Po čtyřleté proluce od vydání románu Dešťová hůl, vyplněné vloni publikovanou sbírkou pseudohaiku Muž na pokraji vzplanutí, přichází Jiří Hájíček s další sondou do oblasti jižních Čech. Už anotace a první stránky zřetelně naznačují, že se příběh Marie, sedmačtyřicetileté a čerstvě rozvedené docentky literatury, bude pohybovat převážně v kolejích vyjetých předchozími romány: opět je tu napětí mezi městem a venkovem (tentokrát jde o Prahu, Český Krumlov a fiktivní vesnici Přídonice), opět se zde rozplétají dávné křivdy a spory (spjaté s protektorátem či poúnorovou situací, ale i s rodinnými vztahy), znovu se poukazuje k problémům současnosti (sucho, zaopatření ve stáří) a hlavní postava je znovu vzdělaná a venkovský svět, ze kterého vzešla, se jí stále více vzdaluje.
Čtvrtý díl trilogie?
Přímo se pak nabízí otázka, zda by nestálo za to opustit nakladatelskou nálepku „volná trilogie morálního neklidu“, která se začala zpětně používat po vydání Dešťové hole, a číst román v jejím kontextu, protože půdorys Plachetnic na vinětách je stejný jako u předchozích próz. (Připomeňme, že o jihočeské trilogii se v odlišném uspořádání psalo třeba už v roce 2014 po vydání povídkového souboru Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku.) Podobně jako v Selským baroku (2005) se tu bádá v archivech a román na sebe bere až detektivní formu (třeba když se Marie snaží zjistit, jak to bylo s jejím otcem a jeho kamarádem, se kterým chtěli v mládí překročit hranice), podobně jako v Rybí krvi (2012) jsou kapitoly uváděny datací (tentokrát ovšem nejde o rozptyl let, ale o dvanáct měsíců-kapitol roku 2018) a tak jako v Dešťové holi (2016) se řeší otázka identity. Název je i tentokrát mnohovýznamový: plachetnice je symbolem cest a volnosti, ale na vinětách jindřichohradeckého rumu je zároveň symbolem „tuzemským“, známkou připoutanosti k rodné hroudě.
Zkusme se k Plachetnicím na vinětách teď přibližovat trochu oklikou. Hájíček totiž své romány vepisuje jak do kontextu současné literární produkce (přehledná stavba, realismus, civilnost a intimnost vyprávění, otevírání historických křivd), tak i do kontextu jihočeské tradice. Jako v románech Josefa Holečka, Antonína Sovy nebo Karla Klostermanna je v centru pozornosti silný vztah k půdě, kterou člověk zdědil po předcích a na níž sám žije a pracuje, lpění na tradici, která se staví proti modernímu světu, a jakási všeobecná pomalost (včetně tempa vyprávění). Hájíčkovy postavy jsou nezřídka „jihočesky“ zádumčivé, málomluvné, tvrdohlavé – nejvýraznější je to v případě Rybí krve, která přímo obsahuje odkazy na Baarova mytizovaného sedláka Jana Cimburu (poslední nevyplněné místo tradičního selského koloritu představovala láska ke koním, ze které se vyznávají až postavy nového románu). Rozumí se ovšem, že vzhledem k době, ve které se Hájíčkovy romány odehrávají, už jde mnohdy jen o relikty a ozvuky dřívějšího uspořádání.
V Plachetnicích na vinětách jako by šlo o recyklaci starších motivů, aniž by mezi nimi vykrystalizovalo nosné téma. Když Hájíček pracoval se silnými tématy, chyběla mu adekvátní literární zručnost, a když už píše se značnou suverenitou, najednou mu náměty docházejí.
Základní ladění Hájíčkových próz jako by vystihovalo to, co kdysi napsal Martin C. Putna: „A to jsou jižní Čechy v mém vidění: Ti, kteří idylu a harmonii mají, vedle těch, kteří o ni, většinou marně, usilují. Zakotvení vedle vykořeněných.“ Za klíč k nim lze označit nostalgii: nostalgii, která zde znamená lpění na idyle, jež už není možná; nostalgii vyvěrající tváří v tvář mizejícímu starému světu, z touhy po světě dětství, po světě pevných hodnot a ze snahy zachránit z něj co nejvíce. Určitý zlom zde představuje Dešťová hůl. Poté co Hájíček ve třech příbězích svádí boj o zachování vesnice a archaických hodnot, nechá v závěru téměř ironickým gestem hlavního hrdinu Zbyňku utéct do města s městskou dívkou. Plachetnice na vinětách pak začínají tam, kde předcházející román skončil, neboť v současnosti, do které jsou oba zasazeny, už selský stav téměř vymizel, lidé na vsi mají jiné možností obživy, selská stavení zanikla a mladší generace už nemá sklony usazovat se na vesnici. Ztráta kořenů je atributem všech.
„Najednou nevíš, kde je pro tebe doma“
Po rozvodu se Marie necítí doma ani v Praze, ani na vesnici: „Najednou nevíš, kde je pro tebe doma. Je to ten prázdnej byt, kterej znáš? Pak přijedeš tam, kde pro tebe dřív, kdysi, bylo doma. A zjistíš, že už je to dávno pryč. A že pořádně neznáš ani vlastní sestru a mámu s tátou.“ Víc už na ni pasuje označení „pražská intelektuálka“ než „jihočeská selka“ a venkov je pro ni v mnohém spíš zátěž než identita. Zatímco v případě protagonistů dřívějších próz tvořil stesk po zašlých časech hnací motor jejich jednání, Marii jako by bylo toužení po idyle opět o něco vzdálenější. Rozplétáním minulosti se pokouší nalézt sebe sama a – jak už to tak bývá – při rozkrývání rodinné historie zboří nejeden mýtus a otevře staré rány, které i po mnoha desetiletích stále vyvolávají zlou krev. Dominantou románu je otázka po mezích poznatelnosti druhého a sdělitelnosti vlastních pocitů: ani u nejbližších člověk neví, co se skrývá „pod deklem“ a jaká bolest je svírá.
Marie je docentka literatury na pražské Filosofické fakultě. Profese je ovšem spíš jen indikátorem intelektuálního zázemí, než že by se stala tématem sama o sobě, a akademická práce se zde omezuje na několik zmínek. Kromě zaměstnání jde o vcelku nenápadnou ženu své doby: je rozvedená (protože manžel, byznysmen, utekl se svou asistentkou), chodí běhat, vysedává po kavárnách. Téměř se až zdá, že zde Hájíček najíždí na model „běžní lidé v běžných situacích“, který může potvrzovat čtenářům jejich pocity a nabízet možnost identifikace, avšak neotevírá a nenalézá nové mody existence. I žánr „komedie o vztazích“, ke kterému tu má autor blíž než dřív, a milostné linky, kterými je román propleten, působí spíš jako vděčná návnada na nenáročného čtenáře než jako významotvorný element. Marie však žije na rozhraní dvou světů, z nichž jeden, ten původní, venkovský, se jí víc a víc vzdaluje – a zde začíná být román mnohem zajímavější.
V zachycení rozpolcenosti se Hájíček ukazuje jako velmi schopný pozorovatel – až by se dalo říct, že už od něj všechno známe. Směrem k venkovskému společenství se Marie ocitá na hraně možnosti dorozumění. Část starousedlíků ji odmítá kvůli tomu, že se odcizila rodné vsi a žije v Praze, a odcizuje se v jistém smyslu i vlastní rodině. Milan, kolega z fakulty, jí k tomu trefně říká: „Protože ty žiješ tam někde jinde, kde asi zřejmě nejsou žádný problémy, oni tě berou jako bezproblémovou, protože mají pocit, že jsi spokojená, hezky oblečená, už nejsi jejich, a tak ti můžou vyprávět, jak to u nich chodí…“ Hybatelem příběhu jsou spory se sestrou, jež se stará o nemocné rodiče, kteří i přes nemohoucnost odmítají opustit venkovský dům se zahradou a odejít do krumlovského bytu. Spory se táhnou už od dospívání, neboť zatímco jedna „oddřela všechno na baráku“, druhá se „válela v Praze na koleji“.
„Kdo je tu zvědavej na nějakou vyběhanou pražskou děvku…“
Třebaže se román odehrává ve městě i na vesnici, je to opět vesnice, jejímž problémům se dostává větší pozornosti, a města jsou načrtnuta jen skrze nejnápadnější rysy (Krumlov jako město turistů a Egona Schieleho, Praha jako město kaváren). Romány Jiřího Hájíčka jako by ilustrovaly to, co říká například Jan Sokol: že dnes už nedává tolik smysl mluvit o hranici mezi východem a západem nebo teismem a ateismem, ale že jediná hranice, která platí, je hranice mezi městem a vesnicí. Právě v momentech napětí mezi městem a venkovem je Hájíček nejsilnější a nejpřesvědčivější. Nedočkáme se sice tentokrát posměchu, že měšťáci „spí do deseti hodin“, ale nechybí klasické narážky na způsob oblékání nebo způsob mluvy. Ohnisko sporů nadále tvoří důraz na fyzickou práci: práci na pozemku, na němž žili a pracovali předkové a na němž by měli žít a pracovat i potomci. Prací se člověk otiskuje do krajiny a začleňuje se do řádu přírody, odtud u Hájíčkových venkovanů vychází jejich domnělá morální nadřazenost. Je ovšem nasnadě, že důraz na zajeté postupy či odmítání nových technologií už je mnohdy spíš k politování a k smíchu.
V románu se prolínají dvě protikladné pozice: Je lepší žít po svém, nesvazovat se očekáváním a tlakem okolí, anebo se podřídit nadosobní instanci, která člověka přesahuje a váže ho k řádu a zvyku? Znamená plnohodnotný život probíjení vlastní cesty navzdory původu, anebo ho lze naplnit smyslem jen na ohraničeném terénu, v sepětí s tradicí a místem? Nakolik je člověk zodpovědný za své okolí, a nakolik jen sám za sebe? Neztrácí něco důležitého, když přetrhává vlastní kořeny? Anebo je naopak život limitovaný, pokud se k nim člověk upne? Mariina osamělost je pak zejména v tom, že obě krajnosti jsou jí nedostupné. Chvíli sice uvažuje o návratu na venkov, jenže její vztah k venkovu není samozřejmý, ale reflektovaný. A jako takový nutně vytváří distanci – intelekt zde nemůže být prostředkem splynutí s venkovskou společností, podřízení se nadosobnímu zájmu, naopak vede k izolaci, zesilované odmítavými gesty starousedlíků, pro které je Marie i v rámci rodné vsi někým cizím, a tedy ohrožujícím jejich uzavřený svět.
Slabinou románu je ovšem fakt, že dané charakteristiky lze promítnout i na předchozí prózy a že nové potenciálně nosné problémy zde zůstávají pouze konstatovány. Tak se kupříkladu o Marii říká, že volí „jiný politiky“, avšak román neodhaluje motivace, skrze které by šlo odlišnou volbu uchopit nebo vysvětlit. Ani problém sucha, který se vzhledem k situování románu do roku 2018 jeví stále naléhavější, není výrazněji rozvinut. Šlo přitom o možnosti, jež mohly nový román odlišit od těch předchozích – takto jde totiž často spíš o variovaní dřívějších motivů. I tak ovšem na pomezí ukotvenosti a neukotvenosti stále ještě vzniká pozoruhodné pnutí. Mirka, přítelkyně z dětství a jakýsi obraz toho, jak by vypadal Mariin život, kdyby se po studiích vrátila na vesnici, říká: „Já dokážu pochopit lidi, kterým je jedno, kde žijou. Stěhujou se za prací, kvůli změně, kterou vyhledávají. Ale taky čekám, že tyhle lidi pochopí nás. Že chceme zůstat doma. V chalupách, kde žili naši rodiče a prarodiče…“ V tom se současně ozývá i hlavní étos Hájíčkovy poetiky: nikdo nemá monopol na plnou pravdu, ale každý má nárok být slyšen.
„Rozpálený dvůr, řídká vybledlá tráva. Vyschlá studna.“
Román je velmi „čitelný“. Zatímco starší prózy místy drhnou a styl je až těžkopádný, nyní už Hájíček ovládá řemeslo s bravurou a lehkostí. Avšak čitelnost zde znamená i předvídatelnost. Pokud čtenář zná dřívější romány, nemůže ho v Plachetnicích na vinětách nic překvapit, neboť základní konflikty odpovídají dřívějším schématům (jediným větším momentem překvapení by mohl být románek docentky s mladým knihkupcem, ovšem o tom se čtenář dozvídá už v anotaci). Bohužel v textu není ani mnoho silných míst, která by čtením otřásala a vyžadovala reflexi. Výjimkou ze stereotypní chronologie je úvodní kapitola (Říjen), kterou otevírá čtenářsky vděčná policejní scéna a která nadhazuje motivické sítě, jež jsou následně dalšími jedenácti kapitolami rozvíjeny.
Stále nepřekonaným úskalím Hájíčkova psaní se zdá být diktát příběhu: každý dialog jako by zde byl k tomu, aby něco ilustroval, a každá postava je až příliš viditelně svázána se svou funkcí (někdy postava přichází, aby vyplnila milostnou linku, podruhé aby rozřešila dávné spory, potřetí aby tvořila protipól k hlavní postavě). Tím ale postavy ztrácejí plasticitu, neboť jsou redukovány na svůj účel v příběhu. Vyprávění samo je vcelku nenápadné: v minulém čase a ve třetí osobě, a vypravěč je, snad v duchu realistické tradice, velmi zdrženlivý. Jako v jiných Hájíčkových románech není ani zde otevřeně tematizována erotika a i „omletý vtip o manželství“ autor raději opíše, než aby ho začlenil do textu. Nepřekvapivým rysem Hájíčkových próz je i to, že i přes deziluzi přichází šťastný konec.
Selský baroko oživilo přerušenou tradici venkovských realistických románů a stálo u počátku éry vyrovnávání se s dějinnými křivdami (podobnou prostupnost přítomnosti a minulosti představují například prózy Radky Denemarkové), ale i s inscenováním dokumentů a archivních materiálů v literatuře (které obdobně používá kupříkladu Kateřina Tučková v Žítkovských bohyních). Rybí krev tematizovala zánik vesnic kvůli výstavbě jaderné elektrárny a bezvýchodné lpění na světě, který už je nenávratně pryč. Dešťová hůl ohledávala stav vykořeněnosti a ztrátu životní orientace, jež může vést k přijímání alternativních zdrojů informací (pozoruhodný nefikční komplement brzy nato vytvořila kniha rozhovorů Raději zešílet v divočině Aleše Palána, v níž někteří šumavští samotáři též bezradně hledali vztah k okolí skrze indiánská učení a konspirační teorie). To jsou některé aspekty, kterými je Hájíček v českém prostředí významný a objevný – a v tomto kontextu nezbývá než říct, že Plachetnice na vinětách žádný svěží vítr nepřinášejí.
Čtenář si odnese především pocit, že téměř všechno už u Hájíčka četl jinde. V poslední knize jako by šlo o kompilaci či recyklaci starších motivů, aniž by však mezi nimi vykrystalizovalo téma, které by román dokázalo pevně podepřít a dalo mu výraznější tvář. Nejviditelnější posun nastává jednak v otevírání se stále širší čtenářské obci (zejména přehlednou zápletkou a milostnými pletkami, byť je lze označit za nejméně uvěřitelnou část příběhu) a jednak směrem k problémům samoty a stáří – zde už ale Hájíček není nijak zvlášť invenční, neboť opracovává témata, kterým se věnuje kdekdo. Když Hájíček pracoval se silnými tématy, chyběla mu adekvátní literární zručnost, a když už píše se značnou suverenitou a jistotou, najednou mu náměty docházejí. Pokud předchozí romány naznačovaly, že může Hájíček čnět vysoko nad standardem současné české literatury, ten poslední ho pak i přes některé působivé momenty stahuje do průměru sezónních knih, které může v dlouhodobém povědomí držet jen zavedené jméno autora.
Autor je student.