Foto pxhere.com
Když se nacisté v roce 1933 dostali k moci, napsal francouzský spisovatel Julien Benda svůj Proslov k evropskému národu. Naléhal v něm na Evropany, aby se na základě svých sdílených univerzalistických hodnot spojili proti rostoucím hrůzám nacionalismu. Ve chvíli, kdy Evropa pochodovala vstříc smrti svého lidu i své duše, odvážili se mnozí snít o nemožném.
Manifest z Ventotene, jeden ze zakládajících textů evropského federalismu, byl napsán v roce 1941. O pět let později, kdy byl celý kontinent ještě v troskách, hovořil Churchill o Spojených státech evropských. Kdyby nebyl plamen evropské jednoty udržován i v jejích nejtemnějších hodinách, znovuzrození Evropy by bylo nemyslitelné.
Přestože hrozba, kterou představuje Covid-19, bývá přirovnávána k válce, od vražedného scénáře minulých let jsme naštěstí velice daleko. Současná krize ale Evropany nesbližuje, spíše naopak. Rostou nepřátelství a rozpory – ať už mezi Východem a Západem ohledně otázky demokracie a právního státu či mezi Severem a Jihem ohledně ekonomické solidarity.
Potřebujeme společný evropský sociální stát, který zaručí lidskou důstojnost bez ohledu na státní příslušnost. Španělé se nesmí bát hrozby nezaměstnanosti o nic víc než Nizozemci. Řekové se nesmí obávat hospitalizace víc než Němci.
Evropa měla překonání krizí usnadnit. Ve snech jejích zakladatelů měly mimořádné situace umožnit vizionářským politikům překonat národnostní rozdíly a posunout se k „ještě užší jednotě“. Evropa se ale už přes deset let zmítá ve finančních, politických a humanitárních krizích, jejichž výsledkem je neustálá a čím dál znepokojivější dezintegrace.
Rozpad Evropské unie byl předpovídán léta. K tomu, aby zemřela, se ale Evropa nemusí rozpadnout. Evropa zemře, pokud bude krčit rameny před vizemi, které stavějí národ na první místo. Rozpad není jednotlivá velkolepá událost, nýbrž proces, který se vyznačuje slábnoucími vazbami, postupnou ztrátou důvěry a novou nacionalizací politiky. Evropa nemusí skončit výbuchem, ale povzdechem.
Nepotřebujeme další shora řízený spektákl
Spoluobčané, Evropané: naše národní elity nás zklamaly a my před nimi musíme zachránit ideál sjednocené Evropy. Evropská unie měla 9. května, v Den Evropy, zahájit Konferenci o budoucnosti Evropy, na níž chtěla po Brexitu otevřít novou kapitolu v dějinách evropské integrace. Musela ji ale odložit, což může být jedině dobře. Konference byla strukturována jako další shora řízený spektákl bez vize a ambicí.
Vyzýváme vás, abyste se ujali vedení a udržovali v těchto krizových dobách plamen evropské myšlenky naživu. Namísto další bezvýznamné konference žádáme zřízení Evropského občanského kongresu o budoucnosti Evropy, jenž by byl základem moderního ústavodárného shromáždění. Takový kongres by vytvořil hybridní strukturu někde mezi sociálním hnutím, politickým orgánem a rozhodovací platformou, která by poskytovala místo pro shromáždění všem, kteří se chtějí postavit na odpor proti rozpadu společné Evropy.
Podobné kongresy se v minulém století zasadily o přiznání volebního práva milionům lidí v Jižní Africe a Indii. My, občané Evropy bez práv, my, občané ničeho, se nyní musíme organizovat a požadovat nemožné: Evropskou republiku, v níž jsou si všichni občané rovni bez ohledu na národnost. V níž je nepředstavitelné, aby se někteří těšili velkorysé pomoci a měli přístup k výjimečné zdravotní péči, zatímco jiní musí čelit neštěstí v přehlcených nemocnicích.
Může na tak rozmanitém kontinentu vůbec existovat něco jako Evropská republika rovnocenných? Co vlastně definuje národ? Národ není ani etnicita, ani jazyk, ani kultura, ani identita. Národ je zákon, jenž zakládá skupinu rovnocenných, kteří mají společná práva. Jak před sto lety napsal francouzský sociolog Marcel Mauss, národ je skupina lidí, která si uvědomuje svou vzájemnou ekonomickou a sociální závislost a která tuto závislost přetváří v kolektivní kontrolu nad státem a hospodářským systémem.
Evropu dokážou vytvořit jen občané
Nestojí Evropa na takovém prahu právě teď? Jsme jakožto občané Evropy připraveni učinit nezbytný krok k takové institucionalizaci solidarity, aby Bulhaři a Finové, Němci a Italové měli tatáž sociální zabezpečení, stejnou ekonomickou podporu a platili stejné daně? Jsme schopni poprvé v dějinách vytvořit novou demokracii schopnou adekvátně čelit globálním výzvám, které buší na dveře? Jsme připraveni tak učinit navzdory našim vládám a v případě potřeby i proti nim?
Potřebujeme jednotné evropské sociální zabezpečení, společný evropský sociální stát, který zaručí lidskou důstojnost a bezpečnost bez ohledu na státní příslušnost. Španělé se nesmí bát hrozby nezaměstnanosti o nic víc než Nizozemci. Řekové se nesmí obávat hospitalizace víc než Němci. Ne bezpečnost, ale svoboda, rovnost a bratrství, to bylo motto francouzské revoluce, jež je kulturním a politickým dědictvím všech Evropanů!
Potřebujeme propracovaný program ekologické a ekonomické transformace. Nemůžeme dopustit, aby se některé země topily v dluzích, a jiné dělaly z unie výbor lichvářů, a to vše na pozadí hroutícího se životního prostředí. Stejně jako Rooseveltův New Deal umožnil vytvoření moderních federálních institucí ve Spojených státech, skutečný evropský Green Deal disponující federálními zdroji by dokázal reagovat na hospodářský propad způsobený pandemií Covid-19, změnit náš toxický model produkce a vytvořit instituce pro skutečnou ekonomickou unii.
Potřebujeme společný moderní daňový systém, který bude sloužit naší společnosti i nám jakožto evropským občanům. Moderní evropské národy byly budovány centralizací moci, která byla založená na feudálním daňovém systému. Dnes probíhá opačný proces. Evropské státy jdou jeden proti druhému za pomocí nadnárodních korporací, které odmítají poskytnout svůj spravedlivý podíl evropským společnostem. Společná evropská daň z velkých aktiv, přerozdělování zisků z automatizace a společná daň ze zisků nadnárodních společností by mohly vytvořit nový masivní systém danění. Ten by přinesl nové zdroje, které jsou dnes mimo náš dosah.
Nenechte si namluvit, že je to něco nemožného. Tento kontinent v minulosti znovu a znovu dokázal, že síla občanů může nemožné lehce proměnit v možné. 20. června 1789 se ve Francii zástupci třetího stavu nazvali Národním shromážděním a přísahali, že se nerozejdou, dokud nebude vyhlášena ústava. Výsledkem byla revoluce, jež vedla ke zrodu moderní francouzské republiky. Evropa dnes potřebuje svou vlastní přísahu v míčovně, svou vlastní revoluci, zrod své vlastní republiky. Aby konečně přenesla ideály svobody, rovnosti, bratrství a sesterství do 21. století. Jak rád říkával Julien Benda: císaři Evropu vytvořit nedokážou, to dokážou pouze občané.
Ulrike Guérot je německá politoložka a zakladatelka European Democracy Lab. Lorenzo Marsili je italský filosof a zakladatel organizace European Alternatives.
Z angličtiny přeložil Lukáš Pokorný.