Hvězdný moment opozice v čase koronavirové pandemie přišel bohužel už koncem ledna. Poslanec za ODS Bohuslav Svoboda chtěl vědět, jaké lůžkové kapacity má Česká republika připravené pro případ většího počtu pacientů s podezřením na infekci novým koronavirem a jestli mají nemocnice dostatek personálu. Na program sněmovny chtěly toto téma zařadit všechny opoziční strany včetně SPD, ale poslanci ANO, ČSSD a KSČM tuto debatu odmítli. Ministr Vojtěch tehdy dokonce snad jako první použil oblíbené srovnání onemocnění Covid-19 s chřipkou. Tato arogance pak v kombinaci s chaosem okolo zajištění roušek a respirátorů v první fázi pandemie v Česku vyvolala dojem, že vláda situaci nezvládá.
Přestože řada komentátorů mluvila o totalitě, „rouškistánu“ a nastupující vládě estébáka Babiše, u většiny občanů Babišovo působení spíše obnovilo elementární důvěru v český stát.
Ať už je to zásluhou vlády či nikoli, Česká republika na rozdíl od mnoha jiných zemí zatím vyšla z krize velmi dobře. Hodit na Babiše jeho počáteční selhání a trapné zmatky se teď už opozici nemůže podařit. Pokud Česko katastroficky nezasáhne druhá vlna, stane se Andrej Babiš definitivním vítězem nad koronavirem. A výsledkem tohoto chápání boje proti pandemii je, že hnutí ANO rostou preference, třebaže se už dlouho mělo za to, že jsou na svém maximu. Popularita lídrů během krize stoupá skoro všude na světě, což je poměrně logické. Role opozice je v krizi obvykle upozaděna, zatímco pozice vlády a státu se nebývale upevňuje. V médiích není na běžné politické spory čas a vláda je v bezprecedentně výhodné pozici.
Vítězství chaotika nad opozicí
Části české „demokratické opozice“ se ale podařilo znemožnit se více, než bylo nutné. Třeba když bývalý šéf České národní banky a někdejší kandidát TOP 09 na pražského primátora Zdeněk Tůma přepočítával cenu lidského života a porovnával ho se ztrátami, které českou ekonomiku čekají v důsledku ekonomické recese. Výsledkem jeho zamyšlení samozřejmě bylo, že zachraňovat životy se nám momentálně nevyplatí. TOP 09 do Ústředního krizového štábu nominovala prezidenta České stomatologické komory a moderátora legendárního pořadu Tabu Romana Šmuclera, který v podstatě celou dobu halucinuje o hysterii kolem koronaviru či roušek a na Twitteru píše, že by do centra Prahy znovu pustil turisty, protože mohou nakazit jen prostitutky. V takové konkurenci musí Andrej Babiš nutně vypadat jako státník. Zatímco český Twitter sundává a pálí roušky a Facebook je v tomto tématu rozpolcený půl na půl, zbytek populace si klepe na čelo a volí Babiše.
Opozice – politická, občanská i intelektuální – Babišovi situaci velmi ulehčuje. Když koronavirus v Česku nastupoval, strefovali se opoziční politici do Babiše, že je hlavní tváří tiskovek a brífinků a snaží se krizi politicky zneužít. Jakmile se ale Babiš stáhl a nechal za sebe mluvit experty a členy Ústředního krizového štábu, byl podle opozice zase neviditelný, schovával se a spekulovalo se o tom, jestli se náhodou někde nenakazil. Andreji Babišovi stačilo, aby opakoval, že ať udělá cokoli, opoziční tisk se na něm vždy rád povozí. A měl pravdu, a to navzdory jeho chaotickému řízení v prvních dvou týdnech krize, kdy ubezpečoval veřejnost, že máme roušky a respirátory, ačkoli tou dobou byly ještě v Číně.
Jakým způsobem ale Andrej Babiš pandemickou krizi nakonec zvládl? Nechal prostě, ať ji za něj vyřeší lidé, kteří se na řešení podobných situací připravují celý život. Měl za sebou jako poradce odborné kapacity v oblastech epidemiologie, analýzy dat, zdravotnictví a jejich radami se od samého začátku řídil. Jakmile epidemie v Česku vypukla, jeho vláda okamžitě schválila tvrdá opatření a po počátečních zmatcích a tiskovkách, na nichž se Babiš vyjadřoval k něčemu, čemu vůbec nerozumí, se upozadil a nechal problém řešit státní aparát. Premiér byl evidentně otřesený ze zpráv a záběrů ze severu Itálie, kde tehdy umíralo téměř tisíc lidí denně a nemocnice kolabovaly. A navíc po skandálním a ubohém projevu prezidenta Zemana přišel s projevem vlastním, v němž svým trochu neohrabaným stylem zopakoval poselství vynikajícího projevu německé kancléřky Angely Merkelové. Přestože řada komentátorů a veřejných osobností mluvila o totalitě, „rouškistánu“ a nastupující vládě estébáka Babiše, u většiny občanů Babišovo působení spíše obnovilo elementární důvěru v český stát.
Druhá fáze krize nastupuje
Teď ale vstupujeme do druhého stadia řešení této krize. Máme za sebou odražení bezpečnostního a zdravotního rizika, které jsme zvládli jako evropští premianti. Nyní přichází fáze řešení finančních ztrát, příprava na ekonomickou krizi a případnou podzimní druhou vlnu infekce. A Babišova pozice má teď minimálně tři vážné Achillovy paty, na něž by se opozice mohla a měla zaměřit. Tou nejvýznamnější je samozřejmě to, jak se vláda vypořádá s odškodněním poškozených firem, jak pomůže postiženým českým domácnostem, živnostníkům, drobným podnikům a dalším. Problematických bodů je celá řada a tím hlavním je pochopitelně fakt, že Andrej Babiš je druhý nejbohatší člověk v republice a svým rozhodováním může velmi jednoduše zničit svou konkurenci a nepřátele. Zajímá to ale ještě vůbec někoho? A jak se takové případy dají komunikovat, aby je Babišův tým okamžitě mediálně nesmetl ze stolu jako součást šafrovsko-kalouskovské mediální masáže? Šermování estébáctvím už nikomu bohužel (nebo bohudík) stačit nebude a linka o Babišovi jako všemocném oligarchovi, který zneužívá politiku jen k vlastnímu obohacení, zkrátka nefunguje.
Druhým slabým místem je vládní kšeftování s ochrannými pomůckami, které ve velkých objemech ministerstvo zdravotnictví nakupovalo od vysoce podezřelých subjektů, pohybujících se na hraně zákona. V několika případech dokonce existuje podezření, že se jedná o takzvané bílé koně a státní peníze ve skutečnosti putují firmám a osobnostem, které chtějí zůstat v utajení. Přestože se jedná o emociálně zabarvené téma s potenciálně velkým negativním dopadem na vládní strany, mediálně není příliš živé a nejspíš vyvane. Je samozřejmě otázka, jestli téma pro veřejnost prostě jen není moc zajímavé, anebo je nulový politický dopad většiny kauz Andreje Babiše opravdu důsledkem toho, že vlastní třetinu mediálního trhu, a jeho média tedy mohou tyto kauzy ignorovat nebo jim oponovat. Média se ze své podstaty snaží chytat kontroverzí mocných a obracet je ve čtenost a peníze z inzerce, Babišovy mediální subjekty ovšem tato logika nezajímá, pokud se politické kauzy týkají přímo jejich majitele.
Poslední aspektem je pak vymezování se proti Novému zelenému údělu pro Evropu, s nímž Babiš a ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček v rámci EU už takřka osaměli. Přestože strach ze sucha v české populaci roste, jeho souvislost s globální klimatickou krizí stále mnoho lidí popírá. O tom, že dnešní nedostatek vody opravdu nesouvisí výhradně se zvrhlým komunistickým zemědělstvím, nebude jednoduché českou populaci přesvědčit, přestože lze poukázat na to, že v sousedním Německu se potýkají se stejným problémem nejen ve východní, postkomunistické části. Kolik lidí ale potěší normalizační řešení sucha z pera ministra Tomana, který chce po Česku postavit několik přehrad? To se snad dozvíme už velmi brzo. Zelený úděl opravdu je za co kritizovat, ale rozhodně ne za to, že nás chce připravit o budoucnost postavenou na fosilním průmyslu. Nehledě na to, že svou kritikou dává česká vláda evropským autoritám v podstatě najevo, že o plánované obří finance z evropského rozpočtu zkrátka nemá zájem.
Vždy na straně bohatých
Krize typu koronavirové pandemie je politicky jistě výhodnější pro vládu, naopak všemi očekávaná ekonomická krize může být příležitostí spíše pro opozici. Andrej Babiš zatím vládl jen v období ekonomického růstu, a mohl tak svoji popularitu posilovat nejen marketingovým příběhem o nejlepším manažerovi, ale také dílčími sociálními opatřeními a zvyšováním platů. I kvůli tomuto „rozhazování“ na premiéra pravicová opozice často útočí jako na socialistu a o hnutí ANO mluví jako o levicovém projektu. Každopádně opatření státu v boji proti krizi vrací opozici její běžnou roli v systému parlamentní demokracie a bude na ní, jak s tím naloží.
První týdny krize a střety o to, komu pomáhat a komu nikoli, ale ukázaly, že pravicová opozice bude hájit jednoduše příjmy bohatých, tedy ne tak bohatých jako Andrej Babiš, ale dost bohatých na to, aby služba jejich zájmu spolehlivě zajistila Babišovi drtivé vítězství jako té sociálnější variantě při výběru ze dvou bloků. Je to dost šílené, ale současná česká politika je taková. Na bezprostřední protikrizové opatření vlády, aby lidé nemohli být vyhozeni z nájemního bydlení kvůli prodlení v placení nájmu, pravice v Senátu zareagovala ústavní stížností poté, co nebyly přijaty její pozměňovací návrhy. Vládní návrh totiž údajně poškozuje právo na soukromé vlastnictví. V čase krize tak pravice upřednostnila finanční zájmy majitelů nemovitostí před snahou zabránit bezdomovectví rodin.
Ekonomická kritika rozhazovačného premiéra pochopitelně není jediným argumentem proti Andreji Babišovi, tím je především odpor proti autoritářství ve jménu demokracie. Ten motivuje zejména občanský odpor organizovaný Milionem chvilek pro demokracii, ale ve slovech politiků a často i angažovaných osobností se příliš často spojuje svoboda jako taková se svobodou čistě tržní. Demokratické zřízení by z principu mělo sloužit všem. Dokud ale hlasatelé demokracie nedokážou rozlišit mezi obecnými principy demokracie a třídními zájmy, snadno si s tím Andrej Babiš poradí.
Na prahu krvavé kulturní války
Věčné označování oligarchy Babiše za socialistu táhnoucího nás do Ruska se ale nakonec nemusí vyplatit ani těm, kteří ho tak rádi používají. Liberálové v Česku rozjeli vlastní agresivní kulturní válku, která jim ale kromě zviditelnění několika lokálních politiků nakonec nemusí vůbec nic přinést. V této kulturní válce nejde o boj za normální svět, ale o oživování historických konfliktů, ve kterých se můžou stále znovu a znovu spouštět protikomunistické a protiruské sentimenty, a zaplňovat tak veřejný diskurs debatami o rudoarmějcích. Koalice proruských komunistů s proruskými nacionalisty, která se jako na zavolání šikuje na obranu ruských historických zájmů, sice dává liberálům za pravdu v tom, že stojí proti skutečně odpornému nepříteli, a můžou tak vypadat jako nefalšovaní demokraté, otázkou ale zůstává, co si od oživených historických diskusí ambiciózní komunální politici vlastně slibují. Protože k oslabení vládního hnutí ANO to povede jen těžko, a to přesto, že český babišismus bývá jeho odpůrci spojován právě s ruským vlivem.
Člověk přitom nemusí být politologický expert, aby si všiml, že Andrej Babiš nevstupuje do žádných sporů, které se týkají Ruska, Číny, minulého režimu, druhé světové války, komunismu a dalších oblíbených témat českých kulturních válek. Jeho politická opozice ho do nich samozřejmě namočit chce a mluví o něm jako o estébákovi, komunistovi a udavači. Jeho reakce jsou ale v těchto oblastech až geniálně prosté a účinné a končí u zvolání „nebyl jsem tak odvážný jako Havel“. A tím pro něj celá debata taky končí. Babišova pozice zcela jasně ukazuje, že kulturní válka se nedá vyhrát, a proto je nejlepší se jí vůbec neúčastnit.
Právě proto je překvapivé, kolik energie do kulturních sporů poslední dobou investuje pražský primátor Zdeněk Hřib. Sázka na Tchaj-wan mu vyšla a dostal se na stránky největších světových liberálních médií jako New York Times nebo Guardian. V očích mnoha lidí vrátil Česku morální integritu, čest a především náš region v pozitivním světle vrátil na světovou mediální mapu. V případě Tchaj-wanu se ale ukázalo, jak málo české veřejnosti na našem vztahu s Čínou záleží i jak malý politický potenciál zlepšování vztahů s Čínskou lidovou republikou vlastně má. Většina veřejnosti byla s Hřibovým postojem spokojená nebo si o něm spíš nemyslela vůbec nic. Miloš Zeman, Petr Kellner, Jaroslav Tvrdík a další nohsledi Home Creditu se samozřejmě vztekali, ale českým voličům je tento problém víceméně fuk. Neexistují žádné významné přímé vazby mezi Českem a Čínou, které by překračovaly horizont vysoké politiky a velkého byznysu. V případě Ruska je ale situace jiná.
Spor kolem náměstí Borise Němcova alespoň útočil přímo na současný putinský režim, ale jakmile se Zdeněk Hřib zapletl do sporu o maršála Koněva, Pražské povstání a roli Sovětů v druhé světové válce, dostal se v podstatě do pozice, z níž nemůže odejít jako vítěz. Zvlášť když se objevuje po boku Pavla Novotného a jeho projektu rehabilitace Vlasovců, dobrovolných i nedobrovolných nacistických spojenců. Je smutné dívat se na debatu TV Barrandov a souhlasit s xenofobem Jaroslavem Foldynou a komunistou Leo Luzarem. Je opravdu celá řada věcí, které je možné na současném Rusku kritizovat. I ve vztahu Československa a Sovětského svazu najdeme mnoho událostí, u nichž je spravedlivý hněv vůči sovětskému působení na místě. Zpochybňování vlivu Rudé armády na osvobození Evropy od nacismu je ale asi to nejhloupější možné východisko takové kritiky. Vedle pražského primátora v tomto oboru nově vyniká i ministr zahraničí za ČSSD Tomáš Petříček.
To nejpodstatnější ale je, že Hřibova kulturně-válečnická sólojízda může podrývat celostátní šance Pirátské strany, která se momentálně profiluje jako nejefektivnější opoziční strana. Její předseda Ivan Bartoš se pustil do rozplétání netransparentních byznysů v souvislosti s nákupy ochranných pomůcek ze strany ministerstev zdravotnictví a vnitra. Olga Richterová efektivně bojuje za práva pracujících rodičů, Mikuláš Ferjenčík za právo OSVČ na odškodnění od státu. Jakub Michálek zase rozporuje, jakým způsobem chce vláda odškodnit největší české podniky. Skvělou práci odvádí na pražském magistrátu v otázkách bydlení a sociální politiky také Pirát Adam Zábranský. To všechno jsou skvělé a důležité politické iniciativy, ale bude si je někdo z voličů za pár měsíců pamatovat? Nezůstane jim v hlavě jen Hřibův s aktuální politikou nesouvisející boj o smysl druhé světové války?
Autoři jsou redaktoři Alarmu.