Revoluční skupina Předvoj: 75 let od popravy mladých odbojářů

V posledních dnech druhé světové války bylo v Terezíně popraveno několik desítek členů socialistické odbojové skupiny Předvoj. Připomínat si jeho odkaz se nehodilo komunistickému, ale ani polistopadovému režimu. 

„Dne 12. 12. tohoto roku stal se sen [o vlastní smrti] skutečností, když jsem byl Lidovým soudem odsouzen k smrti. Ačkoli jsem tak velký trest během své vazby neočekával, nedovedla mne tak prudká rána duševně zdrtit. Sám jsem se tomu divil, že jsem to přijal vskutku se stoickým klidem. Jediné, co mě dělá velkou starost, je to, jak to bude působit na vás, drazí, zvlášť na Tebe, drahá máti, a na Tebe, můj drahý táto,“ psal Václav Dobiáš, jeden ze zakladatelů Revoluční skupiny Předvoj, v dopise na rozloučenou z cvikovské věznice. Jeho dopis končil povzbuzením: „Chtěl bych vám dodat trochu odvahy, abyste alespoň tu poslední a nejstrašlivější ránu nesli statečně a snáze. Smrti se nebojím, vím, že umírání bude kratičké (Wolker). Rozloučil jsem se svým životem, který jsem miloval a chtěl nejplodněji žít pro druhé a pro sebe. (…) Umírám nerad a nebojím se…“ Byl popraven 10. dubna 1945; nebylo mu tehdy ani pětadvacet let. O tři týdny později, 2. května 1945 byl v Terezíně ve věku dvaadvaceti let popraven i neformální vůdce Předvoje Karel Hiršl. Spolu s ním bylo tehdy na přímý rozkaz K. H. Franka popraveno více než padesát mužů a žen, z velké části členů a členek Předvoje. Pouhých pár dnů před koncem války, kdy muselo být i nejzarytějším nacistům jasné, že žádná tajná zbraň už jejich říši nespasí.

Křesťanští marxisté

Zárodek Předvoje, k němuž krom zmíněné dvojice patřil i Jiří Staněk, sestry Želmíra a Nataša Kálalovy, na jejichž chatě se konala řada schůzek skupiny, Jan Mojžíš, později hlavní kolportér časopisu Předvoj, a učitel Jaromír Mrkos, se dal dohromady v prostředí smíchovského evangelického sboru. Evangelická tradice byla pro Předvoj východiskem, ovšem právě pouze východiskem. Prostřednictvím českého Němce, literárního agenta a antifašisty Vincy Schwarze se mládež ze Smíchova dostala k socialistické literatuře a začala v ní hledat odpovědi. Na obratu mladých protestantů a protestantek k socialismu měla nepochybně vliv skutečnost, že Sovětský svaz byl v té době hlavním protivníkem nacismu a po vítězství u Stalingradu i hlavní nadějí na osvobození. Prostřednictvím Kamila Zoufalého se uskutečnilo spojení smíchovské skupiny s Evženem (Jevgenijem) Šestákem, který pocházel z komunistické rodiny a sám už zažil nacistické vězení, což dalo cestě Hiršla a spol. k socialismu jasné kontury. Toto setkání také na konci roku 1943 vedlo ke zformování samotného Předvoje.

„Komunista je první, když jde o povinnosti, a poslední, když jde o zásluhy,“ formuloval krédo Předvoje Karel Hiršl. Nelze se ubránit myšlence, že ti nejodvážnější a nejvelkorysejší představitelé českého socialismu zahynuli během druhé světové války.

Nekomunistický odboj v protektorátu byl v té době z velké části rozbitý. Organizace Obrana národa a Petiční výbor Věrni zůstaneme, aktivní na začátku války, byly v roce 1943 rozprášeny, mrtví byli nejodhodlanější a nejbojovnější odbojáři – slavní „Tři králové“. Existovaly sice sítě Parsifal či Rada tří, byly však neustále ohrožovány agenty gestapa. Lepší nebyla ani situace odboje komunistického, který decimovala úspěšná činnost konfidenta gestapa Jaroslava Fialy, kvůli němuž se podařilo rozbít III. ilegální vedení KSČ. Díky jeho činnosti byly pozatýkány stovky lidí a desítky z nich přišly o život.

Pro Předvoj bylo vlastně štěstí, že navzdory snaze najít spojení na vedení komunistického odboje, zůstal odkázán více méně sám na sebe. Díky tomu se vyhnul jak předčasnému odhalení, tak kontaminaci dogmatickým stalinským komunismem, který byl v bolševizované KSČ mainstreamem. Mladí členové a členky Předvoje promýšleli k socialismu vlastními cestami a sami také hledali formy své odbojové činnosti. A v tom byli překvapivě efektivní. Obzvlášť pokud jde o hlavní činnost skupiny, výrobu a šíření časopisu Předvoj, prokázali striktním oddělením redakce a tisku od trojstupňové, přísně konspirativní kolportáže vynikající instinkt rozených odbojářů. Nezanedbatelný význam měl pro Předvoj jeden z mála jeho „starších“ členů, čtyřicetiletý dentista ze Strakonic Edmund Trachta. S pečlivě budovanou krycí imagí bonvivána, pořádajícího ve své ordinaci večírky pro okupanty, Trachta Předvoji neúnavně sháněl materiál, vybavení ilegálních tiskáren či peníze. Jako řada dalších byl popraven 2. května 1945 v Terezíně.

Časopis i atentát

V čem spočívala odbojová činnost Předvoje? Z praktického hlediska se do velké míry jednalo o hledání a navazování dalších spojení, organizaci nových buněk a kolportáž časopisu. Hodnocení rozsahu Předvoje je z dnešního pohledu obtížné. Podobně jako u jiných odbojových skupin jsou možnosti bádání v archivech pramalé. Odbojáři si archiv vést nemohli a gestapo své archivy z velké části stihlo zničit. Přesto je zřejmé, že na konci války Předvoj tvořil nejrozsáhlejší komunistickou síť v protektorátu. Kontakty skupiny vedly i do zbrojovek a dolů, kde bylo možné získat pistole, respektive trhaviny. Většina z těchto zásob, v kontextu úspěšných evropských partyzánských hnutí spíše skrovných, nicméně nebyla nikdy použita. Součástí Předvoje byla na druhou stranu i skupina Pochodeň, jejíž představitel Jindřich Puš už v roce 1941, dva roky před vznikem Předvoje, vyhodil do vzduchu náchodský sklad benzinu.

Dějiny Předvoje jsou vůbec charakteristické tím, že se v rámci svého růstu spojoval s dalšími odbojovými skupinami mládeže. Vedle Pochodně šlo například o skupinu Přehledy, která vydávala nejen stejnojmenný časopis, ale výrobou falešných dokladů také legalizovala Židy, aby se vyhnuli transportům. K členům Přehledů patřil Miloš Hájek, později historik, reformní komunista a nakonec chartista. Další reformní historik Vladimír Kašík byl zase součástí odbojové buňky v Technische Nothilfe, která také splynula s Předvojem. A k Předvoji patřili také Vladimír Blažka a Alois Bauer, kteří v Brně 7. února 1945 spáchali úspěšný atentát na SS-Hauptsturmführera Augusta Gölzera. Gölzer byl druhým nejvýše postaveným nacistou po Heydrichovi, kterého odboj v českých zemích zlikvidoval. Oba mladí odbojáři byli po udání dopadeni a popraveni.

Na jejich čin nacisté uvalili informační embargo a ani po válce se mu, vzhledem k tomu, že udavač pocházel z komunistických řad, nedostalo větší publicity. V českých podmínkách šlo o výjimečnou akci. Převést odbojovou činnost ze stádia přípravy, propagandy či zpravodajství na úroveň ozbrojeného odporu se českému odboji po celou dobu okupace dařilo jen výjimečně. Zásadní překážka spočívala už v nedostupnosti zbraní. Jak zdůrazňuje historik Jan Tesař, meziválečné Československo se ani v době svého bezprostředního ohrožení na partyzánskou válku nepřipravovalo. V době, kdy to ještě bylo možné, nedošlo k uschování většího množství zbraní a těch pár tajných skladů, které se přece jen povedlo zřídit, buď rychle padlo do rukou gestapa, nebo zůstalo ukryto až do konce války. Partyzánská aktivita začala v českých zemích až díky sovětským desantům, kolem nichž se shromažďovaly partyzánské oddíly složené jak z uprchlých sovětských zajatců, tak československých partyzánů, k nim patřil i třeba Rom Josef Serinek.

Odkaz Předvoje

V Programovém prohlášení Předvoje se píše: „Stojíme před revolucí, která musí roztíti uzel třídních a národních rozporů, vytvořených fašistickou okupací, před revolucí, která musí splnit požadavky nejširších vrstev lidu a odpovídat skutečným zájmům národa. Česká revoluce může tedy být jen a jen svým obsahem sociální a svou formou národní.“ K vlastnímu cíli své činnosti, teoretické a organizační přípravě této revoluce, Předvoj dospěl po vlastní ose, nezávisle na komunistické straně a její ortodoxii. Význam, který pro KSČ na konci války přesto měl, nejlépe ilustruje, že tři členové sedmičlenného IV. ilegálního vedení KSČ, Jiří Hájek, Vladimír Koucký a Lumír Čivrný, vyšli z Předvoje.

Po únoru 1948 byl Předvoj komunistickým režimem vnímán ambivalentně. Neschválen a neřízen Moskvou, formován v okruhu evangelické mládeže, jejíž kontakty s komunistickým podzemím byly spíše příležitostné, neodpovídal potřebám komunistické odbojové mytologie. Až počátkem šedesátých let se začaly objevovat časopisecké studie a nakonec, v roce 1966 i první kniha. Tou byla historická práce Dny odvahy Vojtěcha Mencla (člena Přehledů) a Oldřicha Sládka. O dva roky později pak vyšlo publicistické zpracování dějin Předvoje od Aleny Wagnerové a Vladimira Janovice Neohlížej se, zkameníš, ale po okupaci vojsky Varšavské smlouvy se Předvoj opět nehodil. Až v roce 1988 vyšla kniha Aleny Hájkové (členky Přehledů) a Dušana Tomáška XYZ. Poslední poprava v Terezíně. Po roce 1989 se Předvoj do rekonstrukce příběhu o druhém odboji, kam se po právu vracela řada komunistickou historiografii zamlčovaných kapitol, pro svoji komunistickou orientaci opět nehodil. V roce 2005 vydala historická skupina Předvoj vlastním nákladem sborník příspěvků z konferencí o Předvoji. Posledním příspěvkem k dějinám Předvoje je loňská kniha historika Jiřího Skoupého Zapomenutý brněnský atentát.

Na Předvoji je dodnes fascinující spojení úspěšného budování odbojové sítě a mládí většiny jeho členů a členek. A také fakt, kolik budoucích elitních stranických intelektuálů jím prošlo. Krom výše zmíněných to byli i dva nejslavnější, Karel Kosík a Radovan Richta. Oba se v šedesátých letech stali významnými reformními intelektuály, originálními filosofy a autory knih, jejich věhlas daleko přesáhl hranice východního bloku. Jejich v mnohém souběžné cesty se rozešly po srpnu 1968. Kosík byl vyloučen z KSČ a čekala ho budoucnost (od té doby už věčného) disidenta, Richta se úspěšně „poučil z krizového vývoje“ a „normalizoval“. Do tohoto rozchodu byly jejich osudy modelové. Z většiny těch, kteří prošli Předvojem, se po válce stali oddaní budovatelé socialismu. Snaha pokračovat v díle přátel, kteří válku nepřežili, z nich většinou bezprostředně po válce nadělala „stalinská práčata“. Nemalá, snad i převážná část z nich se ale později dala reformní cestou a ani po srpnu se nepokoušeli převléct kabát.

To bylo rozhodně bližší duchu Předvoje než osud Jiřího Hájka, literárního kritika, který se stal předním normalizátorem kultury. Členové Předvoje totiž na rozdíl od Moskvou řízených komunistů ani na chvíli neuvažovali o tom, že by měli sami sebe „uchovat“ pro budoucnost. „Komunista je první, když jde o povinnosti, a poslední, když jde o zásluhy,“ formuloval jejich krédo Karel Hiršl. Nelze se v této souvislosti ubránit myšlence, že ti nejodvážnější a nejvelkorysejší z představitelů a představitelek mladého českého socialismu zahynuli během druhé světové války. Na to, aby nás jejich osud zavazoval, jsme válce už příliš vzdáleni. Přesto nás může inspirovat.

Autor je redaktor kulturního čtrnáctideníku A2.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies