Praha bez turistů: místo pomočeného vnitrobloku rajčata na pavlači a obavy, co bude dál

Co nás koronavirus naučil o overturismu? Praha je město, kde se až moc věcí přizpůsobilo turistické poptávce a na běžný život dlouhodobých obyvatel v něm nezbyl prostor.

Foto Petr Zewlakk Vrabec

„Já vlastně nechápu, jak jsme takhle mohli po celé ty roky žít,“ kroutí hlavou Monika, letitá obyvatelka Prahy 1, zatímco si nalévá sodovku do sklenice. Matka tří dětí bydlí v centru Prahy už desetiletí, ale v posledních letech se tu cítí nepatřičně. Dům, který obývá, se totiž během uplynulých let proměnil v obří turistickou ubytovnu. Z více než dvaceti bytů jsou dlouhodobě obývané pouze čtyři. Všechny ostatní jejich majitelé přestavěli. V malých bytech tak najdete třeba i čtyři dvoupatrové palandy, na střeše se zase nacházejí luxusní penthousy pro náročnější klientelu. Právě na ně má Monika výhled. „A že je o co stát,“ směje se napůl ironicky a napůl zoufale. Ze svého okna po několik let přihlížela skupinám opilých turistů, kteří z jejich domu udělali místo k nebydlení. Tomu všemu však byl s úderem koronavirové pandemie konec.

„Najednou jsou slyšet ptáci, nejsou přeplněné popelnice, nádherná atmosféra centra Prahy v tom klidu a tichu vyniká,“ rozplývá se Monika. Se sousedy se jim během jara podařilo osadit květináče rajčaty. Začali znovu užívat společné prostory domu, denně navštěvovat dvorek a vytvářet mezi sebou komunitní vztahy. Její slova potvrzuje i paní Jaroslava. „Zní to možná šíleně, ale pro nás to bylo požehnání. Jako bychom se vrátili do dob, kdy bylo možné žít i na Praze 1, mít právo na domov.“ Stejně jako Monika si stěžuje především na hluk, nepořádek v domě, ničení společných prostor a nájezdy alkonávštěvníků, které se během uplynulých tří let staly denní realitou.

Jak vysledovat pohyb lidí, kteří se nikde nehlásí?

„Největším rizikem je systém Airbnb,“ prohlásil začátkem března premiér Andrej Babiš. Svou roli v tom hrála i skutečnost, že jeden z prvních nakažených, řidič Uberu, se do kontaktu s virem COVID-19 s největší pravděpodobností dostal přes turisty, které ve svém autě vezl. Jeho příběh měl nakonec parametry antického dramatu a naštěstí skončil taxikářovým úplným vyléčením. Otázka, jak sledovat pohyb turistů, ale zůstala. A ubytovávání v bytech na krátkodobé pronájmy se ukázalo jako hlavní problém.

Není úplně jasné, do jaké míry se na spekulacích s ubytováním pro turisty podílejí sami politici, třeba tím, že sami vlastní a pronajímají byty přes platformy typu Airbnb.

Když v půlce února uspořádala aktivistická skupina Stop Airbnb svou víkendovou akci a na tři dny udělala z pronajatého turistického bytu kritickou laboratoř nedostupného bydlení, overturismu a gentrifikace, byl jedním z nejdiskutovanějších témat fakt, že počet lidí v bytě nikdo nekontroloval. „Pronajímatelská firma, vlastnící desítky bytů, chtěla vidět občanský průkaz pouze jednoho z nás a kdo další v bytě bude, ji nezajímalo,“ vzpomíná Adrian z kolektivu Stop Airbnb na podmínky pronájmu. Odborníci zabývající se tzv. sdíleným ubytováním a obyvatelé postižených lokalit na to sice upozorňují po léta, zděšení politické reprezentace ale přišlo až s nástupem pandemie. A mělo reálný základ. „Samozřejmě, že jsme se báli, jestli náš dům nenavštívili nakažení lidé, a virus tak nezůstal v domě. Skoro jsme ze začátku nevycházeli, manžel nosil rukavice,“ doplňuje Monika.

Jaroslava si vzpomíná, že ještě na začátku března byla většina bytů pro turisty obsazená. „Ještě 14. a 15. března se u nás ubytovávali turisté. Několikrát jsme pronajímatele vyzývali, aby střídání hostů ustalo. Ve společných prostorech se sem tam objevovala krev, na chodbách bylo špinavé prádlo, uklízečka zametala roztřískané lahve koštětem přímo do výtahu,“ popisuje své zážitky paní Jaroslava. A v domě, kde bydlí paní Libuše, se dokonce objevili návštěvníci pozitivní na koronavirus. „O případu Francouzů nakažených koronavirem jsme se dozvěděli od hygieny. Problém byl, že po nich se v bytě vystřídali ještě další lidé. A nikdo nevěděl, jak je najít,“ popisuje Libuše. „Majitelka, která byt vlastní, v Česku nežije. Snažili jsme se ji kontaktovat, abychom se mohli dovnitř bytu dostat a vydezinfikovat ho, ale nedařilo se to. Ozvala se až se zpožděním. To je pro tento typ ubytování typické,“ dodává Libuše. Nakonec se podařilo umýt celý dům – vyděšená městská část zajistila bezplatnou dezinfekci pro oba domy. Obavy, že se zde někteří lidé nakazili, byly značné. „Máme tu na jedné straně rodiny a na druhé důchodce a důchodkyně. Báli jsme se všichni,“ vysvětluje Libuše. „Ale ve chvíli, kdy opadnul strach, nastaly vlastně zlaté časy. V domě byl klid, soukromí a pořádek,“ uzavírá spokojeně.

Staroměstské náměstí v období pandemie. Foto Petr Zewlakk Vrabec

 

Nebát se pustit děti na chodbu

Za poslední léta vzrostl počet turistů v našem hlavním městě na zhruba osm milionů lidí ročně. Tato čísla se ale vztahují pouze na návštěvníky, kteří pro svůj pobyt zvolili některé z oficiálních ubytovacích kapacit: hotely, hostely, penziony. Kolik lidí se ubytovalo v turistických bytech, se spočítat nedá. Neoficiální zdroje mluví o čtyřech až pěti milionech dalších návštěvníků, čímž by se počet turistů v Praze vyšplhal na neuvěřitelných 13 milionů osob za rok. Jakmile se zavřely hranice, obnažily se důsledky overturismu dokonale. Z centra Prahy se stalo město duchů. Ne snad kvůli tomu, že by se všichni obyvatelé schovávali doma, ale protože tu vlastně nikdo reálně nebydlí.

„Mám tři děti a nejstarší dcera už v minulosti několikrát zažila nevybíravé chování ze strany hostů, kteří se tu ubytovali,“ pokračuje ve svém vyprávění Monika. Dodává, že poprvé za několik let se v období nouzového stavu nebála pustit své děti na dvorek, nebo dokonce na pavlač u bytu. „Nemusela jsem se bát, že na dceru bude někdo pokřikovat, že ji obestoupí několik lidí, že bude vystavená nebezpečí,“ vysvětluje. Sama se označuje za ráznou ženu, která se umí proti obtěžování ohradit, ale o své děti má už několik let strach. „Je smutné, že neschopnost státu chránit naše domovy a právo na soukromí vyústilo v to, že většina z nás vlastně turisty nesnáší,“ povzdechne si paní Jaroslava. Přitom zdůrazňuje, že v obecné rovině jí turisté, natožpak cizinci, vůbec nevadí. Jen těžce snáší tři roky trvající beznaděj, kterou pro ni overturismus představuje. „Myslím, že by se politici měli probrat a začít ten problém řešit. Pandemie nám ukázala, že jsou tu kromě dalších problémů i bezpečnostní limity krátkodobých pronájmů,“ dodává rozhořčeně. „Volit tady přece nebudou turisté, ale my, obyvatelé města. Není možné, aby pár bezohledných jedinců takto ničilo život lidem, kteří ve městě vytváří plnohodnotný život.“ Zkušenost paní Libuše dokazuje, že i v domě, kde většina obyvatel žije dlouhodobě a proti krátkodobým pronájmům se organizují, způsobuje neregulovaný turismus problémy.

 

Nelegální hotel ve vašem činžáku

„Naše společenství vlastníků si dalo do stanov, že je v domě zakázáno poskytovat turistické ubytování krátkodobého typu,“ komentuje Libuše. „Vymahatelnost? Nula. Ti majitelé, kteří vlastní byt jen za těmito účely, to stejně nerespektují a nikoho to nezajímá,“ kroutí rezignovaně hlavou. Mimo jiné tak nepřímo odpovídá na nedávný, zatím nepravomocný rozsudek pražského městského soudu. Ten rozhodl, že SVJ mají právo krátkodobé pronájmy svým sousedům zakázat, pokud prokáží, že je tento typ ubytování ruší.

Podle Petra Městeckého, zakladatele spolku Snesitelné bydlení v centru Prahy, však tento rozsudek ničemu nepomáhá a výsledkem celého sporu jsou pouze vyhozené peníze. „Jsou společenství vlastníků, kde reální obyvatelé domu netvoří většinu. O hotelu přeci rozhodují orgány, jako je stavební nebo živnostenský úřad, a to v souladu s mnoha požadavky, ne nějaké SVJ.“ Ve své kritice mimo jiné uvádí, že právo poskytovat ubytovací služby v prostoru k tomu neurčeném nevyplývá z vlastnictví bytu. „Stačilo by, aby se stát naučil vymáhat už platné zákony. Bytový dům je v kategorizaci staveb uveden jako stavba pro bydlení a v takové stavbě nemá provozovna ubytovacích služeb co dělat. Je to dané přímo v zákoně, není to potřeba řešit stanovami,“ uzavírá Městecký.

Spolek, jehož je Městecký předsedou, vydal před časem souhrnný dokument s přiléhavým názvem Hotel v činžáku. V dvanáctistránkovém materiálu vysvětluje, že stávající systém krátkodobých pronájmů je sám o sobě nelegální a vyzývá příslušné orgány k řádnému výkonu veřejné správy. „Problém je už v samotné definici pojmů,“ tvrdí Městecký. Upozorňuje například na to, že pronajímání bytů není vedeno jako podnikání, kdežto poskytování ubytovacích služeb podnikáním je, a proto vyžaduje i živnostenské oprávnění. Vedle toho zdůrazňuje, že domy jsou v katastru vedeny jako bytové domy, ale hotely v něm figurují jako stavby občanské vybavenosti nebo ubytovací zařízení. Pokud někdo nabízí krátkodobé turistické ubytování, nesmí tak podle platných zákonů činit v domech kolaudovaných na bydlení.

„Je nutné poukazovat na současné zákony a hlídat jejich vymahatelnost. Vymahatelnost a systém kontroly je asi to nejdůležitější ze všeho, i když se to zdá být na chvostu problému,“ doplňuje předsedkyně výboru proti vylidňování a pro podporu komunitního života Bronislava Sitár Baboráková. Svou práci ve Výboru, který je poradním orgánem zastupitelstva Prahy 1, popisuje následovně: „Výbor se snaží na problematiku dívat komplexně, tzn. od začátku, kdy Airbnb vzniklo jako ‚sdílení‘, až po to, do jak extrémní roviny se to dnes dostalo. K naší práci patří i zviditelňování problematiky a medializace pohledu lidí, kteří v tom žijí na vlastní kůži. Zároveň komunikujeme s úředníky MČ Prahy 1 a MHMP, abychom dobře prozkoumali, jaké jsou legislativní možnosti a cesty k jejich změně.“ I ona zdůrazňuje, že zkušenost s pandemií koronaviru by se nyní měla přetavit ve změnu, a dodává, že tato změna se nemůže týkat pouze vlastníků. „Je nutné myslet i na nájemníky, kteří se bránit nemohou,“ uzavírá Sitár Baboráková.

Jeden ze dvorků, který si jeho obyvatelky zkrášlily. Foto Libuše

 

Do boje!

S nástupem pandemie se na trh začaly vracet tisíce bytů dříve pronajímaných pouze zahraničním hostům. Na určitou dobu se tak snížila hladina cen nájemného v Praze, která tu během uplynulých let rostla raketovou rychlostí. Politoložka Kateřina Smejkalová, která se digitálním platformám věnuje dlouhodobě, je však vůči udržitelnosti tohoto trendu skeptická. „Počet bytů, které jsou krátkodobými pronájmy odsávány, rozhodně není zanedbatelný. Pořád se bavíme o bydlení pro 30 až 35 tisíc lidí, což při dnešní krizi představuje významné číslo. Ale většina nabízených bytů je inzerována jen na pár měsíců, čímž jejich majitelé dokazují, že chtějí jen přežít stávající krizi a pak se vrátit k původnímu podnikání,“ říká Smejkalová. Vliv na výši nájmů připouští, myslí si ale, že půjde jen o krátkodobý trend. „Navíc plně vybavené byty s palandami a unifikovaným nábytkem si nemůže pronajmout jen tak někdo,“ dodává. Základní problém ve všech debatách o možných regulacích tohoto byznysu spatřuje Smejkalová především v tom, že největší z firem, tedy Airbnb, sídlí oficiálně v Irsku. „Někteří politici tvrdí, že budou Airbnb nutit k poskytování dat a údajů o ubytovaných lidech. Ale to je nesmysl. Proč by se irská firma měla řídit českými zákony?“ ptá se Smejkalová a dodává, že žádný stát, natož město, není v nátlaku na Airbnb úspěšný.

Pražský magistrát chce přesto vyrazit do boje. Do konce měsíce hodlá poslat na vládu návrh, který by měl časem umožnit platformy typu Airbnb omezit. Podle radní Hany Kordové Marvanové je právě teď čas situaci řešit – dřív, než overturismus v Praze znovu udeří. Kordová Marvanová to uvedla v rozhovoru pro Seznam Zprávy. „Vypracovali jsme plán legislativních změn v živnostenském zákonu, v zákonu o cestovním ruchu a chystáme zákon, který by Airbnb upravil i v občanském zákoníku,“ vysvětluje v rozhovoru Marvanová. Novela zákona by podle ní měla umožnit obcím omezit časově období, během kterého je možné poskytovat právě tento typ ubytování. Stejně tak by mohlo město nařízením stanovit další podmínky, například maximální počet ubytovaných osob, nebo nastavit strop pro maximální počet nocí, po které lze byt pronajmout. Právě tato opatření se už nějakou dobu snaží zavádět další města po Evropě i jinde ve světě. Omezení ale stále brání stávající podoba živnostenského zákona – ta městům a obcím nedává k podobným krokům pravomoci. A právě to chce stávající radnice změnit. Pokud by se zákon podařilo schválit, bylo by na městských částech, aby turismus regulovaly. To samozřejmě vzbuzuje otázku, jestli se najde politická vůle něco takového dělat. Není totiž úplně jasné, do jaké míry se na spekulacích s ubytováním pro turisty podílejí sami politici, třeba tím, že sami vlastní a pronajímají byty přes platformy typu Airbnb.

Návrhu nového zákona řešícího problematiku krátkodobých nájmů se ve své práci věnuje i senátor Marek Hilšer. Ten tento týden představil vlastní variantu zákona. „Klíčové je posílit pravomoci obcí, aby si mohly samy stanovovat pravidla krátkodobých nájmů. Proto navrhuji vytvoření efektivních nástrojů kontroly jako například omezení doby pro krátkodobý nájem, omezení počtu oprávnění udělených jednomu hostiteli nebo možnost zrušení oprávnění pro hostitele,“ uvádí Hilšer a dále kriticky zmiňuje, že predátorský byznys s turistickými ubytovnami se přímo podílí na vylidňování města a zhoršuje kvalitu života. Kromě klasických nástrojů (omezení počtů dní pronajímání na maximálně šedesát ročně) se snaží přísněji definovat práva a povinnosti pronajímatelů i celých online platforem. Ty by podle něj měly mít povinnost poskytovat obcím údaje. Dohlížet chce i na hostitele – v případě přestupků by jim hrozilo odebrání licence. Inspiraci pro svou práci hledal ve Francii, Německu nebo Španělsku.

Bydlet neznamená přežívat

Otázka overturismu široce souvisí s fenoménem investičních bytů a financializací bydlení obecně a pro svůj globální charakter není jednoduše řešitelná v rámci jednotlivých zemí. Politická ochota vnímat bydlení jako právo, ne jako investici a uvažovat například o daňové progresi majitelů více bytů tak, aby se zamezilo spekulacím, ale v Česku zatím není na pořadu dne.

„Poprvé za několik let nemáme pomočený vnitroblok. Poprvé za několik let je dům čistý, tichý a uklizený. Poprvé za několik let se nebojíme, že se nám někdo bude dobývat do bytu,“ vypočítává Monika. Paní Libuše si zase nemůže vynachválit dvoreček, který si v období pandemie zkrášlili. To by dřív nebylo možné – báli by se, že ho někdo zničí. „Doufám, že ho před nájezdníky s kufry na kolečkách uhájíme,“ dodává Libuše. Stejně jako ostatní lidé postižení neregulovaným turismem v Praze bude i ona vzpomínat na pandemii vlastně v dobrém. „Co bude dál, to nevím. Náš dům teď čeká první pokoronavirová schůze SVJ. Z chování některých majitelů ale už teď cítím, že jim půjde především o to, vrátit všechno do starých kolejí. Všichni bychom si ale měli uvědomit, že to z mnoha důvodů není udržitelné – jde tu o pěstování komunitního života, vztahů, ale i o planetu,“ říká Monika. „Nežijeme tady sami za sebe. Pandemie nám ukázala, jak je důležité starat se o jednak o sebe a jednak i o druhé, pečovat o místo, kde žijeme. Pronajímatelé turistických ubytoven se ale nestarají o nic. Jen o to, kolik vydělají. A to je hrozné.“

Autorka je redaktorka Alarmu.

Text vznikl za podpory nadace Rosa Luxemburg Stiftung.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies