Foto Trending Topics 2019, flickr.com (CC BY 2.0)
Mluvit či psát o hnutí #MeToo má v českém prostředí pořád trochu nepříjemnou pachuť. Tuzemská debata se až na čestné výjimky vede na úrovni „smíme ještě ženě podržet dveře?“ a „takže už nebudeme moct flirtovat“. Posledním příspěvkem do této plodné diskuze je facebookové hrdinství Jiřího Zimoly. V podobném duchu se neslo i mediální pokrytí nedávného soudního rozsudku nad producentem Harveym Weinsteinem, jehož chování k ženám bylo rozbuškou celé kampaně #MeToo. V médiích se to hemžilo prohlášeními o tom, jak mizí starý dobrý svět gentlemanů pomáhajících ženám do kabátů. O tom, kde leží hranice sexuálního obtěžování, jak definovat sexuální násilí nebo jak pomáhat obětem, nepadlo téměř ani slovo.
Dalším smutným důkazem toho, jak složité je v našich podmínkách mluvit o vlastních zkušenostech, pokoušet se věci nazývat pravými jmény a poukazovat na to, že sexuální obtěžování je systémovým problémem na mnoha úrovních, je čerstvá kauza slovenského herce Maroše Kramára a jeho „škrabkání“ ve studiu televize JOJ.
Sledovat v současné atmosféře diskusí o škrabkání, šílených feministkách a zmatených mužích čtyřhodinový dokument o americkém finančníkovi a sexuálním násilníkovi Jeffreym Epsteinovi na Netflixu je zážitek zároveň nesmírně frustrující i otupující. Epsteinova konspiracemi opředená smrt ve vězeňské cele na Manhattanu českým mediálním prostorem spíš prošuměla. Pro českého diváka, který kauzu podrobně nesledoval v amerických médiích, je tak čtyřdílná série Jeffrey Epstein: Filthy Rich nabitá informacemi, které buď vůbec nezná, nebo je jenom zaslechl bez kontextu. Její poselství se ale naprosto přesně strefuje do současné debaty o tom, kde leží hranice přijatelného jednání mužů vůči ženám.
Spravedlnost za miliardy dolarů
Epsteinův život působí sám o sobě jako materiál pro hollywoodský film. Figurují v něm obrovské bohatství, soukromé tryskáče, jachty a vlastní ostrov v Karibiku. Dokument postupně ukazuje i způsob, jakým Epstein ke všem těmhle věcem přišel (ve zkratce: k dodržování pravidel a zákonů ve finančním světě měl zhruba stejnou úctu jako k ženám), zpovídá také jeho bývalé kolegy i nadřízené. Jakýmsi průvodcem po sesbíraném materiálu je bývalý šéf policie v Epsteinově domovském ostrovním městě Palm Beach ve státě Florida, Michael Reiter, který v roce 2006 jako první inicioval vyšetřování toho, co se děje za zdmi Epsteinovy rezidence. Reiterův příběh o tom, jak získal první podezření, které nakonec vedlo ke shromáždění výpovědí několika desítek nezletilých obětí sexuálního násilí, doplňují výpovědi právníků zastupujících některé z obětí a pouze jeden hlas „z druhé strany“ – Epsteinův právník a obhájce Alan Dershowitz.
Kramárovo škrabkání a Zimolovy facebookové kecy vypadají vedle Epsteinových zločinů neškodně a v podstatě nevinně. Jedná se ale o projevy systému, který ženy soustavně umlčuje a mužům dává do rukou moc nad ženskými těly.
Jeho vystoupení v dokumentu je možná tím nejhůře stravitelným momentem. Klidně vypadající starý muž a slavný právník předkládá rádoby racionální argumenty, proč bylo v pořádku, že Epstein vyvázl zodpovědnosti. Jeho tvář neprozrazuje ani špetku lítosti nebo jakékoliv jiné emoce. V závěru dokumentu se pak dokonce ukáže, že některé z obětí vztahují obvinění právě i na Dershowitze. První díl doku-série končí ve chvíli, kdy se Reiterovi povede shromáždit tolik kompromitujícího materiálu, že ho může předat státnímu zástupci. Tím byl v té době Alexander Acosta, pozdější ministr práce v Trumpově administrativě (znovuotevření kauzy v roce 2019 ho donutilo odstoupit). A díky jeho „působení“ celý případ postupně zmizí v byrokratických kličkách. Epstein zůstane víceméně nepotrestán (je mu vyměřen trest 18 měsíců vězení, ale šest dní v týdnu smí vězení opustit, aby mohl pracovat). Přehlídku mužů, kteří sami sebe považují za nedoktnutelné a jsou evidentně přesvědčení, že jim může projít úplně všechno, doplňuje jedna žena, Epsteinova dlouholetá partnerka Ghislaine Maxwell. Ta s autory dokumentu odmítla spolupracovat, na plátně nevystupuje a svoje angažmá v organizované síti obchodu s nezletilými dívkami odmítá.
Na útěk už je pozdě
Nejsilnějším materiálem, který se režisérce Lise Bryant povedlo shromáždit, jsou ale výpovědi samotných obětí. V době, kdy se s Epsteinem seznámily, jim bylo většinou okolo patnácti let, pouze jedna z nich byla starší 18 let (legální věková hranice pro konsenzuální pohlavní styk ve státě Florida). Příběhy, které vyprávějí, jsou si velmi smutně podobné. Většina z nich pocházela z chudých poměrů a složitého rodinného zázemí, takže pro ně přístup do vily boháče, který jim slíbil peníze za masáž, znamenala významnou příležitost. Všechny líčí, že se k nim Epstein i Maxwell chovali v jistém smyslu pozorně, ptali se jich na to, jak se mají, řešili, co chtějí dělat, slibovali zaplacení vzdělání, pomoc s kariérou. V čem se všechny výpovědi podobají až děsivě, je popis momentu, kdy si uvědomily, že to, co se děje, není v pořádku. Když ale chtěly utéct, bylo už pozdě.
Epstein nabízel dívkám 200 dolarů za „masáž“, která k velkému překvapení dotyčné většinou skončila sexem. Zároveň jim ale také nabízel dalších 200 dolarů za to, když přivedou kamarádku, povídal si s nimi, předstíral, že se o ně stará. Pro nedospělé holky, kterým zhusta hrozilo, že skončí na ulici, protože rodiče fetovali nebo pili, bylo v podstatě nemožné rozlišit, co je v danou chvíli správné. Většinou jim trvalo měsíce až roky se od Epsteina odpoutat. Některé z nich mu dovedly spousty dalších kamarádek a všechny do jednoho si odnesly do života obrovské trauma, které zpracovávají dodnes. V dokumentu jich promluví necelá desítka, ale Epsteinovými luxusními sídly v Palm Beach, na Manhattanu a na amerických Panenských ostrov prošly stovky, možná tisíce dívek.
Bezmoc policejního šéfa, právníků, novinářů, kteří se o případu snaží psát, ale jejich články jsou smeteny ze stolu, prostupuje celými čtyřmi hodinami materiálu. Stejně jako divák, který dokument sleduje, se neustále ptají: Jak je tohle možné? Jak je možné, že člověk, který páchá tak hrozné věci, není dávno ve vězení? Jak je možné, že si může prostě koupit úplně kohokoliv a cokoliv, jak to, že pro něj pravidla neplatí? Odpověď spočívá mimo jiné v okruhu lidí, s nimiž se stýkal. Mezi návštěvníky jeho soukromého ostrova patřili Donald Trump, Bill Clinton nebo třeba vévoda z Yorku princ Andrew.
Děti, nebo prostitutky?
Nejvýraznější mluvčí všech obětí se stala Virginia Giuffre Roberts, která se objeví až v druhé polovině dokumentu. Ta také otevřeně líčí, jaký dopad na ni mělo rozhodnutí jít s kůží na trh. Média ji mimo jiné začala označovat za „prostitutku.“ Britský bulvár neřešil, že princ Andrew měl sex s nezletilou dívkou, která byla obětí obchodu s bílým masem, ale že si „zaplatil prostitutku“. „Nebyly to přece prostitutky. Byly to děti, které někdo zneužil!“ říká se zjevným zoufalstvím v hlase právník jedné z obětí. Právě tyhle jemné diskursivní kličky jsou ale pro pochopení celé kauzy extrémně důležité. Prezentovat Epsteinův životní styl jako v podstatě byznys, kdy zneužité dívky byly prostě někým, kdo si bral peníze za sex, znamená přesunout část viny i na ně. Propast obviňování obětí neboli „victim blamingu“ je bezedná.
Zajímavou dohrou kauzy Epstein je v tomto smyslu například veřejné fiasko slavného vědce a programátora Richarda Stallmana. Ten byl donucen rezignovat ze své pozice na Massachusetts Institute of Technology proto, že se zastal svého kolegy a významného specialisty na umělou inteligenci Marvina Minskyho, který byl obviněn jednou z Epsteinových obětí. Stallman kolegům napsal, že „je velmi pravděpodobné, že domnělá oběť se situace účastnila dobrovolně“. (Oprava: Stallmanovi kolegové a někteří novináři následně upozornili na to, že jeho slova byla v mediálním pokrytí jeho kauzy překroucena a vytržena z kontextu. Stallman ve skutečnosti řekl, že je pravděpodobné, že Minsky nevěděl, že oběť byla ke kontaktu s ním Epsteinem přinucena a ohradil se vůči pojmu „útok“. Z MIT však musel stejně odejít, pozn. red.) Stallman nejspíš není sexuální násilník a nejspíš to není ani zlý a nemorální člověk. Je to prostě jenom člověk, kterému nedochází, že racionální argumenty, rozebírání jednotlivých slov a hodnocení jakékoliv dobrovolnosti je úplně mimo kontext a platilo by jenom ve vzduchoprázdnu, kde by neexistovaly žádné mocenské vztahy mezi agresory a jejich oběťmi. Ze Stallmanova pohledu jsou šestnáctileté holky, které dostanou 200 dolarů za pochybnou masáž, prostitutky. Přitom právě to, jaké slovo použijeme (oběť vs. prostitutka) je naprosto zásadní a ukazuje, jak hluboko v nás všech je tento problém zakořeněný.
Kauza #MeToo, kterou otevřelo právě obvinění Harveyho Weinsteina (ten se v dokumentu také mihne), měla na vyšetřování Epsteinova případu naprosto zásadní vliv. Ve Filthy Rich je prezentována jako moment, kdy se stovkami stran nashromážděných důkazů začala podruhé a tentokrát doopravdy zabývat FBI. „Je to neuvěřitelná úleva, že nám konečně někdo naslouchá,“ shodují se téměř všechny ženy, které se proti Epsteinovi odhodlaly veřejně vystoupit. Je možné, že by Epstein stejně jako Weinstein nakonec spravedlnosti neunikl – loni v srpnu ale za nejasných okolností ve vazbě zemřel. Policie jeho smrt nakonec označila za sebevraždu, ale konspirací ze všech možných stran se objevila celá řada. Režisérka jim v dokumentu poskytuje prostor, ale z prezentovaného materiálu celkem jasně vyplývá, že žádná z teorií o násilné smrti nemá dostatek důkazů. Nejpravděpodobnější je, že Epstein pochopil, že tentokrát už není kam utéct, a zvolil poslední možnou cestu, jak se vyhnout následkům svých činů. „Je to strašné. Je toho tolik, co mělo ještě být řečeno, a už to nezazní,“ komentuje jedna z jeho obětí jeho sebevraždu. Pro oběti samotné i pro materiál prezentovaný v dokumentu je tak symbolickým uzavřením soudní líčení, kde měly ženy možnost svědčit a poprvé nahlas před zákonem říct, co zažily, i když už bez možnosti potrestat pachatele.
Od Epsteina ke Kramárovi
Jeffrey Epstein: Filthy Rich není filmařsky objevné dílo, ale spíš klasický mainstreamový americký dokumentem. Střih je trochu nudný a do obrazu se vracejí stále tytéž záběry, většina informací je podaná formou tzv. mluvících hlav. Závažnost obsahu by nejspíš ale jenom těžko unesla nějaký zásadní experiment a tvůrcům je rozhodně ke cti, že se nesnaží balancovat na hraně bulváru, ale poměrně suše a věcně předkládají fakta, svědectví, různé úhly pohledu. Přístup ve stylu „názor si může udělat každý sám“ nemusí u dokumentů vždycky fungovat a často se používá jako berlička, nicméně tady není moc o čem diskutovat, protože svědectví obětí prostě mluví sama za sebe. Netflix odvedl záslužnou práci a ukazuje, proč je někdy navzdory oprávněné kritice dobře, že existuje produkční gigant s vlastní obrovskou platformou, který si může dovolit do éteru vypustit čtyři hodiny podobného materiálu.
Epsteinův život a především způsob, jakým unikal spravedlnosti, je totiž nesmírně podstatný pro pochopení neodmyslitelného propojení bezuzdného kapitalismu s patriarchátem nejenom v USA, ale všude na světě. Je to právě schopnost mocných mužů jako Epstein (nebo jako před ním Weinstein, princ Andrew, Donald Trump nebo Brett Kavanaugh) vymanévrovat v podstatě z každé situace, koupit si lidi okolo sebe, jejich mlčení a vlastní svobodu (někdy je uplatit a někdy prostě umlčet strachem), co v důsledku legitimizuje sexuální násilí jako něco přijatelného.
Kramárovo škrabkání a Zimolovy facebookové kecy vypadají vedle Epsteinových zločinů neškodně a v podstatě nevinně. Je ale potřeba si uvědomit, že se nejedná o oddělené jevy – jedná se o projevy systému, který ženy soustavně umlčuje a mužům dává do rukou moc nad ženskými těly. Do tohohle systému se všichni rodíme a malé holčičky jsou pořád ještě vychovávané v tom, že vlastně o nic nejde a je prostě potřeba nějak to vydržet, případně si to vlastně užít, protože je přece furt lepší, když tě někdo trošku ošahává, než kdyby tě nikdo nechtěl, nebo ne? A dřív než si malé holky stihnou udělat vlastní názor, potká je nejspíš vlastní zkušenost s tím, jak se takový systém udržuje v praxi.
Epsteinova fascinace náctiletými děvčaty hraničila s pedofilií, ale to neznamená, že sexualizace náctiletých holek se v naší společnosti nebere jako něco v podstatě normálního. Slovenská novinářka Zuzana Kovačič Hanzelová v rozhovoru pro Studio N vypráví, jak se jí skrze její instagramovou výzvu o sdílení zkušeností s obtěžováním ozvalo obrovské množství žen, které popisovaly, jak na ně někdo sáhl na ulici, v MHD, kdekoliv ve veřejném prostoru, když jim bylo mezi 13 až 17 lety. Při poslechu jsem si vzpomněla na nedávné vyprávění své kamarádky o tom, jak nad ní masturboval muž v tramvaji, když jí bylo jedenáct. Jak číšník v kavárně komentoval moje prsa, když mi bylo šestnáct. A na desítky a stovky dalších historek, o kterých vím z první ruky nebo z doslechu.
Pachatelé těchto rádoby nevinných dotyků a humorů i všichni, kdo nad nimi mávají rukou s tím, že upozorňovat na ně je přecitlivělé, udržují v chodu systém, který pak někomu s dostatečným množstvím peněz a úplnou absencí morálních zábran umožní zneužít stovky dětí a desítky let unikat jakémukoli významnějšímu postihu. Nechceme-li žádné Epsteiny, nemůžeme si dovolit ani Kramáry a Zimoly.
Autorka je sociální antropoložka a publicistka.