Sám proti vládci světa. Nová kniha Noama Chomskyho

V češtině vychází série esejů Noama Chomskyho z roku 2016, která nemilosrdně kritizuje americkou zahraniční politiku a její praxi porušování mezinárodního práva ve jménu svobody a demokracie.

Už je to pět let, co Noam Chomsky rozčeřil vody české intelektuální scény. Překročil tehdy svou reputaci největšího žijícího lingvisty a porovnával východoevropské disidenty s jejich jihoamerickými protějšky. Pobouření, které při tehdejší české návštěvě vyvolal, ale nezastavilo vydávání jeho děl v češtině. Posledním přírůstkem je soubor třiadvaceti esejí s titulem Kdo vládne světu?.

Odpověď na tuto ambiciózně položenou otázku dostane čtenář hned v úvodu. Vládcem světa jsou i navzdory znatelnému úpadku Spojené státy americké. Celá kniha není ničím jiným než historicko-analytickým výčtem způsobů, jimiž se americké impérium snaží hájit své postavení dominující síly ve světové geopolitice. Občas si USA hrají na světového četníka, jindy likvidují „rudou hrozbu“ nebo na Blízkém Východě brání islámský fundamentalismus před nástupem sekulárního nacionalismu. Chomsky neváhá zpochybnit ani takzvaná zlatá telata současného euroamerického diskursu. Karibskou raketovou krizi z roku 1962, kdy Sovětský svaz rozmístil jaderné zbraně na Kubě, reinterpretuje jako zcela legitimní sovětskou reakci na americkou expanzi v Turecku. Severokorejskou posedlost jaderným arzenálem vysvětluje jako pochopitelný důsledek americké agresivní politiky. A Írán podle něho slouží jako ideální odstrašující prostředek, aniž by reálně představoval hrozbu pro USA nebo jejich izraelského spojence.

Dvojí jedenácté září

Kromě historických exkurzů do kriminální minulosti zahraniční politiky USA, včetně Reaganova nesmyslného testování jaderné trpělivosti Sovětského svazu na začátku osmdesátých let, nabízí Chomsky ještě jednu metodu, jak se z moci vládnoucí americké ideologie vykroutit. Tragické historické události, které slouží jako nezpochybnitelné argumenty pro mezinárodní násilí, se snaží relativizovat objevováním jejich historických analogií. Jedenácté září 2001 tak zastiňuje pučem, který ve stejný den o 28 let dříve proběhl v Chile, kde byl s americkou pomocí do čela státu dosazen generál Augusto Pinochet. A aniž by snižoval tragédii letadla malajských aerolinek sestřeleného na východě Ukrajiny, připomíná americkým křižníkem sestřelený komerční let íránské společnosti v íránském vzdušném prostoru se stejným počtem obětí. U podobného mentorování ke kritickému myšlení se ale nelze zbavit dojmu, že takový druh morálního ping-pongu nakonec význam různých událostí nihilisticky ředí do jakési homogenní kaše. Z ní si potom každý vybírá podle své ideologické chutě, anebo přijdou na řadu lidová moudra o tom, že každá politika je ze své podstaty svinstvo.

Chomsky se ocitá v roli disidenta kritizujícího vlastní zemi, která co do globálního významu a vlivu stále nemá konkurenci. I když ale brojí proti americké vládnoucí třídě, pořád zůstává Američanem.

Chomsky nešetří ani nedotknutelné postavy americké politiky. Ačkoli u republikánských prezidentů se nejedná o žádné překvapení, kritice neušli ani postavy ztělesňující to nejlepší z liberální demokracie. J. F. Kennedy se tu objevuje nikoli jako usměvavý „Berlíňan“, ale jako válečný štváč, který začal vietnamskou válku a za hlavní cíl své zahraniční politiky určil odstranění Fidela Castra a socialismu z Kuby. Kromě permanentně zvažované vojenské invaze se neštítil ani podporovat z dnešního pohledu přímo teroristické praktiky.

Ani Barack Obama se nevyhne nálepce válečného zločince. Nejde jen o jeho zálibu v dronových útocích, které podle Chomskyho představují jedno z nejvážnějších porušení mezinárodních práv. Atentát z roku 2011 na nejhledanějšího teroristu světa a nikdy nesouzeného strůjce jedenáctého září Usámu bin Ládina označuje za plánovanou vraždu. Nešetří ani Billa Clintona, ať už za jeho proizraleskou politiku nebo za vybombardování farmaceutické továrny v Súdánu z roku 1998.

Na první pohled by se mohlo zdát, že jeho skepticismus a historická relativizace nahrává současným kritikům západní politiky, kterou dokázal využít třeba i Donald Trump, aby proklouzl až do Bílého domu. Jenže poukazování na podobnosti mezi politikou republikánů a demokratů nám spíš pomáhá pochopit, proč dokázal Trump u voličů uspět. Kromě práce s historickými fakty, nepřeberného množství odborné literatury, neustálého odkazování na publikované články z mainstreamových médií, odtajněných záznamů či konečných přiznání aktérů různých událostí se Chomsky odvolává i na diskrepanci mezi většinovým názorem veřejnosti a reálnou politikou vládnoucí elity. Aniž by zabíhal do ekonomických reálií nebo si pomáhal berličkou abstraktního kapitálu jako démonického strůjce všeho zla, definuje svět jako místo, v němž si vládnoucí udržují moc na úkor vlastních i cizích občanů a kde lidský život nemá žádnou cenu. I proto za největší problém současnosti označuje ohrožení samotné lidské civilizace, a to jak vlivem kolabujícího životního prostředí, tak i kvůli novým hrozbám jaderného konfliktu. V obou případech se podle něho jedná o přímý důsledek touhy po uchvácení co největší moci na úkor všeho živého.

Není disident jako disident

Knihu Kdo vládne světu by ovšem bylo možné číst taky jako pouhý protiamerický pamflet. Bez kontextu každodenních zpráv amerického mainstreamového tisku a kontextu, v němž se Chomskyho uvažování pohybuje, bychom mohli získat dojem, že za všechno špatné a zlé na světě mohou Američané. I když má Chomsky k takovému vyznění občas skutečně blízko, je nutné jeho knihu číst jako jakýsi specifický úvod před vstupem do amerických debat o událostech, které hýbou světem zahraniční politiky.

Jedenadevadesátiletý intelektuál vystupuje z aktivistické pozice – tu ale chápe jako snahu o vyvažování absolutní převahy druhé strany. Proto taky občas upouští od své jinak obvyklé zevrubnosti, a to i za cenu určitého informačního zploštění a zhuštění myšlenek do přímočařejších vyjádření. To ze souboru Kdo vládne světu? nakonec dělá spíš čtivou než analytickou knihu. Chomsky se tak ocitá v roli disidenta kritizujícího vlastní zemi, která co do globálního významu a vlivu stále nemá konkurenci. Spojené státy jsou ale v jeho očích zároveň „naprosto jedinečně otevřená společnost, což znamená, že o ní víme mnohem více než o společnostech ostatních“. I když brojí proti americké vládnoucí třídě, pořád zůstává Američanem. Třeba tím, že svoji kritiku nezakládá na socialistické nebo marxistické doktríně, ale na liberalismu v anarchisticky romantizujícím hávu. Svoji roli přitom nechápe jako mesiášství, ale jako osobní zodpovědnost za dodržování proklamovaných, ale nedodržovaných demokratických norem.

Autor je sociolog.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies