Foto Archiv bezpečnostních složek, Wikimedia Commons (CC0 1.0)
Soudobému českému feministickému diskursu bývá vyčítána snaha o naroubování feminismu na kohokoli z historie, kdo se k tomu aspoň trochu hodí, nebo snaha o konstrukci neexistujících silných ženských postav k zakrytí jejich dosavadní neexistence. Případně se také vyskytuje potřeba zmínit, že dané historické postavy sice bojovaly za ženská práva a potřeby, ale rozhodně nebyly feministkami v dnešním slova smyslu.
Chybějící feministky
Aniž bych se tady pouštěla do rozsáhlé odborné debaty, na kterou konec konců ani nemám expertízu, přeci jen bych ráda tato dvě populární tvrzení poopravila. Roubování feminismu na historické postavy v našem prostředí není nic umělého a násilného. Jde zejména o snahu doplnit historické obrazy, ze kterých byly komunistickým režimem barvy feminismu (a často nejen ty) odstraněny. Příkladem mohou být například spisovatelky doby národního obrození, které sice nebyly minulým režimem naprosto zneviditelněny jako Milada Horáková a její politické souputnice, ale veškerá práce v ženské otázce jim byla v podstatě upřena.
Její socialismus a její feminismus se nehodil a nehodí velké části těch, kteří tak usilovně připomínají důvod její smrti.
K druhému tvrzení pak je důležité uvést, že pokud někdo označí Miladu Horákovou za feministku, pak obvykle nemá na mysli feminismus dnešní doby. Takové tvrzení svědčí zejména o nedostatečném povědomí o tom, že feminismus má své historické podoby (zpravidla se dělí do čtyř vln) a že ani dnešní feminismus není snadno definovatelný pojem – i proto se ostatně už relativně dlouho mluví o feminismech v množném čísle.
Jak být feministkou
Milada Horáková ovšem feministkou byla. O tom by neměl být veden spor, dokonce ani terminologický. Sama o sobě to tvrdila a její definice feminismu, jak ji nadnesla v roce 1940 v anketě časopisu Ženská národní rada, by rozhodně obstála i z hledisek některých dnešních feminismů: „Feministka mi znamená: ženu se všemi jejími druhovými znaky, které nikterak uměle nepotírá, avšak z nichž uvědoměle a odpovědně vybírá a pěstuje hlavně ty, v nichž je skutečný objektivní přínos co nejširší kolektivitě v lidské společnosti. Je to žena, která si v prvé řadě musí uvědomiti sebe samu, své cíle, své schopnosti a ukázněně zařaditi se, právě podle těchto svých schopností, na kterékoliv místo v životě soukromém i veřejném. Jejím základním znakem jest, že nepracuje nikdy pouze pro sebe samu. Ačkoliv jest přísně opatrná na to, aby byly zdůrazněny a zachovány typické vlastnosti jednotlivců, které je individualisují, přece nikdy nezapomíná na své povinnosti k ženskému celku a snaží se ve všech svých životních situacích jednati tak, aby tomuto celku bylo to ku prospěchu. Jejím největším úsilím jest snaha, aby všem ženám ve všech druzích jejich životního postavení, ať v rodině, ať v práci domácí či výdělečné, ať v životě veřejném, dostalo se stejného lidského důstojenství, jakého požívá muž a ocenění a zhodnocení její činnosti podle osobní schopnosti a zásluhy. Feministka v pravém slova smyslu všude musí konati svou práci i své přirozené ženské poslání uvědoměle, odpovědně a vždycky s touhou po dosažení harmonické dokonalosti v celé své lidské bytosti. Musí o to usilovati nejen u sebe, ale musí se přičiňovati, aby ke stejnému uvědomění přivedla i další ženy a muže – celou lidskou společnost.“
Ale za feminismus Milady Horákové nemluví jen její slova, nýbrž zejména její práce. Zabývala se postavením žen v pracovním procesu, otázkami jeho sladění s rodinným životem. Na magistrátu se realizovala v oddělení péče o matku a dítě. V Ženské národní radě připravovala legislativní návrhy směřující k řešení postavení neprovdaných žen, nemanželských dětí, ke zlepšení postavení žen v rodinném právu, v dělnických profesích, ale například i zaměstnankyň veřejné správy. Ženskou národní radu zastupovala i v zahraničí na mezinárodním fóru a při spolupráci s dalšími organizacemi. Účastnila se i mezinárodní právní debaty v rámci Červeného kříže.
Hodnoceno dneškem
Feminismus Milady Horákové byl zejména feminismem sociálním, sesterským, intersekcionálním. Ve svém úsilí (a vidíme to i v citátu) se neomezovala jen na vytvoření podmínek pro rovnoprávnost, ale o přeměnu celé společnosti ve společnost solidární a respektující. Spolu s ní tehdejší moc zabila i tento feminismus u nás. Ve stejném procesu byla souzena také Fráňa Zemínová, už po únoru 1948 byla odstavena Růžena Pelantová a následovalo systematické ničení dosavadního ženského hnutí.
Můžeme se dnes jen domnívat, jaká by naše společnost byla, kdyby Milada Horáková jednak nebyla popravena v jednom z nejhanebnějších vykonstruovaných procesů naší historie, jednak nebyl systematicky likvidován i její odkaz, a to nejen tehdejší mocí, ale i jeho extrémním zploštěním v dobách porevolučních. Její socialismus a její feminismus se nehodil a nehodí velké části těch, kteří tak usilovně připomínají důvod její smrti.
Pro mě je Milada Horáková mnohem více než obětí čehokoli. Je pro mě feministkou první vlny, se kterou bych v úsilí o radikální přeměnu společnosti s radostí a bez vteřiny zaváhání pokračovala hned zítra. Je pro mě vzorem toho, jak by veřejně činná žena a právnička měla působit. Přála bych jí (a řadě jejích politických předchůdkyň i současnic) živý, barevný a plastický obraz. A pokud už ji připomínáme jako oběť justiční vraždy, připomínejme i to, co zemřelo s ní.
Autorka je právnička a publicistka.