Naslouchat městu. Koronavirová pandemie ukazuje, o kolik zvuků přicházíme

Města kvůli pandemii ztichla. Dá se v nastalém tichu navázat intenzivnější vztah s přírodou?

Zpěv ptáků, bzučící hmyz, šum listí, zvuky stromů ohýbaných větrem, vrzajících oken nebo lidských kroků na ulici. Karanténa nám umožňuje naslouchat detailům, kterých si běžně ve městech nevšímáme. Jak vůbec města znějí a jak se naše akustická zkušenost z nich proměňuje?

Město by mělo uspokojit ty, kteří vyhledávají pulzující živá místa, ale i poskytovat úkryty před ruchem, kde lze hlouběji naslouchat přírodě.

Koronavirová pandemie zásadně ovlivňuje jak naše osobní životy, tak okolní prostředí. Sociální sítě jsou teď plné fotografií z velkých center, která připomínají města duchů. Někteří vítají, že bez turistického ruchu jsou města zase klidná, dá se v nich žít a lépe dýchat, pro někoho se tím ale vytrácí kouzlo, které je dělá specifickými.

Výrazně se mění naše zvukové prostředí a snižuje se hladina hlukového znečištění. Jelikož je hlavním zdrojem hluku ve městech doprava (především ta silniční), začínáme slyšet dříve přehlušené zvuky.

Zvukové fontány

Dominantním smyslem je v západní kultuře především zrak – jím především vnímáme architekturu, město nebo prostor nejsilněji. Málokdy je tak zvukové prostředí zohledňováno při snaze zvyšovat kvalitu života ve veřejném prostoru. Přesto však zůstává jako nevědomá zkušenost v pozadí a je zásadní pro prožívání našeho okolí. Jak píše finský architekt Juhani Pallasmaa v knize Oči kůže (2012), „slyšení strukturuje a artikuluje zkušenost a porozumění prostoru“.

Studium zvukové krajiny, tedy souhrnu zvuků, které nás v našem prostředí obklopují a vztahují se k nám, se rozběhlo především díky skupině kolem skladatele R. Murraye Schafera koncem šedesátých let. Ve stěžejní knize The Soundscape: Our Sonic Environment and the Tuning of the World (1977) se Schafer věnoval proměnám zvukové krajiny od přirozených zvuků nedotčené přírody přes první vznikající města s dominantními zvony kostelů po čím dál komplexnější industrializovaný a postindustriální prostor se všemi hluky z továren, strojů a rachotící dopravy. S rozvojem civilizace jsme podle něj byli čím dál více přehlceni zvuky a hluky, které způsobily naši neschopnost naslouchat a vnímat jemné detaily kolem nás.

Hlukové znečištění představuje zásadní riziko jak pro fyzické, tak psychické zdraví. V městském plánování má otázka hluku a hlukového znečištění také své místo (i když poměrně opomíjené), ale pouze v mezích omezování nebo odstraňování. Vzniká řada protihlukových opatření nebo se vytváří akční plány pro snižování hluku. Ke sledování znečištění slouží také různé hlukové mapy. Co kdybychom ale vytvářeli prostředí, které by stimulovalo zvuky příjemné našim uším? Pomohlo by to zvýšit kvalitu života ve městě?

Studie věnující se tomuto tématu často docházejí k tomu, že právě přírodní zvuky, jako jsou zpěv ptáků a dalších zvířat, hukot vody nebo šum listí, lidé považují ve městě za příjemné a žádoucí. Okolní prostředí na nás totiž působí uklidňujícím dojmem, když kolem sebe máme přirozené zvuky. „Nejpodstatnější sluchovou zkušeností vytvořenou architekturou je klid,“ píše Pallasmaa. Naopak jako negativní a ohrožující je vnímán hluk z dopravy, který vyvolává napětí a stísněnost.

Karlův most během karantény. Foto Petr Zewlakk Vrabec

Zní jen předení vzduchotechniky

„Můžete se zaposlouchat do dálky, protože běžně se mnoho drobných a jemných zvuků – což se týká i ptačího zpěvu – ztratí ve směsi hluků z dopravy, a to především v okolí měst,“ tvrdí i hudebník Chris Watson, v sedmdesátých letech zakládají člen industriální skupiny Cabaret Voltaire a nyní přední představitel discipliny field recordings. Karanténa způsobena pandemií podle něho umožňuje pozorněji se zaposlouchat do světa kolem nás a znovu navázat vztah s přírodou.

Projekt Cities and Memory (Města a paměť) vytváří zvukovou mapu světa, na které můžeme slyšet, jak zní zvířata všech možných živočišných druhů, pralesy na druhé straně zeměkoule nebo třeba protesty v Portugalsku, Egyptě, pochody proti Trumpovi nebo brexitu, ze kterých mrazí. Můžete si ale pustit i uklidňující zvuky oceánů, deště, bouřky i různých planet. Od chvíle, kdy byla většina velkých měst uzavřena, tvůrci projektu zveřejnili výzvu, aby lidé posílali své záznamy z různých koutů světa, a umožnili tak sledovat změny zvukového prostředí měst v karanténě. Když si pustíte nahrávky těch nejrušnějších míst z doby před pandemií a porovnáte je s těmi ze současnosti, uvědomíte si, že prázdná města znějí téměř postapokalypticky – dominují jim mechanické zvuky vzduchotechniky, zvuky větru či sirén. „Je to opravdu unikátní doba, svět zní jako nikdy předtím,“ říká zakladatel projektu Cities and Memory Stuart Fowkes.

Nejvýraznější změnou je však především snížený hluk z dopravy a zřetelnější zpěv ptáků ve městě, což citelněji zvyšuje kvalitu života ve veřejném prostoru. Při plánování měst by bylo dobré řešit, jaké prvky v nich chceme mít, raději než zaobírat se pouze tím, jaké chceme odstranit. Například více parků, vodních prvků či budov tlumících hluk nebo více míst, která poskytnou oázu klidu v nejhlučnějších částech města. Město by mělo uspokojit ty, kteří vyhledávají pulzující živá místa, ale i poskytovat úkryty před ruchem, kde lze hlouběji naslouchat přírodě.

Mnohokrát bylo řečeno, že karanténa je příležitostí zastavit se. Můžeme se také zaposlouchat, naučit se vnímat své okolí všemi smysly a uvědomit si, které zvuky považujeme za příjemné a chtěli bychom je ve městech zachovat a které ne. Nemusíme ani nikam chodit, stačí otevřít okna. Nebo se podle Schaferova návodu vydat na tzv. soundwalk – tedy procházku, při níž zkoumáte zvukovou krajinu kolem vás.

Autorka studuje sociologii.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies