Foto PxHere
Z novinových titulků a různých internetových reklam v době předcovidové se zdálo, že českou kapitalistickou metou není dosažení úspěchu podnikatelských titánů jako Zuckerberg či Musk, ale stát se rentiérem. V české praxi to znamená mít byt a vydělávat buď na krátkodobém ubytování přes Airbnb nebo na jeho pronajímání těm, co si vlastní byt kvůli rostoucím cenám nemohou dovolit. Veškeré případné těžkosti se správou nemovitosti vyřídí správcovské společnosti tak, aby si pronajímatelé mohli v klidu užívat své finanční nezávislosti. Zatímco ubytování přes Airbnb dostalo tvrdý úder omezením masového turismu, pronájem bytu (k němuž se ovšem poskytovatelé Airbnb ubytování nyní uchylují) byl prozatím jistotou, jež zajišťovala pro vlastníky nemovitostí pravidelný příjem i v době coronavirové krize.
Pravicí navrhované státní garance za nájemníky by nešly jenom pomyslným drobným pronajímatelům, ale hlavně velkému byznysu Radovana Vítka, CIB a Bakalových pohrobků z Residoma, z nichž někteří by se dali označit jako obchodníci s chudobou.
Předminulý týden byl ovšem schválen parlamentem zákaz výpovědi z nájmu bytu kvůli nezaplacenému nájmu z důvodu epidemie covid-19. To, co v podání české pravice a různých komentátorů vypadá jako neslýchaný útok na vlastnická práva a kontraktační svobodu, je ve skutečnosti krotkým opatřením, které má spíše symbolizovat, že stát myslí i na nájemníky. Kvůli specificky českým podmínkám v oblasti nájemního bydlení se však tento zákon podobá spíše Potěmkinově vesnici – nájemní smlouvy jsou totiž zpravidla uzavírány na rok, což umožňuje jednoduše se rozloučit s neplatícím nájemníkem tak, že smlouvu pronajímatel neobnoví. Kromě toho pronajímatelé většinou požadují kauci až ve výši tří nájemných, ze které lze chybějící nájemné uhradit.
Přísnost na nájemníky a samoživitele
Vládou minulý týden přijaté moratorium na zvyšování nájemného také příliš nepomůže, protože se dá snadno obejít právě pravidelným uzavíráním nových smluv (formálně nejde totiž o zvýšení, ale o nové sjednání výše nájemného). Pokud by chtěla vláda nájemníkům opravdu pomoci, stanovila by např. v daných případech nejvyšší administrativní ceny nájemného, které by zohledňovaly mimořádnost situace, a prodloužila všechny krátkodobé nájemní kontrakty minimálně do konce roku. Navíc, nájemné budou muset nájemci uhradit a budou čelit veškerým právním následkům prodlení s platbou nájemného poté, co ochranná doba uplyne. Na každý pád, i když nabízejí minimum možného, mají přijatá opatření přeci jen jakýsi smysl jako základní krátkodobé opatření na ochranu těch nejzranitelnějších a vládu za něj můžeme s přimhouřením očí pochválit.
Parlamentní pravice, která je ve sněmovní menšině a senátní většině, návrh zákona během projednání kritizovala. Podle některých názorů by vláda měla ponechat nájemníky a pronajímatele, aby se dohodli na případné úpravě nájemného. Podle jiných názorů senátních politiků zákon motivuje nájemní lehkoživky, aby nájemné neplatili a žili na úkor pronajímatelů. Dočkali jsme se také dojemných příběhů, jak jsou pronajímatelé na příjmech z nájemného závislí. Nakonec návrh zákona Senát upravil pozměňovacím návrhem, který zákaz výpovědi připouští, ale stanoví státu, aby ručil za 80 procent nesplaceného nájemného. Zjednodušeně řečeno, pokud nájemník nebude mít na vysoký nájem, stát to zaplatí pronajímateli ze svého. Pozměněný zákon nakonec sněmovnou nebyl přijat.
Na podpoře podnikatelů ze strany pravice není nic překvapivého – zajímavá je nekonzistentnost, s jakou přistupuje k různým skupinám. Ještě ten den totiž pravicí ovládaný Senát schválil návrh vlády, aby dlužníkům byla odložena splatnost splátek úvěrů (z hypoték nebo spotřebitelských úvěrů). V podstatě obdobná věc byla tentokrát nekriticky přijata pravděpodobně z důvodu, že většina senátorů nebo jejich příbuzných má hypotéku, a dokáží se tak vcítit do situace zadlužených. To však není jediný případ nekonzistence v podobných věcech – pro pravici je třeba dlouhodobě nepřijatelné ručení státu za výživné dětí rodičů samoživitelů. Zatímco pronajímatele a vlastníky nemovitostí by pravice podpořila jakkoliv, pro nájemníky a samoživitele mají senátoři přísnost.
Péče o vlastníky bytů
Starost opozice o stabilní peněžní toky pronajímatelů je až dojemná. Nemůžeme ale zapomínat, že pronájem nemovitosti, jakkoliv drobný, je fakticky podnikáním, kdy je využíván kapitál v podobě nemovitosti k získávání renty. Jinou úrovní je pronajímání bytů, které byly nabyty za účelem investice – v tomto případě jde o spekulativní podnikání, kdy pronajímatel sází na to, že nájem bude hrazen ze splátek podnájemného. Jednou z příčin vysokých cen bytů a nájemného může být právě vzmáhající se rentiérství, neboť nemovitosti jsou považovány za bezpečný přístav v bouři kvantitativního uvolňování. Díky postupnému zániku konkurence v podobě veřejného sociálního či dostupného bydlení a snižování ochrany nájemníků přináší tento obor stále se zvyšující výnosy, protože bydlení je základní lidská potřeba a lidé za její naplnění zaplatí v podstatě jakoukoliv možnou částku. Ubývá bytů tak k bydlení vlastníků a přibývá investičních bytů a domů, poptávka po bytech se zvyšuje a tím i jejich cena a nedostupnost. Podnikání je ovšem spjato s rizikem. Ke snížení tohoto rizika existuje pojištění – celá řada podnikatelů musí být povinně pojištěna a platí za pojištění vysoké částky. Stejně tak si příjem pojišťují i zaměstnanci nebo OSVČ, např. nemocenská je jim proplácena právě z tohoto pojištění. Není třeba dodávat, že zajištění zisků podnikatelů státem by vyžadovalo násobně vyšší odvody.
Chceme však stát, který rentiérství pojišťuje zdarma? Opravdu není rozdíl mezi dřinou živnostníků, třeba hospodských a kadeřnic, kteří do svého podnikání vkládají um a dovednosti a kteří si podporu nepochybně zaslouží, a obyčejným rentiérstvím? Pokud stát nehradí drobným živnostníkům zisk, který jim ušel kvůli epidemiologickým opatřením, mají pronajímatelé mít právo na garanci zisku, který jim může ujít ze stejného důvodu? A mají mít rentiéři stejnou míru ochrany jako drobní podnikatelé? Ne každý, kdo si klade tyto otázky, musí být nutně komunista – stojí za připomenutí, že rentiérský kapitalismus vlastníků nemovitostí kritizoval i zakladatel moderní ekonomie Adam Smith.
Úvahy poslanců a senátorů o tom, že nájemník a pronajímatel jsou na tom v krizi stejně, jsou mimo realitu. Jejich postavení je zcela nesouměřitelné. Zatímco nájemník, který ztratil práci a nemůže dočasně platit nájem, protože volí mezi jídlem a nájemným, může se svou rodinou skončit na ulici a ze své situace se nikdy nevyhrabat, pronajímatel je v situaci, kterou může řešit mnohem jednodušeji – může si vzít na nemovitost úvěr, který splatí, až nájemník dlužené nájemné uhradí, nebo může nemovitost prodat a má po problémech. Kromě toho byl Senátem schválen zákon, který umožňuje odložit splátky hypoték, takže argument, že dojde k druhotné platební neschopnosti, je nesmyslný. Možností je celá řada. Rozhodně však pronajímateli nehrozí okamžitý konec důstojného života, tak jako nájemníkovi, pro nějž a jeho domácnost může výpověď znamenat existenční zlom. Zákonný zákaz výpovědi navíc zesiluje vyjednávací pozici nájemníka vůči pronajímateli – ten buď sníží nájem, který dostane hned, nebo ho ponechá, jak je, ale dostane jej po skončení nouzového stavu.
Rentiérská privilegia
Pronajímatelé (i nájemníci) jsou možná různí, faktem ale zůstává, že ti první jsou v mnohem silnějším postavení, než se nám sněmovní pravice snaží namluvit, a mohou jej v současné krizi jednoduše zneužít. Vůbec nezaznívá, že pronájem bytů není jen záležitostí drobných rentiérů, kteří se třesou, jestli poplatí z nájmu splátky hypotéky, ale také koncentrovaným byznysem velkých hráčů na poli nájemního bydlení. Existují obchodní společnosti, které vlastní tisíce bytů, jichž nabyly za podezřelých okolností a často také na úvěrovou páku. Nedávno médii proběhl příběh o tom, že nájemníci ze sídliště Písnice, kteří pokládají privatizaci bytů, ve kterých bydlí, za nezákonnou a soudí se, dostali kvůli tomu od pronajímatele výpověď z bytu. Je jasné, že takové výpovědi soud nikdy nepřipustí, protože je nezákonná. Čemu by ale přivolit musel, by byla výpověď z důvodu neuhrazení nájemného, a můžeme se vsadit, že tento důvod si pronajímatel nenechá ujít. I těmto případům může přijatý zákon zabránit.
Pravicí navrhované státní garance za nájemníky by nešly jenom pomyslným drobným pronajímatelům, u kterých lze o podpoře diskutovat, ale hlavně velkému byznysu Radovana Vítka, CIB a Bakalových pohrobků z Residoma, z nichž někteří by se dali označit jako obchodníci s chudobou. Není od věci úvaha, zda by díky garancím nebyl velký byznys v pokušení dokonce zvyšovat nájemné, protože jeho hrazení by bylo zaručené státem. Stát by tak měl zajišťovat nejen životní úroveň rentiérů, ale byznys nadnárodních firem, jejichž zisky už nyní dotuje prostřednictvím příspěvků a doplatků na bydlení.
V době řádění covidu-19 jsou zmítáni obavami skoro všichni – zaměstnanci se bojí o svou práci, živnostníci o svou živnost, senioři o své zdraví; jediný, kdo by mohl díky návrhům české parlamentní pravice zůstat v klidu, by byly podnikatelé v nájemním byznysu. Česká pravice nabízela této skupině privilegia, o kterých se ostatním ani nezdá a která by, byla-li by přijata, zaplatil stát z peněz nás všech. Proti přijatým opatřením na ochranu nájemníků již podali někteří pravicoví zákonodárci stížnost u Ústavního soudu. Na druhou stranu i bez návrhů české pravice je možné, že nakonec různí Vítkové, slumlordi a Airbnb pronajímatelé budou kompenzováni. Správní soud totiž minulý týden zrušil karanténní opatření ministerstva zdravotnictví s tím, že měla být přijímána na vládní úrovni jako krizová opatření. Naneštěstí pro stát platí, že veškerá škoda vzniklá podnikatelům kvůli krizovým opatřením, včetně náhrady zisku, má být nahrazena státem. Ale o tom možná příště.
Autor je právník.