Proč si ženy v politice vedou v časech koronaviru lépe než muži?

Globální pandemie je nepochybně zásadním testem politických lídrů. Na domácí půdě nebude hodnocení úplně jednoduché, ale v některých zemích mají voliči vcelku jasno – například popularita německé kancléřky Angely Merkel je na vrcholu a více než dvě třetiny německých voličů věří, že zemi dokáže úspěšně provést krizí. Má smysl se pozastavit nad tím, že v čele států, které se s koronavirem dokázaly vyrovnat s klidem a bez zásadních kolapsů, stojí nápadně často ženy.

Skandinávie pod vedením žen

Často diskutovaným příkladem vysokého zastoupení žen v politice (a ve veřejných funkcích obecně) je Skandinávie. Koneckonců jednou z prvních a hlavních zastánkyň koncepce „feministické zahraniční politiky“ je bývalá švédská ministryně zahraničí Margot Wallström (která stihla na pozvání festivalu Jeden svět navštívit Prahu těsně předtím, než se v březnu zavřely hranice). Komické reakce v českém mediálním a online prostoru nedávno budila fotka čerstvě jmenované finské vlády v prosinci 2019 – premiérce Sanně Marin je 34 let (je tak nejmladší premiérkou ve funkci na světě) a podobně staré jsou i šéfky ostatních vládních stran a ministryně. Zatímco český Twitter jí hromadně doporučoval, ať jde raději založit rodinu (a zhusta u toho ignoroval fakt, že už ji má), případně komentoval její vzhled, v samotném Finsku narostla Marin a jejím sociálním demokratům během posledních měsíců podpora.

Můžeme zatím nechat stranou analýzu účinnosti jednotlivých opatření proti šíření pandemie – jednak je na hodnocení nejspíš brzy a jednak jsou v řešení krize velmi úspěšné i země, kde se na genderovou rovnost zas tak nehledí (třeba Jižní Korea). Čím ale Sanna Marin a její kolegyně, stejně jako třeba novozélandská premiérka Jacinda Ardern, vynikají – a čím si získávají důvěru voličů a voliček – je způsob komunikace s politickými oponenty i spojenci, vystupování na veřejnosti a všeobecná schopnost reagovat na extrémní situaci klidně a empaticky. Marin a její kolegyně ministryně Li Andersson a Hanna Kosonen například uspořádaly společně tiskovou konferenci, kde odpovídaly na otázky nikoliv novinářů, ale finských dětí a školáků. Trpělivě jim vysvětlovaly, proč jsou zavřené školy, nebály se otázek jako „jsme ve Finsku v bezpečí?“ a vysvětlovaly dětem, proč je důležité mýt si ruce a proč nemohou jít navštívit babičky a dědečky.

Pokud chceme, aby o péči, solidaritě a empatii v politice vůbec někdo mluvil, pak v ní potřebujeme ženy, na pravici i na levici – po staletích patriarchátu je ženská citlivost vůči mocenským hierarchiím zkrátka větší.

K severské progresivní reputaci přispívají i dánská sociální demokratka a nejmladší dánská premiérka v historii Mette Frederiksen a islandská premiérka Katrín Jakobsdóttir. Island je například první zemí na světě, která se rozhodla zákonem donutit firmy platit stejnou mzdu všem svým zaměstnancům na stejných pozicích. (Nerovnost v odměňování mezi muži a ženami je tam aktuálně 4,7 procenta, v Česku je to 21 procent). Norská konzervativní premiérka Erna Solberg, která stejně jako její finské kolegyně uspořádala tiskovou konferenci pro děti, kde trpělivě odpovídala na jejich otázky a snažila se je povzbudit, aby se nebály, stojí za zmínku už proto, že vybočuje z řady jinak levicových a sociálně demokratických kolegyň.

Novozélandská premiérka v mikině

Možná nejzásadnější postavou debaty ohledně role žen v politice se ovšem stala novozélandská premiérka Jacinda Ardern. Devětatřicetiletá progresivní sociální demokratka, která sama sebe označuje za feministku, je druhou ženou v historii, která v pozici premiérky otěhotněla a porodila (tou první byla pákistánská premiérka Bénazír Bhutto). Zatímco se jinde vedly zuřivé debaty o tom, zda je to vůbec možné, zda je nebo není špatná matka a jak moc tím bude trpět její dcera, Ardern se chvíli po porodu vrátila do kanceláře, během jednání vlády si odskakovala kojit a její partner, televizní moderátor Clarke Gayford, nastoupil na rodičovskou dovolenou. Ardern o své „dvojí roli“ matky a premiérky často a otevřeně mluví, ale většinou způsobem, který její mateřství bere prostě jako přirozenou věc, ne jako předmět diskuze. Je evidentní, že jejím cílem je jít příkladem a ukázat, že mateřství a veřejná role se v životě ženy nemusí žádným způsobem vylučovat – a že zároveň dotyčná žena může úplně klidně v rozhovorech mluvit o zahraniční politice, plánech na snížení dětské chudoby, podpoře domorodých obyvatel a práv LGBTQ+ lidí, aniž by musela rozebírat, „jak to zvládá s tím dítětem“.

The Atlantic o novozélandské premiérce v kontextu koronavirové krize napsal, že její poselství je konzistentně „jasné, střízlivé i uklidňující“. Nový Zéland přijal poměrně přísná opatření již v počátcích pandemie a ze třetího stupně nouzového stavu se posunul do druhého teprve minulý týden. Omezení veřejného a pracovního života tedy byla značná a na tom, jak dobře je dokáže vláda lidem vysvětlit, do jisté míry závisel jejich úspěch, ostatně tak jako všude jinde. Ardern mimo jiné zavedla pravidelné živé vysílání na své facebookové stránce, kde si povídala s lidmi. Na obrazovkách mobilů a počítačů po celé zemi se objevovala v mikině, ve vlastním obýváku, kde se povalovaly dětské hračky. Odpovídala s klidem na všechny dotazy, na nikoho neútočila, s nikým se nehádala. Se stejným klidem zvládala i oficiální a formální příležitosti jako tiskové konference – The Atlantic si všímá také toho, že nikdy neodmítla odpovědět na jedinou novinářskou otázku, ani jednou nikomu neodsekla ani nebyla nepříjemná.

Američtí komentátoři a experti často stavějí Nový Zéland do kontrastu s přístupem prezidenta Trumpa, když chtějí ukázat, jak katastrofální důsledky může mít pro USA jeho sebestřednost a nepředvídatelnost. Není ale bez zajímavosti, že jeden z nejodvážnějších a nejprogresivnějších konceptů řešení koronavirové krize přišel právě z USA – ovšem ne od federální vlády, ale od státu Havaj. V rozhovoru pro magazín The Lily ho vysvětluje jeho autorka a šéfka havajské státní komise pro postavení žen Khara Jabola-Carolus. Upozorňuje mimo jiné na fakt, že často skloňované zpomalení ekonomiky znamená zpomalení jenom pro některé – pro mnoho žen může současná situace znamenat spíše významné zrychlení a přetížení: „Je to jako v seriálu Stranger Things – máme tady ekonomiku, kterou vidíme, a pak je tady celá řada dalších činností, které jsou neviditelné, ale tu viditelnou část pohánějí. A to je oblast, ve které žijí ženy.“ Jabola-Carolus mluví o nutnosti zaměřit se na výši platů v sektoru péče, o upření pozornosti na péči o seniory (kterou vykonávají ženy jako neplacenou práci), o nutnosti státem podporovaných školek a potřebě zapojení mužů do všech těchto oblastí. Cílem feministického plánu obnovy, jak havajský koncept nazývá, je upozornit, že řešením není a nemůže být vracet se tam, kde jsme byli před krizí – tedy zpátky do patriarchálně vedené společnosti, ve které ženy více pracují, jsou méně placené a mají omezené možnosti mluvit do správy veřejných institucí a politiky. Pokud chceme skutečnou obnovu, genderová rovnost a konec patriarchátu musí být středobodem a cílem naších politik, říká havajská politička a aktivistka zcela bez obalu.

Více žen v politice, více pečujících mužů

V Česku o všech těchto problémech teoreticky víme (srozumitelně je nedávno vysvětlila pro DVTV socioložka Alena Křížková), ale prakticky jsme tak trochu ve středověku. Debata o ženách v politice se v českém prostředí cyklí na stále stejných zbytečných „otázkách“ – například jestli ženy do politiky vůbec patří (koneckonců jim premiér zrovna vzkázal, že by ideálně měly nejpozději v pětadvaceti začít rodit děti) a jestli vůbec existují nějaké důvody, které jim v tom brání. Odpovědí na tyhle otázky může být možná jediná česká politička, která feministickou agendu prakticky prosazuje (aniž by měla potřebu ji tak nazývat) – poslankyně Olga Richterová. Té se podařilo stát se hlavní mluvčí dlouho opomíjených sociálních témat, jako je třeba situace matek samoživitelek, lidí v prekérních pracovních pozicích, hospicová péče, porodnictví. Richterová je jednak zářným příkladem toho, jak moc jsou ženy v politice potřeba, a navíc sama často upozorňuje právě na ty překážky, které ženám brání se do veřejných funkcí dostat, jako je třeba nedostupnost školek pro mladší děti.

Příklad pirátské poslankyně ale nemá ukazovat, že ženy v politice nutně musejí řešit sociální témata a problematiku péče, zkrátka věci, na něž se dá tak snadno aplikovat zrádná nálepka „ženská témata“. Je sice podstatné, že téměř všechny výše zmíněné političky se na politickém kompase profilují směrem na progresivní levici, nicméně v tom pointa není. Ukazuje se ale, že pokud chceme, aby o péči, solidaritě a empatii v politice vůbec někdo mluvil, pak v ní prostě potřebujeme ženy, na pravici i na levici – po staletích patriarchátu je ženská citlivost vůči mocenským hierarchiím a empatie s těmi, kdo na ní doplácejí, zkrátka větší. Řešením ale není jenom odstranit bariéry pro ženy v politice a podpořit je v jejich stávajících rolích – patří sem i podpora mužské přítomnosti v „ženských“ tématech.

„Sektory jako péče o staré lidi nebo o děti musí být vysloveně zaměřené na rekrutování mužů, aby tuto práci nevykonávaly ve většině případů jen ženy. Cílem nemá být dotovat ženy, aby lépe plnily svou roli,“ upozorňuje Khara Jabola-Carolus. Pokud chceme empatickou, solidární a skutečně sociální politiku, která bude brát ohled na to, že každá společnost je jenom tak silná jako její nejslabší členové, pak potřebujeme nejenom ženy v politice – potřebujeme také muže v domácnostech, v sektoru péče, ve školách, školkách a zdravotnictví. Politika potřebuje více žen, péče potřebuje více mužů – protože empatii a solidaritu se slabšími potřebujeme všichni.

Autorka je sociální antropoložka.