Foto Michal Klajban, Wikimedia Commons (CC BY-SA 3.0)
Představte si nějakou instituci, jako je ministerstvo, vysoká škola nebo třeba velký vydavatelský dům typu Economia, kde by se začala šířit nákaza Covid-19 a kde by z tisícovky otestovaných bylo kolem sto padesáti lidí pozitivních. Téměř s jistotou můžeme předpokládat, že by se taková instituce okamžitě zavřela. Ne tak Důl Darkov, kde hygienici v tuto chvíli evidují 167 nakažených ze zhruba tisíce otestovaných. V naprosté většině jde o zaměstnance, ale už také asi o dvacítku jejich rodinných příslušníků.
Nákaza se šíří, přesto se v podstatě nic neděje. Zkrácení pracovní doby je jako opatření proti šíření nemoci výsměch.
Místo toho, aby byl důl s okamžitou platností uzavřen, přešli tam v rámci bezpečnostních opatření z čtyřsměnného provozu na třísměnný a firma zkrátila pracovní dobu, aby se horníci z jednotlivých směn nepotkávali. Dál ale chodí do práce spolu s lidmi, kteří mohou být nakažení. Od mluvčí OKD Nadi Chattové se dozvídáme, že testování „je organizované, všechno probíhá v klidu.“ Hygienici chtějí otestovat všech 1600 zaměstnanců, kteří pracují na Dole Darkov a v navazujících provozech. Podle vedoucí krajské hygienické stanice Pavly Svrčinové je ale zaměstnanců ve skutečnosti skoro 2400. Nepořádek v číslech může vycházet i z toho, že na některé pozitivně otestované nedostali hygienici od OKD telefonní čísla. Třicet lidí tak není v kontaktu s hygieniky, i když jim testy vyšly pozitivně. Zmatek souvisí velmi pravděpodobně s tím, že řada lidí zde pracuje přes agentury. Testovat by se mělo do pondělí, každý den několik set lidí. Uklidnit nás má zřejmě i prohlášení Krizového štábu Moravskoslezského kraje, který prý na základě výsledku testování zváží další případná opatření.
Paradox prevence a lhostejnost k druhým
V České republice se nákaza nerozšířila tak jako v mnoha jiných zemích. To dává prostor takzvanému paradoxu prevence, kdy jsou díky předběžným opatřením důsledky minimální, což potom vede část populace k přesvědčení, že prevence byla zbytečná. Řada lidí je z opatření už unavená, mnozí jsou zároveň zasaženi ekonomickými dopady karantény. To všechno je pochopitelné, ale nijak to neomlouvá liknavost v případě, kdy se nákaza zcela zjevně rozšířila. OKD mělo důl zavřít a horníky poslat domů do karantény s plnou náhradou mzdy v okamžiku, kdy začalo být zjevné, jaký je to průšvih, což bylo nejpozději v okamžiku, kdy nakažených nebyly jednotky, nýbrž desítky.
Jiný přístup k různým skupinám lidí – chtělo by se napsat třídám – se projevil už během karantény v březnu a dubnu. Lidé, kteří strávili mnoho týdnů v domácí karanténě, si mohli myslet, že se celý svět zastavil. Doma však nezůstali zdaleka všichni. Mnoho továren, včetně těch, jejichž fungování nebylo nezbytně nutné, bylo dál v provozu a lidé v nich zaměstnaní chodili normálně dál do práce. A to ze začátku často bez ochranných pomůcek a opatření. Všichni tito pracovníci a jejich rodiny byli zřejmě vnímáni jako lidé druhé kategorie, pro jejichž ochranu není potřeba přerušovat řetěz výroby. Řada z nich mohla navíc bydlet v domácnosti s někým, kdo je nemocný (třeba onkologický pacient) nebo s ohroženým seniorem.
Teď tu ale máme případ, kdy je ohrožení zjevné, nákaza se šíří, přesto se v podstatě nic neděje. Zkrácení pracovní doby je jako opatření proti šíření nemoci výsměch. Horníci a jejich rodiny jsou v nebezpečí přesto, že pro velkou část Čechů se stala celá epidemie něčím, co se jich vlastně týká jen v podobě otravných opatření. I v rodinách horníků je jistě celá řada lidí, pro které se onemocnění může stát osudným. Kdybychom byli nákaze tak blízko, jako jsou horníci z Dolu Darkov, velmi rychle bychom začali uvažovat jinak. Začali bychom se oprávněně bát. Je nám osud horníků a jejich rodin opravdu lhostejný?
Autorka je redaktorka Alarmu.