Na pozadí koronavirové krize se v Bělorusku odehrává také krize politická. Od začátku května v zemi probíhá vlna protestů v souvislosti s blížícími se prezidentskými volbami. Situace v autoritářském Bělorusku je po mnoho let pro opozici beznadějná. Tentokrát se však objevili noví kandidáti, kteří se pro Lukašenkův režim mohli stát reálnou hrozbou, a proto byli jeden po druhém zatčeni.
Bělorusko nepřijalo žádná ochranná opatření proti šíření koronaviru. Oficiální představitelé v čele s prezidentem Lukašenkem tvrdí, že pokud lidé dodržují správnou hygienu a občas si loknou něčeho ostřejšího, nemají se čeho bát. Oficiální statistiky nakažených se ale citelně rozcházejí s realitou. Rodiny obětí jsou zastrašovány, aby o příčině smrti mlčely. V této situaci bylo narychlo zveřejněno datum prezidentských voleb, které se mají konat již na začátku srpna. Vláda doufala, že se jí tím podaří omezit protesty společnosti a případné opoziční akce, nicméně i přes koronavirovou hrozbu začali Bělorusové organizovat demonstrace, na což bezpečnostní složky reagovaly zatýkáním.
Běloruský režim má problém
Protesty začaly nabírat na obrátkách s uvězněním běloruského blogera Sergeje Tichanovského, který plánoval kandidaturu v prezidentských volbách. Bloger se však nestihl zaregistrovat, jelikož byl zadržen při sběru podpisů, kterých podle ústavy musí mít sto tisíc. Místo něj se ale registrovala jeho manželka Svetlana. Celkem volební komise oficiálně uznala 15 kandidátů na prezidenta. Překvapením byl nejnovější opoziční kandidát Viktor Babaryko – politický nováček, který působil ve finančnictví a dvacet let předsedal radě Belgazprombanky, která z poloviny náleží ruskému Gazpromu. Na svou funkci rezignoval v květnu, aby mohl kandidovat na prezidenta. Podle vlastních slov to považoval za svoji povinnost vůči Bělorusku. Neočekávaně dobrý řečník by chtěl být prezidentem-manažerem, což prokládá vlasteneckými vyjádřeními o tom, že Bělorusové jsou hrdý národ, který se může směle postavit čemukoliv. Ač by takové výroky z mnoha jiných úst mohly působit otřepaně a nepatřičně, v jeho klidném podání vyznívají opravdově, a když ho člověk poslouchá, občas se musí ptát, proč s nimi Babaryko nevystoupil dřív.
Bělorusové najednou viděli, že na Ukrajině se v roce 2014 stalo nemyslitelné, ač by si podobný výsledek za tutéž cenu jistě nepřáli. Loni zase proběhly radikální změny v Arménii. Když to jde tam, proč by to nešlo i u nás?
Babaryko není typický opoziční kandidát, který by za sebou měl zkušenosti s občanským aktivismem nebo vystupováním na mítincích – tím by spíše zmiňovaný bloger Tichanovskij. Bývalý ředitel Belgazprombanky je příkladem profesně úspěšného člověka, který působil v byznyse, ale není přímo svázán se starou garniturou. Nejedná se ani o postavu, kterou by Lukašenko určil jako svého nástupce. Babaryko k překvapení mnohých drží v nezávislých průzkumech první příčku popularity a v relativně krátkém čase pro svou kandidaturu sesbíral několik stovek tisíc podpisů. O jeho osobních kvalitách a názorech toho na druhou stranu není moc známo, nicméně velká část Bělorusů by v něm ráda viděla budoucího prezidenta, který přinese reálnou změnu. Díky svému postavení a především finančním možnostem má Babaryko silnější pozici než aktivistický bloger, který se sice těší značnému vlivu, ale jen u specifické části elektorátu. Babaryko má potenciál oslovit širší voličské spektrum.
Unaveni Lukašenkem
Kandidovat bude pochopitelně i současný prezident Alexandr Lukašenko, který vládne v Bělorusku nepřetržitě od roku 1994. Bělorusové už jsou po šestadvaceti let jeho vlády unavení, Lukašenkova atraktivita dávno vyčpěla. Lidé vědí, že od něj nemohou nic čekat. Lukašenko není a ani nikdy nebyl charismatickým lídrem nebo zdatným řečníkem. V devadesátých letech ještě mohl působit věrohodně, ale dnes už v občanech vyvolává rozpaky svými mnohdy trapnými vystoupeními ve státní televizi, z nichž se čas od času stanou virály – třeba když na poli čistí mrkev se Stevenem Segalem nebo když řídí traktor.
Tím větší napětí však mezi Bělorusy panuje – zvlášť když země čelí zdravotní krizi, k níž se brzy přidá i ekonomická, a ani jednu z nich současný prezident rozhodně nevyřeší. Lukašenko většinou před volbami zvedal důchody a platy státním zaměstnancům, sliboval zvýšení podpory pro rodiny s dětmi. Teď však není z čeho brát a Lukašenkova nedávná rošáda ve vládě a jmenování nového premiéra Golovčenka je spíš poslední pokus o nějaké rozhodné gesto v předvolební kampani.
Pokud by mělo Bělorusko rozpočet jako Saúdská Arábie, mohl by Lukašenko po vzoru ropných království zaplavit zemi financemi, v nichž by se utopily i politické protesty. V takové situaci se ale nenachází. Heslo „zítra bude líp“ se už dávno vyčerpalo a ani pompézní vojenská přehlídka k výročí konce druhé světové války z 9. května nepřinesla kýžené uvolnění politických tenzí. Naopak vyvolala otázku, zda to byl v dané epidemiologické situaci dobrý nápad.
Proč by se nemohlo změnit i Bělorusko?
Letošní protesty jsou ovlivněny i tím, že v zemích, které byly stejně jako Bělorusko součástí Sovětského svazu a poté se staly autoritářskými státy, proběhly revoluce, které nikdo nečekal. Bělorusové najednou viděli, že na Ukrajině se v roce 2014 stalo nemyslitelné (ač by si podobný výsledek za tutéž cenu jistě nepřáli). Loni proběhly radikální změny v Arménii a podobnými proměnami prochází již poněkolikáté i Gruzie. Když to jde tam, proč by to nešlo i u nás? Možná že už nastal čas.
Současná vláda nicméně nehodlá sedět s rukama v klíně, zatímco jí vyrůstá oponent. Lukašenko si trochu naběhl, když prohlásil, že za jedním z opozičních kandidátů stojí ruští oligarchové. Jasná narážka na Babaryka však nepotěšila Lukašenkova nejbližšího spojence Vladimira Putina, který takové nařčení ústy svého mluvčího Dmitrije Peskova odmítl se slovy, že v Rusku žádní oligarchové nejsou. Vztahy s Moskvou se navíc v současnosti ještě přiostřily kvůli razii v Belgazprombance, kterou Bělorusko bez souhlasu ruských podílníků převzalo.
Režim mezitím podnikl i další opatření. V nedávných dnech podnikly bezpečnostní složky razii v Belgazprombance kvůli podezření ze zpronevěry prostředků v době, kdy byl Babaryko ředitelem, a v souvislosti s tím vzala do vazby patnáct jeho bývalých spolupracovníků. Alexandr Lukašenko sice prohlásil, že vyšetřování se vede již od roku 2016, avšak čistě náhodou se potřebné důkazy objevily právě teď. Policie zadržela několik členů Babarykova předvolebního štábu, zmrazila bankovní účet kampaně a samotného Babaryka ve čtvrtek zatkla a předvedla k výslechu v momentě, kdy jel do Centrální volební komise odevzdat další hlasy podporující jeho kandidaturu. Bělorusové na protest proti zatýkání opozičních kandidátů utvořili v Minsku několikakilometrovou řadu, v níž setrvali i přes silný déšť, a požadovali propuštění politických vězňů. Lukašenko v reakci v pátek prohlásil, že se v Bělorusku podařilo překazit mezinárodní spiknutí, jehož cílem byla destabilizace země a vyvolání stejné situace jako na Ukrajině v roce 2014, což je častý strašák, jímž se snaží odradit občany od protestů.
Situace v Bělorusku se stupňuje každým dnem. I ti, kteří se donedávna o politiku nezajímali nebo patřili mezi Lukašenkovy podporovatele, přehodnocují své postoje. Režim je evidentně vystrašen rozsahem protestů, a proto reaguje radikálně. Další události budou záviset na tom, kam až se vláda odváží zajít v potlačování demonstrací a jaké prostředky ještě použije, aby se zbavila protikandidátů. A samozřejmě i na tom, jak moc si to Bělorusové nechají líbit.
Autorka je politoložka se zaměřením na východní Evropu.