Jiří X. Doležal chce zachránit klima idealizovaným kapitalismem

Novinář Jiří X. Doležal před pár měsíci odešel z týdeníku Reflex, jehož redaktorem byl od začátku devadesátých let. Důvodem byly spory o příčinách klimatické krize. Doležal krizi uznává a jako řešení nabízí důsledný kapitalismus. 

Když v lednu letošního roku Jiří X. Doležal, kontroverzní novinář a zarputilý kritik levice a domácích porodů, odešel po téměř třech dekádách z Reflexu, mnohé nejspíš překvapilo, že tak učinil i kvůli názorovým neshodám týkajícím se švédské environmentální aktivistky Grety Thunberg. Ta totiž podle něj „má pravdu“. Ve svém posledním článku věnovaném kritice klimaskeptiků Doležal prokázal dobré znalosti problematiky vlivu člověka na změnu klimatu. Zároveň tuto poznanou pravdu o klimatu rámuje svým antikomunistickým a neoliberálním pohledem na svět. Doležal tak svádí vnitřní zápas o chápání světa kolabujícího pod tíží jím propagované deregulace trhů.

Environmentální žal za Brdy

Jako levicové feministce, vyznavačce „ekologismu“ a dvojnásobné matce dvou doma narozených dětí se mi to těžko říká, ale Doležalův text je vcelku působivý. A nejen proto, že v něm otevřeně kritizuje Václava Klause a jemu podobné popírače fyzikálních zákonů. Doležal se  mimo jiné vyznává ze své lásky k Brdům a sugestivně líčí pocity z měnícího se charakteru této jemu důvěrně známé krajiny. Když ukazuje svůj vztah k přírodě prostřednictvím vyprávění o návštěvě oblíbeného místa, působí to, jako by absolvoval jeden z mnoha workshopů pro novináře o tom, jak psát o klimatické krizi. Pocit ztráty při pohledu na kolabující ekosystém a umírající lesy je v jeho slovech takřka hmatatelný. I když se autor tvrdí, že se snaží o opak, padají v jeho textu emotivní výkřiky: „Kde jsou ti lháři z médií, co popírají globální oteplení? Kde jsou ty ovečky víry Václava Klause? To nemají ti lidé oči – anebo nemají stud zcela očividně lhát, bo jim zaplatili? Přestože v té poušti, kterou lidská civilizace vytváří, budou žít i jejich děti?“

Opravdu si Doležal myslí, že fosilní korporace, které o změně klimatu věděly již před půl stoletím, do ceny svých komodit dobrovolně zaúčtují cenu zničené planety?

Následuje poměrně přesvědčivá ukázka Doležalových znalostí v oblasti klimatického systému a paleoekologie. Zasvěceně rozebírá druhovou skladbu brdských lesů ve vztahu ke klimatickým podmínkám, historiografický vývoj tuzemského lesního hospodářství a prognostické přiblížení závažnosti situace poukazem na Čechům známou chorvatskou vegetaci, která u nás zřejmě brzy zdomácní. I přes zřetelný smutek však zůstávají přítomny prvky Doležalova charakteristického sarkasmu a cynismu. Barvu umírajícího lesa popisuje jako maskáč a fyzikální vlastnosti skleníkového efektu uvádí na pravou míru jednoduchou zkratkou: „Bez oteplení zaviněného CO2 by tedy nevznikli ani trilobiti, ani dinosauři, ani Václav Klaus.“

Popis vlivu oxidu uhličitého na klima Doležal zvládl rovněž bravurně. Na Twitteru se ostatně netají tím, že čte blog klimatologa Radima Tolasze. Ve svém článku se pak dokonce vrhá do složitého popisu vývoje koncentrace CO2 v atmosféře v geologické historii zeměkoule, včetně period velkého vymírání, kterému se my „ekologisté“ v zájmu zjednodušení komunikace často raději vyhýbáme. Díky tomu si Doležal může na konci jednoho z odstavců dopřát impresivní kličku: „Pokud lidská rasa nepodnikne zásadní kroky k omezení emisí CO2, skončíme jako savci v permu.“ Tedy blbě.

Boj s klimaskeptiky ve jménu deregulovaných trhů 

Až potud by tedy vše bylo v pořádku. Stal se snad z Jiřího X. Doležala nový, nečekaný spojenec českého klimatického hnutí? Budeme moci těžit z jeho schopnosti oslovovat konzervativní a pravicové čtenáře a čtenářky a přesvědčovat je o existenční nutnosti ochrany klimatu? Aby to mohla být pravda, museli bychom si odmyslet úvodní a závěrečné rámování článku. Klimaskepticismus totiž podle Doležala podobně jako „ekologismus“ hraničí s náboženským přesvědčením, které je zcela iracionální a nepodložené fakty. Oba tyto myšlenkové proudy pak deformují volný trh a kapitalismus hayekovského a friedmanovského typu, jejichž obdivem se Doležal nijak netají. Zatímco „ekologisté“ ideálnímu trhu škodí přílišnými regulacemi a dotacemi na ekoprojekty, klimaskeptici jej pro změnu křiví obranou neomezených možností korporací vydělávat bez zaplaceného účtu za negativní externality, tedy zničené klima a rozvrácené ekosystémy.

Pro pořádek si připomeňme fakt, že příliš papežsky se nechoval ani sám Milton Friedman. Jím propagovaná šoková doktrína způsobila masivní a nikým nekompenzované utrpení po celém světě. Všeobecně známá je například jeho spolupráce s Pinochetem, krvelačným diktátorem, jenž při implementaci volnotržních teorií mnohdy prokázal větší sociální cítění než slavný ekonom. Pokud Friedmanovi nezáleželo na lidech, jak by mu mohlo záležet na klimatickém systému? Ostatně v době, kdy za své teorie dostal Nobelovu cenu, byla věda studující zemské systémy teprve v plenkách. Doležalova oslava hayekovského a friedmanovského kapitalismu působí poněkud bizarně vedle kritiky Václava Klause, který právě tento ekonomický směr v Česku tvrdě prosazoval ekologům navzdory. Ale o to vlastně v článku jde – že ani papež volného trhu není dostatečně papežský. Že ani Václav Klaus nechápe „efekt blízkého sousedství“, tedy externality, který jeho guru Milton Friedman vědecky popsal. A že svým popíráním vlivu člověka na změnu klimatu skeptici pomáhají korporacím vyhýbat se povinnosti platit za negativní důsledky svého podnikání.

Nutné je proto především tázat se, jak by podle Jiřího X. Doležala mohl nepokřivený volný trh dosáhnout ochrany klimatu a odolných ekosystémů. Kdo by kupříkladu určoval cenu ekosystémových služeb a kdo by ji firmám účtoval? Jaké technologie by podle Doležala na „skutečně volném trhu“ vyhrály nad škodlivou konkurencí, jestliže by ve jménu minimalizace státního vlivu a regulací byly upozaděny veřejné instituce pečující o zdraví, podporující nezávislou vědu a výzkum či legislativně upravující ochranu přírody a lidských práv? A proč je vlastně tak neochvějná Doležalova víra v racionalitu homo oeconomicus, když i na příkladu Václava Klause či bývalých kolegů z redakce Reflexu vidí limity lidské psychiky a schopnosti zodpovědně a strategicky vyhodnocovat informace?

Klima jako „blízký soused“

Sám autor se o vysvětlení své představy poněkud zkratkovitě pokouší na příkladu bytu nad hospodou, kde údajně „efekt blízkého sousedství“ s hospodským provozem vede k levnějšímu nájmu než v bytech ve vyšších patrech. Tato paralela nesedí zejména proto, že zatímco byt nad hospodou má konkrétního nájemníka, který si může slevu na nájemném alespoň teoreticky vyjednat, kompenzace za zničené klima a kolabující ekosystémy mohou vyjednávat pouze občané jako celek. Tímto celkem je právě klimatické a environmentální hnutí, tedy oni „ekologisté“, kteří podle Doležala ničí kapitalismus regulacemi. Jenomže jak jinak lze negativní externality zpoplatnit než právě regulacemi? Umí vůbec Doležal rozlišovat mezi regulacemi a tržním řešením? Co jiného jsou regulace v podobě emisních povolenek nebo uhlíkové daně než tržní, byť zatím nepříliš účinné řešení klimatické krize? Je snad problém v tom, že tyto nástroje vymýšlí stát, a nikoli samotní aktéři na trhu? Opravdu si Doležal myslí, že fosilní korporace, které o změně klimatu věděly již před půl stoletím, do ceny svých komodit dobrovolně zaúčtují cenu zničené planety? Vždyť by okamžitě zkrachovaly. V tom případě by mu nemělo vadit, když ekologičtí aktivisté požadují konec konkrétních firem, komodit či provozů. Jakkoli to může vypadat fanaticky a radikálně, v tuto chvíli již jde o nutnost danou selháním tržního řešení.

Bezohlednému chování korporací, které své produkty prodávají bez zaúčtované ceny za negativní externality, říká Doležal putinovský kapitalismus. Jde podle něj o drastické vykořisťování přírody, ne nepodobné tomu, které zde provozovali jím tak nenávidění komunisté. Jenže tahle zkratka moc nefunguje při pohledu na americké firmy jako Exxon Mobile či Shell, které vznikly v kolébce volného trhu a liberalismu. Neměly by právě ony být ukázkovým příkladem fungujícího tržního prostředí? Ve skutečnosti ale vidíme totální selhání trhu, který dál umožňuje nadnárodním korporacím drancování přírody. Jinak než tvrdými regulacemi tento stav těžko napravíme.

Jiří X. Doležal by si měl nalít čistého vína. S hayekovským a friedmanovským kapitalismem je to totiž v mnoha ohledech podobné jako s marxismem. Teorie obvykle naráží na lidský faktor. Držitelé politické a ekonomické moci často hledají především výhody sami pro sebe a idealizovaný Doležalův neoliberální kapitalismus i z tohoto důvodu nejen že není ekologický, ale dokonce je pro planetu doslova destruktivní. Vůbec nejdůležitější je proto změna vědomí naší společnosti. S tím souhlasí i Jiří X. Doležal. I podle něj je nutné, abychom přírodu přestali vnímat jako „našeho souseda“, nýbrž jako něco, čeho jsme sami součástí. K tomu však nemůže dojít, dokud lidstvo bude ovládáno korporacemi propagovanou touhou po neustálém konzumu a tržním imperativem růstu. Spíše než vzývání ideálního trhu může být cestou ze začarovaného kruhu radikální forma demokracie, v níž se budou držitelé ekonomické a politické moci mnohem více zodpovídat lidem. Takového stavu však nedocílíme zánikem státu, nýbrž vytvořením jeho mnohem robustnější podoby, jehož součástí je i silná občanská společnost, včetně všech „ekologistů“, jimiž Doležal pohrdá. Možná mu pár dalších procházek v Brdech otevře oči. Právě „ekologisté“ jsou těmi, kdo se mu jeho Brdy snaží zachránit. A dělají to z fanatického přesvědčení, že bez rychlého ukončení spalování fosilních paliv skončíme jako savci v permu.

Autorka je sociální geografka.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies