Žádný seberozvoj, jen pohodlnost. Karanténa Martina Šrajera

Poslední z pětice autorů, kteří pro nás v průběhu pandemie sepsali své kulturní tipy, doporučuje sociologickou analýzu, nihilistické romány, Scorseseho oblíbené filmy či dokument o Stalinově pohřbu.

Původně jsem během karantény chtěl vyrábět roušky ze starých triček, fotit si v nich selfíčka, postovat na Facebook fotky veganských večeří a bezlepkových koláčů a psát dlouhé texty o Pánovi tygrů a jiném audiovizuálním fast foodu. Tímto typem obsahu naštěstí sociální sítě bohatě zásobili jiní. Mohl jsem proto zabíjet čas odlišně a vytvořit si vlastní prokrastinační spirálu.

Víru v lidstvo, v kulturní kritiku, která se nebude podřizovat masovému vkusu, a postpandemickou změnu systému jsem pozvolna ztrácel u nihilistických románů, oblíbených filmů Martina Scorseseho, dokumentů o pohřbívání Stalina a stavění iglú nebo při pozorování veverek během chůze lesem. Pro zachování duševního zdraví doporučuji zejména poslední aktivitu – od všeho se odpojit a vyrazit na bezúčelnou procházku (na Aeonu na dané téma nedávno vyšla pěkná esej).

Oddalování nevyhnutelného

Tenhle příspěvek má být ale o kultuře, tedy o tom, co naše „podprůměrný a v bahnu nudy prožívaný životy snad pozvedne k nejistým výšinám“, jak píše divadelní kritik Vojtěch Varyš v jeho posmrtně vydaném románu Na vrcholu zoufalství. Útlá, formou deníkových zápisků psaná kniha se ukázala být příhodnou čtenářskou volbou pro čas strávený v izolaci, kdy se jednotlivé dny liší jen tím, zda vám chuť věnovat se smysluplné činnosti dojde už před polednem, nebo až krátce po něm.

Také dny v životech postav Varyšovy knihy, cynických pražských libertinů, jsou jeden jako druhý. Každý začíná od nuly. Mění se jen kvantita vypitého alkoholu a intenzita jejich sexuálních eskapád. Hrdinové na nic nenavazují, nic nebudují, pouze silnými, leč pomíjivými zážitky oddalují myšlenku na smrt. Žijí ve fragmentech, které se neskládají do velkého příběhu. Přímý, nevyumělkovaný a dlouho doznívající text svou nesmlouvavě mizantropickou dikcí v nejlepších momentech připomene tvorbu Thomase Bernharda. K rozvinutí příslibu, který v sobě Varyšův prozaický debut nese, žel již nedojde.

Nizozemský naturalismus

Pocit beznaděje jsem dále prohloubil čtením Slepých skvrn od Daniela Prokopa, které by měly být zařazeny mezi povinnou školní četbu. Především na vysoké škole života. Ekologické a třídní vztahy, jimiž se Prokop ve své sociologické analýze problémů dnešního Česka zabývá, zkoumá také Zdeněk Hudec v monografii Paul Verhoeven a jeho filmy. Akorát tak činí v návaznosti na pohlavní jednání hrdinů filmů jako Keetje Tippel, Sprej na vlasy nebo Základní instinkt. Kniha, ve které se potkává Ježíš s Platónovou Ústavou a rozkrokem Sharon Stone, sice nepřináší nový pohled a není stejně ucelená jako předchozí publikace stejného autora, ale jako úvodní zasvěcení do díla nizozemského naturalisty splní svůj účel.

Uříznutý penis

Výživný fotografický doprovod Hudcovy knihy neopomíjí ani scénu s ustřihnutím penisu z hitchcockovského thrilleru Čtvrtý muž, kterou zde zmiňuji coby oslí můstek k dokumentárnímu seriálu Lorena. Jeho čtyři epizody, zasazující do širších společenských, kulturních či genderových souvislostí předehru a dohru kauzy uříznutého přirození Johna Waynea Bobbitta, si můžete pustit na Amazonu. Lorena se podobně jako O. J.: Made in America vrací k masivně medializovanému případu (domácího) násilí nikoli v touze po senzaci, ale se snahou pochopit pozice všech (žijících) aktérů a poukázat na paralely k dnešku. Nejvýstižnější shrnutí problematiky sekundární viktimizace a dvojího metru nabízí slova z poslední epizody: „V Africe mohou uříznout milion klitorisů, a nic se nestane, ale uřízněte jednoho čuráka a zastaví to chod celé země.“

(Ne)viditelní

Roli médií při formování společenského postoje k určité skupině osob rozebírá také dokuseriál Visible: Out on Television z nabídky Apple TV+. V pěti dílech mapuje konkrétně proměnu reprezentace LGBTQ+ v americké televizi od padesátých let po současnost. Doklady předsudků, nepochopení a nesnášenlivosti z televizního pravěku odkrývají kořeny dlouho přežívajících stereotypů, které současně přejímaly i stvrzovaly veřejné mínění o lesbách nebo homosexuálech. Současná česká televizní zábava, v níž sexistické vtipy patří ke standardní výbavě moderátorů a transosoby jsou karikovány za hlasitého smíchu publika, je podle Visible zhruba na úrovni Spojených států v šedesátých letech.

Barevní kanáři

Možnosti vidět nové netuctové filmy byly kvůli zavřeným kinům a odloženým akcím citelně omezené. Na online platformách sázejících na kvalitu namísto kvantity (tzn. jinde než na Netflixu) se nicméně objevilo akorát takové množství pozoruhodných titulů, aby člověk mohl každému z nich věnovat náležitou pozornost. Nejpříjemnějším ozvláštněním karanténního bezčasí pro mě byli Kanáři a Ema – filmy žánrově neurčitě vychýlené a nezaškatulkovatelné.

V Kanárech si rumunský režisér Corneliu Porumboiu s velkým nadhledem pohrává s barvami a konvencemi noirových filmů, které film záměrně zesiluje a upozorňuje tím na vlastní vykonstruovanost. Důsledná provázanost jednotlivých, barevně odlišených kapitol, motivů, barev a zvuků lépe vynikne při druhém zhlédnutí, kdy divák většinu energie nemusí vynakládat na dešifrování absurdně spletité zápletky a zároveň lépe rozumí vnitřním normám, které jej „učí“, jak příběh chápat (uchopení a pochopení filmu lidskou myslí z pohledu kognitivní neurovědy se v jednom ze svých blogových příspěvků nedávno věnoval filmový vědec David Bordwell, jehož texty tímto doporučuji každému, kdo chce pohyblivým obrázkům porozumět trochu víc do hloubky.

Dívka, která si hrála s ohněm

Jasně vymezenou pozici a jednoduchý návod k použití divákovi nenabízí ani Chilan Pablo Larraín v Emě, energickém generačním manifestu v rytmu reggaetonu (až do konce měsíce si film můžete pustit na Mubi). Titulní hrdinkou je tanečnice, jejíž osamostatňování se od partnera, zahrnující hodně sexu a tance i hrátky s plamenometem, se odráží ve formální uvolněnosti filmu. Namísto kauzálního skládání záběrů do koherentního tvaru na sebe Larraín vrství záběry plné pohybu, světel a ostrých barevných kontrastů a vytváří film, jenž irituje i uchvacuje tím, že se stejně jako Ema odmítá usadit.

Mrtvý Stalin

Zatímco filmové festivaly, které zřejmě nemohou existovat bez celebrit štrádujících po červených kobercích a sponzorských večírků, jsou v důsledku vládních nařízení komplet rušeny, méně okázalé přehlídky, které byly vždy především o filmech, mezitím zakládají iniciativy na podporu nezávislých filmařů (Locarno) a přesouvají alespoň část svých programů na internet. V Česku tak učinil například Jeden svět, ve Švýcarsku festival Visions du Réel.

Díky festivalu, který se běžně koná v Nyonu, mohli diváci z celého světa bezplatně zhlédnout například střihový dokument Sergeje Loznicy Státní pohřeb (State Funeral), realizovaný v české koprodukci (čili je vysoce pravděpodobné, že bude časem uveden také u nás). V Bělorusku narozený režisér poskládal velké množství raritních, perfektně zrestaurovaných barevných a černobílých záběrů do fascinujícího, dvě a čtvrt hodiny dlouhého svědectví o dění v Sovětském svazu během dnů, jež bezprostředně následovaly po smrti Stalina.

Žádný doprovodný komentář, jen oficiální propagandistické záběry podřízené stalinistické ikonografii. Díky důmyslné skladbě záběrů a vrstevnatému zvukovému designu se ovšem Loznicovi podařilo nejen vystihnout atmosféru smutku po smrti vůdce, ale také zvýraznit absurditu a děsivost kultu osobnosti, založeného na mechanické reprodukci vyprázdněných symbolů a emblémů.

Neobvyklé léto, divné filmy

Dalším neotřelým dokumentem z online nabídky Visions du Réel bylo Neobvyklé léto (An Unusual Summer) palestinského režiséra Kamala Aljafariho. Osmdesátiminutový film je tvořen pouze nekvalitními statickými záběry bezpečnostní kamery, kterou filmařův otec nainstaloval nad své zaparkované auto, aby odhalil vandala, který mu kamenem už třikrát rozbil přední sklo. Z vršení všednodenních výjevů s náhodnými kolemjdoucími postupně vyvstává poetická i politická kronika života arabské menšiny v izraelském distriktu označovaném místními za ghetto. Navenek bezvýznamné parkoviště se díky koncentraci pozornosti na jeho pravidelnosti a odchylky v běhu času proměňuje v místo paměti, zpřítomňující na omezeném prostoru komplexní osobní i národní historii.

Do kategorie „divné filmy, které jste asi neviděli“, bych mohl zařadit také desetiminutový dokument o stavění pravého eskymáckého iglú, adaptaci Gogolovy povídky Nos, na jejíž výrobu bylo použito skoro milion a půl špendlíků, studentský film o vražedné posedlosti starými promítačkami a 70mm filmovými kotouči, v detailech nasnímané Divotvorné oko od Jiřího Lehovce, muže zběhlého v estetice i elektrotechnice, nebo avantgardní kraťas 9 Variations on a Dance Theme, založený na podmanivé souhře kamery, hudby a těla tanečnice Bettie de Jong.

Scorseseho oblíbené filmy

Poslední zmíněný jsem objevil díky seznamu filmů, o nichž se někdy někde pozitivně vyjádřil Martin Scorsese. Postupné nakoukávání oblíbených filmů oblíbeného režiséra, z nichž mě zatím nejvíc nadchlo politické drama Advise & Consent (1962), noirové snímky Phantom Lady (1944) a Murder by Contract (1958) a britský horor The Nanny (1965), je jednou z mála aktivit, jež propůjčují mému pobytu v karanténě zdání progresu. Těch filmů je 1040 a stále přibývají další, takže v této iluzi můžu ještě chvíli setrvat.

Rád bych napsal, že jsem za uplynulé měsíce přečetl hromadu dalších knih, sledoval živé streamy z koncertních síní a galerií a poslouchal něco jiného než novou desku od Katarzie (která je skvělá), ale pravda je, že mé nefilmové a neseriálové kulturní vyžití se povětšinou omezovalo na sledování twitterových účtů Sylvia Plath’s Food Diary a soviet soldiers dancing a hraní druhého dílu Age of Empires. Mohl bych tvrdit, že šlo o akt vzdoru proti důrazu na seberozvoj a efektivitu, který působí zvlášť chorobně v době, která nám připomíná, že nad ničím nemáme kontrolu a jisti si můžeme být jen svou smrtí. Spíš to ale byla jenom má pohodlnost.

Autor je filmový publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies