MeToo po česku: Řekla si o to sama

MeToo je sebevědomé přihlášení se k touze mít moc nad svým životem a nad svou sexualitou. V Česku se neuchytilo i proto, že si zde ženy samy sebe dost neváží.

„My se vždycky s kámoškou smějeme, když vidíme ty spoře oděné dívky, a říkáme si, no jo, #MeToo,“ sděluje zpěvačka Nikola Mucha s rozšafným výrazem „vždyť my víme, o co kráčí“ moderátorovi DVTV. Jinými slovy, holky se oblékají vyzývavě, a pak se diví, že je někdo obtěžuje? Nebo znásilní? Vždyť si o to řekly samy! Protože co jiného minisukně nebo krátké tričko signalizuje než: chci mít sex, zjevně navíc s kýmkoli.

Jistě existuje i varianta, že se dotyčná spoře oděná žena skutečně oblékla svůdně proto, že jde na rande s někým, koho chce fyzicky přitahovat, a že se tedy jedná jen o toho jednoho člověka. Ale to má smůlu. Jelikož žije ve společnosti, kde je všeobecně přijímán argument, že koketování, provokativní oblečení nebo i jen chůze prázdnou noční ulicí znamenají nevyřčený souhlas se sexuálním útokem. Ve společnosti, která uznává mužskou sexuální agresivitu coby přirozené, nekorigovatelné právo každého (skutečného) chlapa. Copak by se mohl dokázat ovládnout, když vidí holé nohy nebo výstřih? To ne, to nejde. To se opravdu nedá od „normálního mužského“ čekat. Říkají – ženy.

S pomocí žen

Ano, v České republice totiž podobné názory nehlásají jen nějací macho borci, nýbrž i samy ženy a k mému úžasu mnohdy i mladé a bystré, jako se zdála ta mnou citovaná. Ne, že bych si nedokázala jejich postoj vysvětlit. Hrdě hlásá: já s mužskými nemám problém (mrk), přijala jsem pravidla hry, nejsem žádná chudinka, co by potřebovala pomoc. Dovolím si tvrdit, že taky nejsem žádná chudinka, a musím říct, že s mužskými jsem měla povětšinou velmi dobré zkušenosti. Paradoxně, speciálně s těmi, kteří byli všeobecně vnímáni coby nadsamci, sukničkáři, lamači srdcí či rekordů v počtu milenek – jakkoli je chcete pojmenovat. Protože, jak říká protagonista seriálu House of Cards: „Všechno v životě je o sexu. Jediná věc, která není o sexu, je sex. Ten je o moci.“ A moc, kterou může – alespoň podle mne – muž nad ženou získat, rozhodně nespočívá v tom, že ji proti její vůli „přeřízne“.

Být spoře oděná nedává nikomu právo jednat s tebou jako s kusem masa.

Ostatně, případ Harveyho Weinsteina, který celou kauzu #MeToo odstartoval, je toho nejlepším důkazem. Jeho systematické zneužívání vlastní pozice a ponižování obětí jeho zájmu nebyly touhou po erotickém uspokojení. Měl manželku, jistě víc než jednu milenku, a se svými možnostmi jich mohl mít, co hrdlo ráčí, ale jemu nešlo o dobrovolný, oboustranně vyhovující poměr. Šlo mu o pokoření vůle těch, které nutil, aby mu vyhověly. A o pomstu těm, které odmítly. V tom bylo jeho chování zvrhlé. Tady se nejednalo o sex. Jednalo se o moc. Následná „vzpoura“ žen napříč zeměmi, věkovými i sociálními kategoriemi vesměs neznamenala nějaké fňukání kvůli tomu, že byly poplácány po zadku nebo vystaveny nevhodným poznámkám. Znamenala sebevědomé přihlášení se k touze mít moc nad svým životem, nad svou sexualitou.

Jako kus masa

Upřímně, já v tomhle závodě nemám žádného svého koně. Myšleno: žádného, jehož výhrou něco získám. Co mě na tomto tématu rozohňuje, je možná vzpomínka na jedno léto zpátky na gymplu, které jsem trávila se spolužačkou u její babičky na vsi. Společně jsme se zúčastnily zábavy, na níž se kamarádka pohádala se svým místním klukem a naštvaná se vydala sama zpět domů. Kus za kulturákem ji brutálně odtáhl do křoví jakýsi nadržený zoufalec, a nebýt toho, že jsem ji šla hledat, by ji tam znásilnil. Naivně jsem tehdy kamarádku přiměla, aby incident ohlásila, a nikdy nezapomenu, jaké odezvy se jí od policie (tehdy Veřejné bezpečnosti) dostalo. „Asi jsi počítala, že se s přítelem po zábavě vyspíš, ne?“ zeptal se jí bodře veřejný příslušník. Spolužačka slabě přikývla. „No tak vidíš,“ uzavřel případ „vyšetřovatel“. „Prostě by ti to místo Jardy udělal Franta, tak o co jde,“ jako by řekl. #MeToo po česku.

Sama se necítím být obětí, a ani nemám dceru, které bych mohla říct: Být spoře oděná nedává nikomu právo jednat s tebou jako s kusem masa. A žádný kluk nebo chlap, který za to stojí, to neudělá. Protože jinak bychom musely přistoupit na logiku některých obhájkyň burek, a to, že se vlastním zahalením ochraňují, že potlačují chtíč mužů v jejich okolí. Nebo za jakých podmínek není obtěžování či znásilnění vina ženy? Statistiky navíc ukazují, že většina sexuálního násilí probíhá mezi lidmi, kteří se znají, takže oblečení tu rozhodně nehraje dominantní úlohu.

Bez nadsázky jsem přesvědčena, že české ženy jsou nadprůměrně krásné a schopné. A vůbec nerozumím tomu, proč si sebe tak málo váží.

P.S.

Snad se autorka citátu z úvodu tohoto textu neurazí za jeho použití. Ale holt – řekla si o to sama.

Autorka je spisovatelka a scenáristka.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies