Slavoj Žižek: Dohlížet a trestat? Ano, prosím!

Ve světle současné pandemie se ukazuje, že samotný lidský duch se svými výtvory se chová jako virus. Parazituje na lidském organismu, využívá ho ke svému množení a hrozí mu jeho úplným zničením.

Foto U.S. Air Force / Capt. Carrie Kessler, Wikimedia Commons

Mnozí liberální a levicoví komentátoři jsou znepokojeni tím, že epidemie koronaviru slouží k ospravedlnění a legitimizaci kontrolních a regulačních opatření, která byla až donedávna v západních demokratických společnostech nemyslitelná. Úplné odříznutí celých zemí od světa každopádně vypadá jako naplnění těch nejdivočejších představ totalitního vládce. Není divu, že se právě Čína, jež se ve velké míře uchyluje k bezohledným metodám digitální kontroly obyvatelstva, v dané chvíli ukazuje jako nejlépe vybavená k zvládání rozsáhlých epidemií. Neznamená to snad, že Čína – aspoň v jistých ohledech – ztělesňuje naši budoucnost? Nepotýkáme se snad s hrozbou globálního „výjimečného stavu“? Nezískaly tím prognózy Giorgia Agambena na aktuálnosti?

Trvalý výjimečný stav

Asi nikoho nepřekvapí, že k témuž závěru dospěl i samotný Agamben: jeho reakce na vypuknutí epidemie koronaviru se radikálně liší od většiny ostatních komentátorů. Pozastavuje se nad „chaotickými, iracionálními a naprosto neodůvodněnými preventivními opatřeními přijatými k potlačení údajné epidemie koronaviru“, která je jen novým druhem chřipky, a klade si otázku: „Proč média a úřady dělají všechno pro to, aby vyvolaly atmosféru paniky, a vytvořily tak opravdu výjimečný stav provázený drastickým omezením pohybu, paralyzováním každodenního života a zastavením práce v celých regionech?“

Podle Agambena je hlavním důvodem těchto „neodůvodněných preventivních opatření“ sílící tendence používat výjimečného stavu jako normální metody vládnutí“. Bezpečnostní opatření přijatá ve stavu nouze umožňují vládě významně omezovat naše svobody vydáváním exekutivních příkazů: „Je nasnadě, že tato opatření jsou naprosto neúměrná vážnosti hrozby, která je podle vyjádření Národní vědecké rady jen normální chřipkou, jež se téměř v ničem neliší od těch, které nás postihují rok co rok… V tomto světle se ukazuje, že jakmile hrozba terorismu coby ospravedlnění mimořádných opatření ustoupila do pozadí, stala se ideální záminkou k neomezenému prosazování těchto opatření epidemie.“ Dalším důvodem k těmto krokům je „stimulace strachu, jenž v posledních letech pronikl do individuálního vědomí, následkem čehož se z kolektivní paniky stala reálná potřeba, pro jejíž šíření skýtá epidemie ideální záminku“.

S hesly typu „America first“ je amen, protože Ameriku lze zachránit jen prostřednictvím mezinárodní součinnosti. Současná krize nám naopak dokládá, že globální solidarita a kooperace je teď v nejvyšším zájmu přežití každého z nás.

Agamben nepochybně popisuje důležitý aspekt fungování státní kontroly za nynější epidemie, avšak některé otázky zůstávají nezodpovězené. Proč by státní moc měla mít zájem na šíření takového druhu paniky, jenž v ni vzbuzuje nedůvěru („jsou bezmocní, nedělají toho dost…“) a narušuje hladkou reprodukci kapitálu? Je skutečně v zájmu kapitálu a státní moci vyvolat globální ekonomickou krizi, aby tím mohly posílit svou autoritu? Nemáme snad jasné signály, že nepanikaří jen obyčejní lidé, ale že panice propadá i státní moc, která si uvědomuje, že nemá situaci pod kontrolou? Jsou všechny tyto signály skutečně jen lest?

Nuancovanější slovník

Agambenova reakce je jen vyhrocenou podobou rozšířené levicové tendence vykládat si „přehnanou paniku“ způsobenou šířením viru jako směsici mocensky motivované sociální kontroly a projevů otevřeného rasismu (jako když Trump mluvil o „čínském viru“). Tato sociologizující interpretace ale v žádném případě nezmírňuje neodbytnost aktuální hrozby. Nenutí nás snad k tomu, abychom se vzdali některých svých svobod, právě tato její neodbytnost? Karantény a další podobná opatření s sebou samozřejmě nesou omezení našich svobod, a pokud se máme vyvarovat případného zneužití těchto mimořádných opatření, budeme potřebovat aktivisty kráčející ve stopách Chelsea Manning, Juliana Assange nebo Edwarda Snowdena. Hrozba virové nákazy ale zároveň inspirovala celou řadu projevů lokální i globální solidarity, přičemž nastolila i otázku nezbytnosti přísnější kontroly moci. Lidé jsou naprosto v právu, když dnes státní moc volají k odpovědnosti: Máte moc, tak ukažte, co umíte! Evropa by měla světu předvést, že to, co dokázala Čína, lze dosáhnout i transparentnějším a demokratičtějším způsobem.

Podle Benjamina Brattona „je nepravděpodobné, že by západní Evropa a USA, nejspíš ke své vlastní újmě, tolerovaly opatření, která přijala Čína. Byla by nicméně chyba dívat se automaticky na veškeré podoby dohledu a modelování jako na projevy ‚mocenského dozoru‘ a vykládat si veškeré metody aktivního vládnutí jako nástroje ‚sociální kontroly‘. Potřebujeme přesnější a nuancovanější slovník sociální intervence.“

Vše závisí na tomto „přesnějším a nuancovanějším slovníku“: opatření vynucená epidemií by se neměla automaticky převádět na paradigma dohledu a kontroly, proslavené mysliteli jako Foucault. Pokud se něčeho obávám víc než opatření přijatých v Číně nebo Itálii, tak především toho, že daná opatření ke zmírnění epidemie reálně nepovedou a že zodpovědná místa budou manipulovat s daty a zamlžovat skutečný stav věcí.

Konstruktivistická redukce

Alternativní pravice i falešná levice odmítají přistoupit na vážnost epidemie a zlehčují ji tím, že se uchylují k sociálně konstruktivistické redukci, tj. k její bagatelizaci na pozadí jejího sociálního významu. Zatímco Trump a jeho příznivci opakovaně tvrdili, že epidemie je spiknutí organizované demokraty a Čínou, které ho mělo připravit o vítězství ve volbách, někteří stoupenci levice zase hlásali, že státní a zdravotnické instituce jsou poznamenané xenofobií, a nadále trvali na pokračování normálního sociálního styku včetně potřásání rukou. Takovému postoji nicméně trestuhodně uniká paradoxní charakter naší současné situace: dnes svou solidaritu s druhými dáme najevo nejlépe tím, když si s nimi potřásat rukou nebudeme, a když bude třeba, úplně se od nich izolujeme.

Jací lidé si dnes stále ještě můžou dovolit potřásat si rukou a objímat se? Jen malá hrstka privilegovaných. Boccacciův Dekameron sestává z příběhů, jež si mezi sebou vypráví skupina sedmi mladých žen a tří mladých mužů, kteří se uchýlí do vily za branami Florencie izolované od vnějšího světa, aby se tak ukryli před epidemií běsnící ve městě. Obdobně se mohou některé naše finanční elity chtít stáhnout do zón izolovaných od vnějšího světa, kde se budou moct bavit vyprávěním historek po vzoru svých fiktivních protějšků z Dekameronu. A v tisku skutečně již probleskují zprávy, že se superbohatí se svými soukromými tryskáči stahují na malé ostrůvky v Karibiku.

Nepanikařte!

My, obyčejní lidé, kteří jsme neblahému působení viru vydáni napospas, jsme mezitím bombardováni donekonečna opakovanými výzvami, abychom nepanikařili. Hned nato jsou nám ale servírována hluboce znepokojivá data, která nemohou než vyvolat paniku. Tato situace mi připomíná moje mladá léta v socialistické Jugoslávii. Když úřady oznámily, že není důvod k panice, bylo to všeobecně pojímáno jako signál, že samy tyto úřady propadají panice.

Panika však není adekvátní reakcí na hrozbu. Když propadáme panice, nebereme dané ohrožení vážně, ale naopak ho bagatelizujeme. Vzpomeňme jen na zběsilé nakupování toaletního papíru v Británii – jako by nás jeho dostatečné zásoby mohly uchránit před smrtící epidemií… Jak by tedy měla vypadat adekvátní reakce na epidemii koronaviru? Co bychom měli podniknout a čemu bychom se měli naučit, abychom se jí postavili ve vší vážnosti?

Komunismus pro naši dobu

Když jsem před časem naznačil, že by se epidemie koronaviru mohla stát podnětem k oprášení ideje komunismu, moje tvrzení se – jak se dalo čekat – setkalo s posměchem. Jakkoliv se může zdát, že se nekompromisní přístup Číny – přinejmenším v porovnání s USA a některými evropskými zeměmi – osvědčil, autoritativní chování tamních vládnoucích komunistů odhalilo rovněž své meze. Fakta o šíření epidemie byla kupříkladu kvůli obavám z nepříznivé reakce zodpovědných míst i široké veřejnosti zatajována. Z téhož důvody byli také zatýkáni ti, kteří na výskyt nového viru upozorňovali, přičemž podobné věci se podle Bloomberg News dějí i dnes:

„Tlak na to, aby se Čína po odstávce výroby způsobené epidemií koronaviru vrátila do práce, vlila novou krev do žil starému pokušení přizpůsobovat si fakta podle toho, co chtějí vidět zodpovědná místa. Můžeme to pozorovat v provincii Če-ťiang, která je průmyslovým střediskem východního pobřeží, kde přinejmenším tři velká města stanovila místním továrnám cíle ve spotřebě elektrické energie, protože zvýšená spotřeba energie je brána jako známka zvyšování produkce. To přinutilo některé podniky, aby rozjely stroje, ačkoliv továrny jsou prázdné.“

Můžeme hádat, co se asi bude dít, až si zodpovědná místa tohoto podvádění všimnou: ředitelé místních továren budou obviněni ze sabotáže a příkladně potrestáni, což opětovně posílí bludný kruh všeobecné nedůvěry… K odhalení odvrácené stránky tamního boje s pandemií by Čína potřebovala svého Juliana Assange. Pokud tedy toto není ten komunismus, který bych si přál, jak by měl komunismus, o němž mluvím, vypadat? K pochopení toho, co mám na mysli, si stačí přečíst některé prohlášení Světové zdravotnické organizace (WTO) z poslední doby. Zde je jedno z nich:

„Generální ředitel WHO Tedros Adhanom Ghebreyesus ve čtvrtek prohlásil, že ačkoliv veřejné zdravotnické instituce mají prostředky úspěšně zamezit šíření viru, organizace se obává, že v mnoha zemích politické odhodlání nedrží krok s vážností hrozby. ‚Toto není cvičení. Teď není čas na rezignaci ani výmluvy. Přišla chvíle, abychom spustili všechna stavidla. Na tento scénář jsme se připravovali celá desetiletí. Nyní nastala chvíle, abychom tyto plány uvedli v život,‘ řekl Tedros. ‚Tuto epidemii lze zvládnout, ale jen v kolektivní, koordinované a všeobecné spolupráci, která do svého soukolí zapojí veškeré složky státní moci.‘“

Nový duch globalizace

K tomu lze dodat jen to, že duch všeobecné spolupráce by měl přesahovat působnost jednotlivých vlád: měl by zahrnovat lokální aktivity lidí mimo kontrolu státní moci stejně jako rozsáhlou součinnost a spolupráci na mezinárodní úrovni. Když budou tisíce lidí hospitalizovány s respiračními potížemi, vyvstane potřeba tisíců respirátorů, a k tomu, aby si je stát opatřil, bude muset zasahovat stejně razantně jako ve válečném stavu, kdy jsou zapotřebí tisícovky zbraní. Přitom se bude muset opírat o spolupráci s jinými státy. Stejně jako během vojenského tažení by mělo docházet ke sdílení informací a vzájemné koordinaci plánů. To přesně mám na mysli, když mluvím o „komunismu“ pro naši dobu. Aneb slovy Willa Huttona v Guardianu: „Neregulovaná volnotržní globalizace s její náchylností ke krizím a pandemiím je nepochybně na ústupu. Rodí se však nový duch globalizace, jenž uznává vzájemnou provázanost a kolektivní součinnost založenou na ověřených faktech.“ Momentálně ještě převládá postoj „každý sám za sebe: jednotlivé země uplatňují moratoria na vývoz strategických zásob, jako jsou dodávky lékařského materiálu, a jejich vlády vycházejí z vlastních analýz krize v podmínkách lokálního nedostatku toho či onoho a více či méně primitivních improvizovaných prostředků zamezení šíření nákazy.“

Epidemie koronaviru nepředznamenává jen konec tržní globalizace, ale ještě v daleko větší míře i konec nacionalistického populismu, který vyznává neomezenou státní suverenitu. S hesly typu „America first“ je amen, protože Ameriku lze zachránit jen prostřednictvím mezinárodní součinnosti a spolupráce. Současná krize nám naopak dokládá, že globální solidarita a kooperace je teď v nejvyšším zájmu přežití každého z nás, že chovat se takto je dnes jediným racionálně egoistickým jednáním. A nejde jen o koronavirus: Čína před časem prodělala gigantickou infekci prasečí chřipky a aktuálně čelí hrozbě invaze kobylek. A jak správně konstatuje Owen Jones, klimatická krize může po celém světě zabít daleko víc lidí než koronavirus, a nikdo kvůli tomu nepanikaří…

Z perspektivy cynického vitalismu bychom mohli být v pokušení dívat se na epidemii koronaviru jako na blahodárnou infekci, která nám umožní zbavit se starých, slabých a nemocných jako nějakého škodlivého plevele, a přispět tím k ozdravení celého lidstva. Rozšířené pojetí komunismu, s nímž přicházím, je jedinou možností, jak se vyvarovat takových primitivních vitalistických tendencí. Známky ústupu od požadavku bezpodmínečné solidarity jsou patrné v některých aktuálně probíhajících debatách, jako je tomu například v následujícím komentáři o roli „tří mudrců“ v případě, že by epidemie ve Velké Británii nabrala katastrofický scénář: „Pokud by jednotky intenzivní péče nestíhaly nápor, mohly by být pacientům národního zdravotnického systému odepřeny prostředky sloužící k záchraně života, varovali medicínští specialisté. V takzvaném režimu tří mudrců by v nemocnicích, které by se potýkaly s nezvládnutelným náporem pacientů, musela trojice speciálně pověřených zdravotnických konzultantů rozhodovat o tom, kdo bude mít nárok na ventilátor či nemocniční lůžko.“ Podle jakých kritérií by se tito „tři mudrci“ asi rozhodovali? Obětovali by snad ty nejslabší a nejstarší? A nevytvářelo by to prostor k nebývalé korupci? Nesignalizují takové úvahy, že se připravuje půda pro zavedení svrchovaně brutální politiky založené na právu silnějšího? Buď tedy toto, anebo nějakou oprášenou podobu komunismu!

Filosofická revoluce

To vše má ovšem ještě daleko hlubší pozadí. Osobně mě nesmírně irituje, že když média nebo jiné instituce ohlašují, že bude něco zrušeno či uzavřeno, zpravidla k tomu připojují určitý časový rámec – bylo například oznámeno, že se školy zavřou do 4. dubna. Následně se rozhostí velké očekávání, že hned jak epidemie kulminuje, což nebude trvat dlouho, věci se zase vrátí do normálu. Já sám jsem se například před časem dozvěděl, že vědecké sympozium, jehož jsem se měl zúčastnit, bylo odloženo na září… Potíž je v tom, že i když se život vrátí do jakžtakž normálních kolejí, nebude to stejné jako to, co jsme zažívali před vypuknutím epidemie: věci, na které jsme byli doteď zvyklí, nebudou nadále brány za samozřejmé. Budeme se muset naučit žít v daleko křehčím světě, v němž budeme neustále obklopeni rozličnými hrozbami.

Z toho důvodu lze předpokládat, že epidemie ovlivní naši elementární interakci s jinými lidmi a okolními předměty, naše vlastní těla nevyjímaje: nedotýkejte se věcí, které mohou být (neviditelně) „špinavé“, nedotýkejte se věšáků, nesedejte si na mísy veřejných toalet a na lavičky ve veřejných parcích, vyvarujte se objímání cizích lidí a nepodávejte jim ruce… A hlídejte si také pohyby svého těla a svá bezděčná gesta; nedotýkejte se nosu a nemněte si oči… nehrajte si jednoduše sami se sebou. Dohlížet na nás tedy nebude jen stát a další agentury; my sami bychom se měli hlídat a dohlížet na sebe! Za bezpečnou bude podle všeho pokládána jen virtuální realita a volný pohyb bude vyhrazený jen pro soukromé ostrovy superbohatých.

V souvislosti s virtuální realitou a internetem bychom si měli připomenout, že v posledních desetiletích bylo slovo „virus“ používáno převážně k označení digitální virové nákazy, která infikuje prostor naší internetové sítě a jejíž existence jsme si alespoň až do chvíle, než rozvinula svou destruktivní moc a vymazala nám data nebo zničila pevný disk, vůbec nebyli vědomi. V dané chvíli jsme svědky razantního návratu původního smyslu slova virus a s koncepcí virové nákazy se nyní setkáváme v obou dimenzích – v reálné i virtuální.

Budeme tedy muset změnit náš celkový postoj k životu, k celé naší existenci živoucích bytostí obklopených jinými živými bytostmi. Pokud pod slovem „filosofie“ rozumíme naši základní životní orientaci, tak budeme muset prodělat skutečnou filosofickou revoluci.

Smiřování s katastrofou

O našich reakcích na epidemii koronaviru bychom se možná mohli něčemu přiučit od Elisabeth Kübler-Ross, která v knize O smrti a umírání nastiňuje slavnou teorii pěti stadií naší reakce na zprávu o tom, že čelíme smrtelné nemoci: po prvotním popírání, kdy se s ní odmítáme smířit („To se mně přece nemůže stát!“), následuje hněv, který se nás zmocní, když už ji nedokážeme popírat („Proč právě já?“), po němž přichází pokus o vyjednávání, kdy se tuto traumatickou skutečnost snažíme oddálit nebo zlehčit („Kéž bych aspoň viděl své děti maturovat“), deprese projevující se libidinózní rezignací („Tak jako tak umřu, tak proč si s něčím vůbec dělat starosti?“) a konečně smíření („Nemůžu to změnit, tak se na to musím připravit“). Později Kübler-Ross aplikovala tato stadia na veškeré druhy traumatické osobní ztráty, jako jsou nezaměstnanost, smrt milované osoby, rozvod nebo drogová závislost, přičemž neopomněla zdůraznit, že nemusí po sobě následovat ve stejném pořadí a že ne všichni pacienti musí nevyhnutelně projít všemi stadii.

Virus je živý vzhledem ke své tendenci k replikaci, avšak je to nulová úroveň života, ani tak biologická karikatura pudu smrti, jako spíš karikatura života na jeho nejprimitivnější rovině nutkavého opakování a množení.

S těmito pěti stadii se můžeme setkat, kdykoliv je společnost postavena před nějakou traumatizující událost. Vezměme si hrozbu ekologické katastrofy: nejprve je popírána s tím, že je to jen naše paranoia, protože se jedná o normální střídání klimatických cyklů, poté následuje hněv na velké korporace, které znečišťují životní prostředí, jakož i na vládu, která tyto hrozby ignoruje, a následně se snažíme vyjednávat, když si říkáme, že pokud začneme hned recyklovat, získáme tím snad trochu času, načež nás začne napadat, že to bude mít i své světlé stránky, jako například možnost pěstovat zeleninu v Grónsku, zrychlení lodní přepravy, protože zboží z Číny do USA bude možné vozit kratší severní cestou, anebo dostatek úrodné orné půdy na Sibiři kvůli tání permafrostu… Pak nás ale přepadne deprese, kdy si začneme říkat, že už je pozdě a že nemáme naději, abychom nakonec dospěli do stadia smíření, v němž konečně připustíme, že čelíme vážné hrozbě a že musíme změnit celý způsob našeho života.

Totéž lze uvést i na adresu digitální kontroly našich životů: nejprve ji popíráme (lidé přehánějí, celé je to jen levičácká paranoia, žádná moc není s to kontrolovat naše každodenní aktivity…), pak nás ovládne výbuch hněvu na soukromé společnosti a tajné státní agentury, které jsou lépe informovány než my a zneužívají tyto poznatky k naší kontrole a manipulaci, načež se pokusíme vyjednávat (zodpovědná místa mají právo pátrat po teroristech, ale nesmějí zasahovat do našeho soukromí…), potom přijde deprese (je pozdě, žádné soukromí už neexistuje, éra osobní svobody je nenávratně pryč), a nakonec se nevyhnutelně dostaví smíření, kdy konečně přistoupíme na to, že digitální kontrola našich životů ohrožuje naši svobodu a že veřejnost by si měla uvědomit její všudypřítomnost a pustit se s ní do boje.

A totéž platí dokonce i ve světě politiky pro ty, kteří se nedokázali smířit s tím, že Trump byl zvolen prezidentem: nejprve se dostavilo popření, když se dotyční ujišťovali, že se není čeho obávat, protože Trump je jen pozér, a pokud se dostane k moci, nic se dít nebude, načež následoval hněv, že mu „temné síly“ dovolily převzít moc a že jeho populističtí podporovatelé ohrožují naši mravní integritu, poté se objevily pokusy o vyjednávání, když se rozhostil pocit, že není vše ztraceno, že Trumpa lze mít pod kontrolu, pokud budeme tolerovat jen některé jeho excesy, a pak přišla deprese vyvolaná pocitem, že se ubíráme k fašismu a že s demokracií v USA je veta, aby nakonec přece jen přišlo smíření v podobě uznání, že v USA se vlády ujal nový politický režim, že staré dobré časy americké demokracie jsou nenávratně pryč a nám nezbývá než se postavit nebezpečí čelem a s chladnou hlavou plánovat, jak Trumpův populismus zdolat.

Ve středověku reagovali obyvatelé postiženého města na výskyt moru obdobným způsobem: nejprve popřením, pak hněvem (na naše hříšné životy, kvůli nimž jsme trestáni, nebo dokonce i na Boha, že něco takového připustil), vyjednáváním (není to tak zlé, stačí se jen vyhýbat nemocným lidem), depresí (náš život končí), po níž – pozoruhodně – následovaly orgie (jelikož život končí, dopřejme si naposled veškeré jeho radosti, včetně alkoholu a sexu), aby ve finále přišlo smíření (co se dá dělat, chovejme se pokud možno stejně, jako by se nic nedělo).

A nechováme se přesně tak i za nynější epidemie koronaviru, která propukla koncem roku 2019? Nejprve jsme slyšeli popírání (nic vážného se neděje, to jen pár nezodpovědných jedinců šíří paniku), pak se začal ozývat hněv zpravidla motivovaný rasovým či protivládním resentimentem (za to všechno mohou ti špinaví Číňané; naše vláda proti tomu nic nedělá), načež se objevily pokusy o vyjednávání (budiž, jsou nějaké oběti, ale není jich tolik jako během epidemie SARS a jejich počty lze do značné míry udržet pod kontrolou). Pokud ani to nezabralo, dostavila se deprese (nic si nenamlouvejme, jsme všichni ztraceni). Jak by však v tomto případě mělo vypadat smíření? Na nynější epidemii je pozoruhodné to, že vykazuje jeden společný rys s nedávnými vlnami sociálních protestů ve Franci, v Hongkongu i jinde: ty po svém zklidnění jednoduše neodezněly, ale zůstávají s námi dál a vnášejí do našich životů trvalý pocit strachu a zranitelnosti. Toto smíření se nicméně může ubírat dvěma různými cestami. Nynější hysterie kolem epidemie se může opětovně znormalizovat, když prostě připustíme, že někteří lidé nejspíš zemřou, ale náš život půjde dál a třeba nám to celé nakonec přinese i něco dobrého… Anebo nás toto smíření povzbudí k tomu, abychom se bez veškeré zbytečné paniky a jakýchkoliv planých iluzí pozvedli ke kolektivnímu činu v duchu všeobecné solidarity.

Na pomezí života a smrti

V každém případě bychom se měli smířit s tím, že existuje něco jako skrytý substrát života, nemrtvý, idiotsky repetitivní, protosexuální život virů, který tu s námi vždy byl a vždy nás bude provázet jako temný stín ohrožující samotnou naši existenci a jenž vyhřezne napovrch, když to nejméně čekáme. Na všeobecnější rovině nás pak virové epidemie upomínají na bytostnou nahodilost a bezvýznamnost našich životů: bez ohledu na působivou velikost a nádheru našich duchovních výtvorů může jakákoliv nahodilá přírodní událost jako virová epidemie nebo srážka s asteroidem znamenat náš konec… Nemluvě o poznání, které nám přináší ekologie, že my jakožto lidstvo můžeme k tomuto konci svou aktivitou sami bezděčně přispět.

Aby bylo jasnější, co mám na mysli, dovolte mi nejdřív beze všech skrupulí ocitovat notoricky známou definici: viry jsou „rozmanití, obvykle ultramikroskopičtí nositelé infekční nákazy, kteří sestávají z DNA nebo RNA nukleové kyseliny obalené v proteinovém jádru, napadají živočichy, rostliny nebo bakterie a rozmnožují se pouze uvnitř živých buněk. Na viry se někdy pohlíží jako na neživé chemické struktury a jindy jsou pojímány jako živé organismy.“ Tato oscilace mezi životem a smrtí je přitom klíčová: viry nejsou v pravém slova smyslu ani živé, ani mrtvé. Jsou něco jako živí mrtví. Virus je živý vzhledem ke své tendenci k replikaci, avšak je to nulová úroveň života, ani tak biologická karikatura pudu smrti, jako spíš karikatura života na jeho nejprimitivnější rovině nutkavého opakování a množení.

Viry však nejsou elementárními formami života, z nichž povstávají vyšší formy života; jsou to čistí cizopasníci, rozmnožují se infikováním složitějších organismů (když nás virus infikuje, stává se z nás jeho replikační médium). Právě v tomto souběhu protikladných vlastností, v jeho schopnosti být na jedné straně elementární částicí a na druhé straně fungovat jako cizopasník, tkví skutečné mystérium viru: jsou tím, čemu Schelling říká „der nie aufhebbare Rest“, neredukovatelný zbytek té nejnižší formy života, která je produktem nesprávného fungování vyšších reprodukčních mechanismů, jimž je neustále v patách tím, že je bez přestání infikuje. Tento neredukovatelný zbytek nelze tedy opětovně začlenit jako podřízený moment do vyšší úrovně života.

Duch je virus

Na tomto místě se setkáváme s tím, čemu Hegel říká spekulativní soud, který je stvrzením identity mezi tím nejvyšším a nejnižším. Nejznámějším případem tohoto spekulativního soudu je výrok „Duch je kost“ z Hegelova rozboru frenologie ve Fenomenologii ducha. Naším příkladem zde by měl být výrok „Duch je virus“. Není snad lidský duch také něco jako virus, jenž parazituje na lidském organismu, využívá ho ke své vlastní autoreprodukci a občas mu hrozí zničením? A jelikož médiem ducha je jazyk, neměli bychom zapomínat, že jazyk je na své elementární úrovni také cosi mechanického, soubor striktních pravidel, která si musíme osvojit a slepě je následovat.

Richard Dawkins učí, že memy jsou „viry ducha“, cizopasníci, kteří napadají lidskou mysl a používají ji ke svému množení. Otcem této myšlenky je však ve skutečnosti Lev Nikolajevič Tolstoj. Ten je většinou pokládán za mnohem méně zajímavého spisovatele než třeba takový Dostojevskij. Na Tolstého se pohlíží s despektem jako na beznadějně staromódního realistu, jehož význam je v porovnání s tím druhým a jeho motivem existenciální úzkosti z hlediska vývoje naší moderní civilizace údajně zanedbatelný. Možná však právě nadešla vhodná chvíle k Tolstého rehabilitaci. To se týká zejména jeho unikátní teorie člověka, v níž najdeme náběhy k Dawkinsově teorii memů. „Člověk je hominid s infikovaným mozkem, jenž je hostitelem milionů kulturních symbiontů, přičemž ústředním katalyzátorem těchto procesů je symbiotický systém známý jako jazyk.“ Není snad tento výrok Daniela Dennetta esencí Tolstého myšlení?

Obrácené poselství

Ústředním bodem Tolstého antropologie je koncepce infekce: lidský subjekt je prázdné, pasivní medium infikované afekty kulturní povahy, které se šíří jako virová nákaza od jednoho jednotlivce k druhému. Tolstoj je zde přitom důsledný: neklade proti těmto afektivním infekcím žádnou duchovní autonomii, nehlásá žádnou heroickou teorii individuální autogeneze za účelem dosažení plně autonomní etické subjektivity schopné tuto infekční nákazu porazit. Existuje jenom boj mezi dobrými a špatnými infekcemi: takto lze dokonce i na křesťanství pohlížet jako na infekci, byť podle Tolstého jde v tomto případě o dobrou infekci.

Toto je možná to nejznepokojivější poučení, které si ze současné virové epidemie můžeme vzít: když nás příroda bombarduje svými viry, svým způsobem nám tak vrací naše vlastní poselství: Cos udělal ty mně, dělám teď já tobě.

Autor je filosof.

Z anglického originálu Monitor and punish. Yes, please! přeložil Radovan Baroš. Text je součástí připravovaného českého vydání knihy Pandemic: Covid-19 Shakes the World.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies