Yung Lean před lety rozepsal paměti šílenství. Na novém albu Starz se zotavuje

Průkopník emo rapu ve své tvorbě zachytil roztěkanost i úzkosti dětí internetu. Jeho poslední nahrávky dokumentují stavy po psychickém zhroucení i vyrovnávání se s traumatem.

V záplavě streamovaných koncertů během pandemie jeden vyčníval nade všechny. Možná proto, že hudba Yung Leana byla stvořená v izolaci a pro izolaci s vlastními pocity. Úvodní záběr ukazoval náklaďák kdesi v přístavišti, po chvíli nastoupil na korbu auta švédský rapper. Za vrčení motoru se odkryl okultní pokojík a byli jsme pozváni do světa za zrcadlem. Lean poprvé naživo uvedl některé tracky z připravovaného alba Starz, které vyšlo minulý pátek – v ruce při tom držel obří lízátko a do melancholických trapových beatů rapoval potichu, blízko k mikrofonu, až to znělo, jako by stál s vámi v pokoji a chtěl vás v nejisté situaci utěšit. Navozovalo to pocit zvláštní blízkosti a emocionální pouto. V komentářích zaznívalo, že právě tohle je lék na koronavirus. Bylo to jako podívat se do Leanovy hlavy, kde musí pro ochranu před nočními můrami viset lapače snů.

Z hudebníka je dnes cítit snaha sžít se s vlastní minulostí a uklidit nepořádek, aniž by ztratil sám sebe.

Třiadvacetiletý talent, který je průkopníkem emo rapu hýbajícího hitparádami a jedním z nejpozoruhodnějších umělců současnosti, má důvody k tomu mít kolem sebe ochranné pole. Zažil raketový start, ale taky drogovou závislost, psychické zhroucení a následnou rekonvalescenci. Od nahrávky Warlord z roku 2016 píše na studiových albech paměti šílenství, ale aktuální Starz zachycuje Leanovo zotavování. Snaží se znovu posbírat střípky osobnosti, kterou rozložili vnitřní démoni i rychlá sláva. Jak rapuje v tracku Acid at 7/11: „Prodal jsem svou duši jako velmi mladý.“

Vezmi si prášek a jdi spát

Jenom málokdo přebírá tak mladý medaile za přínos kultuře a musí odpovídat na otázku, jestli se cítí jako otec jedné hudební generace. „Rozhodně jsem byl napřed, ale nebyl jsem to jenom já, kdo nastavil kurz moderního hip hopu,“ hodnotil Yung Lean v letošním rozhovoru pro deník The Guardian svou kariéru a připomínal inspiraci rapperem Lil B, který uměl kloubit absurditu s téměř avantgardním přístupem k rapu a chrlit jeden release za druhým. Lean, bílý kluk ze švédské vyšší střední třídy, syn spisovatele a lidsko-právní aktivistky prorazil v šestnácti letech s debutovou mixtape Unknown Death 2002. Tvrdil, že on a jeho crew Sadboys jsou tak smutní, protože Lil B a jejich trapoví idolové nežijí ve Švédsku.

Ve svých raných tracích Lean oslavoval nealko nápoje a ze šusťákovek od sportovních značek udělal nový „glam“. Letargicky mumlavým hlasem rapoval o depresích, pokémonech a o drincích namíchaných z lékárničky. Jeho největší hit Ginseng Strip 2002 vystřelil k deseti milionům poslechů (dodnes má téměř třicet milionů přehrání), což mu okamžitě zajistilo vyprodané turné i nadšenou kritiku od hudebních serverů a pozornost časopisů, jako je americký New Yorker. „Někteří lidi si říkali, že to je ironie, jiní mě měli za originálního umělce, ale trochu podivína. No, a ve skutečnosti jsem originál a podivín,“ tvrdí dnes, když se ohlíží za uplynulou dekádou: „Nikdy jsem nebyl šašek, ale spíš outsider.“

Termín emo rap poprvé definoval hudební novinář Jon Caramanica v roce 2004 pro časopis Spin. O několik let později se subžánr z undergroundu dostal do mainstreamu, když americký rapper Kanye West vydal oslavovanou desku 808s & Heartbreak o rozchodu a smrti matky. Prorazil bariéru, do tradičně machistického žánru pustil nové emoce jako zranitelnost nebo pochyby a zarezonovalo to v evropském rapu. Svědčí o tom i úspěch Leana, který má zpětně hodnoceno srovnatelné zásluhy jako West nebo třeba atlantský Future. Teenager ze Stockholmu předvedl, jaké úzkosti může způsobit roztěkanost z nekonečných možností internetu a jak vypadá intoxikovaná letargie – častá odpověď na problémy současného světa.

Obrat k emocím

Popularitu upřímných zpovědí o špatných emocích ale způsobilo několik faktorů dohromady. V populární kultuře se začalo víc mluvit o duševních nemocích a zažívali jsme „obrat k emocím“, které začaly definovat všechno od politických rozhodnutí přes seriálovou tvorbu až po komunikaci na sociálních sítích se všemi emojis, GIFY a smajlíky se slzou. Internet a platformy jak Soundcloud navíc umožnily jednoduše nahrávat hudbu, obcházet tak tradiční cesty průmyslu a z pokojíku dostat svou tvorbu k tisícům posluchačů. Do toho narůstaly počty lidí s depresemi a mezi lety 1991 a 2011 se počet předepsaných léků na bázi opioidů v USA ztrojnásobil – lidé si je zvykli užívat nejen proti bolesti a úzkosti, ale také jako party drogu. V polovině minulé dekády si tato vlna vyžádala větší počet obětí než zbraně a nehody na silnici.

Leanův zázračný průlom s sebou přinesl závislost na drogovém mixu xanaxu, trávy a koksu, což mu způsobovalo nepříjemné stavy, které nejspíš skončily toxickou psychózou. Jeho pseudonym je odvozený od občanského jména Leandoer Håstad, ale označuje taky kodeinový koktejl „lean“, který pro něj byl způsobem, jak se odpojit od vlastního já, a zároveň stavy způsobené nápojem definovaly katatonicky zpomalený zvuk některých jeho tracků. Převlékal se za zdravotní sestru, psal tajnou knížku o dětských nočních můrách, trpěl nekontrolovatelnými záchvaty a v roce 2015 byl hospitalizován v psychiatrické léčebně. Tehdy se při autonehodě zabil jeho blízký kamarád a mentor Baron Machat z vlivného labelu Hippos in Tanks (celý příběh poprvé odhalila vyčerpávající reportáž magazínu The Fader).

Trauma se vrací v jeho hudbě dodnes. Ve videoklipu k tracku Miami Ultra z desky Warlord si rapper v nemocniční košili kope hrob kdesi v lesích a na další nahrávce Stranger Yung Lean prožíval odcizení od sebe samého jako horor. Představil se tu jako Edgar Allan Poe pro děti internetu a byl posedlý mytickým městem Carcosa, které se objevovalo v příbězích mistra hororu H. P. Lovecrafta. Rapper šel ve šlépějích zmiňovaných spisovatelů, naslouchal vnitřním hlasům a neustále opakoval, že se chce svléknout z vlastní kůže. V dojemné klavírní baladě Agony z desky Stranger, kde ho doprovází islandský dětský sbor, přímo rapuje o tom, jak ho pronásledují čarodějnice: „Když se bojím, přicházím o rozum,/ ale to je v pořádku, stává se to pořád.“ Jako by se učil rozeznávat příznaky vracející se psychózy, což je zásadní pro pacienty propuštěné z léčby.

Struktura pocitu

„Dotkni se mě, nestyď se, cítíš mě, vyleč mě,“ rapuje křehkým hlasem Yung Lean v tracku Boylife in EU z nové desky Starz. Videoklip vypadá jako křiklavá adaptace Přeletu nad kukaččím hnízdem a odráží rapperovo uzdravování. Jinde Lean přiznává, že už neužívá tlumící prášek oxycontin a že potřebuje čistou mysl. Starz je první deskou, kterou Lean po dlouhé době natočil střízlivý – nebo se tomu alespoň přiblížil. Jak přiznává v rozhovoru pro Guardian: „Nebudu vám lhát, když jsme nahrávali titulní skladbu Starz, dali jsme si trochu kodeinového drinku. Ale hlavní je, že jsem přestal pít a užívat jiné drogy.“ Na albu zazní vedle Yung Leana jediný host, a sice ve zmiňovaném tracku rockový outsider Ariel Pink – sdílejí roztěkaný styl skládání hudby, svým způsobem jsou oba odpadlíci a zpívají o šílenství, byť druhý zmiňovaný to dělá nejčastěji s kytarou a s větší ironií.  Navíc sám Lean tíhne k indie rocku a vedle rapových desek se věnuje písničkářskému projektu pod jménem jonathan leandoer96.

Z nahrávky Starz je cítit, že se Yung Lean snaží se svými stavy žít tak, aby nezapomněl na to, kým byl dřív. Temné disonantní beaty, které byly slyšet na předchozích deskách včetně mixtape Poison Ivy z roku 2018, ustupují do pozadí a zazní jedině v úvodním rozchodovém tracku My Agenda. Zbytek desky ale už není tak „hororový“ a producent White Armor spíš dokresluje Leanovu melancholickou flow. Na několika místech – jako v traccích Violence nebo Pikachu – se zase vynoří zvuk raných nahrávek. Tíživou atmosféru střídá odlehčená hra s popkulturními odkazy, když cituje postavy bojovníků z videohry Mortal Kombat nebo mistra Obi-Wana z Hvězdných válek.

Leanova tvorba je od poloviny minulé dekády způsobem, jak zachytit vlastní zhroucení, seznámit se s vnitřními démony, které vyvolával tak dlouho, až se skutečně zhmotnili. Zdá se, že hudba mu pomáhá integrovat je do svého života a na chvíli je nechat třeba spát. Z hudebníka je dnes cítit snaha sžít se s vlastní minulostí a uklidit nepořádek, aniž by ztratil sám sebe. „Hlas mojí ex mi zní v uchu a moji přátelé jsou pryč,“ přidušeně, ale smířlivě rapuje ve skladbě Dogboys. Proto album působí opatrným, až křehkým dojmem. „Když necháte stranou všechny internetové trendy a drogy, je to jenom o jedné věci: ta hudba je původní, je to reálná emoce,“ vysvětloval Lean, kterému se povedlo pro dnešní dobu definovat v hudbě to, co britský kulturní vědec Raymond Williams popisoval jako „strukturu pocitu“.

Jde o společenskou náladu projevující se v nejjemnějších detailech kultury a měla ji euforická devadesátá léta, viktoriánská Anglie i dnešek, kdy slovo krize číhá na každém rohu. Sociální sítě přenášejí všechny problémy světa v přímém přenosu a člověk někdy může mít pocit, že se ho to musí pokaždé týkat. Nese to s sebou nejistoty a obavy o budoucnost, pochybnosti o sobě, ale také útěchu, že každý nemusí zachraňovat svět, protože musí nejprve zachránit sebe – to je struktura pocitů současnosti. Nejlépe to vystihl jeden fanoušek v komentářích na YouTube pod záznamem z koncertu v náklaďáku: „Dokážete si představit, že v roce 2020 někdo může nebýt fanouškem Yung Leana?“

Autor je hudební publicista.

 

Čtěte dále