. Zachová se tudíž moudře, když si najde nějakou výnosnější práci, případně si zvýší kvalifikaci dřív, než se jeho úspory zcela rozplynou. Čím lepší, a tedy dražší práci si najde, tím tvrději bude muset nakupovat, aby za ni mohl zaplatit. Ekonomika je stimulována, máme více kvalifikovaných zaměstnanců, všichni na tom vydělají.“

Vypravěč rozmařile zmiňuje, že přestože kořeny tohoto myšlenkového směru sahají až do sedmnáctého století, Adam Smith ani Karl Marx ho ve svých dílech nezmiňují. Určitou podporu si získal až v nedávné době, a tak tehdejší konzervativní premiér (reálný předobraz si můžete dosadit) ve snaze přilákat nové voliče vyhlásil referendum o reversalismu. K vypravěčově šoku se voliči v referendu rozhodli pro reversalismus a je nyní na novém premiéru Jimu Samsovi, aby tento obrat uvedl po letech odkládání do praxe.

Přestože je evidentní, že popsaná situace odkazuje k brexitu, jejž McEwan jinde označil za „národní tragédii“ a stupidnější myšlenku než reversalismus, dané slovo se v novele ani jednou nevyskytne (láká na něj pouze papírová páska na českém vydání). McEwan se tímto překódováním pokusil dát novele obecnější a méně časový rozměr. Už Swiftův román Gulliverovy cesty, typický představitel žánru politické satiry, odkazoval zašifrovaně k zcela konkrétním politickým představitelům a kauzám, které dnes rozluští nanejvýš fundovaný historik, přesto mu to neubírá na síle.

Too stupid to handle

Satira hodná toho jména by měla čtenáře konfrontovat se stávajícím řádem nebo – řečeno nemyticky – se stávajícími zákony a normami, a tím pádem mu umožnit jistý odstup od světa a získat schopnost nadhledu. Taková charakteristika sedí na zmíněné Gulliverovy cesty, které jsou navíc živeny Swiftovým nezaměnitelným fantastickým vtipem (za všechny vzpomeňme na postavy pleskačů na ostrově Laputa). McEwanova poslední próza takové intenzity rozhodně nedosahuje, a proto by bylo příhodnější ji žánrově označit za burlesku. Největší potíž Švába pak spočívá v tom, že konkrétní postavy a situace příliš imituje a neobohacuje je o jakýkoli bryskní komentář či netradiční perspektivu; kontrastní pozice švába v lidském těle je brzy opuštěna a šváb plně přejímá (záporné) lidské vlastnosti a chování. Na rozdíl od Swifta nepracuje McEwan výrazněji ani s odlišným jazykem švábů – feromonštinou, což je zarážející s ohledem na to, jak zásadní význam je jazyku v autorových prózách obvykle připisován.

Politickým spojencem britského premiéra v boji za rozšíření reversalismu do zahraničí se záhy stane zuřivě tweetující americký prezident Archie Tupper, jehož slovní zásoba se převážně omezuje na dvě slova: „skvělý“ (great) a „dobrý“ (good). Při psaní projevů Jima Samse, bezskrupulózního politika šířícího v médiích lži a nepravdivé pomluvy, se McEwan pro změnu přiznaně inspiroval Borisem Johnsonem. Paradoxní situace, kdy je nanejvýš obtížné – a obzvlášť pak ve světle nedávných událostí spojených s koronavirovou epidemií – satiricky ztvárnit krajně absurdní výroky a jednání reálných politiků, je tímto „opisováním skutečnosti“ vlastně jenom stvrzována. Autorovu tvůrčí bezmocnost tváří v tvář této naprosté neuchopitelnosti nejlépe ilustruje scéna setkání britského premiéra s německou kancléřkou, jíž na všechny dotazy, proč dělá takové věci, odpovídá jednoduše: Protože.

Švábi vrací úder

Navzdory řečeným výtkám novela dobře popisuje, jak málo stačí, aby se sebestupidnější nápad stal politicky uskutečnitelným, zvlášť když se – byť s danou věcí zcela nesouvisle – zabroukají známé tóny nacionalistického resentimentu a rozehraje se dostatečná politická fraška. Závěrečná mytizující pointa ohledně švábů-politiků přináší alespoň drobný náznak katarze, o níž McEwan podle svých slov usiloval především (dá se dobře předpokládat, že jinak bude novela působit na britské a nebritské čtenáře). Celkově se Šváb pochopitelně nevyrovná ani virtuóznímu románu Pokání (2001), ani třeba minuciózní novele Na Chesilské pláži (2007) či McEwanovým raným tísnivým prózám. Nejlépe obstojí jako bez narativních a stylistických fines přímočaře odvyprávěný, letmo načrtnutý strip v próze, obdoba kratochvilného čtiva bez vyšších nároků.

Ještě bych se autora zastal (kdyby snad něco takového potřeboval) v souvislosti s útlocitnými výtkami, že zvolené titulní označení pro politiky je snad příliš ostré a neblahé, například v souvislosti se zobrazováním Židů nacistickou propagandou. McEwan netvrdí, že švábi jsou daní politici, nýbrž že jsou jimi bez jejich vědomí ovládáni. McEwanova novela je navíc umělecký text, nikoli propagandistický pamflet či plakát. V rámci zvoleného žánru jsou zmíněné výtky podobně adekvátní jako vyčítat Orwellovi, že se ve Farmě zvířat nehezky vyjadřuje o prasatech.

Autor je čtenář.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies