Foto Serge Serebro, Wikimedia Commons (CC BY-SA 4.0)
Situace, která se v Bělorusku dlouhodobě nijak dramaticky nevyvíjela, se nyní mění každým dnem. A vše, co se děje, přímo či nepřímo souvisí s prezidentskými volbami, které jsou vyhlášené na 9. srpna. Pro kontext je třeba připomenout, že podle nezávislých volebních průzkumů má současný prezident Alexandr Grigorjevič Lukašenko podporu jen kolem tří procent. 18. června byl zatčen potenciální kandidát na prezidenta a bývalý manažer Bělgazprombanky Viktor Babaryko, a to na základě obvinění z ukrývání finančních prostředků. Do vazby se dostal i jeho syn Eduard, který ho v kampani podporuje. Jako důvod pro jejich setrvání ve vazbě uvádějí vyšetřující obavy z možného ovlivňování svědků. Nejnověji byla proti Babarykovi staršímu vznesena obvinění z poskytnutí úplatku a daňových úniků. Ve skutečnosti snad nikdo o zatčených nemluví jinak než jako o politických zajatcích Lukašenka, které si drží pro případ, že nad situací ztratí kontrolu. Běloruské centrum na ochranu lidských práv Viasna uznalo Babarykům status vězňů svědomí.
Vlna solidarity a protestů
Od té doby zažívá Bělorusko nebývalou vlnu občanské solidarity s Babarykem a také s již dříve zatčeným Sergejem Tichanovským a dalšími politickými vězni. Pouliční akce Řetěz nelhostejných probíhala po celé zemi, zdaleka nejen ve větších městech. Akce se konaly za masové podpory troubících řidičů, a to nehledě na stoupající brutalitu policejních složek. Zároveň se rozvíjejí i další formy protestu, třeba takzvané flashmoby: každý den v 19 hodin lidé otevírají okna, pouštějí nahlas protestsongy, buší na hrnce, vyvěšují vlajky a hesla… Samozřejmostí je spontánní pouliční agitace v podobě všudypřítomného nápisu „3 %“ (což je současný Lukašenkův rating). Toho všeho jsou momentálně plné sociální sítě, které jsou naprosto klíčovým prvkem protestu, a to v první řadě organizačním – jak tomu ostatně bylo i v případě arabského jara.
Běloruský režim situaci zjevně nezvládá. Možná i proto už sahá po otevřené cenzuře.
Pravděpodobně největší podíl na běloruských událostech má komunikační nástroj Telegram. Právě tam virtuálně probíhá další flashmob: příslušníci běloruských státních orgánů, včetně policie, armády a dokonce KGB, se nechají vyfotit v uniformě a drží u toho plakáty s nápisem „Jsme 97 %“ nebo „Stop šváb“, aby dali najevo svou podporu změnám. Zatímco první takové fotky působily jako naaranžované, dnes už se k akci masově přidávají lidé ze státních struktur. Další novinkou je, že se k událostem poprvé za dlouhá léta otevřeně vyjadřují osobnosti veřejného života, zejména sportovní a televizní hvězdy (opoziční postoj známých umělců je v Bělorusku věcí dobrého tónu: například kritika Lukašenka od laureátky Nobelovy ceny Světlany Alexijevičové nikoho nepřekvapí). Jedním hlasem odsuzují policejní brutalitu a volají po změně ve společnosti. Mezi tyto osobnosti se dokonce zařazují už i modelky z někdejšího Lukašenkova doprovodu.
Konec podpory mocných
Lukašenko se 24. června vydal na krátkou cestu do Moskvy na vojenskou přehlídku k výročí konce druhé světové války. Byla krátká mimo jiné proto, že se s ním během celé události v podstatě nikdo z přítomných hlav států nebavil a nebyl ani uveden během ohlašování hostů. Při pozdravu si pak ruský prezident Vladimír Putin nepotřásl rukou s Lukašenkovým nejmladším synem Koljou, který ho na všech státnických cestách tradičně doprovází (fakticky ho vychovává sám, protože už před léty ho vzal jeho matce, své bývalé osobní lékařce Iryně Abelské). I v tom všem vidí běloruská veřejnost předzvěst brzkého Lukašenkova pádu. Nikoliv bezdůvodně: kdyby se Rusko otevřeně postavilo proti němu, nejspíš by se od běloruského prezidenta odvrátily i ozbrojené složky, a to by byl jeho konec.
To všechno ale zcela nečekaně zastínila jedna nejnovější událost: havárie vodovodu v Minsku. Voda je evidentně čímsi znečištěná, silně zapáchá a nedá se pít ani jinak používat. Její požití vyvolává prudkou alergickou reakci. Sedm set tisíc lidí, polovina běloruského hlavního města, zůstalo bez přístupu k nezávadné vodě: musí na ni od rána stát dlouhé fronty. Slíbené cisterny fatálně chybí. Co za tím vším stojí, není nikomu jasné – ale potrvá-li tato situace delší dobu, může se stát (vedle koronaviru) pověstnou poslední kapkou v přetékajícím poháru trpělivosti Bělorusů.
Běloruský režim situaci zjevně nezvládá. Možná i proto už sahá po otevřené cenzuře: z provozu byly zcela vyřazeny webové stránky novin Naša Niva nn.by. Nejvíc to je ovšem vidět na Lukašenkovi samotném, který si zvykl považovat se za miláčka publika a těžce nese totální propad jak své popularity, tak selhání systému, který vybudoval. Zatím ho ovšem pomocí svých věrných ozbrojených složek a přebujelého státního aparátu dokáže hájit. Nejnovějším příkladem tvrdohlavé loajality úředníků jsou výsledky snahy běloruských občanů dostat se do volebních komisí: z 2033 dobrovolníků uspělo jen osm.
Tuto sobotu 27. června od 12 hodin na pražském Staroměstském náměstí v rámci celosvětové kampaně proběhne akce solidarity s Běloruskem. Přijďte podpořit Bělorusy v jejich boji o svobodné volby a v úsilí o propuštění politických vězňů.
Autor je básník a překladatel.