Obtěžování už dávno opustilo šedou zónu

Kauza slovenského moderátora Maroše Kramára ukázala, že ve střední Evropě se kampaň #MeToo opravdu neřeší. Ženy jsou nadále nuceny snášet obtěžování.

Pokud něco minulý týden v oblíbeném slovenském pořadu Inkognito nezůstalo inkognito, bylo to machistické chování moderátora Maroše Kramára. Zdá se, že Kramár udělal vše, co bylo v jeho silách, aby opět naplnil očekávané stereotypní chování. Když už člověk dostává vysoké honoráře za to, aby řekl strojené a nudné repliky, které beztak znějí jako dopředu napsané, je asi vhodné občas překvapit i nečekanými projevy „originality“ – i kdyby to znamenalo v pauze poškrábat maskérku po zadku. Poté, co se televize JOJ rozhodla zmíněný čin přidat k závěrečným titulkům, které mají spolu s ostatními „nepovedenými záběry“ zvesela ukončit pořad, společnost se rozdělila na dva tábory. Šlo opravdu o sexuální obtěžování, anebo jenom o poněkud bizarní kamarádské gesto? Zkrátka, ve střední Evropě se kauzy #MeToo neřeší. Jako by tu existovaly nějaké dávno sepsané směrnice, jak případy sexuálního obtěžování udusit: ženu je třeba označit za hysterku, která si všechno vymyslela.

Není to jen otázka Kramárova chování, ale i atmosféry, která panuje při na natáčení pořadu Inkognito a která možná vládne v celé společnosti.

Televize JOJ v reakci na krutě nepovedený vtip nejdříve přišla s omluvou, ve které sice konstatovala, že ji mrzí, pokud se někoho dotkla, ale ve skutečnosti se snažila říct, že všechno bylo v pořádku. Řada reakcí na samotnou událost vyvrcholila odezvou samotného Kramára, který prý rozhodně „není pro obtěžování.“ Kramár, který na sebe poslední desetiletí strhává pozornost slizkou image playboye a svůdníka mladých žen, není zvyklý, že ho někdo kritizuje, a navíc patrně podléhá falešnému dojmu, že každý jeho záměr je ušlechtilý. Jenže to samo o sobě není ten největší problém. I když můžeme mít nadhled nad jeho chováním, nelze mít nadhled nad tím, kolik lidí se na něj dívá. Jeho chování v televizi JOJ má velký dopad. Na rodinný pořad Inkognito, ve kterém se skupina čtyř lidí snaží uhodnout povolání soutěžících nebo identitu hvězdného hosta, se každé pondělí dívá zhruba půl milionu lidi.

Strážci kultury znásilnění

Každý, kdo se cítí dotčený nespravedlivým obviněním z nevhodného chování, vytahuje jako žolíka domněnku, že proti obtěžování protestují jenom ženy, kterých se nikdo nedotýká. Jenže míra obtěžování se v žádném případě nerovná míře atraktivity. Vypadá to, jako by si Kramár myslel, stejně jako třeba Bernard, že debatu o obtěžování udržují závistivé ženy, které se z „lichotivé“ kratochvíle Kramárů a Bernardů cítí vyloučeny. Při pohledu na rozhodování institucí, jež se tímto principem atraktivnosti řídí, už to ale taková sranda není.

Obtěžování je převážně odrazem mocenských struktur. Projevuje se tedy jako potřeba někoho ponížit, kolonizovat nebo poškodit. Je to dehumanizující akt, který může mít na oběť trvalý dopad. Mohla bych mluvit z vlastní zkušenosti, ale nemusím. Mnohé z nás už si uvědomily, že skutečnost, že někdo nás poplácal po zadku v autobuse, anebo se nás dotkl na jiném intimním místě, nebyla ojedinělým excesem. Falešná představa, že se to stalo jenom mně a že šlo o soukromou nebo náhodnou věc, je ve skutečnosti něčím, co sdílejí i další ženy. Je to univerzální zkušenost ve světě, ve kterém jsou ženy obtěžované, jenom protože jsou na veřejnosti.

Minulý rok plácl přes hýždě reportérku Alexandreu Bozarjian účastník běžeckého závodu, ze kterého dělala živý vstup. Otázkou je, co onomu člověku, který navíc působí jako pastor pro mládež, umožnilo takový bezstarostný projev smělosti? Je to pravděpodobně prostředím. Muži vědí, že je neponesou následky svého oplzlého chování, vědí, že je nikdo za nic neobviní. Není to tedy jen otázka Kramárova chování, ale i atmosféry, která panuje při na natáčení pořadu Inkognito a která možná vládne v celé společnosti. V anketě serveru iDnes.cz označilo přes deset tisíc lidi Kramárovo chování za neproblematické. Možná je to částečně i kvůli tomu, že se nacházíme v jakémsi začarovaném kruhu. Pokud diváky vedeme k tomu, že obtěžování je humorný vtip, může to na ně mít určitý psychologický dopad. Důsledkem je společenské ovzduší, ve kterém už obtěžování ani nevnímáme.

Bezpečné prostory – ale pro koho?

Maskérka se následně na žádost televize vyjádřila s tím, že se odmítla označit za oběť. Stačí to? Lze vyřešit celou kauzu jako nějakou dětskou hádku na hřišti? Je poněkud zvláštní (a přinejmenším nespravedlivé) očekávat, že jako pracující maskérka měla jinou možnost než potvrdit to, co od ní očekával zaměstnavatel. Zaprvé, koho chleba jíš, toho píseň zpívej. A zadruhé, když se mluví o obtěžování, často to znamená čelit umlčování. Přinejlepším to znamená zahájit dlouhou bitvu za vítězný narativ, která vám pravděpodobně přinese jenom Pyrrhovo vítězství v podobě vyčerpanosti. Nemůžeme se přece tvářit, že žijeme ve světě, ve kterém ženy bez ekonomické nebo politické moci mohou svobodně mluvit o obtěžování a pojmenovat násilníka bez strachu z odvety. Strážci a strážkyně patriarchátu se nám totiž za kampaň #MeToo, která se u nás ani pořádně nerozběhla, ještě pořád mstí. Místo skutečné změny myšlení se zaměstnavatelé bojí zaměstnat pohledné ženy a kolegové se vyhýbají interakcím s nimi.

Neformální pracoviště a bezpečné prostory, kde vládne kamarádská atmosféra, jak ji maskérka popisuje, opravdu existují, je ale na místě otázka pro koho. Ženská těla v něm zjevně existují jako kulisy, inventář, věc, na kterou si může kdokoliv sáhnout. Slovenská novinářka Zuzana Kovačič Hanzelová na svém Instagramu rozjela výzvu pro ženy, aby se podělily o to, jak často se setkaly s nevhodným chováním mužů. Sebrala přes šest set svědectví, že to, co zažila maskérka, zažívají pracující běžně, a mnohdy ještě mnohem horší věci – především číšnice a ostatní zaměstnankyně v gastronomickém sektoru. Nepřekvapuje pak, že jsou ženy často nuceny obětovat svou svobodu, jenom aby zůstaly v bezpečí před sexuálními útoky (musí se například rozhodovat, kudy budou chodit a jakou si najdou práci). Mnoho žen se tomu nemůže vyhnout, stejně jako nemohou promluvit, protože se nechtějí nechat vyhodit z práce.

Zjevné pravdy

Koronakrize nám názorně ukázala, že feministky měly celou dobu pravdu – společnost je skutečně postavená na neviditelné ženské práci. Stejně tak nám záběr z televize JOJ a následná diskuze ukázaly, že máme pravdu, když mluvíme o tom, jak běžné a normalizované sexualizované násilí je a jak hluboko je zakořeněná kultura znásilnění. Máme před sebou zjevné důkazy, že něco není v pořádku, ale stejně jsme umlčovány. Jak si pak poradíme s obtěžováním, ke kterému nedojde před kamerou?

Když čteme, že by se Maroš Kramár už neměl chovat tak, jak se mohl chovat za zlatých let „harašení“, je důležité uvědomit si, že tady nevedeme žádný mezigenerační boj. Obtěžování nemělo být akceptovatelné nikdy a šedou zónu opustilo už dávno. Proto pokaždé, když slyšíme, že kampaň #MeToo zašla už moc daleko, znamená to přesný opak. Za všechno, co jsme schopni odpustit slavným, oblíbeným mužům, které roky zbožňujeme, nakonec zaplatí ty nejzranitelnější.

Autorka je členka kolektivu SdruŽeny.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies