„Je to náročné, starám se nejen o děti, ale i o otce,“ říká pětačtyřicetiletá Alice, která ze všeho nejvíc působí unaveně. „Všichni kolem mě karanténu oslavovali jako něco, co dávno potřebovali, nějaké zpomalení života, které by si na podzim klidně rádi zopakovali, ale já jsem si šáhla na dno,“ přiznává. Alice je samoživitelka a její otec vyžaduje celodenní péči. Mají velké štěstí, že bydlí v bytě, který v devadesátých letech levně odkoupili od městské části, takže nemusí platit komerční nájem ani se bát, že by o bydlení najednou přišli. Alice ještě před časem mohla chodit uklízet, aby si přivydělala, ale stav jejího otce se zhoršil. Žijí tak z jeho důchodu, příspěvku na péči, rodičovského příspěvku a příspěvků na děti. Peněz na nějaké odlehčovací služby je málo, ale i ty v minulosti Alice občas využila.
S příchodem karantény se ale najednou ocitla doma se dvěma dětmi a otcem. „S tátou to není jednoduché, je náladový, má svoje jasné představy, jak věci mají být. Když děti chodily do školy a školky a on dopoledne spával, měla jsem aspoň chvilku pro sebe, ale s karanténou jsem měla pocit, že jsem v pekle, pořád po mně někdo něco chtěl a večer jsem padala unavená do postele. Ke konci už jsem měla ráno pocit, že prostě nevstanu a že by mi bylo líp, kdybych se neprobudila, do toho jsem se musela se starším dítětem učit… pevně doufám, že druhá vlna nepřijde, nezvládla bych to, tím jsem si jistá,“ uzavírá Alice.
Když je z péče závislost
Každý z nás někdy potřeboval něčí péči. Všichni jsme byli dětmi, ale péči potřebujeme, i když jsme nemocní, a většina z nás se dožije stavu a věku, kdy ji budeme potřebovat zas. Podíl seniorů v populaci stoupá, společnost stárne, takže péče je zapotřebí čím dál víc. Přestože její kvalita úzce souvisí s kvalitou naší budoucnosti, není péče ve společnosti nijak zvlášť ceněná, a to ani finančně. Důsledků je mnoho, včetně třeba osudů žen, které zůstávají s násilníky, protože se bojí, že by to samy neutáhly. To je případ i třiatřicetileté Kateřiny, která žije se svým mužem Robertem (jména jsou změněna). Mají tři děti a problémy s násilím začaly už dávno. „Ale ono to nebylo dřív tak, že by mě pořád bil, většinou byl hodný. A často se mi pak i omluvil. Jednou asi před rokem u nás zaklepali sousedi, když to trochu přehnal, a když se to po čase opakovalo, zavolali policii a pak byl dlouho klid,“ vzpomíná Kateřina.
Spousta žen pečuje o své blízké do úmoru a bez pomoci, jiné zažívají domácí násilí a bojí se odejít, aby nespadly do bídy. Stejně tak řada samoživitelek počítá každou korunu, a přesto nemá dost peněz na domácnost.
Pak ale přišla karanténa a Robert zůstal doma – jako vyhazovač, který pracoval na dohodu, přišel okamžitě o práci. Zůstali bez prostředků, Robert začal večer chodit ven, Kateřina přesně neví, co dělal, každopádně se v tu dobu jeho chování zhoršilo. Občas nosil nějaké peníze, ale jinak si Kateřina půjčovala, kde se dalo. „Špatně snáší křik dětí a začal bít i je, nevím, co mám dělat. I když se částečně vrátil do práce, pokračuje to,“ říká Kateřina a přestává zadržovat pláč.
Během karantény se problémy žen, které žijí s násilnými partnery, prohloubily. Jenže takových, které neodešly a dál snášejí násilí, je mnoho dlouhodobě. „Jeden z důvodů, proč ženy u násilných partnerů zůstávají, je jejich ekonomická závislost na partnerovi,“ vysvětluje Johanna Nejedlová, zakladatelka spolku Konsent. K dalším důvodům pak patří třeba nedostatek míst v azylových domech, zvláště pak těch utajených, takže ženy vlastně nemají ani kam jít. Důvod, proč jsou ženy ekonomicky závislé na mužích, je jednak ten, že vydělávají méně než muži – v České republice činí rozdíl v odměňování žen a mužů 21,1 procenta –, a pak také to, že ženy často pečují o druhé a dostávají za to buď nepříliš vysoké příspěvky, anebo také nic.
Ženy, které se od partnera rozhodly odejít, se často dostávají do těžkých finančních problémů. Během karantény se jejich nesnáze prohloubily. Z průzkumu Klubu svobodných matek vyplývá, že po dvou měsících koronakrize se více než 65 procent matek samoživitelek nachází v horší finanční situaci a třetina z nich si musela vzít půjčku. 60 procent samoživitelek nemělo před krizí vůbec žádné úspory. Necelá pětina samoživitelek žádala o pomoc stát, stejný počet se obrátil se žádostí o pomoc na neziskové organizace. Dvě třetiny z nich nemají finance na zaplacení letních táborů dětí.
Nekoncepční péče
Péče jako doména žen není české specifikum: podle dat Eurostatu z roku 2018 jsou to v Evropě v 68 procentech případů ženy, kdo pomáhá dětem s přípravou do školy, v 92 procentech případů ženy perou, v 76 procentech uklízí a v 79 procentech vaří. O seniorky a seniory pečují z 80 procent ženy. V případě nutnosti pečovat o seniory neustále opouští v rodině své zaměstnání ten, kdo má nižší příjem, což jsou obvykle také ženy. Ženy převažují i ve formálním sektoru péče, tvoří 85 procent zdravotnického personálu, třetina z těchto žen má děti mladší 12 let a 19 procent z nich jsou matky samoživitelky.
V době koronavirové krize se začalo více mluvit o zdravotnících a podmínkách v nemocnicích. Sociální služby musely na zájem médií a společnosti čekat mnohem déle, a i když se téma otevřelo, nerezonovalo zdaleka tolik, kolik by si zasloužilo.
Institucionalizovaná péče se v Česku potýká s řadou problémů už dlouhodobě. Mezi ty největší patří nedostatek personálu, který souvisí s tím, jak málo je péče placená. „Naše práce je vnímána jako nekvalifikovaná, tudíž jako podřadná. Téma péče ve stáří je navíc společensky málo atraktivní, je spojené s něčím, co nás nevyhnutelně všechny čeká a co si moc nechceme připouštět,“ říká Petra Selingerová, aktivizační pracovnice z domova seniorů. Péče je navíc vnímaná jako ženská práce, přitom je často fyzicky velmi náročná.
Podle Selingerové spočívá hlavní problém v tom, že v České republice chybí dlouhodobá koncepce řešení problémů v sociálních službách. Podmínky se často mění s volebními obdobími a jsou závislé na tom, kolik peněz se pro resort vyčlení. „Za šest let, co v tomto odvětví pracuji, mám dojem, že nějaké zásadnější změny nastaly vždycky až v okamžiku, kdy se stal nějaký průšvih a byl medializován,“ říká Selingerová a připomíná situaci, kdy se před prázdninami před dvěma lety výrazněji zvedly platy. „V létě jsou dovolené, tudíž i nedostatek personálu, a bylo potřeba situaci urychleně řešit. V řadě institucí se sice zvedl základní plat, ale byly odebrány jiné složky mzdy – osobní ohodnocení, příplatky za noční a víkendové služby,“ upozorňuje na další problém, který souvisí také s nerovným odměňováním zaměstnanců ve státních a neziskových organizacích. Ve státních zařízeních, která zřizují magistráty nebo krajské úřady, platí tabulkový systém mezd. To v neziskových organizacích není a je v podstatě lhostejné, zda za sebou mají lidé roky praxe. „Finančně jsou na tom tedy zaměstnanci státních zařízeních o něco lépe, a to i přes to, že neziskovky odvádějí mnohdy lepší práci a jejich akční rádius je pestřejší,“ vysvětluje aktivizační pracovnice.
Neziskovky totiž mnohdy vyplňují místa, na která stát nepamatuje, často provozují azylové domy, zaměstnávají terénní pracovníky, pracují s lidmi bez domova, s uživateli návykových látek. V přímé péči pak často zajišťují terénní pečovatelky.
Falešné důchoďáky
V současnosti žije v Česku přes milion a tři čtvrtě osob starších 65 let. Podle prognóz Českého statistického úřadu by měli lidé starší 65 let v roce 2030 tvořit 22,8 procenta populace, v roce 2050 pak 31,3 procenta. To představuje přibližně tři miliony osob. Stárnoucí populace a potřeba zajistit lidi ve stáří je vzhledem k absenci státní koncepce také příležitostí pro nejrůznější podnikavce, kteří se neštítí vydělávat na základních potřebách lidí. V České republice tak vznikají různé pobytové služby, které formálně nabízejí ubytování, ale ve skutečnosti se jedná o neregistrované sociální služby. V těchto zařízeních se při šetření Veřejné ochránkyně práv ukázalo, že poskytují služby v horší kvalitě než zařízení registrovaná. V zařízeních nebyla klientům poskytována péče, kterou jejich zdravotní stav vyžadoval. Špatné zacházení spočívalo podle zprávy ombudsmanky „v nedostatečné a nevyhovující stravě a absenci prevence malnutrice, v laickém poskytování ošetřovatelské péče, omezování volného pohybu klientů, v ledabylém nakládání s léky, prohlubování inkontinence, nedůstojných hygienických podmínkách a nerespektování soukromí“. Provozovatelé určitým klientům bránili zařízení opustit a v několika případech byli klienti dokonce proti své vůli zamykáni v pokoji. V několika zařízeních používali fixační pomůcky a postranice způsobem, který rovněž omezoval volný pohyb osob.
Ani péče v registrovaných zařízeních není vždy bez vady, lepší jsou pouze ve srovnání s těmi neregistrovanými. Podle pracovnice v sociálních službách, která pracovala v několika takových institucích a která mě vyhledala, aby se mi svěřila se svými zážitky, se lepší zařízení pozná podle toho, že v něm není hned při vstupu cítit moč. „Lepší jsou státní zařízení než ta soukromá,“ vyprávěla, ale nakonec ani ta státní podle ní nebyla schopna zajistit dostatečně důstojnou péči. V těch soukromých, kde pracovala, ale bylo problémů mnohem víc. „Jedna pečovatelka na celou chodbu, nemohly jsme vyhovět všem, ale nejhorší byl nedostatek jídla a plen,“ vyprávěla. Byla zoufalá z toho, že nemohla dát klientům dosyta najíst a přebalit je, když to potřebovali.
Migrantky bez dětí
Dožívání v ústavu, zejména jedná-li se o velkou instituci, může být velmi nedůstojné. Řada rodin proto volí pro své seniory jiné řešení. Jako optimální se zdá najmout si pečovatelku, která se o seniora nebo jinou osobu, která péči vyžaduje, stará v domácím prostředí. Vzhledem k tomu, jak je péče finančně málo ohodnocená, vykonávají tuto práci většinou ženy, které pocházejí z chudších zemí. Češky jezdí pracovat do Německa a Rakouska, péči o české seniory zase často zastávají Ukrajinky.
Antropoložka Petra Ezzeddine vzpomíná ve své studii Sentimentální peníze aneb Jaká je cena transnacionálního mateřství, jak potřebovala někoho, kdo by jí pomohl při dokončování práce asi týden pečovat o syna. Kamarádka jí doporučila „jednu velice spolehlivou paní Jekatěrinu z Ukrajiny“. Svou zkušenost popisuje takto: „A tak jsem potkala Jekatěrinu. Byla to usměvavá energická pětatřicátnice, která se při pohledu na Marka ihned rozněžnila. V oné něžnosti byl ale jakýsi stín smutku. Pochopila jsem ho, teprve když se Jekatěrina začala svěřovat se svým osobním příběhem. Postupně jsem se dozvěděla, že Jekatěrinu na Ukrajině opustil manžel, odešel do Ruska a po neúspěšném pokusu o podnikání ji zanechal samotnou se třemi dětmi a velkými dluhy. Aby je Jekatěrina splatila, musela odejít do zahraničí a doma nechat své děti ve věku 2, 9 a 11 let. Rozhodně jsem se necítila dobře, že mé vlastní krátkodobé ,opuštění‘ syna zastala právě Jekatěrina,“ píše Petra Ezzdinne, která se tématu migrantek věnuje dlouhodobě. Během koronakrize se naplno ukázalo, jak jsou bohatší státy Evropy závislé na péči žen z chudších zemí. Péči tak poskytuje „jiná žena“, někdo, kdo pochází z ještě horšího socioekonomického prostředí. Práce v domácnosti, kde bydlíte, vás navíc činí velmi zranitelnou. Migrantky ze Střední Evropy v Německu a Rakousku (včetně žen z ČR) obvykle pracují v režimu, kdy jsou čtrnáct dní doma a čtrnáct dní v práci, kde celodenně pečují o seniory. Zátěž toho, že systém není dobře nastavený, nesly podle Petry Ezzeddine samotné migrantky a jejich rodiny. Musely si samy platit testy nebo zůstat v karanténě v cizí zemi. Byly také stigmatizované jako osoby, které dělají nebezpečnou práci.
Státy tvrdě vyjednávaly, aby pečovatelky mohly cestovat. Počáteční zděšení, že se bude v jednotlivých státech pečovat o potřebné bez pomoci migrantek, se nakonec nenaplnilo. Krize ale ukázala, že systém je dlouhodobě neudržitelný. Totéž se týká zdravotníků, kteří také pracují často v zemích, kde nemají tak nízké mzdy jako ve svých domovských zemích. Péče je totiž založená na regionálních ekonomických nerovnostech. A to proto, že ji finančně neceníme.
Změna je nejen možná, je hlavně nutná
Změní se něco po epidemii Covid-19? Pomohla nám krize pochopit, jak moc je péče důležitá? Stane se z ní silné společenské téma? Pomoct by mohl podle Petry Selingerové odklon od velkých institucí. Jenže k tomu, aby se péče transformovala, je potřeba mnohem větší podpora domácí péče. Finanční, ale i praktické. V Česku chybějí například denní stacionáře, není zde dost odlehčovacích služeb – v momentě, kdy pečujete doma, nemáte svého blízkého komu svěřit, abyste si odpočinuli, udělali nějakou práci, mohli občas odjet mimo domov.
V současnosti je například příspěvek na péči, který může dostat osoba podle stupně závislosti, mnohdy zamítnut, je-li žadatel v domácí péči – ale ve chvíli, kdy se dostane do nějaké instituce a ta si za něj požádá, příspěvek najednou přidělen je. Následkem toho jsou v institucionální péči i lidé, o které by se jejich blízcí dokázali s nějakou podporou postarat. Institucionální péče je mnohem dražší než péče doma a pro lidi, kteří v ústavech vyrůstají, žijí, nebo dožívají, je to navíc mnohem méně důstojné, než kdyby mohli být doma nebo v nějakém malém zařízení, kde by péče o ně měla humánnější podobu.
Lepší péče o všechny, kdo to potřebují, ale v konečném důsledku i o nás, pokud se toho dožijeme, závisí na řadě faktorů. Základní předpoklad ale je, že se z péče stane důležité téma. Vyšší podíl žen v rozhodovacích pozicích by mohl napomoci tomu, že by se k tématu vyjadřovaly i ženy, které mívají s péčí větší zkušenosti. Nakonec i pozice žen v médiích a dělení témat na „tvrdá“ a „měkká“ je faktor, který v důsledku téma péče odsouvá někam do víkendových příloh. Jenže pokud nebudeme mít štěstí, může nám odsouvání tohoto problému zajistit hodně nepříjemné umírání.
Než jsem reportáž dopsala, Kateřina našla pomoc a je v bezpečí. Alice dál pečuje o otce, ale děti chodí zase do školy a v létě přijede ze zahraničí její sestra, aby jí s péčí pomohla. Další ženy s podobnými osudy ale dál pečují o své blízké do úmoru a bez pomoci nebo zažívají domácí násilí a bojí se odejít, protože nemají dost finančních prostředků a hrozí jim, že spadnou do bídy. Stejně tak řada samoživitelek počítá každou korunu, a přesto nemá dost peněz na domácnost. Senioři často trpí v ústavech, které jim neposkytují důstojnou péči, a pečovatelky v těchto domovech mají špatné pracovní podmínky. Ženy jako Jekatěrina dál pečují o cizí lidi v cizí zemi, zatímco jejich děti vyrůstají bez mámy.
Autorka je redaktorka Alarmu.
Text vznikl za podpory nadace Rosa Luxemburg Stiftung. 