„Vyhráli jsme,“ zahájil Mikuláš Minář, předseda Milionu chvilek pro demokracii, úterní demonstraci na Staroměstském náměstí, a hned prvními slovy tak zmátl asi tisícovku lidí rozmístěných po náměstí kvůli povinným rozestupům na křídou namalovaných značkách. Minář sice vzápětí rozptýlil zmatek a vysvětlil, že vítězství je skutečně jen dílčí a týká se svobody shromažďování, ale otázka po tom, v čem Milion chvilek za dobu své existence vlastně zvítězil, nutně zůstala viset nad celou více než hodinovou akcí.
Ministr Adam Vojtěch nakonec dal chvilkařům za pravdu a uznal, že opatření vydaná jeho ministerstvem se nevztahují na demonstrace. Chvilkaři, předtím připraveni ustoupit a neprovokovat, tak mohli v rámci svého PR slavit – ubránili ústavní právo svobodně se shromažďovat. Vítězstvím tedy byla už samotná možnost se shromáždit, což Milion chvilek charakterizuje víc, než by si přál.
Místo toho, aby Milion chvilek nabízel demokracii všem, bere si ji pro jeden způsob interpretace polistopadového vývoje. A tak vězí v pasti s Kalouskem, od kterého se sice snaží distancovat, ale svým pojetím politiky s ním zůstává v očích mnoha lidí v jednom houfu.
Kromě oslavného úvodu se po zbytek demonstrace řečníci věnovali již tradičním proklamacím o ohrožení demokracie vládou Andreje Babiše, které je na veřejných akcích Chvilek vždy spojené s aktuálními kauzami vlády. Už v minulosti Milion chvilek upozorňoval na krajně problematické osobnosti, které hnutí ANO se svými spojenci volí do mediálních rad. Teď se k nim přidala nová trojice Xaver, Lipovská a Matocha. Zazněla i silná kritika nečinnosti Babišovy vlády v případě klimatické krize od Daniela Pitka. Jenže to bylo tak všechno. I Milionu chvilek jednoznačně nakloněný komentátor jako Martin Fendrych z Aktualně ve svém textu o akci konstatoval, že spolku dochází dech a že by po nich měl štafetu přebrat někdo jiný. Otázkou zůstává, jestli Milion chvilek mohl dosáhnout něčeho víc než jen pěkných fotek z plné Letné při antibabišovské repríze Listopadu 89.
Profesionální opozice
K velkým úspěchům Milionu chvilek patří, že se podařilo vytvořit síť aktivistů a aktivistek po celé republice, nejen ve velkých městech. To byl významný krok, kterým chvilkaři mimo jiné ukázali, že odpor proti Babišovi zdaleka není jen pražskou záležitostí. Ale i když se lidé z regionů objevují na hlavním pódiu poměrně často, moc nových impulzů od nich chvilkaři nakonec nepřevzali. Univerzální heslo o obraně demokracie žádný dlouhodobější smysluplný program občanské angažovanosti nevytváří a samotné pražské vedení není schopné přijít s žádnou novou strategií ani cílem.
Peníze, které spolek dostává od tisíců lidí, využil k zajištění profesionálního aparátu, nikoli k podpoře konkrétních komunit nebo lidí dotčených politikou Andreje Babiše. V tom se odlišil od sociálních hnutí, která obvykle svoji aktivitu spojují s podporou komunit nebo lidí zapojených do konkrétních sociálních bojů. Milion chvilek místo toho vytvořil profesionální opozici a agenturu na pořádání demonstrací, na což měli Minář a spol. pochopitelně plné právo. Zablokovali tak ale možnost vytvořit něco většího, co by vznikalo spontánně a zdola a ne jako politický startup. Tím se také odhalil limit občanské společnosti a občanské angažovanosti. Antibabišovská politika tak ztrácí možnost být součástí toho typu sociálních bojů, které se vedou i demonstracemi v ulicích. Milion chvilek se účastní spíš politických sporů, které jsou v kompetenci poslanecké sněmovny, případně senátu. Může tak sice takzvanou demokratickou opozici podpořit z náměstí, počty poslanců a poslankyň tím ale neovlivní. Termín „demokracie“ v podání chvilkařů navíc přebírá vzorce a symboliku z minulosti a není naplněný žádným novým obsahem. Obrana demokracie je ale něčím jiným než jen hájením jedné symboliky pro část společnosti, která se do ní zamilovala.
Žádné zlaté časy nebyly
Laskavé i ironické označení Milionu chvilek „milionáři“, které se někdy užívá vedle „chvilkařů“, v sobě nese kromě snahy o efektní zkratku i kus pravdy. Milion chvilek pro demokracii reprezentuje především tu část české vyšší střední třídy, která cítí ohrožení „hodnot Listopadu“ a demokratického směřování České republiky. Z toho může také pramenit pocit lidí mimo tuto privilegovanou část společnosti, že kromě nostalgie a havlovských sentimentů, k nimž se spolek hlásí, bezděky propaguje také zájmy úspěšnějších z větších měst. Milion chvilek se snaží nerozdělovat a neštěpit demokratickou antibabišovskou opozici (v minulosti nepodpořili například Fridays for Future), ale zároveň mu zcela vypadává podstatná souvislost posledních třiceti let. Odkaz k symbolice Listopadu a zlaté éry demokracie před Babišem skutečně neznamená pro každého to samé – pro velkou část lidí nejde o období, na které by chtěli vzpomínat. Místo toho, aby Milion chvilek nabízel demokracii všem, bere si ji pro jeden způsob interpretace polistopadového vývoje. A tak vězí v pasti s Kalouskem, od kterého se jako od „chyb, které byly i před Babišem“ sice snaží distancovat, ale svým pojetím politiky s ním zůstává v očích velké části veřejnosti v jednom houfu. Zůstávat u polistopadového vývoje, jen bez Babiše, se spoustě lidí jednoduše nechce. Nedává to smysl.
Autor je redaktor Alarmu.