Foto pxhere.com
Dospívat v desátých a dvacátých letech 21. století není zrovna jednoduché. Ne že by dospívání jednoduché kdy bylo. Proměna světa a hledání vlastní role v něm ve věku mezi dětstvím a dospělostí je drama samo o sobě, bez ohledu na historickou epochu. V současné multidimenzi virtuálně- fyzického světa nadbytku se ovšem dospívající ocitají uprostřed spektáklu, v němž jim chybí základní opěrné body k orientaci. Co se ale při turbulentním dospívání nemění, je determinace prostředím. Jakkoliv spletité to v životě adolescenta a jeho digitálních avatarů může být, nejlepším průvodcem zůstává stabilita prostředí, z nějž vyráží do světa.
Trendy evropské mládeže
Světová zdravotnická organizace nedávno vydala zprávu z rozsáhlého dotazníkového šetření, které se snaží postihnout chování dospívajících v Evropě a Kanadě v souvislosti s jejich fyzickým a mentálním zdravím (Health Behavior in School-aged Children). Průzkum se zaměřuje na oblasti pohybu, obezity, užívání návykových látek, sexu, online komunikace či šikany. Data sesbíraná na vzorku 220 tisíc jedenácti-, třinácti-a patnáctiletých v letech 2017 a 2018 vykazují v mnoha ohledech pozitivní trendy: oproti výsledkům z roku 2014 dochází ke statisticky významnému poklesu negativních jevů v takřka všech sledovaných fenoménech. Dnešní dospívající děti trpí méně nadváhou, méně často pijí alkohol a kouří, méně často se setkávají s projevy šikany, méně často riskují v sexu.
Pokud se s určitým společenským fenoménem nedokážou vyrovnat ani dospělí, těžko mohou v tomtéž pomoci dětem.
Není překvapivé, že ve všech ohledech rizikovost chování i jeho negativní dopady rostou s věkem. Stejně tak málokoho překvapí, že jistá korelace platí pro rodinné zázemí. Děti ze sociálně slabšího prostředí jsou v relativně bohatých evropských společnostech významně více ohroženy obezitou, vlivem online smogu i psychickými potížemi než jejich vrstevníci z rodin, které nebojují o pomyslné přežití – nikoliv o přežití v pravém slova smyslu, ale o dosažení optima, v němž cukry a kybercukry nezpůsobují nadbytečnou zátěž a dlouhodobý fyzický či mentální handicap. Obrazně řečeno, v matrixu adolescenta z chudé rodiny se dá mnohem hůře dospět k jing jang, nebo chcete-li ke kalokagathii, ke smysluplné, sebenaplňující rovnováze duševního i fyzického stavu. A k ukojení případné frustrace je vždy po ruce nějaký zdroj falešné substituce, jehož návykovost má silné spáry, které pak svou oběť často drží po zbytek života.
Vedle řady pozitivních trendů je zde však i jeden znepokojivý – a sice pokles pohybové aktivity. Ani pětina evropských dětí nenaplňuje Světovou zdravotnickou organizací doporučenou dávku alespoň 60 minut mírného až energického pohybu denně. V souvislosti s dalšími ukazateli změn dětského chování jde bez pochyby o vliv stále delšího pobytu ve virtuální dimenzi. Okamžitá společenská neřešitelnost tohoto bezesporu vážného problému spočívá v tom, že zasahuje globalizované lidstvo jako druh. A zasahuje ho s rychlostí, která je nesrovnatelná s rychlostí společenských adaptačních procesů. Platí přitom, že pokud se s určitým společenským fenoménem nedokážou vyrovnat ani dospělí, těžko mohou v tomtéž pomoci dětem.
Na co školy?
Znovu a znovu se tak otevírá otázka, kam a k čemu by vlastně mělo být orientováno vzdělávání, co má být jeho cílem, jak z něj mají jednotlivci i společnosti benefitovat. Je bizarní, že znalost vlastního bytí v jeho fyzické a duševní podobě a v individuální i společenské rovině zůstává z hlediska obsahu veřejného a povinného vzdělávání čímsi okrajovým a v konečném důsledku zbytným. V knize No Future navrhuju, aby vzdělávání vycházelo primárně ze sebepoznání. A co jiného by mělo být základem sebepoznání než pochopit fyzické potřeby a podmínky duševní spokojenosti? Vztah k pohybu by měl být i v rámci vzdělávání jednou z nejdůležitějších priorit, jelikož sám o sobě představuje bazální předpoklad fyzické stability, zdraví i mentální vyrovnanosti spočívající v sebe-vědomí a posilování volních vlastností. Ano, pohyb je jedno z nejlepších fitcenter vůle. Sebepřekonávání spojené s náročnějším pohybem je velmi dobře přenositelné do jiných sfér lidského snažení, přičemž vytrvalost a důslednost, které se s ním pojí, jsou primární předpoklady jakéhokoliv úspěchu. Svědčí o tom memoáry lidí, kteří se dlouhodobě o něco snaží a jsou v tom úspěšní.
Zmiňovaný průzkum Světové zdravotnické organizace ukazuje, že tuto kvalitu života dodává těm šťastnějším dětem a dospívajícím zejména rodinné prostředí. Těm méně šťastným by měl pomoci veřejný vzdělávací systém. Nebo budeme nadále předstírat, že poznání vlastního já a porozumění jeho potřebám je méně důležité než větný rozbor?
Autor je ředitel Pražského inovačního institutu.