Churchill se postavil nacistické hrůzovládě, ale ne rasismu

V českém sporu o pomníky nejde o historické poznání, ale o střet různých politik a hodnot.

Posprejování pomníku Winstona Churchilla na pražském Žižkově, zamýšlené jako solidární gesto s protesty Black Lives Matter, vzbudilo v českém mediálním prostoru, rozdrásaném dalšími a dalšími spory o symboly, pochopitelný rozruch. Na rozdíl od nedávných bojů o politiku paměti jsme však tentokrát byli svědky skutečné, kultivované diskuse. Některé důležité aspekty sporu se nicméně v debatě neobjevily.

Otázku, jestli byl Churchill rasista, není těžké zodpovědět. Samotný státník se ostatně svými názory na hierarchii lidských „ras“ nijak netajil. Jeho výroky ohledně méněcennosti Indů či oprávněnosti vyhlazování „necivilizovaných“ národů jsou známé a snadno dohledatelné. Proč se však zabývat osobními názory státníka, jenž svými činy významně přispěl k zastavení zničujícího rasistického běsnění, které rozpoutali nacisté? Ostatně Churchill byl především pragmatik, který měnil stanoviska stejně jako politické strany. V probíhající debatě historici upozorňovali, že Churchillovy rasistické výroky byly ve své době poměrně běžné a není možné je posuzovat současnými měřítky. Podobné argumenty ovšem přehlížejí podstatu problému. Neběží ani tak o Churchillův pohled na svět, který mimochodem rozporovali již jeho současníci, ale o podstatu systému koloniální nadvlády, který reprezentoval a do posledních sil se snažil udržet při životě.

Rasismus jako součást koloniální nadvlády

Churchillova socha v Londýně, jejíž kopie stojí na Žižkově, je jedním z mnoha symbolů uctívaných politiků, jež se staly terčem protestů. V samotné Británii stojí desítky pomníků, po jejichž odstranění volá protirasisticky naladěná část veřejnosti. Web Topple the Racist (Svrhni rasistu) mapuje sochy osobností spjatých s rasismem, především pak vojevůdců či raných kapitalistů, kteří se proslavili imperiálními výboji či obchodem s otroky.

Britská imperiální moc a modely rasové segregace, které ji provázely, byly vzorem i pro nacistické ideology. Churchill se sice postavil nacistické hrůzovládě, nepostavil se ale rasismu jako takovému.

Právě kontext koloniálních výbojů a budování zámořských impérií je podstatný pro vznik a rozšíření myšlenky rasismu. Ospravedlnění koloniální nadvlády spočívalo zejména v tom, že „bílý muž“ je oprávněn a povinován šířit svou vyspělou civilizaci mezi údajně biologicky podřadné a kulturně zaostalé „divochy“. Britští badatelé jako Darwinův bratranec sir Francis Galton pak této ideologii dodávali punc vědeckosti. Winston Churchill dospíval v době největšího rozsahu britského impéria. Sám se na několika koloniálních dobrodružstvích podílel – jako důstojník či válečný zpravodaj byl účastníkem bojů proti povstalcům v Indii, Súdánu či jižní Africe. Britská imperiální moc a modely rasové segregace, které ji provázely (například odlišný právní systém pro privilegované a diskriminované skupiny obyvatel), byly přitom vzorem i pro nacistické ideology. Přestože sám Churchill neměl pro mocenské ambice německých nacionalistů nic než svou vyhlášenou ironii, vztah druhé strany byl méně jednoznačný. Britská imperiální moc byla vzorem, ke kterému Hitler vzhlížel, i když ideál „civilizační mise“ odmítal jako pokrytectví. Tím, čím byla pro Brity Indie, se pro Hitlerovu třetí říši měla stát podrobená východní Evropa.

Podle historika Marka Mazowera nacisté vlastně obrátili koloniální metody proti Evropanům samým: rabování přírodních zdrojů, využívání otrocké práce, nezměrná brutalita vůči civilnímu obyvatelstvu. S touto paralelou pracovali i doboví kritici britského imperialismu. Například George Orwell ve svém článku Not Counting Niggers (S negry nepočítáme) z roku 1939, tedy v počáteční fázi války, pojímal odpor proti nacistům jako impulz k přehodnocení kolonialismu: „Jaký by mělo smysl, i kdyby se to mělo podařit, porazit Hitlerův systém jenom proto, abychom stabilizovali to, co je mnohem rozsáhlejší a svým způsobem stejně špatné?“ Druhá světová válka, ve které Churchill osvědčil nejen svůj strategický um a vůdcovské schopnosti, ale i cynický nezájem o lidské životy (ať už při hladomoru v Bengálsku nebo při návrhu využít chemických zbraní proti německým městům), však britské konzervativce k opuštění kolonialismu nedovedla. Naopak, v čele s Churchillem se snažili udržet britskou nadvládu v řadě krvavých a marných konfliktů. Z tohoto pohledu se sice Churchill postavil nacistické hrůzovládě, nepostavil se ale rasismu jako takovému.

Churchill a Koněv

Churchillovy politické chyby, kontroverze či přímo zločiny samozřejmě nemohou umenšit jeho význam pro porážku nacismu. Upozorňovat na historické bezpráví však neznamená upírat zásluhy nebo danou osobnost „vymazávat z historie“. Svým způsobem na to upomíná nedávná kauza odstranění pomníku sovětského maršála Ivana Stěpanoviče Koněva. V případě Rudé armády jsme pochopili, že hrdinský boj proti nacismu provázelo násilí na civilním obyvatelstvu, pronásledování politických protivníků i rozpínavost Sovětského svazu. Rovnováhy uznání a kritiky v historické paměti lze zcela jistě dosáhnout i v případě západních spojenců.

Kauzy Koněvovy i Churchillovy sochy dokazují, že ve sporu o pomníky nejde ani tak o historické poznání jako o střet odlišných politik a hodnot. Pomníky ze své podstaty nepřipouštějí jemné rozdíly, vyzývají k uctívání, ne ke kritickému promýšlení. Pomníky vlastně nestavíme historickým osobnostem, ale sami sobě. Umístění určitého symbolu ve veřejném prostoru znamená jeho pomyslný zábor, prosazení vlastního postoje. Vztyčení Koněvova pomníku tak symbolizovalo především servilitu normalizačních kádrů vůči sovětským okupantům. Také v případě žižkovské Churchillovy sochy je proto zajímavé přiblížit kontext jejího vzniku. Kopie londýnského pomníku před domem Radost, sídlem konfederace odborových svazů, byla vztyčena v roce 1999 z iniciativy vládnoucí ODS. Náklady uhradila Komerční banka. Sochu odhaloval Václav Klaus a jeho vzácný host Margaret Thatcherová. Jejich Churchill je tak především svědkem triumfu pravice, ikonou kapitalismu a odpůrcem „nepřirozené“ mezilidské rovnosti. Je to ten Churchill, ke kterému se dosud s chutí hlásí různí autoritáři od Borise Johnsona po Miloše Zemana. Není proto divu, že útok na sochu berou mnozí konzervativní politici jako útok na sebe.

Na rozdíl od sovětského maršála sir Winston na svém piedestalu zůstane. Nasprejovaný nápis byl smyt, ale otázka, jestli byl Churchill rasista a co to pro dnešní vnímání jeho osobnosti znamená, zůstává. Už jen proto by byla škoda pomník odstranit. Politici i žurnalisté se vzácně shodli, že na sochy se čmárat nemá. My ostatní bychom se mohli zamýšlet, jak k pomníkům kontroverzních osobností přidávat významy jinak než sprejem. Doplnění kontextu, ať už vysvětlující tabulkou, uměleckou instalací nebo jiným sochařským dílem, by prospělo jak komplikovanému odkazu Winstona Churchilla, tak Pražanům, kteří pomník dnes a denně míjejí na svých cestách.

Autor je historik.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies