Foto pixabay.com
Vedle mnoha jiných věcí koronavirová krize znovu obnažila a zdůraznila slabiny sociálních sítí. Třeba uznávaný německý expert na digitální technologie Sascha Lobo přinejmenším na začátku krize jejich roli chválil. Suplovaly údajně chybějící fyzický mezilidský kontakt, šířily důležité informace, a zároveň odlehčovaly ponurost situace například vtipnými návody na správné mytí rukou. Jenže když se po prvotním šoku začaly čím dál dramatičtěji lišit názory na to, jak vážná pandemie vůbec je a jaká jsou tedy adekvátní opatření, staly se sociální sítě prostorem pro vyměňování urážek a vyhrožování protistraně. S onemocněním covid-19 přišla také řada spikleneckých teorií, přičemž ty staré nezmizely a nové nepřestaly vznikat.
Ve Spojených státech se Twitter, obyčejně zdaleka nejoblíbenější komunikační kanál Donalda Trumpa, nedávno ocitl pod prezidentovou palbou. Správci této sociální sítě totiž opatřili dva jeho retweety videí poznámkou, že jde o nepravdu, a k tomu doplnili několik odkazů na seriózní média uvádějící vše na pravou míru. Trump v reakci na to podepsal prezidentský výnos, kterým uložil příslušným úřadům prověření toho, zda sociální sítě dávají všem férový prostor a nikoho nezvýhodňují. Ve skutečnosti tím Trump ale sociálním sítím spíš vychází vstříc. Ačkoli je na ně z různých stran vyvíjen čím dál tím větší tlak, aby víc kontrolovaly a moderovaly obsah, sociální sítě (a jejich majitelé) na tom ve skutečnosti příliš velký zájem nemají. Místo role pouhých moderních nástěnek by se tak dostaly do pozice blízké klasickým médiím, což je významně náročnější, a tím pádem i dražší úloha.
Netzwerkdurchsetzungsgesetz
Ve snaze dotlačit sociální sítě k zodpovědnosti za šířený obsah jsou zatím nejdál v Německu. Německo zastihla koronavirová krize uprostřed dalšího dějství debat o smysluplné a funkční regulaci sociálních sítí. Vyplatí se na něj podívat blíž, a to i kvůli další polarizaci společnosti právě kvůli interpretaci závažnosti nemoci a adekvátnosti politických odpovědí na ni. Tato polarizace totiž jen tak nevymizí, i kdyby nám koronavirus už dal pokoj.
Panovala obava, že sociální sítě pod tlakem krátké lhůty a případné pokuty budou raději mazat víc než míň. Spíš než plošné mazání se ale jako problém ukazuje neodbornost a nahodilost jednotlivých rozhodnutí o smazání či nesmazání.
Německo bylo jednou z prvních zemí, které se pokusily se systematicky krotit bujení nenávisti na sociálních sítích. Už s rozvojem internetu od konce devadesátých let sice formálně platila odpovědnost provozovatelů stránek za obsahy na nich zveřejňované, s rozmachem různých fór a vysoce interaktivních a velmi obtížně kontrolovatelných sociálních sítí se na ni ale de facto většinově rezignovalo. Teprve od roku 2015 se v Německu tehdejší ministr spravedlnosti Heiko Maas snažil největší hráče donutit k odpovídající aktivitě, a když to formou domlouvání a dobrovolnosti nikam nevedlo, inicioval vznik „zákona k lepšímu prosazování práva na sociálních sítích“ (Netzwerkdurchsetzungsgesetz neboli NetzDG). Ten vstoupil v účinnost v lednu 2018 a ukládá všem interaktivním platformám s více než dvěma miliony německých uživatelů povinnost zřídit mechanismus ke hlášení příspěvků podezřelých z porušování zákona.
Z podstaty věci jsou příspěvky na sociálních sítích nejnáchylnější buď k politickým trestným činům, jako je hanobení menšin nebo propagace zakázaných ideologií a symbolů, či k porušování osobnostních práv. Po nahlášení mají provozovatelé jeden den na rozhodnutí o smazání v nekomplikovaných případech, týden v těch složitějších, a ještě jednou tolik v případě, že požádají o pomoc při posouzení externí místa. Při více než sto stížnostech ročně jim nadto vzniká povinnost vydat za daný rok zprávu o činnosti v tomto směru.
Velkým problémem všech digitálních platforem, nejen sociálních sítí, je totiž to, že svou digitální infrastrukturu obvykle provozují z daňově výhodného zahraničí, a úřady na ně těžko dosáhnou. V Německu proto mají provozovatelé sítí povinnost zřídit si pobočku, která je za dodržování zákona odpovědná vůči místním úřadům. Za nesplnění povinností uložených zákonem jim hrozí pokuta až 50 milionů eur, byť by tato drakonická vrchní hranice přišla zřejmě na řadu až v okamžiku, kdy by síť zcela odmítla předepsaný mechanismus ctít. Pokutu ve výši dvou milionů eur už nicméně v Německu zaplatil Facebook za to, že formulář k nahlášení možných trestných postů nebyl dostatečně snadno dohledatelný.
Kontroverze zákona
Byť v Německu panuje oproti Česku širší konsenzus, že dění na sociálních sítích je opravdu velký problém, byl zákon hned od počátku ostře kritizován. Fundamentální kritika směřuje k faktu, že je rozhodnutí, zda příspěvek splňuje skutkovou podstatu trestného činu, ponecháno samotným sociálním sítím, které nemají povinnost svěřit rozhodování kvalifikovaným právníkům. Rozhodnutí tak často dělají v krátké lhůtě 24 hodin pouze proškolení právní laikové, jejichž špatné pracovní podmínky už vyvolaly v Německu pořádný skandál. V minulosti neměli jednoznačný manuál, museli případy posuzovat příliš rychle, neměli k dispozici psychologickou podporu. Jednotlivá rozhodnutí tak jsou nezřídka pochybná a vyvolávají otázky, zda by státní zástupce či soudce skutečně rozhodl stejně. Často se pochybnosti týkají například politické satiry.
Udělat sofistikovanější rozbor procesu rozhodování je nemožné. Zprávy, které provozovatelé o svých rozhodnutích předkládají, nemusejí obsahovat žádné podrobnosti. V jednotlivých sporných případech, kdy uživatel trvá na smazání, i když provozovatel sociální sítě rozhodl jinak, se každopádně lze obracet na Spolkový úřad pro justici. Ten je přezkoumá a případně uloží pokutu. Počet takových stížností se nicméně pohybuje v řádu stovek. Pokud má naopak někdo pocit, že jeho příspěvek byl vymazán neprávem, má pouze možnost zkusit se odvolat vůči platformě samotné – zde žádná vnější veřejná instance nefiguruje.
Panovala také obava, že sociální sítě pod tlakem krátké lhůty a případné pokuty budou raději mazat víc než míň, čímž by se zákon mohl stát nástrojem pro omezení svobody slova či dokonce zbraní v politickém boji. To se ale za dva roky fungování zákona spíše nepotvrzuje. Stížností obecně zůstává poměrně málo, i když s velkými rozdíly mezi jednotlivými provozovateli, které vyvolávají otázky o rozdílné přístupnosti a uživatelské vstřícnosti mechanismu. Zatímco na Youtube šly počty hlášení i smazaných příspěvků za rok 2018 do desetitisíců, Facebook vykázal za druhou půlku roku jen něco přes tisícovku hlášení, z nichž byla vymazána necelá pětina. Instagram dokonce nemusel detailnější čísla zveřejňovat vůbec, protože celkově zůstal za celý rok pod stovkou hlášení. Spíše než plošné mazání se jako problém ukazuje již zmíněná neodbornost a nahodilost jednotlivých rozhodnutí o smazání či nesmazání.
A trestání pachatelů?
Na třetí velký bod kritiky – že v nejlepším případě sice dojde ke správné identifikaci trestného obsahu a jeho rychlému smazání, už ale ne automaticky k zákonem vymezenému potrestání jeho původce – nyní odpovídá novelizace zákona, kterou v únoru přijala spolková vláda a aktuálně je projednávána v německém parlamentu. Zatímco dosud existovala pouze zdlouhavá možnost zařídit si soudní příkaz a na jeho základě požadovat od sociálních sítí vydání totožnosti autora příspěvku za účelem trestního řízení, mají mít nově sociální sítě v případě svého pozitivního rozhodnutí o trestnosti příspěvku a jeho smazání také povinnost rovnou předat informaci včetně ztotožnění autora úřadům činným v trestním řízení. V Německu už postupně vznikají přímo na tuto problematiku specializovaná státní zastupitelství. Vychází se přitom z toho, že samotné mazání příspěvků nemůže proměnit prostředí sociálních sítí k lepšímu, pokud zároveň nedojde ke skutečnému potrestání, a tím i odstrašení pachatelů do budoucna.
Co může na první dobrou znít jako užitečné vylepšení regulace, je však už nyní terčem masivní kritiky. Nový zákon de facto rozšiřuje pravomoci soukromé nadnárodní společnosti a pro ni pracujících právních laiků. Na základě zhusta nefundovaných rozhodnutí může dojít k očerňování potenciálně nevinných občanů a občanek včetně automatického vydávání jejich dat státním orgánům. Zděšení vyvolává i rozsah předávaných informací – mělo by snad jít kupříkladu i o hesla k odpovídajícím účtům.
Dá se tedy čekat, že debata o novelizaci Netzwerkdurchsetzungsgesetz ještě bude bouřlivá. Symptomatické je, že se až na absolutní výjimky všichni kritici shodnou, že situace je neudržitelná a nějaký typ zákroku si vyžaduje. Vedle kritiky stávající podoby zákona, respektive jeho chystané novely, ale v podstatě nikdo neumí přijít s jakoukoli alternativou s méně negativními vedlejšími důsledky, která by slibovala alespoň stejnou efektivitu. Rozhodná bitva s rozpačitými výsledky, kterou s toxicitou sociálních sítí Německo vede, je tak výbornou případovou studií širšího fenoménu: technologie digitálních platforem se svou povahou natolik kvalitativně odlišuje od všeho, na co umíme klasickými právními nástroji v rukou národních států a jejich úřadů reagovat, že nadále nevíme, co si s nimi počít.
Autorka je politoložka a publicistka.