Vytvoří Zelená dohoda novou Evropu, nebo jen lakuje kapitalismus na zeleno?

Evropská unie bude v nejbližších letech procházet jednou z největších změn ve své historii. Je jen na nás, jak se k této příležitosti postavíme.

Foto pxhere.com

Když Evropská komise 11. prosince minulého roku zveřejnila Zelenou dohodu pro Evropu, nikdo neměl o brzkém příchodu koronavirové krize tušení. Ursula von der Leyen o dohodě mluvila jako o evropské obdobě „muže na Měsíci“, protože by se díky ní měla Evropa stát prvním klimaticky neutrálním kontinentem na světě, a zapsat se tak do dějin. Měla být velkým a ambiciózním gestem. Kvůli koronaviru však bude znamenat také něco trochu jiného. V tom, co by to mělo být, má evropská komisařka von der Leyen a představitelé dalších jádrových zemí EU poměrně jasno. Měla by být součástí širší pomoci členským státům při zvládání dopadů ekonomické krize, jejíž nástup se očekává letos na podzim. I ekonom Jan Švejnar odhaduje, že se česká ekonomika letos propadne až o 8 procent HDP. Takový sešup Česko už desítky let nezažilo. Proto by možná česká vláda mohla Zelenou dohodu i balíček na vyrovnání se s dopady pandemie uvítat. Tak tomu ale zatím tak úplně není. V souvislosti s pandemickým balíčkem se Andrej Babiš nechal slyšet, že nechápe, proč by se Česko mělo podílet na pomoci zemím, které se na rozdíl od nás na nastupující krizi nedostatečně připravily. Předpokládaný propad o osm procent HDP ovšem o žádném zázračném přístupu Česka nesvědčí. V případě Zelené dohody dokonce Babiš mluví o tom, že v blížící se krizi nebude čas na ekologické nesmysly. A podobně se k Zelené dohodě vyjadřují i další země V4 s výjimkou Slovenska.

Diem25 i Greenpeace kritizují na návrhu Evropské komise také to, že vychází z dogmatu hospodářského růstu.

V západní Evropě naopak zaznívá kritika především z levicových pozic, že návrh Evropské komise Ursuly von der Leyen je příliš korporátně zaměřený a orientovaný na růst. Této kritice nahrála na smeč samotná von der Leyen, když Zelenou dohodu označila za „naši novou strategii růstu – růstu, který toho dává zpět více, než kolik si bere“. Pro mnoho kritiků kapitalismu je takové vyjádření samo o sobě nelogické a směšné. Nedokážou si totiž představit růst, který nevzniká na úkor někoho nebo něčeho jiného. Podle nich představuje nová dohoda jakousi zelenou verzi téhož kapitalismu, o jehož konec dlouhodobě usilují. Pro ekologické organizace je Zelená dohoda zase nedostatečná a málo ambiciózní. Úsilí Evropy samotné nebude mít vážnější vliv na zastavení klimatické krize, pokud se k dohodě nepřidají další producenti skleníkových plynů.

Pro českou debatu je přitom charakteristické a smutně příznačné, že se v ní tyto a podobné námitky takřka vůbec nevyskytují. A to především kvůli tomu, že nejsilnější politické síly v zemi Zelenou dohodu alespoň na oko zcela odmítají, a nehodlají se tedy bavit o její spravedlivější, natož radikálnější podobě. A protistrana je naopak tlačena do pozice nekritického přijímání evropského návrhu, protože i nedokonalý a nedostatečný návrh je lepší než zachování současného stavu.

Česko zavalené evropskými penězi

Ať už si o Zelené dohodě myslíte cokoliv, pravdou zůstává, že se blíží nový masivní celounijní program, který bude mít zcela zásadní vliv na budoucí vývoj všech členských zemí. Do Česka mají v příštích několika letech plynout stovky miliard z unijního rozpočtu. Přestože český volič jistě nepatří mezi vyložené „eurohujery“, nebude úplně jednoduché mu vysvětlit, proč Česko odmítlo tak obří sumy. A podle analytika klimatického týmu Asociace pro mezinárodní otázky Tomáše Jungwirtha také k odmítnutí unijních peněz ze strany české vlády pravděpodobně nedojde. „Ve chvíli, kdy se ukáže, že ty peníze jsou účelově vázané a že si na ně sáhneme jen ve chvíli, kdy splníme ty podmínky, za kterých jsou přerozdělované, po těch penězích česká vláda půjde,“ myslí si Jungwirth a dodává, že se jedná spíš o show pro českou veřejnost. Může se podle něj jednat také o výsledek tlaků velkých hráčů, kteří na podobné transformaci zatím nemají zájem.

Hned na začátku je ale potřeba ujasnit si jednu zásadní mystifikaci, která se se Zelenou dohodou v Česku spojuje a kterou často používá právě premiér Babiš i jeho ministr Havlíček. Tedy že kvůli koronavirové krizi je potřeba zapomenout na „ekologické nesmysly“, protože bude potřeba řešit masivní ekonomickou krizi. Na konci května totiž komisařka Ursula von der Leyen oznámila uvedení balíčku Nová generace EU, určeného pro restart evropské ekonomiky po koronavirové krizi, v němž by mělo být prostřednictvím grantů a půjček uvolněno přes 20 bilionů korun, které půjdou členským zemím na to, aby se vypořádaly s následky krize. Tato částka doplní už schválený unijní rozpočet na roky 2021–2027, který činí 30 bilionů korun. Zelená dohoda tedy znamená, že 25 procent (přibližně 13 bilionů korun) z této celkové částky půjde na účely klimatické transformace. Jedná se o zcela bezprecedentní celoevropskou aktivitu. Ještě nikdy se členské země neshodly na tom, že budou následkům ekonomické krize čelit společně takovýmto způsobem. S ohledem na to, že i podle Mezinárodního měnového fondu nás čeká propad ekonomiky srovnatelný jen s Velkou hospodářskou krizí z roku 1929, je takový postup ve věčně rozhádaném evropském prostoru příjemnou změnou.

Klimatická transformace a prostředky potřebné na Zelenou dohodu pro Evropu budou v tomto projektu tvořit jen jednu, byť důležitou část. Unijní prostředky můžou znamenat výraznou finanční injekci pro všechny členské státy a záleží jen na nich samotných, jak s nimi naloží. Tedy jestli budou usilovat o ekologickou transformaci, která bude mít pozitivní vliv na společnost a sociální postavení jejích občanů, nebo vytvoří jen prostor pro korupční aktivity a obohacování vlivových skupin. „Připravují se masivní investice a je otázka, kam přesně půjdou. Jestli se těmi investicemi uzavřeme ve vysoké spotřebě fosilních paliv, nebo jestli ty velké peníze využijeme k tomu, abychom udělali nějaký velký krok v infrastruktuře a tím pádem i ve snižování naší uhlíkové stopy,“ tvrdí o projektu Zelené dohody Anna Kárníková, ředitelka Hnutí Duha. Podle ní je dobrým příkladem takového typu rozhodování současná debata o bailoutu leteckých společností, třeba i českých Smartwings. „Zelená dohoda předpokládá, že se většina kratších, vnitroevropských letů časem přesune na železnici, a my teď diskutujeme o bailoutu aerolinek. Lidé by měli tlačit na vládu, aby dělala investice, které nás budou posouvat dopředu,“ dodává k tomu Kárníková.

Postoj české vlády k Zelené dohodě je ještě prapodivnější, když si uvědomíme, že EU ve svých materiálech stále dokola opakuje, že země závislé na těžkém průmyslu a fosilních palivech na ekologickou transformaci nedoplatí. Právě z tohoto důvodu Evropská unie také zřizuje Mechanismus spravedlivého přechodu, který poskytne 100 miliard eur (tedy více než dva a půl bilionu korun) zemím, na něž zelená transformace dopadne nejvíce. Kromě Německa, Polska, Maďarska nebo Belgie je mezi těmito zeměmi také Česko.

ANO, máme zásek na jádru

Proč se tedy Česko tomuto nevídanému přívalu peněz tak vehementně brání? Jedním z hlavních důvodů je především skutečnost, že Evropská komise mezi zelené technologie nepočítá jadernou energetiku a nebude ji takřka jistě možné z jejích prostředků platit. Ve stejném smyslu se nedávno vyjádřil i prezident Zeman, který prohlásil, že nemá nic proti snižování emisí skleníkových plynů, ale že za ideální, čistou cestu považuje jadernou energii. „Českým politikům se Zelená dohoda nezdá hlavně proto, že nechce podporovat rozvoj jaderné energetiky a stavění nových jaderných bloků, které by současná vláda a ministr Havlíček rádi realizovali,“ říká k tomu socioložka Iva Zvěřinová z Centra pro otázky životního prostředí UK. „Dostavění Dukovan je momentálně v plánu české vlády a ta by ráda získala finanční zdroje od Evropské unie, protože ta stavba bude poněkud dražší,“ dodává k tomu Zvěřinová. Podle ní budou evropské instituce dostavbu jaderného bloku pravděpodobně tolerovat, ale není příliš pravděpodobné, že by ji přímo financovaly. Tomáš Jungwirth z klimatického týmu AMO si myslí, že právě to je jeden z hlavních důvodů, proč česká vláda Zelenou dohodu odmítá. „Neexistuje, že by Evropská komise platila dostavbu Dukovan. Hraje se momentálně o to, jestli Komise Česku povolí státní podporu tohoto projektu,“ myslí si Jungwirth. Podle něho ale převažuje právo suverénního státu na vlastní energetický mix a není pravděpodobné, že by Evropská komise chtěla tento projekt nějak výrazněji komplikovat.

Jinou alternativu totiž Česko zatím nemá, ani ji systematicky nebuduje. Na rozvoj obnovitelných zdrojů energie je česká vláda nepřipravená, přestože se evidentně jedná o cestu, která bude pro naši zemi s ohledem na plán Zelené dohody pro Evropu ekonomicky nejvýhodnější. „Česká vláda dává neustále najevo, že už nejsme schopní navyšovat podíl obnovitelných zdrojů v našem energetickém mixu, přestože jsou tady studie, které dokazují opak. V této oblasti se zkrátka držíme zpátky,“ tvrdí ředitelka Hnutí Duha Kárníková a dodává, že nemáme ani nastaven podpůrný systém a kanály, kterými by k nám podpora ze Zelené dohody pro Evropu mohla plynout. Podle jejího názoru se však jedná jen o problém správně nastavené legislativy, o níž se debatuje už několik let. Pokud ale v tomto ohledu nebude vláda iniciativní, může Česko tuto jedinečnou možnost na přeskládání svého energetického mixu ve prospěch obnovitelných zdrojů klidně promrhat. „Obnovitelné zdroje český stát vyloženě nelikviduje, ale nějaká aktivní podpora zcela chybí,“ dodává k tomu Jungwirth.

Kromě debaty o energetice a obnovitelných zdrojích se však v Zelené dohodě pro Evropu objevuje celá řada dalších otázek. Ředitelka Hnutí Duha například upozorňuje na zavádění takzvaného uhlíkového cla, které bude uvaleno na dovážené produkty, aby nebyly evropské výrobky znevýhodněny v konkurenci výrobků, jejichž výroba je méně šetrná k přírodě. Stejně tak by mělo být do roku 2030 dosaženo provozování ekologického zemědělství na 25 procent zemědělské plochy členských států. Poslední zmíněné opatření souvisí s plánem From Farm to Fork (Z farmy přímo na stůl), což je strategie, která se dívá na zemědělství jako na důležitý faktor ovlivňující globální klima. „Vidíme to konkrétně na problematice sucha, s nímž se v posledních letech potýkáme. Sucho je do velké míry problémem rozvrácené struktury krajiny industriálním zemědělstvím,“ říká k tomu Anna Kárníková. Kromě už zmiňovaného navýšení ekologického zemědělství zde najdeme třeba i požadavek, aby 10 procent zemědělských ploch zaujímaly přírodní prvky typu remízků, rybníků a mokřadů, které by pomáhaly půdě zadržovat vodu a napomáhaly biodiverzitě. Používání průmyslových hnojiv by se v tomto plánu mělo snížit o 20 procent do roku 2030 a používání pesticidů o 50 procent.

Greenpeace a Diem25

Ne všichni jsou však ze Zelené dohody pro Evropu nadšení. Kritiku schytává především ze strany environmentálních organizací, ale také levicovějších politických subjektů a hnutí. Nejzávažnější výtkou je nedostatečnost vytčených cílů. Evropská unie chce být lídrem v boji proti klimatické krizi, ale zároveň chce být klimaticky neutrální do roku 2050. V tomto roce by však měla být ideálně klimaticky neutrální celosvětová ekonomika. Pokud chce Evropa skutečně sehrát vůdčí roli, musela by podle organizace Greenpeace do roku 2030 snížit své emise o 65 procent a uhlíkově neutrální by měla být už v roce 2040. V dalších letech by už měla mít negativní uhlíkovou bilanci, aby dorovnávala emise jiných světových ekonomik. „Evropská unie by měla mít z mého pohledu ambicióznější cíle,“ říká i sociolog Vojtěch Pecka. „Jedná se o nejvyspělejší část světa, s největším bohatstvím, která nejvíce profitovala z industrializace a má za sebou největší znečištění tohoto druhu. Jakmile tedy existuje nějaký smysluplný plán, jak dosáhnout uhlíkové neutrality globálně, měla by Evropa tohoto cíle zkrátka dosáhnout dřív,“ dodává Pecka.

Greenpeace a dalším environmentálním organizacím se také nelíbí, že Evropská komise už dávno neukončila dotování fosilních paliv. Ani jedna členská země zatím nepřišla s konkrétním plánem na útlum využívání a produkce fosilních paliv. Chybí také větší závazky v globálním boji proti kácení deštných pralesů jako třeba bojkot výrobků vyráběných na plantážích vytvořených vykácením pralesa. Zelená dohoda pro Evropu chce sice zalesňovat evropský kontinent, ale není jasné, jestli nepůjde jen o monokulturní lesní plantáže, které mohou mít negativní vliv na evropskou krajinu. Greenpeace krom toho postrádá také rozvinutější plán rozvoje evropské vlakové dopravy, přestože mají vlaky podle Komise nahradit vnitroevropské lety na krátkou vzdálenost.

Hnutí Diem25 spolu s Greenpeace upozorňují také na další zajímavý nedostatek Zelené dohody pro Evropu, který se v souvislosti s unijní politikou objevuje dlouhodobě. Je jím její demokratický deficit. Podle obou těchto organizací by plán podobného rozsahu a dosahu měl být diskutován jinými způsoby než jen klasickou cestou. Měl by evropské občany více vtahovat do rozhodování například prostřednictvím občanských shromáždění. Jako příklad podobného shromáždění uvádí Greenpeace Občanské shromáždění, které zavedlo Irsko během hlasování o právu na potrat. „To, jak se do této debaty zapojí veřejnost, je celkem zásadní. Ta změna bude velká, budou to velké náklady. Zároveň se nacházíme v období krátce předtím, než na nás dopadnou pasivní dopady spojené s koronavirovou pandemií. Při nesprávném nastavení toho přechodu to může vést k velkým tenzím uvnitř Evropské unie i uvnitř národních států,“ myslí si o nedostatečné veřejné debatě nad Zelenou dohodou Vojtěch Pecka.

Jiná zelená je možná

Zelených dohod v současnosti existuje už několik. Popularitu tomuto konceptu zcela jistě přinesla americká kongresmanka Alexandria Ocasio-Cortéz. Její Green New Deal podpořil demokratický kandidát na prezidenta Bernie Sanders a stojí za ním v podstatě celá nejprogresivnější část Demokratické strany, především pak členové Demokratických socialistů Ameriky (DSA). Tento plán je velmi ambicióznější a chtěl by zavést stoprocentně čistou, obnovitelnou energii a uhlíkovou neutralitu do roku 2030. Krom toho by měl ale prosadit také minimální garantovanou mzdu, obří veřejné investice, které by měly přinést pracovní místa a peníze do ekonomiky. Hlavním cílem by měla být rychlá transformace amerického průmyslu ze zaměření na fosilní zdroje směrem ke zdrojům obnovitelným. Přestože Green New Deal z americké veřejné debaty určitě nezmizí, odstoupením Bernieho Sanderse z prezidentských primárek se jeho zavedení oddálilo. „Americký Green New Deal je velmi daleko z hlediska realizace za tím evropským. V Evropě už máme něco na stole, máme k tomu rozpočty a cíle a v Americe je to spíše v rovině komunikační a volební kampaně. Nicméně si myslím, že ten americký Green New Deal je mnohem úspěšnější ve formulaci celkové vize socio-ekonomické transformace,“ říká k tomu ředitelka Hnutí Duha Anna Kárníková.

Absence jakékoliv strategie, která by se zaměřovala na vylepšení sociálního postavení jednotlivců (podobně jako minimální garantovaná mzda Green New Dealu) levicovým kritikům Evropské zelené dohody leží v žaludku. Evropská politika tu však naráží na limity svých kompetencí a sociální politiku nechává čistě v rukou členských států. Je otázka, jak jinak by mohla Unie postupovat. Právě srovnání s americkým Green New Dealem ukazuje, v čem spočívá podle mnohých jádro toho, že evropskou dohodu označují za zelený kapitalismus. Zásadním problémem je už označení Zelené dohody pro Evropu za „novou strategii růstu, který toho vrací zpět více, než kolik si bere“. Za touto představou stojí zkrátka přesvědčení, že nám nové technologie přinesou tržní konkurenční výhodu a naše efektivnější zacházení se zdroji bude zároveň generovat i ekonomický růst. Americký Green New Deal je naopak příkladem opačného přístupu. „Ten návrh představuje ekonomiku, která skrze robustní veřejnou infrastrukturu zajišťuje lidem lepší kvalitu života. V tomto ohledu je americký návrh komplexnější, protože tu samozřejmě nemáme jen problém klimatické změny, ale také prohlubující se nerovnosti a postupující digitalizaci. Na místě jsou proto úvahy o proměně fungování celé ekonomiky, nejen snahy o technologickou dekarbonizaci. Existují modely, které ukazují, že i méně rostoucí ekonomiky mohou být stabilní. Budou ale stát na sféře veřejných investic, na určitém omezování soukromých investic a na změnách na trhu práce, které souvisí právě třeba se snižováním pracovní doby při ponechání výše mzdy nebo zavedením základního příjmu pro skupiny, které nebudou moci najít v málo rostoucí digitalizované společnosti uplatnění,“ shrnuje Anna Kárníková.

Konkurenční návrh Zelené a sociální nové dohody představila frakce Evropská sjednocená levice a Severská zelená levice (GUE/NGL) a její spolupředsedové Manon Aubry (Nepoddaná Francie) a Martin Schirdewan z Die Linke. Mezi jeho základní požadavky patří snížení emisí o 70 procent do roku 2030 a negativní bilance v roce 2050. Dále zákaz soukromých tryskáčů, založení Klimatické banky, která by poskytovala půjčky s nulovým úvěrem a boj s daňovými úniky, který by měl klimatický plán financovat.

Plán evropského hnutí Diem25 Evropská nová dohoda částečně vychází z amerického návrhu a politici stojící za oběma návrhy spolu často spolupracují. Také návrh Diem25 má významnou sociální složku, ale především přichází s propracovaným způsobem, jak celou transformaci účinně a spravedlivě financovat. Evropská nová dohoda Diem25 měla možná částečný vliv třeba na aktuální bezprecedentní koronavirový balíček EU, který má být podobně jako u Diem25 financovaný z výnosů dluhopisů EU. Evropská komise také ukazuje, že se dokázala poučit z takzvané řecké krize a nehodlá opakovat stejnou chybu, přestože vůči tomuto plánu stále existuje odpor několika málo členských států. Podle Diem25 je však obnos peněz Evropské zelené dohody stále nedostačující a ve svém vlastním návrhu počítají s desetinásobně větším rozpočtem. Podle Janise Varufakise investovala Evropská unie mezi lety 2009 a 2015 přes 100 bilionů korun do bankovního sektoru a nyní chce za 50 bilionů zachránit svět.

Diem25 i Greenpeace kritizují na návrhu Evropské komise také to, že vychází z dogmatu hospodářského růstu. „Zelená dohoda pro Evropu se snaží najít kompromisní řešení napříč celou společností, aby byla přijatelná pro velmi širokou veřejnost. A přijatelnost některých klíčových opatření není třeba v České republice tak vysoká jako v jiných zemích. Pro ilustraci má podpora obnovitelných zdrojů v Česku podle posledního Eurobarometru druhé místo se 41 procenty, ale Švédsko má podporu obnovitelných zdrojů se 70 procenty obyvatel na prvním místě,“ říká socioložka Iva Zvěřinová. Poukazuje tak na důvody, proč je Zelená dohoda pro Evropu v podstatě prvním plánem podobného typu na světě, který se nejspíš už brzy začne realizovat, ale také na to, proč je pro některé lidi stále nedostatečná a málo radikální. Jak ale ukazuje snaha hnutí Diem25 a intervence dalších států a politických aktérů, do konečné podoby Evropské zelené dohody se můžou jejich návrhy ještě promítnout. České úsilí integrovat do ní jadernou energetiku však takovým faktorem nejspíš nebude.

Autor je redaktor Alarmu.

Text vznikl za podpory nadace Rosa Luxemburg Stiftung.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies