Foto valka.cz
Letošní oslavy výročí osvobození republiky a konce druhé světové války byly výrazně ovlivněny nejen probíhající pandemií, ale i spory o roli Rudé armády při osvobozování Prahy. Starosta Řeporyjí Pavel Novotný ve své obci postavil pomník vlasovcům, kdežto starosta Prahy 6 Ondřej Kolář ze své čtvrti nechal odstranit sochu maršála Koněva. Zdůraznil přitom, že Rudá armáda přišla de facto do osvobozené Prahy, a uvedl, že maršálova socha se má stát první položkou sbírky nově zřízeného Muzea paměti 20. století. Podle jeho názoru tak přispěje „k objektivnímu výkladu naší nedávné historie“. Oba politiky následně podpořil pražský primátor Zdeněk Hřib. Vymezil se proti „překrucování historie“ a zdůraznil, že je třeba hájit „pravdu před lží“ a „ideály svobodné společnosti“. Mediální zájem ještě narostl, když se objevila informace, že všichni zúčastnění pražští komunální politici musí být pod policejní ochranou, neboť jim hrozí zabití agentem Ruské federace.
Celá kauza, která už několik týdnů vyvolává emoce, ukazuje, že druhá světová válka je pro českou veřejnost stále výbušné téma. A není se co divit. Druhá světová válka tvoří jeden z ústředních bodů kolektivní paměti české společnosti, a zásadním způsobem tak formuje výklad celých moderních dějin. Výroky a činy současných politiků je tedy třeba vnímat v souvislosti s politikou paměti jejich předchůdců a uvědomit si, že se přinejmenším implicitně vyjadřují nejen k událostem druhé světové války, ale i tomu, co jí předcházelo a co po ní následovalo. Proto je na místě načrtnout hrubé obrysy toho, jakým způsobem se obraz této války po roce 1989 proměnil, jaké má místo v příběhu českých dějin, a zároveň se zamyslet, jakým otázkám bude čelit nové pražské Muzeum paměti 20. století.
Květen 1945 po listopadu 1989
Není překvapivé, že před sametovou revolucí stavěla státně socialistická diktatura legitimitu svého režimu do značné míry právě na takzvaném poválečném uspořádání. Únorový převrat z roku 1948 byl pak z pohledu komunistů jen přirozeným dokončením revoluce květnové z roku 1945. Připomínána byla role komunistického odboje a Rudé armády při osvobozování Československa. Nekomunistický odboj se spíše zamlčoval, podobně jako role vlasovců, kteří byli vnímáni jako zrádci, kteří se přidali k nacistické armádě. Ohlasy této verze příběhu můžeme jistě nalézt v politice paměti současného Ruska či KSČM, ve své ryzí podobě však tato verze v České republice oslovuje jen poměrně malou část obyvatelstva – podle posledního průzkumu CVVM vnímá únor 1948 pozitivně jen deset procent obyvatel. Na druhou stranu ale odstranění sochy samozřejmě kritizovali i někteří politici v čele s prezidentem Zemanem.
Vytváří se představa českého demokratického odboje, která nereflektuje, jak etnicky různorodé bylo jeho složení, a tím mnohé jeho zástupce vylučuje z paměti.
Po roce 1989 se stal dominantním příběh, který se snažil radikálně přepsat ten předchozí. Hlavním hrdinou tohoto nového vyprávění je téměř vždy národ, reprezentovaný českými demokraty, bojujícími proti dvěma cizím totalitám, nacistické a sovětské. Důraz se klade především na činnost exilové vlády v Londýně a upřednostňují se oslavy osvobození Plzně Američany, zatímco role komunistického odboje a Rudé armády je spíše upozaďována, s poukazem na válečné zločiny stalinistického sovětského Ruska. Symbolem boje s nacismem se místo Rudé armády stali českoslovenští letci v britské RAF, případně domácí nekomunistický odboj. Piloti RAF a nekomunistický odboj totiž bojovali za návrat parlamentní demokracie první republiky, pověstné „zlaté“, nekriticky přijímané doby našich dějin. Následná republika třetí pak byla dějištěm hrdinného souboje demokratů s komunisty – samotná komunistická „totalita“ tedy začíná až únorem 1948 a stává se druhým centrálním symbolickým pólem tohoto příběhu.
Nacionalistický a demokratický odboj
Jakkoli se však oba přístupy zdají být v mnohém protichůdné, v některých svých podobách jsou postavené na podobných základech. Ve svém jádru totiž mnohdy reprodukují dobový etnický nacionalismus: zatímco v prvním příběhu bojuje český národ proti německému nacismu a zrádné české buržoazii, v druhém se brání proti německému nacismu a sovětskému komunismu. Druhá interpretační rovina se sice zaklíná demokracií a svobodou v heroickém boji s oběma totalitami, to je však přinejmenším v některých ohledech dost problematický předpoklad. Ačkoli je tak jistě různorodá a její jednotlivé varianty se liší důrazem na jednotlivé historické události i politickými implikacemi, následující poznámky se týkají většiny z nich.
Zaprvé se vytváří představa českého demokratického odboje, která často nereflektuje, jak etnicky různorodé bylo jeho složení, a tím mnohé jeho zástupce z paměti vylučuje. Symptomatický je v tomto ohledu například památník padlým vojákům druhé světové války z přelomu tisíciletí, instalovaný na pražském Klárově. Dočteme se na něm, že je věnován památce „odboje českého národa“. Podobně primátor Hřib sice ve svém nedávném příspěvku na Facebooku připomněl, že v Rudé armádě bojovalo mnoho etnik, když však vyzvedl „naše národní hrdiny“, myslel tím, zdá se, pouze Čechy. Často se zapomíná, že v jednotkách na východě tvořili Češi až do jara 1944 početně třetí národnost za Slováky a Rusíny a téměř každý čtvrtý vojín pozemní československé armády na západě mluvil na konci roku 1943 německy. Dominantně etnicky české byly jen důstojnické sbory a jednotky RAF, což odráželo národnostní politiku prvorepublikové armády, která byla z tohoto pohledu vojskem spíše národním než státním. Můžeme doufat, že s medializací osudů romského odbojáře Josefa Serinka či díky novým odborným studiím se bude etnocentrický pohled na protinacistický odboj měnit.
Zadruhé, interpretace československého odboje, která se prosadila po roce 1989, vedle odsouzení komunistického odboje často nekriticky idealizuje ten nekomunistický. V jeho řadách přitom byla častá radikální kritika zapojení neslovanských Čechoslováků do odboje a prostý nebyl ani antisemitismu. Mnozí z těch, které považujeme za příslušníky tohoto „demokratického“ odboje, odmítali některé základní aspekty politického systému první republiky a povětšinou nebyli demokraty v tom smyslu, jak tomu pojmu rozumíme dnes. To do značné míry platí i o prezidentu Edvardu Benešovi, jehož sochy nyní zdobí řadu českých náměstí. Právě jeho koncepce poválečného uspořádání střední Evropy nakonec zvítězila na úkor návrhů některých zástupců slovenského či početného sudetoněmeckého exilu. Třetí republika, kterou tedy tito demokraté spolu právě s komunisty budovali, tedy nebyla v mnoha ohledech demokratická, přitom však odpovídala představám téměř celého českého odboje. Byla založená na spolupráci omezeného počtu stran, na absenci opozice, širokém vyvlastňování a zejména na etnické čistce, při které z českých zemí zmizela třetina obyvatel, což představovalo patrně největší zásah do sociální struktury v tisícileté historii země.
Český antisemitismus
Radikální postoje příslušníků odboje i české společnosti je jistě třeba vnímat v kontextu vývoje, kterým československá společnost minimálně od hospodářské krize procházela. Tím se však dostáváme k třetí poznámce. Přes soustředění se na obě totality a jejich „ne-český“ původ můžeme často pozorovat přehlížení kontinuity mezi třicátými a padesátými lety, případně i jistou shovívavost k těm temným kapitolám dějin, které mají původ ryze místní. Právě dopady zmíněné hospodářské krize však beze sporu zásadním způsobem nahlodaly důvěru v prvorepublikový politický systém. Mementem může být bezprecedentní radikalizace sudetoněmecké a do určité míry i slovenské politické reprezentace, autoritářské tendence a nesnášenlivé názory ale byly jasně patrné i uvnitř českých politických proudů, které nyní nazýváme demokratické.
Antisemitismus nevstoupil do českých zemí s příchodem nacistických vojsk, byl vždy nedílnou součástí temnější stránky českého nacionalismu, ať již v podobě Jana Nerudy nebo oblíbeného meziválečného pražského primátora Karla Baxy. Odmítání mnoha současných liberálních komentátorů přiznat si skutečnost, že články Ferdinanda Peroutky z let 1938 a 1939 byly antisemitské, dobře naznačuje, jak málo je rozsah českého antisemitismu připomínán. Podobně tak po březnu 1939 zvěrstva neprováděla jen nacistická správa. Minimálně u holokaustu Romů je nepochybné i aktivní přičinění českých úřadů, jakkoli není příliš připomínáno. Zmíněné násilnosti za třetí republiky pak nelze vnímat jen jako pokračování nacistické a druhorepublikové politiky, kdy je občanství podmíněno etnicitou. Jeho kořeny lze sledovat již od 19. století v exkluzivistickém pojetí národních společností v českých zemích. Nešlo pouze o živelné násilí spojené s přechodem fronty, minimálně od konce května 1945 ho eskaloval i československý stát. Zatímco zločiny komunistické totality padesátých let jsou (po právu) často připomínány a politici opakují zprofanované heslo o tom, že kdo nezná svoji minulost, je nucen ji opakovat, u (ještě krvavějších) zločinů třetí republiky je tomu jinak, a maximálně tak tvoří jakousi poznámku pod čarou krvavého konce druhé světové války.
Princip presumpce viny na základě etnického klíče pak přes značný posun od začátku devadesátých let stále schvaluje přibližně 40 procent obyvatel České republiky a dalších 25 procent chce za minulostí udělat tlustou čáru a události spojené s vysídlením si nepřipomínat. Kasárna v Postoloprtech, kde se odehrál patrně největší masakr civilního obyvatelstva na našem území, byla nedávno v relativní tichosti zbořena s tím, že se na místě postaví rodinné domy.
Místo objektivity různost příběhů
Rád bych zdůraznil, že cílem tohoto textu není zpochybnit nespornou statečnost mnoha příslušníků odboje ani bezprecedentní hrůzu nacistického režimu, která k radikalizaci české společnosti jistě zásadním způsobem přispěla. Vše je třeba si stále připomínat, stejně jako následováníhodné tradice meziválečné československé demokracie. Je ale nebezpečné být slepí ke stinným stránkám prvorepublikového režimu, případně k radikálním názorům mnohých příslušníků odboje. Aktuální je tak stále otázka, jestli právě přes pohled upřený na dvě „totality“, kdy jedna končí 8. května 1945 a druhá začíná v únoru 1948, nezůstává stranou odvrácená tvář českého nacionalismu. Dějiny českého národa totiž nepředstavují žádnou zvláštní cestu v historii Evropy, která by se esenciálně vyznačovala tolerancí a humanismem, což obzvláště platilo mezi třicátými a padesátými lety 20. století.
Pokud se vrátíme k pomníku nepochybně kontroverzního maršála Koněva, jeho odstranění nebylo aktem, který by nám vyjevil jedinou historickou pravdu moderních českých dějin. Ze všeho nejvíce pouze potvrdil ten náhled na české dějiny, který byl v posledních letech dominantní. Do budoucna je tedy především důležité se ptát, jaké jsou meze dnešního přístupu, co oproti předchozím dobám příliš změn nepřineslo, a z čeho naopak lze čerpat inspiraci. Dobrým příkladem může být i ono – dle Koláře – „objektivní“ muzeum, ve kterém bude Koněv možná nyní stát. Jak již bylo zmíněno, má být hrazeno z rozpočtu hlavního města Prahy, a jeho založení je tak třeba vnímat jako politický čin. Tím spíš je ovšem třeba se ptát, jaká bude jeho náplň. Je naivní si myslet, že může být zcela objektivní. To není možné. Může však nabídnout více dějinných příběhů a poukázat na jejich rozpory. Uvidíme, jestli se mu podaří představit dějiny celé tehdejší třídně, kulturně i etnicky rozmanité společnosti, oslavovat všechny její hrdiny, a přitom vzpomínat i na všechny civilní oběti. Obrazně řečeno, jestli místo boření dalších pomníků postaví zmíněné Postoloprty vedle Lidic a Letů, nebude pojímat druhou světovou válku jako boj českého a německého národa, a lépe tak poodhalí aktuální nebezpečí. Demokratičnost a humanismus totiž nejsou české společnosti vrozené. I když jistě nehrozí návrat ke komunistické či nacistické totalitě, některé tendence mohou nabírat podobnou dynamiku jako v minulosti, a je tedy třeba být ostražitý, když velká část společnosti volá po neomezené vládě většiny, podmiňuje občanství správnou etnicitou, případně chce vyloučit ty se špatnou vírou.
Autor je historik.