Westworld 3: K podmanění lidstva dojde díky technologiím bez boje. I bez povšimnutí

Třetí série seriálu televize HBO zobrazuje digitální korporátní dystopii, která je v lecčem nepříjemně podobná té naší.

První série divákům představila zábavní park Westworld, druhá širší vesmír dalších zábavních parků určených pro odreagování těch nejbohatších a ve třetí se poprvé vydáváme za jejich hranice, do „skutečného“ světa naší budoucnosti. Tento krok přináší poměrně zásadní žánrovou i atmosférickou změnu a především poskytuje prostor pro hutnou a podnětnou spekulaci nad možnými důsledky a hrozbami dnešních globálních digitálních infrastruktur.

Po dramaturgické stránce seriál mnohostí svých předpovědí spíše trpí, na druhou stranu se mu skutečně daří otevírat řadu současných problémů a vykreslovat je v jejich komplexnosti a vzájemných souvislostech.

Tematizací vztahu člověka a umělé inteligence, zobrazováním života a zločinu v budoucím městě nebo poukazováním na nadvládu globálních technologických a farmaceutických korporací, které zastínily někdejší moc národních států, se třetí série Westworldu v mnoha ohledech dostává z prostředí sci-fi westernu či dobrodružného filmu na půdu kyberpunku. Na rozdíl od řady novějších snímků, jež do tohoto subžánru spadají, se však výrazně vymaňuje z područí devadesátkové neonoirové estetiky špinavých megapolí plných holografických reklam, mafie a do sebe vklížených těl a těžkého kovu s odhalenými mikročipy. Dominantní imaginace kyberpunku utvářená už od osmdesátých let knihami a mnoha populárními filmy se do značné míry přenesla i do obnoveného zájmu o tento typ sci-fi, který se v posledních letech objevil skrze remaky Blade Runner 2049 a Ghost in the Shell, filmy jako Alita Bojový anděl nebo seriál Altered Carbon. Třetí série Westworldu sice v mnoha ohledech rozvíjí kyberpunková témata a prostředí (od kyborgů až po digitálně aplikovaná psychofarmaka), přináší do něj však velmi odlišnou estetiku.

Budoucnost našeho světa definuje čistotou, uspořádaností a odosobněností a určitým blízkovýchodním „gulf“ futurismem, který v sobě spojuje hi-tech s nezápadní vizuální kulturou a který se projevuje především v arabských zemích bohatnoucích z těžby a prodeje ropy. Zobrazovaná realita přitom působí v mnohém pravděpodobně a uvěřitelně.

Svobodná vůle v době velkých dat 

Hlavním motivem Westworldu je už od počátku problém technologické singularity, tedy otázka po existenci autonomní digitální inteligence. Zatímco první série zobrazovala komplikované vztahy strojového vědomí a vnějšího světa a nechávala diváka neustále kolísat v přesvědčení o jeho skutečné nezávislosti, postupem času získala umělá inteligence větší a větší prostor. Postava loutkáře tahajícího za nitky, jež zprvu do určité míry stála téměř za každým podstatným rozhodnutím, v průběhu druhé série mizí a v té třetí se o myšlenkové autonomii ústředních hrdinek a hrdinů z řad „výtvorů“ už nepochybuje. Od drobných „zasnění“, obtížně dolovaných vzpomínek na minulé „životy“ a lehkých přečinů v podobě zabití mouchy, jež Dolores v první sérii usedla na naivně usměvavé tváři, si některé z postav vybudovaly komplexní schopnosti a plné vědomí.

Síldo společnosti Delos ve stylu gulf futurismu: Foto HBO

Především pro hlavní hrdinky Dolores a Maeve tak přestal jejich vlastní kód představovat vězení, ale stal se naopak prostředkem sebezdokonalování a manipulace okolního světa k dosažení vlastních cílů. Jejich technologická podstata se po odstranění umělých zábran, které jí člověk vnutil, stává mocným nástrojem, a to především za hranicemi parku, v „našem“ světě protkaném počítačovou sítí a digitálně řízenými infrastrukturami. Schopnost napojit se na sledovací či bezpečnostní systémy, číst okolní data nebo převzít řízení vozidel či dronů je staví do nadřazené pozice, jíž člověk z masa a kostí nemá šanci konkurovat. Prostředí moderního města jsme sice možná původně vybudovali my, pro „výtvory“ však představuje zcela přirozený prostor, či dokonce prodloužené tělo, které je člověku v jistém smyslu naprosto cizí.

Právě bezbrannost a odevzdanost každodenní existence běžného lidského jedince v tomto korporatizovaném digitalizovaném systému se stává v poslední sérii ústředním tématem. Jestliže jsme dříve sledovali marné snahy výtvorů o únik z předepsaných dějových linek a vytyčených hranic zábavních parků, nyní se ukazuje, že ani člověk možná nemá nad svým životním příběhem skutečnou moc. V děsivě realistické návaznosti na dnešní metody sběru uživatelských dat, uskutečňované už teď například na sociálních sítích, se osobní profil jedince pro nadnárodní technologické konglomerace stává přední komoditou, umožňující analyzovat lidskou společnost, předpovídat její reakce a v důsledku tak i získat kontrolu nad její budoucností.

Podrobná analýza lidského chování byla celou dobu skrytým cílem existence samotného parku Westworld a dala vzniknout extrémně výkonnému počítači Rehoboam, jenž v tichosti postupně převzal vládu nad osudem lidstva. Jeho výpočetní operace jako by kopírovaly logiku, o níž bychom se dříve mohli domnívat, že existuje jen za branami Westworldu – každému jedinci na planetě je vypočítáván pravděpodobný životní příběh, s nímž téměř nelze vyjednávat. O jeho definitivnosti se dozvídáme především prostřednictvím postavy stavebního dělníka a bývalého vojáka Caleba Nicholse, jemuž Dolores odhalí přednastavená omezení, která mu systém určil a jež ho bez ohledu na vynaložené úsilí odsuzují k věčnému setrvání na nejnižším stupni společenského žebříčku.

Aplikace implantátu sloužícího k následné modulaci vědomí. Foto HBO

Neviditelná nadvláda 

V tomto ohledu je třetí série Westworldu velmi realistickou spekulací nad možným směřováním stále se rozšiřujících možností využití Big Data, uživatelských dat, jež za sebou všichni každý den zanecháváme jako stopu, která vytváří náš profil jako uživatelů, konzumentů, klientů, pacientů, občanů nebo aktivistů. Definitivnost, s jakou lze digitalizovat a katalogizovat předpoklady společenského či politického statusu, působí přitom ještě reálněji, srovnáme-li ji například s již existujícím systémem sociálního kreditu, jak je praktikován například v dnešní Číně. Podobně není nijak překvapující ani samotná prediktivní logika, na níž Rehoboam funguje. V podstatě totiž jen rozšiřuje spekulativní povahu dnešní ekonomiky, která z velké části stojí na tzv. futures, finančních derivátech uzavíraných jako svého druhu sázky na možné budoucí hodnoty komodit.

Představa, že podobně lze předpovědět i lidské chování a osudy, se v jistém smyslu jeví pravděpodobnější, než jsme si možná občas ochotni přiznat. Absurdnost převýchovného programu firmy Incite, jíž Rehoboam patří, a praktik, jako je přepisování vzpomínek, tak v seriálu vlastně spíš zastiňuje skutečnou mrazivost možného (budoucího) vlivu analýzy uživatelských dat na omezování svobod. Ať už jsou naše data v rukou korporací řízených vlivem několika nejbohatších nebo přímo vydány na milost nové autonomní technologické inteligenci, Westworld nám ukazuje, že jejich zneužití je uskutečňováno plíživě a nepozorovaně. Samotná technologická singularita zde nepřichází v podobě agresivního útoku terminátora nebo (ne)viditelného fyzického zotročení jako v Matrixu, ale skrze nenápadné proniknutí do samotných struktur vládnoucí společenské třídy, které zavedení určitých pořádků v mnohém konvenuje.

Seriál tedy smývá hranice mezi lidskými a strojovými těly, myšlenkami a emocemi a podobně rovnoměrně mezi ně rozkládá i „dobro“ a „zlo“. Komplikované postavy lidského i technologického původu jsou často nečitelné a až na pár výjimek lze jejich počínání jen stěží zredukovat na chování prostých hrdinů či padouchů. Poněkud kýčovitý důraz na otázku osobní volby, která provází především poslední díly, tak minimálně ukazuje svět jako propletené místo biologických i mechanických vztahů, kde není možné jednoduše určit, kdo je viníkem a kdo obětí. Všichni aktéři jsou v něm definováni spíš správnými a špatnými rozhodnutími než předem danou příslušností k jednomu z „táborů“.

Dolores zaměřující cíl uvnitř budovy skrze dron. Foto HBO

Neoválka: drony a psychofarmaka 

Lidé i roboti jsou ve Westworldu shodně zapletení do složité sítě mocenských, finančních, informačních, armádních a disciplinačních operací, jejichž komplexnost se nám odkrývá především skrze Calebovu vojenskou minulost. Jeho osobnost a vzpomínky jsou totiž stejnou měrou jako válečnými traumaty modifikovány i strukturálně předepisovanými psychofarmaky a psychiatrickými pokusy. Drogy se v seriálu neužívají jen pro zábavu jako v románech Williama Gibsona, ale stávají se oficiálním nástrojem pro otupení nežádoucích myšlenek a emocí vojáků i běžných obyvatel. Říká se, že každá válka má své drogy. Zatímco během druhé světové války se těšil, především mezi nacistickými vojáky, velkému zájmu metamfetamin a s válkou ve Vietnamu jsou zase nesmazatelně spjaté pokusy s LSD, zdá se, že „oficiální“ drogou jsou dnes (minimálně v americké armádě) opioidy. Nezájem podchycovat a řešit (válečná) traumata a jejich pouhé otupování návykovými látkami tak v předkládané budoucnosti získává ještě dystopičtější podobu, v níž se s poznamenanými jedinci bude zacházet jako s potenciální hrozbou společnosti a sociálního systému a jediným žádoucím řešením bude jejich likvidace.

Právě úzké propojení IT s armádním a farmaceutickým průmyslem poukazuje na mnohovrstevnatost dnešních (a budoucích) forem dominance, která má daleko k metodám, jakými se válka uskutečňovala ve 20. století. Neoválka, jak ji ukazuje Westworld a jak je často uskutečňována už dnes, stojí na nových způsobech digitálního násilí uskutečňovaného s pomocí satelitů, dronů, inteligentních systémů a neustálého dohledu kamer. Jejím cílem již není docílit nadvlády nad konkrétním územím či skupinou obyvatel, ale nepozorovaně nacházet, přesně zaměřovat a tiše zneškodňovat i vzdálené cíle. Síla vševidoucího digitálního oka tím získává mnohem hmatatelnější rozměr. Teoretik vizuální kultury Nicholas Mirzoeff píše, že „není těžké si představit, že se ocitneme v hledáčku dronu, protože již nyní žijeme uvnitř sítě, která takovou situaci umožňuje. A nejen to, ‚mrtvá‘ síť jako by ožívala a sledovala nás“. Westworld si v tomto smyslu trefně všímá až děsivé propojenosti technologických sítí řízených spíše korporátním než vládním systémem a jejich dopadu na život běžných obyvatel.

Po dramaturgické stránce seriál mnohostí svých předpovědí spíše trpí, na druhou stranu se mu skutečně daří otevírat řadu současných problémů a vykreslovat je v jejich komplexnosti a vzájemných souvislostech. I přesto, že druhá polovina série se již tradičně trochu ztrácí ve vlastních dějových labyrintech a místy se nedokáže ubránit ani kýči, poskytuje krok Westworldu do vnějšího světa naší blízké budoucnosti řadu podnětů k přemýšlení o strukturách technologie, psychofarmacie a neviditelného násilí, kterých jsme už dnes součástí.

Autoři jsou studenti FF UK a členové kolektivu BCAA system.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies