Odstranění soch Leopolda II. ho vrací z propagandy do historie

Sochy masového vraha, který má na svědomí smrt deseti milionů lidí, mají být odstraněny. K nápravě situace to ale nestačí.

Belgické úřady odstraňují po protestech z řad veřejnosti sochy krále Leopolda II. z piedestalů. Leopold II. vládl Belgii celých 44 let (1865–1909), nelze proto vést diskusi o temném dědictví tohoto panovníka a nehovořit jedním dechem také o identitě Belgie a Belgičanů. Leopold II., který byl znám jako „král budovatel“, se od roku 1885 stal koloniálním vládcem Svobodného státu Kongo. Toto ohromné území ve středu afrického kontinentu bylo jedinou soukromou kolonií na světě. Leopoldova extrémně brutální vláda vedla podle nejčastějších odhadů ke smrti přibližně deseti milionů lidí.

Chamtivost a modernita

Léta 1870 až 1914 jsou érou první globalizace, kdy došlo k výraznému provázání světových ekonomik a kdy se zejména země či oblasti na světové periferii specializovaly – či byly nuceny svými koloniálními pány specializovat se – na jednu komoditu v rámci světového trhu. I odlehlé části země byly zapojeny do globalizované kapitalistické ekonomiky, které dominovala po zuby ozbrojená evropská impéria přesvědčená o nadřazenosti své civilizace a zpravidla i rasy. V Africe, kterou Evropané před rokem 1870 kontrolovali jen z deseti procent, začal mezi evropskými říšemi závod o její porcování. Výsledkem tohoto procesu bylo mimo jiné i vyjednání vzniku osobní kolonie krále Leopolda II. v roce 1885.

Otázka, kdo by měl stát na piedestalech v parcích a na náměstích, není otázkou historickou, ale politickou, protože odráží hodnoty a rozložení moci ve společnosti.

Z oblasti Konga již před vznikem nového státu pocházela většina slonoviny na světovém trhu, ale králi Leopoldovi se podařilo její produkci prostřednictvím teroru domorodého obyvatelstva zčtyřnásobit. Tento příliv slonoviny na světový trh vedl dokonce v devadesátých letech 19. století k výraznému poklesu její ceny. Přibližně od roku 1890 se stal hlavním vývozním artiklem Konga kaučuk vyráběný z mízy kaučukovníku, která je po naříznutí kůry stromu zachycována do malých pohárků upevněných ke kmeni. Tento proces nevyžadoval velké investice, hnojiva či mechanizaci, ale byl velmi náročný na lidskou práci, což se stalo prokletím pro místní obyvatele nucené brutálním násilím k plnění kvót na odevzdávání kaučuku. Nárůst poptávky po kaučuku pro produkci výrobků spojených s druhou průmyslovou revolucí, tedy pneumatik či bužírek k elektrickým drátům, zajišťoval stálý odbyt kaučuku, navíc jeho cena přibližně od roku 1890 do roku 1910 čtyřikrát stoupla. Masivní produkce se stala Leopoldovým zlatým dolem.

Nárůst poptávky po kaučuku a jeho překotně rostoucí produkce měly ničivý dopad také na některé skupiny domorodého obyvatelstva v Amazonii, přestože následky kaučukového boomu zde nebyly tak plošné jako v Kongu. Tyto příbuzné historické procesy ukazují na jistou dynamiku světového kapitalismu v přístupu k domorodému obyvatelstvu odlehlých částí planety, kde se nacházely přírodní zdroje. Král Leopold II. byl ochoten se chovat bezohledněji než jiní podnikatelé či vládci, ale logika jeho chování vycházela z institucí utvářejícího se moderního světa.

Otec se dívá na useknutou ruku a nohu své mrtvé dcery Boali, které bylo pět let. Foto Alice Seeley Harris, 1904, Wikimedia commons

 

Vražedná tyranie

Leopoldovou stálou armádou v Kongu byla tzv. Force publique, která od svého založení v roce 1888 do roku 1905 postupně narostla do síly 16 tisíc mužů vedených 360 bílými důstojníky. Mužstvo tvořili nejdříve vojáci ze Zanzibaru a západní Afriky, ale později začali převažovat muži z řad místních obyvatel. Force publique měla za úkol vybírat z vesnic kaučuk, který měl být pravidelně odevzdáván ve stanoveném množství. Základními dopravními cestami byly v pralese pochopitelně řeky, na jejichž březích byly budovány stanice. Král Leopold také za provizi uděloval koncese soukromým společnostem, které v zájmu svých akcionářů spravovaly ty části Konga, na které by jeho vlastní vojáci a úředníci nestačili.

Domorodci byli nuceni pod hrozbou násilí získávat kaučuk, což vedlo k zanedbávání vlastních polí a často k hladovění. Tato nucená práce byla vykonávána bez náhrady, jednalo se tedy o otroctví ve vlastní zemi. Když se některá vesnice odmítla zapojit do získávání kaučuku či neplnila kvóty, byla exemplárně potrestána zabíjením, sexuálním násilím a braním zejména žen a dětí jako rukojmích. Široce rozšířený byl také kanibalismus.

Leopoldovi vojáci museli za každý vystřelený náboj přinést pravou ruku, aby dokázali, že skutečně někoho zabili, a nevyplýtvali drahé náboje dovezené z Evropy na lov. Vojáci však někdy pouze usekli své oběti ruku a nechali ji žít. Fotografie přeživších lidí s useknutou rukou jsou nejvýraznějším obrazovým svědectvím o celé tragédii. Počet odevzdaných useknutých rukou se pak postupně stal měřítkem toho, jak horlivě ten který voják vykonával svou službu. Useknuté ruce se dokonce staly určitou formou platidla, za něž se dalo vykoupit, když člověk selhal při dosahování příliš vysokých kvót na odevzdaný kaučuk. Domorodí obyvatelé se tak v zoufalství napadali navzájem. Útoky, teror a vydírání od Force publique, otrocká práce, nedostatek potravy a epidemie neštovic a spavé nemoci zdecimovaly původní komunity a konžská společnost se z tohoto rozkladu a traumatu nikdy nedokázala zotavit.

Stačí odstranit sochy?

Informace o Leopoldových zločinech začaly ve větší míře pronikat na veřejnost již okolo roku 1900. Proti Leopoldově krvavé despocii se ve svých dílech ozvali významní spisovatelé své doby jako Joseph Conrad (Srdce temnoty, 1899), Mark Twain (Samomluva krále Leopolda, 1905) nebo Arthur Conan Doyle (Zločin jménem Kongo, 1909) i řada aktivistů, zejména Edmund Dene Morel (Red Rubber, 1906). V roce 1908 mezinárodní skandál vedl ke konci Leopoldovy vlády v Kongu, přičemž správu země po něm převzala belgická vláda. Nejen Belgičanům byly tedy přinejmenším od počátku minulého století dostupné informace o Leopoldově krvavém řádění v Kongu, jeho sochy však ještě více než století stály v Belgii jako vyjádření úcty a respektu k němu. Není to náhodou, vždyť ještě v roce 1958 v rámci Světové výstavy v Bruselu představila Belgie v pavilonu věnovanému své tehdejší kolonii „lidskou ZOO“, poslední svého druhu na světě.

Při pohledu nazpět do minulosti nelze relativizovat zotročování, znásilňování či vraždy poukazováním na dobový kontext. Nelze se zbavovat viny s tím, že „tehdy to bylo normální“. Ano, tyto činy mohly být historicky považovány za normální či ospravedlnitelné mezi pachateli či v očích některých přihlížejících, ale to samé neplatilo pro oběti samotné. Říkat o takových činech, že jsou ospravedlnitelné historickým či kulturním kontextem, a proto nepatří do sféry našich morálních soudů, znamená postavit se k lidství obětí zády.

Odstraňování, boření či poškozování soch nikoho z historie nevymazává. Naopak, v Leopoldově případě bychom mohli říct, že je jeho osobě v současné době věnováno nejvíce kritické pozornosti od jeho úmrtí. Leopoldovy sochy byly pokračováním propagandy, která se snažila odvrátit pozornost veřejnosti od temné strany jeho vlády, nikoliv neškodnou pomůckou k výuce historie. Otázka, kdo by měl stát na piedestalech v parcích a na náměstích, není otázkou historickou, ale politickou, protože odráží hodnoty a rozložení moci ve společnosti.

Nevzdávat poctu masovým vrahům je základ. Jak je zejména v těchto dnech čím dál tím zřejmější, od slovního zavrhnutí rasismu ke zbavení se jeho hluboko usazených nánosů i dědictví světového řádu, který rasismus spoluutvářel, je dlouhá cesta. Nestačí přitom symbolická gesta. Kongo se ze své pozice zdroje základních surovin pro světový trh nikdy nevymanilo. Dnes je tato země například největším světovým producentem kobaltu, který je hojně využíván při výrobě baterií do elektroniky. Produkce kobaltu je však v Kongu spojena mimo jiné s dětskou prací. A to je problém, od kterého nám strhávání soch nepomůže.

Autor je doktorand na FF UK.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies