Photo pxhere.com
Máte-li tělesné postižení, musíte podle médií nevyhnutelně trpět. Trpíte pochopitelně svou diagnózou. Ta vám totiž – považte! – „zmrzačila ruce i nohy (…) a každá věta, kterou dokážete říct, je vykoupena křečovitým prohnutím celého těla“ (HN Ego). Co víc, diagnóza vás dokonce trudně a mnoha chrastícími řetězy „upoutala na invalidní vozík. Mohli byste si stěžovat, jak je život nespravedlivý“ (Aktuálně), ale vy „se svému těžkému osudu nepoddáváte. Ba naopak“ (Deník). Jste „velkými bojovníky, kteří všechny nesnáze zvládají s obrovskou statečností a úsměvem ve tváři“ (Novinky). Jinou možnost veřejně ani nemáte. „Navzdory diagnóze“ žijete tak naplno, až vás nějaký ten hokejista „vždy rád odmění (…) společnou fotografií nebo dárkem přímo z kabiny“ (Lidovky).
Neberte nám stereotypy
Přestože texty o lidech na vozíku bývají podobnými stereotypními floskulemi přímo prošpikované, manuál pro média, který se věnuje korektní komunikací tématu postižení a který na konci května vydala zástupkyně ombudsmana Monika Šimůnková, rozvířil rybník české žurnalistiky. K čemu je v případě lidí s postižením korektnost? Dokonce i do DVTV si pozvali na vozík usazeného Heřmana Volfa, aby je coby vyslanec mytické populace osob s postižením uklidnil, že v této oblasti korektnosti netřeba. Pan Volf, úspěšný manažer sportovních aktivit pro lidi s postižením i bez něj, tak v pořadu rozhodl, že zabývat se jazykem je pitomina, neboť jeho osobně žádný z údajně nekorektních výrazů neuráží.
Pokud ubude „trpících“ a „bojujících“ postižených a stanou se z nich prostě lidé, kteří ve svém životě potřebují jistou míru podpory, je šance, že časem budou muset ve svých životech překonávat zase o něco méně bariér.
Což o to, mě většinou také neurážejí a stejně jako Heřman Volf si myslím, že nejdůležitější komunikace je ta z očí do očí. Můj kolega nedávno v jisté neformální situaci s vínem v ruce pronesl, že jeho kočka chodí jako „krip-“. L na konci spolkl a provinile se na mě podíval. Jistě bychom se s panem Volfem shodli, že šlo o navýsost komický moment – zejména proto, že se zmíněný kolega už čtvrtým rokem zabývá otázkou, jak zpřístupnit produkt své práce lidem se všemi typy postižení. Slova, která se vztahují k postižení, jsou daleko starší než koncept ableismu a jsou do našeho jazyka zažraná tak hluboko, že mi nepřijde smysluplné dělat kvůli nim na neformální rovině větší povyk.
Trocha zdvořilosti nikoho nezabije
Teď ovšem přijde několik velkých jenže. V první řadě znám lidi s postižením, jimž nekorektní termíny opravdu žádnou radost nečiní. Lidi, co nevidí, často irituje výraz „slepec“, který evokuje člověka tápajícího ve tmách i v životě. Lidi, co neslyší, nebývají zrovna velkými fanoušky slova „hluchý“, protože je pak někteří mají za blbé. Nepřijde mi až tak složité naučit se pár zdvořilých výrazů pro účely civilizované komunikace, popřípadě se jednoduše zeptat. Jde o respekt. Popravdě řečeno sama netuším, proč bych měla být v 21. století označována s odkazem na zraněné vojáky římských legií za „invalidní“, tedy za nezdravou, neschopnou, slabou a neplatnou. Naopak pevně věřím, že tento článek bude platným příspěvkem do debaty.
Pak tu je ta záležitost s veřejným diskurzem. Terminologie „people-first“, která mění výraz „postižený“ na „člověk s postižením“ a již manuál prosazuje, nevznikla jako stylistická manýra lidí ublížených tím skloňovaným osudem. Přišli s ní v sedmdesátých letech aktivisté v americkém Oregonu, které už delší dobu unavovalo, jak stereotypně se o nich ve veřejném prostoru mluví a píše. Chtěli upozornit na to, že jsou především lidmi. Lidmi s různými vlastnostmi, postoji, aspiracemi a identitami, z nichž pouze jedna je identitou člověka, jehož tělo či mysl neodpovídá standardu. Odmítali být redukováni jen na svá postižení, protože taková redukce je – stejně jako jakákoli jiná redukce celé skupiny na jedinou její nelíbivou charakteristiku – podstatou sociální stigmatizace.
A to je přesně důvod, proč před všechny ty „vozíčkáře“, „autisty“, „epileptiky“ a „schizofreniky“ umístit lidskou bytost a osvojit si vazbu „někdo s něčím“, popřípadě „na něčem“. Anglofonní prostředí už se tím dávno řídí a nezdá se, že by tam došlo ke zhroucení větných konstrukcí ani k výraznému zhoršení srozumitelnosti mediálních sdělení.
Jazyk ovlivňuje myšlení
Bylo by nefér tvrdit, že jsou dnes lidé s postižením v českých mediích prezentováni stejně tragicky jako před půl stoletím v USA. Jistě tu existuje mnoho novinářů, kteří se snaží téma uchopit důstojně a bez zbytečné dramatizace. Nicméně stereotypních frází a obratů se pořád objevuje tolik, že by to vystačilo na několik disertací na disability studies. Pomineme-li ryze informativní texty, v málokterém článku se netrpí ani statečně nebojuje. A ještě víc je třeba pátrat po mediálním obsahu, kde si člověk s postižením skutečně něco myslí, a nejde zrovna o názory na výcvik vodících psů či poruchovost schodišťových plošin, nebo se, nedej bože, vyjadřuje k něčemu, co se netýká jeho životního příběhu.
Přitom jak v prohlášení ke vzniku manuálu podotýká Šimůnková, právě media se významně podílejí na tvorbě veřejného diskurzu, který ovlivňuje postoje veřejností k populaci s postižením. Vedle toho vysílají samotné skupině signály o tom, kde je ve společnosti její místo a co se od ní očekává. Vysílají je například také rodičům, kterým se právě narodilo dítě s postižením. Ale nejen to. Některé veřejněpolitické teorie přesvědčivě ukazují, že diskurzivní obraz jednotlivých skupin ovlivňuje to, jakou politiku vůči nim stát nakonec realizuje. Všeobecně přijímaný diskurz totiž nenápadně tvaruje celkové nastavení sociálního systému včetně jeho vstřícnosti a citlivosti k potřebám skupin, jimž je určen. Pokud tedy ubude „trpících“ a „bojujících“ postižených a stanou se z nich prostě lidé, kteří ve svém životě potřebují jistou míru podpory, je šance, že časem budou muset ve svých životech překonávat zase o něco méně bariér. A o to přece vždycky všem jde.
Autorka má postižení a vystudovala sociologii.